Tohle všechno jsme tu napsaly
07.06.2016 [17:45], Phobos, Ostatní, komentováno 3×, zobrazeno 1317×
Co všechno může spustit zprvu nevinný dětský spor.
Krátká povídka pro lepší náladu. Pro ty, co rádi dobré konce. Snad vás potěším.
Začalo to tím, že mi jako malé házel po obrázku kusy hlíny. Keramické hlíny, kterou jsme používali na výtvarce k modelování. Já už viděla rudě a tak jsme mu vylila kelímek se špinavou vodou rovnou doprostřed rozdělané malby. Zalapal po dechu a nevěřícně se na mě podíval. Nemohl uvěřit stejně jako já, že jsem to udělala, že jsem toho byla vůbec kdy schopná a tím to vlastně začalo. Ani jeden z nás nikdy nezapomněl a nějak to v nás zůstávalo, a když jsme se po dvaceti letech opět setkali. Ovlivnilo to silně naše životy.
Naše osudy byly tolik odlišné. Měla jsem talent i trpělivost. Na akademii to nebylo dost. Vystudovala jsem gymnázium a nakonec VŠE. Našla jsem si dobrou práci a slušný podnájem. On měl talent, docela i trpělivost. Na akademii to stačilo a on se stal jednou z hlavních postav naší umělecké scény. Jemu by ovšem stačilo okouzlit je šarmem, měl neuvěřitelné osobní kouzlo. Zato po mě se slehla zem. Nikdo v mém okolí neměl ani tušení o mých bývalých uměleckých ambicích. Upadla jsem do naprostého zapomnění.
Kolega z práce mě už měsíc zkoušel pozvat na rande. Nakonec jsem se nechala udolat. Měli jsme jít na vernisáž Michala Jakoubka. Těšila jsem se, co uvidím. Vzpomínala jsem si na něj dobře, a protože to bylo už dvacet let a my byli ještě děti, když jsme se vídali v ZUŠ, tak jsem si nemyslela, že by mě mohl poznat on. Vešla jsem a doslova mě omráčila obrovská plátna rozprostřená po tovární hale. Nic působivějšího jsem dlouho neviděla. Svět kolem jsem vytěsnila a jen si prohlížela díla, která mě obklopovala a já se po mnoha letech opět cítila jako součást toho všeho. Ve vzduchu byla cítit ještě vůně dosychajících barev. Moje rande mě nějakým záhadným způsobem opustilo a věnovalo pozornost povolnější slečně. Zůstala jsem sama vprostřed svých myšlenek a jeho krásných obrazů.
Najednou jsem si uvědomila, že stojím vprostřed hloučku lidí, který se horlivě baví o autorovi. Padala jedna pomluva za druhou. Zaslechla jsem něco o tom, jak ho už nikdo nechce kupovat, jak mu chybí kreativita, jak neumí pracovat s kompozicí. Jak je náladový a melancholický, že někdy moc pije a oddává se přehnaně dekadentním večírkům. Zkrátka že je známý jen díky své hýřivosti a známostem. Nevím, co to mleli, ty obrazy byly nádherné.
„Kde vůbec, je?“
„Že se nevěnuje hostům. Pozval si nás na vernisáž a pak se klidně ztratil.“
„Taková nevychovanost.“
„Měl by se stydět.“
„Je to skutečně ostudné chování.“
Bla, bla, bla. Na jeho místě bych taky zmizela, abych se nemusela bavit s tímhle stádem snobů. Zůstala jsem do půlnoci, kdy už se spíš jenom dopíjelo, a lidé se začínali vytrácet. Zdálo se mi, že jsem zůstala sama. Reflektory začínaly zhasínat. Nebylo obrazu, na kterém by nevysela cedulka prodáno. Pro někoho jistě úspěšný den.
Zaslechla jsem zvuk tříštění skla a vydala se tím směrem. Minula jsem cestou uklízeče, líbající se pár a opilce spícího na zemi. Najednou jsem stála proti Michalovi. Měl červené oči a třásly se mu ruce. Kolem byly skleněné střepy.
„Že to nejsi ty,“ vydechnul ustrašeně.
„Nejsem,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. Cítila jsem se tak trochu jako Salieri nad postelí umírajícího Amádea. Byl to zvláštní okamžik.
