Tohle všechno jsme tu napsaly
29.05.2014 [15:45], LilianaFalcon, Romance, komentováno 3×, zobrazeno 1240×
Jak to vlastně bylo s Robem než poznal Vanesu?
A co vlastně pro Vanesu znamená to, že je Hvězda?
Doufám, že Vás vývoj událostí moc nezklame nebo nenaštve ;-)
Vůbec se jí nechtělo z postele. Prakticky se nevyspala, byla celá rozlámaná a v hlavě jí to stále šrotovalo. Prohlížela se v zrcadle. Vážně Jane vypadala úplně stejně? A co ta hvězdička ve vlasech, prstem se ji snažila nahmatat, ale necítila ji. Musela si pohrát se zrcadly, než ji znovu objevila.
Netušila, co to všechno znamená.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Vanesa zrovna netoužila po společnosti.
„Ahoj Alexi.“
Nakoukl do pokoje, pohledem ho prošmejdil, jak kdyby někoho hledal. Zase byl bílý jako stěna. „Není tu nikdo, že ne?“ Ujistil se.
„Ne,“ potvrdila mu zmateně.
„Super.“ Neptal se na svolení a šel si rovnou sednout na gauč.
Začínala mít dojem, že se z jejího pokoje stala vrátnice. Každý si k ní chodil, jak se mu zachtělo.
„Potřebuju si s tebou o něčem promluvit,“ pronesl zcela zoufale. „Nikomu o tom nesmíš říct.“
Přikývla. Bomba! Další tajemství… Pomyslela si sarkasticky. Radši budu zticha nonstop. Pak nebude hrozit, že bych něco omylem vykecala.
„Včera jsem měl narozeniny.“
„Gratuluju,“ netušila, že měl narozeniny a pokud věděla, žádná oslava neproběhla. Nebo proběhla, když tu nebyla? Nebo ji jen nikdo nepozval? Přece jen byla zdejší vyvrhel v nemilosti. A tak trochu nechápala, proč jí to vlastně říkal. Taky se jen tak na potkání nezmiňovala o svých narozeninách. Působilo to sebestředně. Jako by tím vyzýval k blahopřání.
„Devatnáctý narozeniny,“ vysvětlil.
Došlo jí hned, proč z toho Alex dělal takovou vědu, a byla na sebe náramně pyšná. To totiž znamenalo, že musel jít za Hvězdářem pro jméno. Kuriózní bylo, že pokud jméno obdržel, nevypadal z něj vůbec ale vůbec nadšeně. Co to tady s nimi bylo? To je furt: chci jméno, dostal jméno, jméno sem a jméno tam a samá předurčenost, a když na to dojde, tak skutek utek. Ale co když mu žádný jméno vážně děda nedal? To by mohl být důvod, proč je Alex tady. Bojí se, že si nikoho nenajde. Málem jí ho stihlo být i líto.
„Je to Lynx,“ postěžoval si bezradně.
Vanesa nečekanou informaci vstřebávala a možná se tvářila trochu nechápavě, protože ještě dodal na vysvětlenou: „Lynx jako Monča.“
Takže jméno mu děda prozradil, ale kde byl teda problém? Vždyť Monča byla super, navíc už se s Alexem znali, takže o nenávist k jeho předurčené určitě jít nemohlo. „A už si jí to řekl?“
Podíval se na ni výrazem typu: „Seš úplně blbá, ne?“
Takže neřekl. „V čem je problém?“
„Není do mě zamilovaná, je zamilovaná do Froga…“
O tomhle ví taky? Monča se mu očividně svěřovala víc, než bylo zdrávo. Těmhle kluko-holčičím přátelstvím nikdy moc nevěřila. „A ty? Co na to říkáš?“
Začervenal se.
„Jsi do ní zamilovanej!“ vykřikla vítězoslavně, když jí to konečně došlo. Alex – Gemini byl do Lynx vážně zamilovanej! „Tak jí to řekni, ne?“
„Bude zklamaná. Nikdy jí to nedošlo. Tys to na mě poznala hned.“
Tak to se teda pletl, absolutně o jeho zamilování neměla páru.
„Nebo aspoň minule si to na mě poznala. Řekla si mi, ať radši vydržím, než mi to Hvězdář potvrdí.“
Minule byla zjevně mnohem všímavější. A že by uměla radit i takhle rozumně? Překonávala svá vlastní očekávání. „A teď, když to máš potvrzený?“
„Nemůžu jí to říct,“ kroutil zběsile hlavou. „A Frog si jde dneska pro jméno. Měla bys ji vidět Lynx, jak vyšiluje.“
„Takže stačí počkat, do zítřka. To už bude jasné, že ona s Frogem nebude, teda pokud nemůžou mít dva kluci předurčenou jednu holku. Pak by z vás byla pěkná zamilovaná trojka,“ bůh ví, proč jí ta myšlenka připadala zábavná.
