Emil

„Tak Jaruško,“ řekl doktor, „dobře, že jsi hned přišla. Píchneme mu antibiotika, vitaminy a domů ti dám takový prášek. Namícháš mu podle návodu kašičku a budeš ho tím krmit ze stříkačky.“ Zatímco doktor mluvil, konal. Emil ležel jako placka a tiše držel.

„Hotovo. Zítra přijď na další injekci. Měl by jich dostat pět. Kdyby něco, zavolej mi a já přijedu, jo? Ještě ti dám jednu směs a tu mu přidej do vody. Musí jíst a pít. Nebudu ti slibovat zázraky. Dost zhubnul a není to dobré. Drž ho v teple, ano?“

Jarka alias Vesna zabalila Emila do miminkovské zavinovačky a schovala ho pod starou mikinu. Zip zatáhla jen tolik, aby viděla Emilovi do obličejíčku a mohla ho po cestě domů kontrolovat.

Doktor dopsal zprávu a dal Vesně balíčky se směsmi. Pak ji zkasíroval. Pět set! Vesně se protočily panenky. Ale co! Emil byl všechno, co má.

„Pane doktore, já jsem zítra v práci. Vzít Emilka s sebou není problém. Mívám ho tam běžně, ale nedostanu se sem,“ řekla ještě lékaři.

„Když ti naberu dávku na zítra, zvládneš mu to píchnout sama?“

„Jo, babička měla cukrovku. To zvládnu a viděla jsem vás při práci. Není problém.“

Doktor nabral dávku antibiotik a ke stříkačce přidal novou jehlu. Vesna zaplatila.

„Tak přijď po zítří. Jsem tu od čtyř. Přes poledne mám návštěvy u pacientů. A drž se.“ S těmi slovy Vesnu vyprovodil a zamknul za ní dveře. Dneska byli poslední pacienti.

Vesna kráčela pomalu parkem. Krátila si tudy cestu domů. Občas sáhla do zavinovačky a kontrolovala letargického Emila.

V duchu nadávala na bezohledného majitele žlutočerného Camara Bamblbí.

Debil jeden! Kvůli němu musela s Emilem k doktorovi pěšky!

Tentokrát tam stál už odpoledne!!!

Vesna bydlela v domě, kde v suterénu vznikl před čtyřmi lety klub. Na hluk nebylo možné si stěžovat. Majitel se postaral o dokonalé odhlučnění sklepních prostor ve starém domě s vysokými stropy. Občas tam zašla na pití, když se jí po práci nechtělo ještě domů. Se servírkou Katkou si padly do oka. Protože však hosté museli pít, Káťa Vesně míchala Absolutku – originál láhev naplněnou čistou vodou s nápisem Katčino nesahat!!!- s džusem a Vesna mohla sedět na baru, jak dlouho chtěla. Holt, abstinent!

Problém byl, že když se Vesna vracívala pátky a soboty v noci ve svém stařičkém Broukovi domů, pravidelně blokoval vjezd- na parkovací místa pro obyvatele domu- tenhle nádherný Bamblbí.

Zkusila nechat vzkaz za stěračem: „Prosím neparkujte ve vjezdu. Děkuji.“

Ale následující večer tam stálo auto zas! Nechávala trpělivě další a další prosby. Bylo to k ničemu! Camaro, ale parkovalo občas i tak, že se se svým Broukem taktak protáhla do dvora. Nervy, co si užila? Tak ty jí zkracovaly život o dvacet pět procent!

A tak jí jeden večer ruply!

Pohádala se s Ríšou, majitelem restaurace, kde pracovala jako pomocná kuchařka. Ještě jí zněl v hlavě Ríšův pisklavý hlas- Ríša byl gay jak z učebnice-  a chtěla jen domů do postele a vyspat se z toho.

Viděla to auto na padesát metrů!!! Projela kolem a zjistila, že se dovnitř nedostane. Tak nechala Brouka o dvacet metrů dál. Musela doufat, že tu rezavou chuděru nikdo neukrade!

Popadl ji vztek! Tak tohle bylo naposled!

Vběhla do klubu kolem vyhazovačů, že jde za Káťou a do minutky je zpátky. Katce si řekla o papír a fix a na baru namalovala jasnou zprávu o tom, co je majitel Camara.

Když procházela kolem vyhazovačů na ulici, napadlo ji, se zeptat:

„Pánové, to Camaro je někoho z vás?“

Otočil se k ní jeden svalovec. „Je kamaráda. Ale ten teď dohlíží uvnitř,“ odpověděl mladík.