„Nelži, já vím, že si to ty.“
„Tak tedy jsem. Krásné obrazy,“ pohodila jsem nenuceně rukou za svoje záda.
„Nevysmívej se mi, je to od tebe kruté.“
„Ale mně se skutečně líbí. A lidem taky. Vše se prodalo.“
„Kupují to kvůli vysoké ceně, ne pro to, že je to dobré. Co vůbec děláš. Neslyšel jsem o tobě celé roky. Proč si nezkusila přijímačky znovu?“
Pokrčila jsem rameny. „Asi jsem byla moc hrdá.“
„Měla si talent.“
„Ty větší.“ Nahrbil se a stále prudčeji kroutil nesouhlasně hlavou.
„Lež.“
„Co, prosím?“
„Lež, celé je to lež. Měl jsem vztek, tenkrát za to, jak si mi polila ten výkres a když tam naše desky ležely vedle sebe.“
„O čem to mluvíš?“ ztrácela jsem se v jeho myšlenkách. Mával kolem sebe rukama a zdál se být trochu víc afektovaný.
„Když jsme dávali závěrečné práce k hodnocení učitelce a kompletovali jsme si portfolia k přijímačkám. Všechny jsem ti je polil barvou a znehodnotil.“
„Já vím.“
„Jak jako víš?“
„Všimla jsem si toho. Viděla jsem tě vycházet z budovy a napadlo mě, že si něco proved. V jednom kuse jsme si dělali naschvály. Tak jsem se vrátila do učebny a viděla, co si udělal. Prohodila jsem potom jmenovky na tvých a mých deskách. Naše podpisy byly stejně takové klikyháky, že po tom nikdo dál nepátral.“
Mlčel, nervózně se rozhlížel všude kolem a zdálo se, jako kdyby hledal nejbližší únikovou cestu. Najednou jsem měla podezření, že se celou tu dobu tady přede mnou schovával. Jako kdyby se mě bál a nechtěl se semnou za žádnou cenu setkat.
„Přijali mě na základě tvých, mnou politých a znehodnocených výkresů? To mi tu chceš říct?“ rozhořčil se snad ještě víc.
Přikývla jsem a usmála se, ale na zlepšení atmosféry to moc nepomohlo. Mlčel, ve tváři měl cosi jako zhrzenost a zahanbení. Celkově vypadal velmi nešťastně. Měl pobledlou tvář a kruhy pod očima. Hrbil se a rukama se objímal, jako kdyby se snažil chránit. Vypadalo to divně u tak vysokého chlapa, který obvykle až nezdravě sršel sebevědomím, jak jsem si ho pamatovala. Vždycky měl kolem sebe partu obdivovatelů a poklonkovačú, od kterých si nechal drbat záda. A ještě se stačil tvářit skromně. Tolik mě tehdy štval. Dneska byl jen o něco vyšší a mohutnější, tvář mu zmužněla do ostrých rysů, ale byl to stále on. Hvězda salónů. Prostě patřil vždycky k těm lidem, kteří v tom umí chodit. Úspěch byl pro něj denní chleba.
„Pak to už teprve nechápu, proč si to nezkusila znovu?“ vytrhnul mě z myšlenek.
„Pro to,“ ukázala jsem rukou kolem sebe. „Vytvořil jsi nádherné obrazy a nikdo z těch lidí, co tu dneska byli, se na ně pořádně nepodíval. Koupili jen podpis, ne tvůj um. Takový je tenhle svět. Nechtěla jsem dopadnout stejně. Krom toho, i kdybych se na školu dostala, rodiče by mi ji nedovolili studovat.“
„Měla si tisíckrát větší talent, než já.“
„Lež,“ vyštěkla jsem stejným tónem, jakým to prve řekl on.
„Co, prosím?“
„Máš obrovský talent Michale.“
Koutky povytáhl do křivého úsměvu, ale oči zůstaly chladné.