Alex se s jejím smyslem pro humor neztotožňoval, spíš se trošku vyděsil. „To se ještě nestalo,“ prohlásil nejistě. „Až se to dozví, bude hrozně zklamaná.“
„Ježiš marja! Vzpamatujte se tu všichni! Chtěl si jméno svý předurčený a máš ho, tak neremcej. Podle toho, co Monča říkala, tak ji stačí políbit a je to v suchu. Žádný velký romantický gesta dělat nemusíš. Vždyť to tu máte tak jednoduchý, jeden polibek a víš, jestli je to ona nebo ne. Nebo tomu snad nevěříš?“
„Věřím…“ vždyť o tomhle s ní přece nediskutoval, věděl, že má být s Mončou. Jen neměl šajna, jak jí to říct.
„Tak o co jde, když nepochybuješ?“
„Řekni mi, co mám dělat?“
Vanesa protočila oči v sloup. Dej jí pusu ty blbečku! Zařvala by na něj nejradši. Ale ovládla se. „Počkej až Frog bude mít svý jméno. Nech ji, ať se smíří, že k němu nepatří. Snaž se jí zvednout náladu, trávit s ní víc času a přimět ji, aby se do tebe zamilovala. Pak spolu podnikněte něco normálního, třeba si jděte něco zahrát, večer se koukněte na nějakej film a je to.“
Alex přemýšlel. „To by asi šlo.“
„Možná ti pro inspiraci napíšu seznam vhodných romantických filmů, abys věděl, jak na to,“ okamžitě dostala skvělý nápad! „V tomhle případě by sis mohl vzít příklad z Lásky přes internet. Sice je to starej film, ale Tom Hanks se tam taky se tam snaží přimět svou kamarádku, aby se do něj zamilovala. Ona totiž netuší, že…“ Vanesa si uvědomila, jaký vedla monolog, a že je Alex kluk. Takže nějaký popis děje byl úplně mimo. „To máš fuk, prostě si stáhni Lásku přes internet. Dopadne to dobře, neboj,“ povzbudivě se na něj usmála. Zakručelo jí v břiše, tak hlasitě, že se jí musel začít smát.
„Pojď na snídani.“
Teď zběsile kroutila hlavou Vanesa. „Přines mi něco,“ zažadonila.
„Nemůžeš se tu schovávat věčně. Čím dýl se tu budeš schovávat, tím horší to bude.“
Sedli si k nenápadnému stolečku, Vanesa trvala na tom, že si vezme kšiltovku a sluneční brýle – aby ji nikdo nepoznal. Sice na sebe přitahovala ještě více pozornosti, ale připadala si maskovaná.
Alexovi se už vrátila trocha zdravé barvy a vypadal o něco uvolněněji. Do jídelny společně vstoupili Robert s Lynx.
Vanese se na okamžik zastavilo srdce. Nechtěla s ním přijít do kontaktu, ne po tom, co jí řekl. Jak se má podívat na kluka, který ji nesnáší a přitom spolu mají strávit ybztek života? Hodil bz se jí na to minimálně nějaký návod, ideálně rovnou příručka.
Monika si jich hned všimla a zamířila k nim. Alex viditelně ztuhl, ale rychle se oklepal. Rob byl dobře naložený. Tedy do okamžiku, než mu došlo, kdo se schovává za brýle a čepici. Zarazil se.
Vanesu to dopálilo. „Zůstaň, jdu já,“ prohlásila nasupeně. Bylo jí krajně nepříjemné okolo něj takhle těsně procházet (prakticky o sebe i škrtali), ale jiná úniková cesta nikde nevedla.
Bohužel už si nevšimla, že Robert se tvářil provinile, skoro až omluvně. A už vůbec nemohla tušit, že ani v nejmenším ji nechtěl vyhánět. Ve skutečnosti se jí chtěl omluvit.
V hale se vydala k hlavnímu východu zasazenému do skleněné stěny. Chtěla pryč, ale stále bylo zamčeno. Neudržela se a vzteky kopla do dveří.
„Tady tě mám! Hledala jsem tě!“ ozvala se za ní Eliška.
„Pusť mě sakra ven!“ kopla si znovu Vanesa.
Eliška zašátrala v kapse kalhot, vyndala nějaké dálkové ovládání a vypustila ji.
Vanesa už byla na pokraji zoufalství. Potřebovala za každou cenu vypadnout. Vyběhla ven, na příjezdové štěrkové cestě se zdržela jen chvilku, obsprintovala roh budovy a běžela vzhůru po louce směrem k lesu, maskovací kšiltovka ji slétla z hlavy, ale vůbec ji to nerozhodilo, pokračovala dál. Zastavila se až u prvního stromu na kraji lesa, opřela se o něj. Sotva popadala dech. Jen co se trochu vzpamatovala, udělala pár kloků zpět na louku. Složila se naznak do trávy, nohy skrčené, ruce rozhozené, nechala na sebe dopadat paprsky ranního slunce, které teprve nabíralo na síle.
