3. Tajemný zachránce

„Ahoj Princezno,“ promluvil ten krásný sametový hlas. Přicházel ke mně stejně, jako předtím hlas matky – jen jako jakési vlnění, fata - morgana. Ucítila jsem jemné pohlazení po tváři. Takhle nějak jsem si představovala dotyk ducha.

„Já – musel jsem zase přijít. Nemůžu tě pustit z hlavy, víš?“ Poslouchala jsem jeho hlas, znějící jako rajská hudba. Snad se i přístroje ve skutečném světě musely zbláznit. Stále jsem však slyšela jen pravidelné pípání monitoru, který měřil tep mého srdce.

„Ehm…“ pokračoval. „Mluvil jsem s tvou mámou. Ona si myslí, že ji slyšíš, tak jsem možná taky přišel zkusit štěstí. Tak rád bych ještě jednou viděl tvé oči.“ Jeho hlas teď zněl zasněně a mně se zalily oči slzami. Jak by bylo krásné, kdybych dokázala stisknout jeho ruku, jejž dotyk jsem cítila ve své dlani.

Když se nic nedělo, pokračoval ve svém monologu.

„Víš, možná jsem vlastně rád, že jsi mi pod auto vběhla ty. Neumím si představit, že bych se sem musel chodit omlouvat té hrozné holce – jak, že se to jmenuje – Rachelle? Vůbec ji nemůžu vystát a brr! Jak ošklivě o tobě mluví! Nikdy nepochopím, jak se můžou lidé tak hnusně chovat!“ Jo, tak s tebou si budu rozumět, řekla jsem si v duchu a s úsměvem poslouchala jeho vyprávění o tom, co se děje ve škole.

„Jo, a abych nezapomněl. Něco jsem ti přinesl. Všiml jsem si ho, jak ležel pod kolem, když odjela záchranka. Asi to budou tvoje básničky… jo, přiznávám, že jsem nakoukl. Moc krásně píšeš, jsi talent. Vlastně ani nevím, proč jsem ho přinesl, když si ho nemůžeš vzít. Možná jsem tak trochu doufal, že se probudíš a ani by mi nevadilo, kdybys mě žalovala za ublížení na zdraví.“

Z jeho hlasu jsem slyšela úsměv. Jenže pak jsem uslyšela vzdálené vrznutí dveří a rozzlobená sestřička, vyhánějící mého zachránce pryč. Zamračila jsem se. Mě to připadalo jako pouhá chvilička, co seděl u mé postele ve skutečném světě. Když jsem se ale teď podívala z okna, zjistila jsem, že už je tma.

„Grace!“ Zavolala jsem. Komorná se hned objevila

„Kdy se bude podávat večeře?“

„Za hodnu paní, pošlu děvčata, aby vypomohla do večerních šatů. Bude s vámi stolovat i Její Veličenstvo, vévodkyně Rachelle.“

Netrvalo dlouho a Hortenzie s Monetou se objevily ve dveřích. Tentokrát mne oblékly do tmavě modrých šatů, které měly celý živůtek pokrytý stovkami drobných diamantů. Vypadaly jako noční nebe. Dívky se mi znovu snažily učesat vlasy do účesu, ale já je přinutila, aby mi nenechaly volně splývat na ramena. Jen mi do nich vpletly jakousi stříbrnou korunku s kameny lapis lazuli. Ta barva kamenů mi připomněla ony modré oči, které jsem spatřila. Byly jen několik odstínů světlejší.

Chytla jsem si sukni a rádoby vznešeným krokem jsem se vydala do míst, kde jsem si pamatovala jídelnu. Hledat dlouho jsem ale nemusela. Hned za prvním rohem jsem málem vrazila do Rachelle v úchvatných fialových šatech.

„Och, drahoušku! Právě jsem tě šla napomenout, že už jsem velice hladová!“ Zasmála se svým falešným smíchem a já se nedokázala donutit k něčemu víc, než těžko uvěřitelné hi hi.

„Omlouvám se, měla jsem… práci.“

„Ale prosím tě, jakápak práce, princezno?“ Vyzvídala.

Jasně, já jí tu tak budu vyprávět o skutečném světě a tajemnému klukovi, který mě skoro zabil.

