Všelék (2/4)

 

 

 

Liama probudilo šťouchání a funění. Otevřel oči. Kafari se nad ním skláněla a potěšeně ňafala, když se zavrtěl a nakonec i posadil.

„Copak je?“ promluvil na ni tiše.

Kafari se zatočila dokolečka a vyrazila směrem k jezeru. Pak se zastavila a ohlédla na Liama.

„Prosím,“ pravil tiše. „Ona určitě ještě spí. Podívej,“ ukázal prstem k baldachýnu z větví a listí nad hlavou, kudy pronikaly v tenkých pruzích měsíční paprsky, „je ještě noc. I když je svítání velmi blízko.“

Kafari poskočila a trhla hlavou k jezeru.

Liam s námahou vstal. Celé tělo ho bolelo. Většinou spal stočený ke Kafarinu teplému tělu, ale dnes, po velmi dlouhé době spal zase sám v náruči přírody. A květiny nehřály. Protáhl se a Kafari ho poskokem znovu pobídla.

„Tak dobře,“ přikývl nakonec, „půjdeme našeho nezvaného hosta zkontrolovat, ale,“ zvedl prst, „prosím tě, abys byla moc hodná.“

Výraz Kafariných očí naznačoval velkou nespokojenost, a když k ní Liam přistoupil a pohladil ji, cítil, že otrávená je. Milovala to jezero. Když byla správná měsíční fáze, bylo plné ryb, které tak ráda lovila.

Liam ji vzal jemně za hlavu a přitáhl si ji k svému obličeji. Přitiskl své čelo na její a v duchu ji nechal pocítit, jak vyrovnaný a klidný byl. Konejšil ji, aby nebyla nervózní a nepřátelská, a ona se uklidnila. Jen si lehce odfrkla a přikývla.

„Hodná holka,“ zašeptal Liam tiše.

Jako na povel se od sebe odtáhli a společně vyrazili k jezeru. Čím blíže byli tábořišti, o to tišeji se pohybovali. Liam zkontroloval okolí a podíval se do koruny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy kdokoliv prošel. Všechny stopy byly starší než jeden den. Kafari čenichala kolem a i ona zvedla hlavu vzhůru. Liam němě přikývl, když se na něj podívala. Kafari se otočila a označila strom. Kdokoliv kolem půjde, tak pochopí, že je to místo její smečky a odejde, jak nejrychleji to půjde. Byl jí vděčný. Vlastně tak té badatelce poskytla ochranu.

 

 

>o<  >o<

 

 

Následující dny pak minuly beze změn. Žena ráno vstala a po krátkém jídle svůj tábor ukryla, a s malou přenoskou vyrážela do pralesa.

Jestli si něčeho Liam všimnul, tak to bylo to, že se pohybovala velice systematicky, ve čtvercích. Vždy probádala určitou výměru, nasbírala vzorky, zapsala si poznámky, a na večer se vracela zpět. Zase se najedla, napila a okoupala a pak zašla do příbytku a zmizela v koruně. Během noci ji s Kafari hlídali, protože i ona pochopila, že ta žena není hrozba. Další, čeho si všiml, že se ani jednou nepustila blíže na území Kafariny smečky. Vyhýbala se jakémukoliv kontaktu se zvířaty. Zajímaly ji jen rostliny. Jakoby přesně věděla, kde se šelmy pohybují a nechtěla na ně narazit.

Pak se však stala změna.

Jednoho rána dorazil k jezeru muž. Podle vzezření to byl jistě Karrarrisstánec. Ta malá žena vyšla před obydlí. Přivítali se objetím, ale hned nato se ošklivě pohádali v jazyce, který Liam neznal. A to bylo co říct! Protože znal nejen všech deset tisíc dialektů, ale mnoho jiných jazyků z mnoha galaxií. Tento však ještě neslyšel.

Žena i muž byli neústupní. Ani jeden v jejich sporu nechtěl povolit. Muž ženě hrozil prstem, nakláněl se nad její malou postavou a řval, div neprskal.

Žena stála naopak na špičkách, ruce za zády sevřené v pěsti, a oponovala jako o život.

Už se téměř dotýkali nosy… Stačilo jen jedno slovo a Liam počítal s rvačkou. Celý se napjal, když se muž stáhl a složil si ruce na prsou. Něco té malé řekl a ona jako zázrakem vychladla. I Liam si hlasitě oddechl.