Eliška se nad ní postavila. Nebyla tak udýchaná jako Vanesa, kopec vyšla tak nějak pozvolna. Zastínila Vanese obličej. „Nechceš mi něco říct?“
Vanesa zakroutila hlavou. Eliška se mlčky svalila vedle ní.
„Děkuju,“ řekla Vanesa tak po pěti minutách mlčení. „Žes mě pustila ven.“
„Rádo se stalo,“ usmála se upřímně. „A teď mi řekni, co tě tak naštvalo, Kasiopea?“
Na tu si teď Vanesa ani nevzpomněla. Ta byla asi tak ten nejmenší problém. Ovšem, když si vzpomněla na tu její facku a pak ještě Danovu sázku, zase se v ní vzedmula vlna vzteku a lítosti. Jenže nedávné události byly i tak ožehavější. „Vážně si myslíš, že jsem potomek nějaké spadlé Hvězdy?“ zeptala se. Zvolila cestu nejmenšího odporu. Nejvíc jí vytáčel Robert. Ještě nedávno do něj byla zamilovaná a strašně jí vadilo, že on do ní zamilovaný nebyl. Připadala si pokořená. Vždycky dosahovala svého a Robert ji nechtěl.
Eliška poznala, že to, na co se Ves zeptala nahlas, nebylo to, co by ji tížilo nejvíce. Rozhodla se, že na ni nebude tlačit. „Já vím, že jsi.“
Samozřejmě nepochybovala, jak jí odpoví. Takže jsem vlastně mimozemšťan. Došlo jí najednou. Tím se toho hodně vysvětluje.
„Koukni se na oblohu.“
Vanesa se podívala nahoru. Nesvítilo tam jen Slunce, ale i další hvězdy. „Co to…“ zamračila se nechápavě.
„Poslední dobou se přes den Hvězdy objevují podezřele často. Hlídají si tě,“ mrkla na ni spiklenecky.
To je uhozený. „Můžeš mi prosím připomenout, proč vlastně?“
„Protože o tebe usilují negativní Hvězdy. Neustále se snaží převzít kontrolu nad osudem lidstva a chodem celého vesmíru. Dovedeš si představit, že by vše na světě fungovalo jen negativně? Že by ze světa vymizela radost? Láska? Štěstí? Když tě polápí, tak i kdyby jen čekali, až Jaromír s Willem postupně umřou, získají nejsilnější bytost současnosti, tebe.“
Eliška se tvářila moc vážně na to, aby Vanesa odporovala. Jak o ní někdo mohl prohlásit, že je nejsilnější bytost současnosti? Ještě jednou upřela svůj pohled k obloze a Hvězdy nahoře začaly v odpověď zářit ještě více. Projela jí náhlá nepopsatelná vlna sounáležitosti. „A co mám teda dělat? Není náhodou tvým posláním mi pomoct?“ Považovala vážně za nespravedlivé, že zrovna ona má mít osud lidstva ve svých rukou. Nebo spíše pozitivní vyhlídky na budoucnost. Podle toho, co se teď dozvěděla, tak její ignorantství by nejspíš žádné světlé zítřky nikomu nepřineslo.
„Napřed musíš začít trénovat,“ pronesla Eliška neutrálně. Skryla své nadšení z Vanesina zájmu za masku bez emocí. „Jestli chceš porazit negativní Hvězdy, musíš umět čerpat energii od těch, co tě nahoře hlídají, mohou ti ukázat, jak ovládnout vlastní osud. Jako člověk jsi pro negativní Hvězdy podřadná bytost, nemáš dostatek síly.“
Tak jednou byla nejsilnější bytost, teď zase podřadná… Jak se v tom měla sakra vyznat? Čerpat energii. To znělo dobře. To přece dělala i nyní, to proto chtěla tak strašně ven. Načerpat energii. Rozhodla se pro jiný přístup. Do teď se s každým přela, hádala, o všem pochybovala. Od teď se tady všemu hodlala přizpůsobit. Jiný klíč k přežití zatím nenašla. „Jak se s nima teda spojím?“
Pro Elišku to bylo malé osobní vítězství. Vanesa projevila zájem. „Musíš se naprosto uvolnit, odreagovat se a snažit se s nimi spojit. Jako při gymnastice anebo józe. Pozorovala jsem tě. Párkrát už jsem tě přistihla, jak jsi rozzářila nebe. Prostě ses od všeho oprostila a byla si duchem někde jinde. Byla si duchem tam nahoře,“ ukázala zase na nevšední denní nebe.