„Uf, tak to je dobře,“ usmála se Vesna, „nechám mu tam vzkaz, jo?“

Čtyři kluci se na ni podívali a měli v očích zvláštní výraz. Vesna ho znala.

Nebyla typ holky, ze které by šli chlapi do kolen. Byla průměrná a nenápadná. Měřila metr šedesát pět, ale její váha se odmítla hnout z pětasedmdesátky. Nevypadala tlustě, ale pneumatiku prostě měla. A byla líná, aby s tím něco dělala. Na oválném obličeji vynikaly oříškové oči s dlouhými řasami a do očí bijící jizva na levém líčku. Jako malá spadla z kola na plot s ostnatým drátem a roztrhla si tvář od lícní kosti pod spánkem pod oko a pak směrem dolů. Měla štěstí. Doktor, co byl tehdy na pohotovosti, byl machr. Jizva byla sice hladká, ale výrazná a měla tvar jedním tahem psaného ypsilon. Vesna si česala dlouhé černé vlasy na patku přes levé oko a pod uchem je spínala gumičkou. Pak patku fixovala tunou laku, aby se ani vlásek nepohnul. Chodívala převážně v černé a byla dost přehlížená. To jí nevadilo. Aspoň měla klid.

Kluci v práci a známí na ni byli zvyklí.

Ale tihle krasavci by se zbláznili!

„Holka,“ houkl na ni druhý vazoun, „nech mu tam, co chceš, ale on ti nezavolá!“

Všichni se rozchechtali. Už teď si ji nepamatovali.

Vesna se otočila na patě a došla ke Camaru.

„Promiň, Bamblbí, ale tvůj pán je idiot a já jsem zoufalá. Tak, teď už pochopí!“ S těmi slovy zasunula za stěrač vzkaz a zmizela ve dvoře.

Ten se musel divit!

Pochechtávala se, když kráčela přes travnatou pláň. Sluníčko už viselo hodně nízko a tak byl park téměř liduprázdný. Jen sem, tam potkala nějakého pejskaře.

Na kolemjdoucí působila jako budoucí mamina na procházce. S tou vycpanou mikinou vypadala na devátý měsíc!

Obešla křoví a hrábla do mikiny po Emilovi. Byl v pohodě.

Z pravé strany zaslechla jen:

„Ty vole, bacha!“

Ale než stihla zareagovat, dostala šlupku kopačákem do hlavy a zůstala ležet na boku, zatímco jí před očima poletovaly hvězdičky.

„Emilku,“ šeptala jeho jméno dokolečka, schoulila se do klubíčka a držela si ,břicho‘.

Doběhlo k ní několik kluků.

Jeden se nad ní skláněl a tmavá ofina mu padala do očí.

„Paní není vám nic?“

Prý Paní!

„Haló, jste v pořádku?“ ptal se druhý, blonďák s vlasy po ramena a pořád si je dával za ucho.

„Emilek,“ zasténala omámeně Vesna.

„Bože, je těhotná!“ zařval ten Tmavovlasý a oba se s Blonďákem otočili na dalšího kamaráda, který stál mimo Vesnin zorný úhel.

„Ty debile, sejmul jsi těhuli!“ zařval Blonďák.

Ten Tmavovlasý ji vzal do náruče.

„Bože!“ hekal s Vesnou na rukou. „To je váha!“

„Je těhotná, vole!“ vřískal Blonďák. „Tak ji kurva neurážej!“

„Musíme s ní do nemocnice,“ hekal Tmavovlasý.

„Naval klíče nebo mazej startovat káru!“ zaječel Blonďák na třetího.

Ten se nakonec vzpamatoval, otřel si zpocené čelo a vystartoval přes trávník k parkovišti.

Blonďák s Tmavým se střídali v nesení Vesny k autu.

Vesna se po cestě vzpamatovala a znovu se jí rozjely mozkové závity.

To si jako ti idioti myslí, že rodím?! V šoku nemohla ani mluvit.

Opatrně ji složili na sedačku a Blonďák si kecnul vedle ní.

„Kurva, jeď!“ zařval zezadu na kámoše za volantem.

Vesně došlo, s kým má tu čest!

Seděla v Camaru  Bamblbí a řídil ho ten vyhazovač, co jí věčně blokoval vjezd!!!

Po očku poznala i ty další dva kluky.

Mluvila s nimi tehdy před klubem. Zafuněla. Blonďák si ji změřil pohledem. A zblednul!

„Vydržte! Za chvilku tam budem!“

Ozval se řidič:

„Jestli mi porodí v autě, tak to tam v životě nevyčistím!“ štěkal jak blázen a neustále se díval do zadu zpětným zrcátkem.