To bylo ostré! Výměna názorů mezi tou maličkou a mužem byla u konce. Nakonec si padli do náruče. Liam slyšel jejich pláč. Co bylo zase tohle? Nechápal takovou smršť emocí, jíž se stal právě svědkem.

Muž zůstal až do večera. Dělal té malé ženě společnost a pečlivě poslouchal, o čem mu vyprávěla. Ukazovala mu svou práci. Ta muže nakonec zaujala. Jedli a povídali si, byli se spolu i projít a ona mu ukazovala rostliny, které už nasbírala a zpracovala. Navečer se rozloučili. Muž odcházel sám, ale ještě než tu ženu pevně objal a políbil na čelo, vylétl zpod jeho kombinézy modrý ptáček a posadil se ženě na rameno.

Vrtěla hlavou a ptáčka mu vracela. Muž však promluvil v jazyce Mugahai. Liam tak slyšel slovo od slova, jak řekl:

„Maddie, prosím, udělej mi aspoň tohle k vůli. Calai s tebou zůstane a bude ti pomáhat. Práce ti půjde líp a dříve se tak vrátíš domů.“

Maddie… V Liamově jazyce Verahori to jméno znamenalo konkrétní druh byliny, která dokázaly uzdravit téměř jakoukoliv nemoc. Jenže ta rostla na druhé straně pralesa, a navíc jen na velice specifickém místě, a bylo téměř nemožné se k ní dostat. On ji pojmenoval, když objevil její moc. I díky této rostlině zachránil Kafari.

„Tati,“ promluvila ta žena a Liamovi celé ta situace začala dávat smysl. Otec a dcera měli spor. Otci se nelíbilo, že se dcera vydala svou cestou…

„Až najdu, co hledám, vrátím se domů. Slibuji ti, že budu velice opatrná. Budu tu ještě týden. Pak se přemístím víc ke kraji Verahori. Mám tam dalších třicet kvadrantů k výzkumu. Když půjde všechno dobře, jsem za čtyřicet dní doma. Pokud se něco pokazí, pak ti slibuji, že budu doma mnohem dřív a ty budeš první, kdo o mně bude vědět, že jedu domů.“

„A když to nenajdeš?“

Žena, Maddie, si povzdechla. „Začnu znovu. Udělám propočty, prostuduji knihy a legendy, a zkusím to za pár let. Neboj! Tentokrát ti neuteču.“

Muž ji objal. „Nechej si Calai. Budu klidnější a skrze ni budu vědět, že ti nic nechybí a jsi v pořádku. Pokud by se přece jen něco pokazilo, najdu tě díky ní mnohem dříve.

Modrý ptáček zazpíval melodii.

Liamova Seara se zatetelila a vystřelila z jeho kůže vzhůru do korun stromů. Myslí ji ovládl, aby mlčela. Snesla se pomalu k němu a pronikla zpět pod jeho kůži. Cítil její nadšení. Seara znala toho ptáčka. Vyprávěla mu o Maddocksianovi al-Maddrockovi, o muži jež se měl stát králem, ale nakonec si přivedl nevěstu z jiné planety a galaxie, a spolu s ní i své dvě dcery a ztraceného ptáčka, legendárního Saie.

Vzhledem k tomu, že nic jiného nevěděla, hořela přímo touhou ihned druhého ptáčka kontaktovat a dozvědět se víc.

Díky Liamovým schopnostem a potřebě zůstat v utajení však Seara mlčela a nevysílala, aby nevyzradila jejich přítomnost. Liam chápal její touhu po informacích a Seara chápala nutnost jejich skrývání. Její lítost cítil v každém póru a v každé buňce svého těla a mysli.

Muž pak odešel a žena zůstala sama.

Ptáček kolem ní poletoval a dělal jí společnost, dokud se nenajedla a neokoupala. Téměř každou chvilku se něčemu zasmála a ptáček zatrylkoval. Liamovi vždy přeběhl po zádech mráz. Když pak žena i s ptáčkem odešla do obydlí a zmizela v koruně stromu, uvědomil si, jak byl celou dobu napjatý a jak zadržoval dech.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Opustil svou pozorovatelnu a zacouval hlouběji do lesa. Teď už si byl jistý tím, co hledala. Nepřišla jen tak. Chtěla najít jen tu jedinou konkrétní bylinu a pak odejít . Její čas byl omezený.

Po velice dlouhé době řešil sám v sobě dilema.

Mohl jí pomoci, ale musel by se odhalit. Musel by ji přesvědčit, že jí neublíží a že jí chce jen nabídnout svou pomoc.