„Toho sis všimla už při mým minulým pobytu zde?“
„Trochu…“
Trochu? Snad ano nebo ne… „Jak bych teda měla bojovat s těma negativníma?“
„Přiznám se, že nevím. Žádný zdroj informací jsem nikde nenašla. Podle několika pramenů musíš najít ztracený zdroj energie a přemoci sama sebe. To by mohlo znamenat, že jako člověk se musíš naučit napojit na energii z vesmíru,“ trošku omluvně pokrčila rameny. „Vzhledem k tomu, že jsi Hvězda, jsi budoucí Hvězdářka, která je pro někoho i tou vyvolenou, tak hádám, že se to bude týkat i Roba.“
Jakoby chtěly Hvězdy potvrdit, že má Eliška pravdu, začaly zářit ještě víc. Tak tohle Vanese vážně nepřidalo. Sice se dozvěděla, že má bojovat s negativními Hvězdami, ale návod k tomu nedostala. Až budu umět načerpat tu energii, jestli teda někdy… tak je mám sama vyhledat? Nebo se od nich nechat najít? Nebo tomu mám prostě nechat volný průběh? A jak je najdu?
Proběhl jí nával nepopsatelná energie. A náhle věděla, že všechny tyhle dotazy má zatím nechat nevyřčené nehledat na ně odpovědi. Zatím se měla jen soustředit na učení. Jenže ta energie zmizela tak rychle, jako se objevila.
Vanesa ohromeně hleděla vzhůru, toužila po té energii, potřebovala ji zpět. Pokusila se soustředit. Oprostit se od všeho. Snažila se s nimi spojit – marně, nezaznamenala žádnou změnu.
Měla pocit, že stačilo natáhnout ruku a dotknout se těch jejích svítících příbuzných.
Konečně jí to vše napovídalo, že Eliška má pravdu. Že to celé bude pravda. Sice nechápala, jak to funguje, jak se může dědit nějaká moc od Hvězd, jak mohou Hvězdy vědět, kdo je komu předurčen,… jenže všichni tady, tomu tak věřili. Měli pochyby no jasně, ale kdo by je neměl i v „normálním“ životě. Kdyby tady okolo sebe neviděli tolik důkazů, nejspíš by tomu nebyli tak oddáni.
Pak se ke slovu začala hlásit druhá strana mince. Vždyť jí bylo teprve osmnáct, proč by měla už teď najít lásku svýho života. Jasně že do vztahu nikdo nikdz nejde s tím, že se hned zase rozejdou, ale že by od teď měla být jen s jedním klukem? Přece se počítalo s tím, že si napřed pár pořádných vztahů prožije, než najde lásku svého života. Prostě se nějak nemohla rozhodnout, čemu chce věřit. Nehledě na to, že měla bojovat s negativními Hvězdami a být někdy v daleké budoucnosti Hvězdářkou.
Dál už se na nic nevyptávala. Pozorovala tiše oblohu, jas hvězd pozvolna bledl, až nebyly vidět, ani coby nenápadné tečky. Pomalu se s Eliškou vrátily zpět do hotelu.
Vanesa se vydala hledat Moniku. Našla ji poměrně snadno. Byla s Robertem a Alexem v tělocvičně a hráli basket.
Roberta rovnou ignorovala.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla směrem k Lynx.
Alex se vyděsil. Ale nenápadným němým „neboj,“ mu dala najevo, že jeho tajemství vzyrayovat nehodlá.
Monika si ji zvídavě prohlédla, jakmile šlo o nějaké tajnosti, chytla se hned.
„Všichni skákaj, jak princezna píská.“ Robert si nemohl odpustit ironickou poznámku, když se Vanesině prosbě Monča ochotně podřídila. Nemyslel to, tak zle, jak to vyznělo. Vážně se jen pokusil o vtípek. Jenže nikdo nebyl tak dobře naložený, aby to pochopil.
„Dej jí už pokoj,“ Alex hodil po Robovi prudký míč.
Roba to sice nerozhodilo, míč ale překvapivě bez problémů chytil.
Mám kamarády! Jásala Vanesa v duchu. Alex se jí zastal. U srdíčka jí to zahřálo. Přece jen tu není úplně sama. Napočítala celkem 2,5 kamaráda. Alexe, Monču a ta půlka byla za Elišku. Proč byla Eliška tak nedoceněná? Pracovala pro Jaromíra a bylo její povinností Ves pomáhat, nedokázala posoudit, zda by ji měla ráda i jako obyčejnou holku.
S Lynx si zalezly do jedné z prázdných učeben. Vanesa stála jak přednášející u tabule a fixem na ni napsala: ROBERT. Chtěla s Mončou pořádně rozebrat Roberta a pochopit ho, Lynx toho o něm zjevně věděla dost.
Monika seděla v první lavici jak poslušná žačka. Přihlásila se. „Stejně ti to neměli říkat,“ pronesla smutně.