„Vybírání šatů na zítřejší námluvy!“ plácla jsem první věc, která mě napadla.

„Ty ještě stále nejsi rozhodnutá? Hovořila jsem s tvou švadlenou, prý ty šaty, které si máš zítra obléci, jsou ty nejkrásnější, jaké kdy byly ušity! Nechceš mi prozradit alespoň jejich barvu, drahá?“ Rachelle se ke mně zvědavě naklonila.

„Promiň, je to tajemství!“ usmála jsem se spiklenecky, ačkoliv jsem o těch šatech nevěděla absolutně nic. „Půjdeme na večeři?“ navrhla jsem následně.

Zvedly jsme sukně a společně se vydaly přímo do jídelny. Sarah tam už byla, pozdravila nás pokývnutím hlavy a dál se věnovala knize v tlustém koženém obalu. Jakmile jsme s Rachelle usedly, byly před nás položeny talíře s jakýmsi opeřencem. Chtěla jsem se v klidu najíst, ale moje přítelkyně byla jiného názoru.

„Dnes jsem na chodbě potkala Ninon! Netušila jsem, že je na tvé zásnuby pozvána i tato… prostopášnice!“ Okamžitě jsem si vzpomněla na slavnou francouzskou kurtizánu pověstnou svou krásou a věčným mládím.

„Nu proč ne? Je krásná, je mladá -“

„Mladá? Vždyť jí už bylo padesát!“ vykvíkla Rachelle.

„Vypadá na dvacet,“ podotkla jsem nevzrušeně. Doufala jsem, že už se teď budu moci najíst, to jsem se však spletla.

„Ludvík ji nemá rád!“ zavzdychala, jako by mě chtěla přinutit k tomu, abych ji poslala ke všem čertům.

„Ale Jeho Výsost tu naštěstí nebude, nemám pravdu?“ a doufala jsem, že mám.

„To nebude, nestačí ale však, že ji já nestrpím? Je to jen děvka!“ Vrhla jsem po ní kradmý pohled. A kdo je asi krucinál Rachelle?

„Ty také nejsi zrovna svatoušek,“ zamumlala jsem si pod nosem a vložila si do úst další sousto. Moje nechtěná přítelkyně chvíli mlčela, tak jsem se alespoň zvládla dosyta najíst.

Znovu jsem si uvědomila, jak je zvláštní tu být. V podstatě jsem blázen. Uzavřená ve své hlavě, mluvím k lidem, kteří tu žijí, a přitom vím, že někde nad námi je skutečný svět, svět, který sice není nejkrásnější, ale vzdala bych se všeho tady, abych se do něj mohla vrátit. V hlavě se mi dokonce začala odvíjet vysokoškolská práce, kterou bych napsala na téma stav v kómatu.

„A k tvému nastávajícímu, poptala jsem se na něj své komorné, ta dáma ví všechno!“ zasmála se a přerušila tak moje hloubání. Zvědavě jsem k í vzhlédla a ona pokračovala.

„Prý je pověstný tím, že žádná žena ho příliš nezajímá, hledá jen chvilkové potěšení. A jeho tvář, až andělsky krásná, je věčně jako vytesaná z ledu. Říkala, že je neobyčejně arogantní a nevšímavý! Nevím, co je na tom pravdy, ale s takovým mužem bych lože sdílet nechtěla.“ Sdílet lože! Jak hrozně to znělo a jak hrozné bylo mé zděšení, když jsem si uvědomila, že i tohle k tomu patří. Po zádech mi přejel mráz a hlava se mi motala.

„Není ti něco, Danielle?“ zeptala se má nevšímavá sestra a zapomněla při tom i na všechny konvence, když se starostlivě zvedla a přišla mi položit ruku na čelo. Její chování mě snad vyděsilo ještě víc, to vypadám tak hrozně? Nakonec Sarah zavolala dva sluhy v perlově šedých livrejích, kteří mi pomohli dojít do mých komnat. Mé tělo si dělalo, co chtělo, mozek žádal odpočinek. Ani si nepamatuju, jak mi služebné sundaly šaty a odtáhly do postele.