Protichůdným pocitem však byl strach. Co když nejsou její badatelské úmysly nejčistší? Co když jeho pomoc zneužije a stejně tak i vzácnou rostlinu?

Ve svém životě už zažil bitvy pro mnohem míň.

A nikdy to nedopadlo dobře ani pro jednu ze zúčastněných stran.

Dlouho do noci seděl s Kafari přitulenou k zádům a dumal nad tím, co by měl nebo neměl udělat, až usnul.

 

 

>o<  >o<

 

 

O tři dny později se Maddie vracela z lesa. Calai jí seděla na rameni a mentálně k ní promlouvala. Z ničeho nic se odmlčela a vzhlédla.

„Co se děje, Calai?“ zeptala se jí Maddie tiše.

Nevím. Mám zvláštní pocit.

Maddie se zastavila. „Mám si dělat starosti?“ zeptala se ptáčka.

Myslím, že zatím ne. Budu dávat pozor a pak ti povím, kdyby se něco opravdu chystalo. Cestu do tábora máme volnou. Až se setmí, poletím na obhlídku.

„Dobře,“ přikývla Maddie a pokračovala v chůzi. „Pokus se být co nejklidnější. Nerada bych, aby otec zpanikařil a ukázal se tu ještě teď, v noci, pokud by skrze tebe cítil něco špatného.“

Neřekla jsem, že je to špatný pocit v tom smyslu, že nám hrozí nebezpečí. Jen… Maddison?

„Ano?“

Měla pro tebe Galla nějakou věštbu?

„To měla. Řekla, že se na tu cestu mám vydat. Že se setkám s osudem.“

Myslíš, že poukazovala na to, že najdeš tu bylinu?

„To opravdu nevím, Calai. Od máminy smrti mi nikdy nic nepředpověděla. Asi nebylo nic v mém životě, co by stálo za zmínku. Hele, už jsme doma.“

Maddison navolila příslušné symboly a čekala, až se dolů snese její příbytek. Calai už nic neříkala a jen si tu a tam pípla. Maddie se věnovala své práci. Dnes tu byla naposledy. Všechny arey byly prozkoumané, vzorky sebrané a zdokumentované. Zítra přivolá svou loď a přemístí se na opačnou stranu pralesa.

Hory tam byly vysoké a strmé, porost řídký, ale místo, kde plánovala rozbít svůj tábor, bylo stejně nádherné jako toto. Denně ji navíc čekaly výstupy na skály, takže už teď se duševně připravovala na další fyzickou zátěž.

Byla už tma, když konečně snědla svou večeři, nakrmila Calai a šla se okoupat. Po návratu od jezera ji Calai opustila a letěla na svůj průzkum. Maddie, chráněná svým stromem, klidně usnula.

Nevěděla, jak dlouho spala, ale probudila ji Calai.

Tetelivé chvění ptáčkových emocí, vzrušení v jejím hlásku, když čiříkala, aby ji probudila, donutily Maddie vstát.

„Co se děje?“ zamumlala ospale.

Už vím, co se tu děje!

Maddie zavrtěla hlavou. Ptáček byl bez sebe… Nikoliv však strachem, ale potěšením.

„Calai, co je to s tebou?“

Nejsme tu samy.

„Cože?“

Celou tu dobu, co jsi přistála, jsi byla pod dohledem!

„Nerozumím tomu. Nepotkala jsem tu ani živáčka! Ani Kalahardesové sem nepřišli, i když jsem blízko jejich teritoriu!“ Pak se zděšeně zarazila a zvolala: „Oni tu jsou, že?!“

Nevím kde začít!

„Calai, prosím mluv!“

Ten pocit, co jsem dnes měla, Maddie. Už vím, z čeho byl! Když jsem vyrazila v noci na obhlídku, netušila jsem, na co narazím, ale nebála jsem se. Našel mě jiný Modrý ptáček. Seara!

„Ale musí někomu patřit!“

Ano! Seara je symbiont Verahorijského nejmladšího prince, Liamose al- Balgar an- Pialli! Neměl nárok na trůn kraje, to jeho starší bratr se stal guvernérem, a tak se princ stal pro změnu vojákem. Nic jiného díky svému původu nemohl dělat.

Maddie zavrtěla hlavou. „A ten ptáček, Seara, se ztratil? Jak mám rozumět tomu, že je tu sám?“

Sama! Seara je Ona! A není tu sama. Uletěla mu, když usnul! Mají tábor dvacet minut odtud, hlouběji v lese!