Vanesa to nekomentovala. Možná měla Lynx pravdu, možná jí to neměli říkat, možná měli dodržet zdejší tradice a nechat to na Robovi, jenže na to bylo trochu pozdě. Leda, že by jí zase nějak vymazali paměť… hned tu myšlenku zamítla. Nenechá nikoho, aby se jí znovu hrabal ve vzpomínkách. „Co se mnou má za problém? Už mi teda v podstatě řekl, že jsem rozmazlená děvka.“
„Rob, to neměl jednoduchý. Byl tři roky s Julií, všichni si mysleli, že k sobě patří. Pro jméno si šel tak sebejistě… On i Julča to brali jako hotovou věc. Bylo to těžký pro oba. To si nedovedeš představit. Napřed ta nejistota, když mu Hvězdář nic neřekl. A pak mu prozradil tvé jméno. Nechtěl tomu věřit. Julču vážně miloval,“ Lynx si povzdechla. „Vlastně bych řekla, že mu to spíš usnadnila ona. Prostě se sebrala a odjela studovat do Austrálie.“
Podle toho, jak se Monča tvářila, hádala, že Monča s Julií asi byly dobré kamarádky.
„Fakt se snaž vžít do jeho situace. Vím, že teď se chová jako kretén, ale… prostě napřed žádný jméno nedostal, takže Julča ani on nechápali, o co jde. Do tý doby se nic takovýho nestalo. A pak mu Hvězdář dal, co dávaj každýmu, kdo svýho předurčenýho nezná – jméno, kde bydlíš, kolik ti je a kde se s tebou nejlíp seznámit.“
Vanese to opravdu znělo jako prekérní situace. Být v jeho kůži asi by byla naštvaná. Ale už to bylo pár let. Mohl se nad to povznést. Ne, že by měla nějak zvlášť velké sebevědomí, ale klukům se většinou hodně líbila. Tak kde se stala chyba?
„Rob měl jít v Praze tak jako tak na vysokou, takže to teoreticky nebyl vůbec problém. Z Julči se samozřejmě vzpamatovával, ale prostě ho nechala ze dne na den být.“
To Vanese znělo jako Jane a Will. Také ho opustila ze dne na den.
„Když pak nastoupil do školy, začal pracovat v kavárně, kde tě měl poznat.“
Vanesa pátrala ve vzpomínkách, kdy prvně viděla Roba. K Tulipánům ji prvně zatáhla Livie s tím, že o té kavárně četla výbornou recenzi ve svém oblíbeném internetovém časopise. Ani v nejmenším by Vanesu nepřekvapilo, kdyby v té recenzi měl prsty děda nebo Eliška. Asi ta recenze nebyla až taková náhoda a uplacených recenzentů po světě běhá… Pomalu začínala pochybovat, že vůbec něco v jejím životě byla náhoda.
„Chodily tam nějaké tvé spolužačky, které tě neměly moc v lásce. A z toho co od nich slyšel…“
Aneta a ten její houf nohsledů. To už jí Rob taky řekl, aspoň se ujistila, že nevykládá každému něco jiného.
„Tys ho svým vystupováním ve všem utvrdila. Když mi o tobě vyprávěl, ještě než jsem tě poznala, tak jsem si taky myslela, že jsi neskutečná kráva, promiň,“ čekala, jestli Vanesa nějak zareaguje, ale ta mlčela. „Vím, že za to nemůžeš, říkalas mi, že se před ním prostě neumíš chovat. A ta tvoje strategie přimět ho žárlit moc nefungovala. Připadalas mu jako povýšenecká mrcha.“
Na to období si Vanesa vzpomínala. Vodila si tam kluky na první rande. Sama tuhle strategii po pár pokusech uznala za nevhodnou. Většinou to bylo první a i poslední rande. „Povýšenecká? Jen jsem byla nervózní…“
„Já vim, mě už to vysvětlovat nemusíš.“
„Takže mě nesnáší.“ A ruku na srdce, už se ani nedivila. Když se nad tím zamyslela,… chjo! Napřed mu Aneta vykládala, že Vanesa spala s každým druhým a pak si tam sama Vanesa tahala různý kluky. Samozřejmě s nimi nespala, jen chtěla, aby žárlil.
„To není pravda. Není to tak, že by tě nesnášel. Jen si dál myslí, že má být s Julií, že se někde stala chyba. Jenže Julča věří, že Rob patří k tobě,… a podle Hvězdáře na ni štěstí čeká u protinožců – to proto odjela do Austrálie.“
„Tak proč mi Rob nedá svátek? Mohl by mě aspoň ignorovat. A proč skákal do toho bazénu? Může mu bejt jedno, s kým se tu tahám, když on se se mnou tahat stejně nechce. To mu tak záleží na Kasiopee?“
„Za prvé, Dana nikdy neměl v lásce a za druhé. Tě podle mě má rád, jen si to ještě nepřipustil,“ mrkla na ni Lynx. „Vždyť je to jasný jak facka. Taková ta předehra, než se na sebe oba vrhnete a uvědomíte si, jak se milujete.“
Tak o tom Vanesa vážně pochybovala.