Vesna vzteky rudla a bledla.

Ty debile jeden, no počkej!

Blonďák se zavrtěl a něco vytáhl  zpod zadku. Pomačkanou kuličku papíru na kolenou srovnal a vyvalil oči.

„Kurva, Zachariáši, co to je?“ a ukázal kresbu řidiči. Zach na ni rychle mrknul a zase se věnoval řízení.

„To jsou Tři sestry, vole! Našel jsem to před měsícem za stěračem,“ zabručel Zach.

Tmavovlasý kluk kresbu sebral a studoval ji.

Pak se podíval na Zacha a začal řvát smíchy:

„Vole, Tři sestry, jo? A dvě krajní se omluvily nebo co?“

„Ty jsi takový debil!“ ječel Zach na celé auto.

„Vole, Kubo, tys mu dal!“ slzel zezadu Blonďák a dusil se smíchy.

Kuba se otočil i s obrázkem, který si držel vedle obličeje, do zadu a řekl:

„Ty vole, Paule, se na to koukni sám!“

V jeden moment se tlemili jak dementi oba.

Vesna hekala, jak dusila svůj záchvat smíchu, ale kutálely se jí z očí slzy, které se snažila si utírat, ale dosáhla jen toho, že si rozmazala řasenku, takže vypadala jak mýval.

Zach zastavil auto na parkovišti.

Vesně došla celá šílenost situace.

Nemohla si dovolit, aby ji ti tři donesli do porodnice!!!

Když se ji kluci snažili dostat z auta, nemohla si pomoct, padla na kolena a řvala smíchy na celé kolo a z očí jí stříkaly slzy na plné pecky.

Stáli nad ní jak špatně vyřezaní svatí!

Dívali se jeden na druhého a nevěděli co s ní.

Kuba si k ní dřepnul a chytil ji za bradu.

„Ta paní se nám normálně směje!“ zvolal šokovaně.

„O tom jsem něco už slyšel!“ chytračil Paul a s očima jak talíře kamarádům vysvětloval: „To jsou hormony! Proto rodí ženský! Maj na to uzpůsobený mozek!“

Zach ztratil nervy. Bez jediného slova zamknul auto, nabral Vesnu do náruče a řítil se s ní na porodní.

Vesna plakala, smála se na celé kolo a hekala, jak se zajíkala.

Za to zaplatí!

Službu měla příjemná sestra, takže když Zach Vesnu opatrně složil na stůl v ordinaci, aniž by se zapotil, dala mu Vesna bod.

Sestra kluky okamžitě vykopla ven a zabouchla dveře.

Zavolala doktora.

Vesna se uklidnila a posadila se.

„Sestřičko, došlo k obrovskému omylu!“ vyrazila ze sebe a zmatené sestře hned vyprávěla, jak k tomu došlo.

Z ordinace se ozval hurónský smích. Kluci stáli v chodbě a dívali se jeden na druhého.

Přiběhl doktor.

„Kdo je otec?“ Zeptal se rychle a otočil se, když zaslechl z ordinace další salvu smíchu.

„My ne!“ řvali kluci sborově. „My jsme ji jen přivezli!“

Doktor zapadl do ordinace.

„Tak copak tu máme?“ zeptal se sestry. Ta slzela smíchy a plácala se do stehna.

„Za to můžu já, pane doktore, a moc se omlouvám,“ začala Vesna a vyprávěla doktorovi, co se stalo, jak šla s Emilem od doktora, nevynechala ani story s vjezdem a Camarem, a jak se vlastně dostala sem, k němu do ordinace.

Doktor poslouchal s kamennou tváří, rozječel se smíchy, když rozepnula mikinu a ukázala mu Emila.

„To mají za to, jak se chovali! Kdybyste slyšel, jak degradovali těhotnou, rodící ženskou v autě, potrestal byste je taky! Neměli strach, že nedojedou, řidič se bál o to pitomé Bamblbí! Prosím, vás pomozte mi se odsud dostat! Tak za čtvrt hoďky budu pryč, a pak byste jim mohl říct, že jsem odrodila. A kdo je Emil. Jestli tu budu, až se to dozví, tak je po mně,“ prosila Vesna a doktor nezaváhal. Ordinace byla v přízemí, tak otevřeli se sestrou okno a pomohli jí ven.  Ještě se široce usmála, šeptla dík a zmizela za rohem.

Doktor se sestrou měli další důvod řvát smíchy, když zkoprnělým mladým mužům prozradili, že se narodila nemocná, pětisetgramová činčila jménem Emil!