Maddie zírala na poplašeného ptáčka. „Jak… Mají tábor?!“ zeptala se zmateně.

Seara je schopná potlačit svou přítomnost před jinými ptáčky. Princ ji takto vycvičil a v mnoha bitvách jim to zachránilo život! Proto jsem cítila ten neklid! To ona! Nevěděla jsem o ní, jen jsem ji vnímala jako něco, co není nebezpečí. Přiletěla si za mnou pro informace! Byla strašně zvědavá, tak jsem jí vyhověla, a ona se podělila se mnou o všechno, co věděla!

„Jsme v nebezpečí?“ starala se Maddie a znervózněla. Někde tam v lese je chlap! Nejspíš blázen…

Ne! Princ už není voják! Odešel se všemi poctami a hodností generála, jak by to bylo třeba na Zemi! Tady se tomu říká Ahlephrion Rhius!

„A proč je tady? Proč není po boku svého bratra?“

Je to složité… Nebylo mu dobře a tak se jednoho dne ztratil tady. Hledal… klid.

Maddie se pochybovačně podívala na Calai.

Seara tvrdí, že ho našel! Je pod ochranou smečky a samice Kalahardesů! Zachránil jí kdysi život. I jejímu prvnímu mláděti. Vzala prince pod svou ochranu a znovu mu pomohla najít sám sebe. Smečku už opustila sedmá generace mláďat a on je stále s nimi. Není… šílený. Staral se, aby ti nikdo neublížil. A Seara říkala, že i Kafari, ta samice, dával pozor, aby se ti tu nic nestalo. Drželi celou smečku odtud, přestože je to jejich oblíbené místo a Kalahardesové sem chodí lovit vodní tvory.

„Kde teď jsou, Calai?“ zeptala se Maddie opatrně.

Je to jen kousek, ale oba spí. Seara odešla od Liama tajně. Jen na malou chvíli, neboť velice toužila po informacích.

Ptáček rázem zvážněl. Seara mi řekla něco zvláštního. Řekla, že s Liamem vědí, co hledáš. Že by ti mohli pomoci. Ale…

Maddie se ušklíbla. „Důvěra…“ odfrkla si a nechala to slůvko viset mezi nimi. „Nechci jejich pomoc. Jsem perfektně připravená a mám nastudováno, Calai. Nepotřebuji, aby mě po lese honil chlap a mluvil mi do toho, co mám dělat. Doufám, že jsi jí řekla, že se zítra stěhujeme pryč. Že už to tu budou mít jen pro sebe.“¨

Řekla…

„Takže už můžeme jít teď spát, když víme, že se nemáme čeho obávat?“

Ptáček se svou odpovědí otálel.

„Calai?“ oslovila ji Maddie a posunula se na matraci. Ptáček přelétl místnůstku a posadil se jí na koleno.

Vadilo by ti jej oslovit, a  poděkovat mu za to, že tě chránil?

Maddie vyrazila hysterické uchechtnutí. „To myslíš vážně?“

Ptáček mlčel a hypnotizoval ji očima. Maddie pochopila, že to Calai myslela opravdu vážně.

Stačí, když se ráno otočíš do toho modrého Baharis keře. On je většinou tam, když jsi ty tady…

Maddie ztuhla. „Jak…?“ vydechla a zrudla.

Takže to princátko tam vesele šmírovalo…

Zavolej jeho jméno, Maddie. Jen mu poděkuješ. Bude tam, a pokud nevyleze, tak to aspoň uslyší.

„Říkala jsi, že se jmenuje Liam?“

Ano. Tak to je.

„Udělám to ze slušnosti. Dobře? Ale je ti jasné, že ten jeho pták bude mít průšvih?“

Seara s tím už počítá!

Maddie si lehnula a zavrtěla hlavou. „Víš, vy ptáčci, jste neuvěřitelní. Věříš, že tohle jsou přesně ty chvíle, kdy vůbec nelituji toho, že taky nemám jednoho takového kecala, co by mě upozorňoval a v jednom kuse kontroloval?“

Komandoval! Maddie se usmála Calaině suchému komentáři.

„Ano, komandoval! Jdeme spát. Myslím, že zítra se ani neokoupu. S čumilem v křoví mě přešla chuť!“ Natáhla se za sebe a zvedla tenkou přikrývku. Přehodila ji přes své nohy a Calai se jí uhnízdila ve vlasech.

Princ, neprinc - Maddie usnula během chvilky.