Mlčely. Obě přemýšlely.
„Dneska si jde Frog pro jméno,“ Lynx také měla téma, o kterém se chtěla bavit. „Viď, že mi to s ním dopadne,“ žádala o podporu.
„Určitě, budu držet palce,“ zalhala Vanesa. Nevěděla, jestli to znělo přesvědčivě nebo ne. Chudák Alex! Řvala v duchu.
„Jsem z toho hrozně nervózní,“ ošila se Monča.
„Tak jako tak to dopadne, jak má. Nebo ne?“
Monice zapípal mobil. Vytáhla ho z kapsy.
Vanesa na něj závistivě zahlížela, protože ten svůj už dlouho v ruce nedržela. Nepatřila sice mezi mobilní závisláky, ale vážně by o něj stála. Aspoň na chvíli. Zavolat Verče, mamce a tátovi, to by jí úplně stačilo.
Monča se zamračila na display. „To je od Elišky, mám tě odvést za Hvězdářem.“
Neb měla Lynx z Hvězdáře respekt, okamžitě uposlechla.
„Jsem na tebe pyšný,“ uvítal jí ve své kanceláři děda.
Vanesa nevěřila vlastním uším a ani očím. Takhle vřelý a hlavně upřímný úsměv u něj ještě neviděla. Čím se o to zasloužila?
„Kdybych věděl, že to všechno si udělala, jen abys Daniela konečně přiměla k rozumu…“ kroutil hlavou trochu vyčítavě. „Nikdy bych proti tvému konání nic nenamítal. Ušetřila si mi s ním tolik práce. Už to s ním a Alexandrou začínalo být alarmující.“
„S Alexandrou? To jako Kasiopeou? Jakože Kasiopea se jmenuje Alexandra? Jakože sestra Alexe se jmenuje Alexandra,“ třeštila na něj oči, jako by doufala, že to pochopila špatně. „On někdo pojmenoval dvojčata Alexandr a Alexandra?“ tak tohle byl vážně úlet. Ty lidi by docela ráda poznala, zjevně jim smysl pro humor nechyběl.
Její úžas nad výběrem jmen nechal Hvězdář bez komentáře. „Můžu pro tebe na oplátku udělat něco já?“
Vanesa chvíli přemýšlela. Mohla požádat, aby ji pustil zpět? To asi nemělo cenu. „Mohla bych zavolat svým rodičům?“ zeptala se místo toho opatrně při vzpomínce na Moničin mobil.
Děda na ni povytáhl obočí. Tvářil se hodně naštvaně. Vzal do ruky vlastní mobil, něco vyťukal. „Okamžitě sem přijď,“ vyštěkl do něj a zase si ho položil na stůl. „Už nikdy od tebe nechci slyšet, že bys o těch lidech mluvila jako o svých rodičích. Tvou matkou je Jane a otcem Vilém.“
Nestihla zaprotestovat, beztak by k tomu nesebrala dostatek odvahy.
Do kanceláře dorazil Will. „Co se děje?“
„Vanesa chce zavolat svým pěstounům. Jak jsme s nimi na tom?“
„Ráno jsem se s Nickym spojil. O Jane stále nic nevědí.“
„Tys mluvil s...“ málem řekla s taťkou, což jí právě bylo zatrženo. Naštěstí se včas zarazila. Nechtěla Hvězdáře podráždit ještě více. „Ehm, s Hanou a Nickym?“ Možná mohla být naštvaná, když s nimi mluvil on, tak by mohla i ona....
„Ano, teď když jsi tu podruhé, už jsme se s nimi museli spojit, ale…“ vypadalo to, že bude pokračovat v popisu jejich jednání, jenže to zkrátil. „Nakonec s námi ale začali spolupracovat.“
„Jak spolupracovat?“
„Po Jane se slehla zem. Vysvětlil jsem jim, že ti samí lidé, co jdou po Jane, jdou i po tobě a
že jsou nebezpeční.“
Aha. Informaci o pohřešování Jane přešla bez mrknutí oka. „A můžu s nimi tedy mluvit?“
Will na svém mobilu vytočil nějaké číslo a podal ho Vanese. Vyzvánělo to.
„Máte nějaké nové informace?“ ozvalo se místo pozdravu. Neznělo to nijak potěšeně, byl to Nicky.
Lapala po dechu a po tvářích se jí začaly kutálet velké slzy radosti. „Tati!“
Chvíli bylo ticho. „Holčičko, si to ty? Jsi v pořádku? Liv! To je Vanesa!“
Slyšela z telefonu dusání.