„Vždycky jsem na tebe strašně žárlil. Měla si v ruce takovou jemnost a jistotu. Celý život jsem se s tebou srovnával. Když mě vzali a tebe ne. Bylo to divné. Ani jsem z toho neměl radost. Kdyby nás vzali oba, mohl jsem si říct, alespoň že se ti vyrovnám. Takhle jsem měl pocit, že ti co nás hodnotili, byli slepí a já měl jen štěstí. Teď navíc vím, že ani nehodnotili moje práce, ale tvoje.“
„To bylo jen jedno kolo, prošel si dvěma dalšími, u kterých si musel ukázat, co umíš. Myslím, že kdyby tam nebyly ty jedinečné fleky od barvy. Nevšimli by si toho a k přijímačkám bys pozvánku nedostal. Koukni se kolem sebe. Je to tu plné nádherných obrazů. Neznám nikoho, jako ty, Michale. Ve všem, co děláš, je kus tvojí duše a citu,“ snažila jsem se ho utěšit, ale nedařilo se. Upadal do stále většího depresivního oblouku.
„Kdyby si neprohodila ty jmenovky…“
„Kdyby si ty výkresy nepocákal barvou…“ vrátila jsem mu obratem, ale pokračoval.
„Kdyby si mi nepolila ten obrázek…“ Začínalo to být jako na tenise.
„Kdyby si po mě neházel tu hlínu…“
„Kdyby sis mě jedinkrát, za celou tu dobu všimla…“
„Všimla?“ zarazila jsem se. Bylo hodně dlouho ticho a ani jeden z nás se neodvážil pohnout.
„Byl jsem do tebe tajně zamilovaný. Celých těch deset let, co jsme se míjeli na stejné chodbě. Nevěnovala si mi jediný milý pohled,“ mluvil velmi potichu sotva slyšitelně. „Kdyby si jen tušila, jak nešťastný jsem z toho tehdy byl. Nedokázal jsem na tebe ani promluvit a tolik jsem chtěl. Kolikrát už jsem se odhodlával, ale minula si mě bez povšimnutí, jako kdybych ani nebyl, neexistoval. Byl jsem ti totálně ukradený. Já už vážně nevěděl, co mám dělat. Byl jsem z toho naprosto zoufalý. Pekelné roky, co se mnou hormony a puberta třískaly o podlahu a já se nestačil vyrovnávat sám se sebou, natož s tím, co jsem cítil v sobě za bouři citů k tobě. Někdy to bylo vážně k nesnesení. Jednou jsem si dokonce zkusil podřezat žíly. Nevím, co jsem si myslel, snad, že si mě všimneš, nechtěl jsem se zabít, nebo tak něco. Otec mě tenkrát strašně seřezal a matka mě donutila chodit k psychologovi, který si na mě vymyslel celou řadu fobií, kterými bych měl trpět. Ve skutečnosti to bylo mnohem prostší. Nevěděl jsem jenom, jak ti to říct, a bál se, že se mi vysměješ.“
Konečně se zdál být klidný, ale sklíčený a smutný. Díval se do země a já najednou cítila ten strach společně s ním.
„Nevysmála bych se.“
„Nikdy mě to nepřešlo a nepřebolelo to.“ Stisknul si kořen nosu, aby zatlačil slzy. Chtěl být tolik statečný, ale nešlo to. Bylo toho mnohem víc, co chtěl říct, ale pro tu chvíli už mu prostě došla síla a on tam jen odevzdaně stál a čekal, co mu na to povím. A já vážně nevěděla, co bych měla dělat. Spíš jsem jenom tak tušila, ale taky jsem se bála a statečnou jen dělala.
„Už nejsi malý kluk.“
Podíval se na mě pohledem plným očekávání a já mu ho oplatila…
Michal opustil pompézní svět umění a dekadence. Začal ilustrovat knížky pro děti. Malému Míšovi se moc líbí a vždycky plácá ručičkou o sklo výlohy, kdykoliv ho vedu kolem knihkupectví k babičce na hlídání. Poznává tatínkovy obrázky, když je vidí někde, kde by je nečekal. Je to veselé, když vám dítě v obchoďáku začne volat táta a zběsile ukazuje na knížku v dětské sekci. Já pracuju stále ve světě čísel a šedých kancelářských kójí, ale o víkendech se všechno mnění a Michal mě znovu učí propadat tomu nádhernému světu barev a štětců. Už to jsou skoro tři roky.
Život je plný barev.
3) Phobos (08.06.2016 13:43)
Děkuju, jsem ráda, že se Barvičky líbí.