„Ves! Není ti nic?“ Livie byla na hranici mezi hysterickým pláčem a radostí.
„Jsem v pořádku, teda myslím, nic mi není…“ brečela Vanesa.
Telefonát trval hrozně dlouho, Nicky se párkrát neudržel a hlasitě vyhrožoval, že jestli jí někdo na hlavě zkřiví byť jen jeden jediný vlásek tak…
I když neradi, přece jen se rozloučili.
Vanese spadl obrovský kámen ze srdce. Cítila se mnohem líp. Konečně slyšela rodiče. A co víc, prý se k nim zase bude moct na konci srpna vrátit, dodělat ještě maturitu, bude s nimi normálně žít. Nemusí být nadosmrti zavřená – tady. Všechno to ještě vstřebávala. Naděje na aspoň trochu normální život existovala.
Jaromír to neschvaloval, ale že by nějak nahlas protestoval to také ne.
Vděčně se na Willa usmála. „Co ta Jane?“ vzpomněla si. Přece jen to byla její biologická matka, cítila povinnost se o ni zajímat.
„Už dva měsíce ji nikdo neviděl, ani o ní neslyšel,“ vysvětloval Will. „S Nickym po ní pátráme, ale zatím je to k ničemu. Naposledy byla viděna ve své firmě v Americe, vedením pověřila svou zástupkyni a pak prostě zmizela.“
„Myslíš, že se schovává?“ byla naivní a byla si toho vědoma.
„Je to jedna z možností. Musela něco tušit, ale nemyslím si, že by z povrchu zmizela dobrovolně.“
„My… myslíš, že je mrtvá?“ zhrozila se.
„Ne, Hvězdě nehrozí nebezpečí. Na to je pro všechny moc cenná,“ tentokrát promluvil Jaromír. „Tedy, nehrozí jí smrt to ne… Mohli by ji mučit, aby se k tobě dostali. I kdyby nikdo nevěděl, že jsi budoucí Hvězdářka, tak mít dvě Hvězdy, je vždy lepší než mít jen jednu.“
„Myslíte, že na ní dělají pokusy?“ Vybavila si filmy, jako byl Den nezávislosti a District 9, konkrétně zkoumání mimozemšťanů v laboratořích… otřepala se, to už by radši umřela, než něco takového.
„Ten, kdo ji unesl, nejspíš žádné pokusy dělat nepotřebuje. Dříve nebo později ji použijí, aby se dostali k tobě. Pokud ji mají Hvězdy s negativním vlivem, tak by byly velmi blízko definitivnímu převzetí kontroly nad děním na zemi.“
„Jak jako převzít kontrolu? Teď To zní, že nás budou chtít zabít...“ nebo ne?Zlomil se jí hlas.
„Mrtvá bys jim ty ani Jane neposloužila. Donutí tvé příbuzné nahoře pracovat ve svůj prospěch. Nedovedeš si představit, co tady může vypuknout. Všechno by pracovalo pro negativní síly. To by byl konec světa, takového jaký ho znáš,“ myslel to smrtelně vážně. „Zůstaň stranou všeho. Drž se pouze vnitřku budovy. A hlavně trénuj čerpání energie. Slyšel jsem od Elišky, že už ses vyptávala… Děláš mi radost, mladá dámo.“
Toho se chytil i Will. „Chtěl jsem se ti omluvit za tu noční návštěvu…“
Konečně se jí aspoň v jednom směru blýsklo na lepší časy. Jaromír s Willem na ni nebyli naštvaní.
Ač s výčitkami svědomí (že dostatečně neteskní pro Jane), odcházela se skvělou náladou. Kdyby Vanese řekli hned, že ji po prázdninách pustí domů, tak by jí ušetřili hodně nervů. Byli by přece sami proti sobě. Mít v čele nějaké společnosti holku, která nemá maturitu ani výučňák? V dnešní době?
Nechtělo se jí jezdit výtahem. Vzala to hezky po schodech. Nevěděla ani kolik pater už seběhla, když si všimla Roberta, jak zalézá do nějakých dveří. Napřed dál pokračovala ve svém sbíhání, pak se zastavila.
Vyběhla to zpátky. Pomalu se kradla ke dveřím, ve kterých Rob zmizel. Přitiskla k nim ucho a snažila se poslouchat. Nic neslyšela. Po špičkách zase začala odcházet. Znovu se zastavila a už normálně se vrátila ke dveřím. Napřáhla ruku, aby zaťukala, ale… zase se zarazila. No co… Hvězdy mám na své straně,…
Zaklepala poprvé. Nic.
Podruhé. Nic.
Co teď? Otevřela si bez vyzvání.
Rob seděl zády k ní, měl na uších sluchátka, jenže mu ani tak neušlo, že někdo vešel do místnosti. „Co tu sakra chceš? To vždycky lezeš, kam nemáš?“ nemluvil sice tak nakrknutým tńem jako obvykle, ale i tak zněl docela nepříjemně.
Vanesa už teď litovala, že tam vůbec lezla.
„Co tu chceš?“ Zopakoval otázku o něco mírněji.
To kdybych věděla.
Zavřela za sebou ještě dveře, což jí dalo prostor na přemýšlení o odpovědi, a začala si prohlížet jeho pokoj. Na zdi měl plakát formule, postel byla neustlaná, na křesílku se válela hromada nesloženého oblečení a pod tou hromadou kecky – jo, takhle nějak si představovala klučičí pokoj. Na monitoru počítače měl navíc rozehranou hru.
„Co děláš?“ nevěřícně sledoval její drzé počínání.
„Řekla jsem si, že zajdu na návštěvu,“ snažila se znít uvolněně, jako by o nic nešlo. Herecké dovednosti ji nezradily. Za tento výkon by si zasloužila Oskara. Měla nervy v kýblu, ale chodila si tam, jak kdyby jí to všechno patřilo. Sakra, uvědomila si, že teď se chová přesně tím povýšeneckým způsobem, který ji do téhle šlamastiky dostal. Odhrnula si deku na jeho posteli tak, aby si mohla sednout.
„O co ti jde?!“ neudržel se Rob.
„To se chováš hezky ke své předurčené,“ slova z ní vypadla dřív, než si je promyslela. Přirozeně jich vzápětí litovala.
Otevřel na ni pusu a párkrát klapl na prázdno. Oči plné hněvu. „Na tohle neměli právo.“
„Nejsi první, kdo to říká. Jestli měli nebo ne, nedokážu posoudit,“ lhostejně pokrčila rameny. „Proč mě tak strašně nenávidíš?“
„Už jsem ti to jednou říkal. Vážně to chceš slyšet znova? Koukni se na sebe. Chováš se, jak…“ nedořekl to. Všiml si Vanesina bolestnéo výrazu a selhal mu hlas. Nedokázal ji takhle ubližovat. Vždycky jí viděl, jak neuvěřitelně silnou osobnost, kterou nedokáže nic zlomit. Ta sebevědomá holka, co sem vkráčela jak nějaká královna, byla pryč. Teď tu byla zlomená hromádka neštěstí.
Vanesa z jeho postele zase vstala. Najednou to bylo všechno pryč. Odvaha, sebevědomí ale i ta přetvářka. „Vůbec mě neznáš! Nikdy si mi nedal šanci! Nemůžu za ty vaše pravidla ani za to s tou tvoji...Julií!“
Než zareagoval, založil si ruce na hrudi. „Proč bych tě měl chtít poznat? Stačí mi, žes spala snad s půlkou školy. Pak si sem přijedeš, nad všechny se povyšuješ, strkáš Orionovi jazyk do krku, navíc prakticky nahatá a v bazénu!“
Ráda by to uvedla na pravou míru, jenže ji přemohly emoce. Prostě se k němu jen otočila zády. Sakra, už zase brečela! A ještě se u toho začala třást. Vždyť ještě před chvílí, když opustila Jaromíra s Willem, se cítila tak skvěle!
Zaskočilo ho to, ještě nestihl vstřebat to, že ji nejspíš vážně špatně odhadl a už mu tady brečela. Táhlo ho to k ní, nejradši by ji objal a utěšil, působila tak bezbranně.
Nálady se u ní střídaly, jak počasí na apríla. Už nebrečela. Teď na něj měla vztek. Nebyl ochotný ji vyslechnout, s největší pravděpodobností neposlouchal ani Lynxino přimlouvání. Slyšel a viděl jen to, co chtěl. Nikdy si nevšiml, že by se Vanese líbil. On ji ani nechtěl poznat, chtěl ji vidět v tom nejhorším možném světle. Nesnášel ji, protože se kvůli ní musel rozejít s Julií. Bylo těžké si to přiznat, byť jen v duchu, ale věděla, že tentokrát dospěla ke správnému závěru. Vlastně to s ní nemělo nic společného. Celé to bylo o vynuceném rozchodu s Julií. Nejhorší na tom bylo, že najednou už na něj nemohla být naštvaná. Byl vinen asi tak jako ona.
Slyšela, jak směrem k ní udělal krok. Radši z té prekérní situace utekla.
Nevšimla si, že ve svém úsudku poprvé zaváhal.
2) Katuš (30.05.2014 09:35)
Tyno, naprosto jsi to vystihla. Nejsem vůbec zklamaná. Začíná se opravdu blýskat na lepší časy. Díky moc za tuto kapitolu, která tu přibyla fakt rychle. Moc mě to dneska potěšilo. Díky!!!
1) Tyna (29.05.2014 16:27)
3) LilianaFalcon (30.05.2014 09:50)
jeee diky holky vy mi vzdycky zvednete naladu