r. 2011 n. l., Anežčin dům, Česká republika

Anescin (Anežčin) pohled

Pak všechno nabralo na rychlosti. Vstal, vzal do ruky košili válející se pod konferenčním stolkem. Kdykoli jindy bych se kochala jeho dokonalým tělem, teď to ale bylo na hony vzdálené. Přesto jsem se ho snažila zuřivě vrýt do sítnice, nechat si ho vypálit jako ohnivé znamení. Celá ztuhlá jsem pozorovala jeho rychlé a úsporné pohyby, skoro mechanické počínání mě děsilo.

„Co… Co chceš dělat?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Mlčel, se zběsilou rychlostí zapínal jeden knoflík za druhým. Ale jestli si myslel, že ho nechám beze slova odejít, tak se šeredně mýlil. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se teď už pevným tónem. Zastavil se, spustil ruce podél těla. Dál ke mně stál zády, jediný pohyb jeho těla byl prudký dech. Místnost, prostá řevu, se najednou zdála vražedně tichá, skoro jako kostnice o půlnoci.

Ovanul mě chlad, emoce z něj vytryskly jako vodopád. Přesto dál nemluvil, nehýbal se.

„Vždy se to opakuje. Vždy to je stejné. Jako koloběh slunce a měsíce, není v lidských a ani mých silách zastavit to.“

„Co?“ to slovo ze mě podrážděně vyjelo, strach se mísil s nesmiřitelným vztekem. Nedám ho. Je můj, nikomu ho nedám.

„Ještě to nechápeš?“ otočil se, obličej podobný spíše kameni. Až v další vteřině se hořce usmál. „Koncem každého koloběhu je bitva. Vždy někdo musí umřít.“ Nechápala jsem, nebo spíš možná nechtěla chápat.

„Kdo?“ promluvila jsem, přesto to byla spíš instinktivní reakce. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že jsem dala pokyn hlasivkám.

„Co kdo?“

„Kdo musí zemřít?“ dívala jsem se na něj. A věděla jsem, co řekne.

„Oběť musí být provedena. Někdo musí zaplatit za chybu,“ jediné prudké prohrábnutí vlasů mi ukázalo, že ještě něco cítí. Že ještě nevyhořel. Že ještě můžu zkoušet křičet a plakat, a že to možná pomůže. Najednou jsem toho ale nebyla schopná.

„Kdo?“ zeptala jsem se znovu. Připadala jsem si jako hloupá dětská hračka.

„Já, a nebo Jerome,“ pronesl prostě. Ta chvíle změnila všechno. Ta chvíle byla jako můj soukromý meteor, který vymýtil veškerý život. Protože něco už se prostě nedá snést.

Teď jsem já byla tím strojem. Vstala jsem, okamžitě mi bylo jasné, co udělám. Modlila jsem se, ano, podruhé v životě jsem se modlila, aby to vyšlo. Modlila jsem se tak zoufale, že jestli Bůh dělil vzkazy podle naléhavosti, tak jsem mu musela vyskočit až do ucha. Gida mě chytil za ruku a mluvil. Neposlouchala jsem ho. Musela jsem to udělat co nejdřív. Teď záleželo na čase.

Celé trápení může ukončit jen Jerome. A Gida prostě nesmí umřít. Zase. Dvě jasné a jasně drtící skutečnosti. Dva mlýnské kameny, které se měly každou chvílí srazit a rozmělnit mě.

Zamířila jsem do horní koupelny, stačil jen jediný pohled do kalíšku nad umyvadlem a do očí mě vhrkly slzy úlevy. Poslouchal. I když jsem nevěřila, že existuje, tak teď jsem si byla jistá, že nad námi musel celou dobu držet ochrannou ruku. V růžovobílém plastovém kelímku se totiž naprosto lhostejně ke svému okolí vyjímal tmavě modrý kartáček. Jeromův kartáček.

Vzala jsem ho třesoucí se rukou. Opět jsem byla schopna vnímat, opět jsem dokázala slyšet. Ale ještě to ani zdaleka nebylo za mnou. S Gidou jsem se střetla ve dveřích.

„Co… Co to děláš?“ vyhrkl zadýchaně. Pak mu pohled padl na předmět, který jsem křečovitě svírala v rukou. Zatajil dech.

„Bude to fungovat?“ zeptala jsem se prostě.

„Ne na dlouho. Bude zkoušet proniknout tím.“

„Dobře. Mám jedinou otázku, zvládneš to ty?“

„Já nevím. Ale je to jediná možnost.“ Prudce jsem kývla. Celý náš problém byl v nedostatku času. On jediný nám chyběl. A já věděla, jak ho získat.

Bylo to logické. Záškodník nejdříve půjde po Jeromovi a Michelle. Světluška by se dala nalézt bez sebemenší námahy, její zář bych ani já nedokázala zastřít. To jsme ale řešit nemuseli. Kryštof to svým sluníčkem vyřešil za nás.

Samozřejmě, že jsem Michelle nemohla říct, ať si talisman obestřený jedním z nejsilnějších ochranných kouzel, které se daly seslat na pohybující se osobu, aniž by to pro sesílatele bylo životu nebezpečné, proboha nesundává. Mohla jsem jen doufat, že je to rozumná holka. A já doufala z celé své duše.

To byl jediný a velmi prostý důvod mé návštěvy u Kryštofa. Dlužil mi, dlužil mi tolik, že to pro mě prostě musel udělat, a stejně to nebyla ani polovina splátky. Problém byl s Jeromem. Nemohl seslat dvě kouzla pro dva lidi, protože by se mohlo stát, že se jejich moc vyruší. A já tajně doufala, že všechno stihnu dřív, než vyprší limit.

Tajně jsem doufala, že nebudu muset čarovat já.

Náhoda zachránila celou situaci. Ne, teď už jsem nebyla tak silná, abych kouzlo vytvořila bez něčeho, co chráněné osobě patřilo. A… Jerome si tu zapomněl svůj kartáček.

S ním v rukou jsem se vyhnula Gidovi a seběhla dolů. Do ruky jsem chytila telefon. Stačilo vyběhnout před dům a získat tři čárky. Ano. Vytočila jsem Kryštofovo číslo.

„Ahoj Kočko,“ ozvalo se z telefonu ležérně. Na to jsem ale čas neměla.

„Potřebuji odblokovat svoje schopnosti,“ vybafla jsem na něj.

„Cože?“ jeho tón byl najednou smrtelně vážný, téměř vyděšený.

„Potřebuji odblokovat svoje schopnosti. Ty schopnosti, o jejichž odříznutí jsem tě požádala. Ty schopnosti, které jsou ve mně a nemůžu se k nim dostat. Potřebuješ ještě nějaké jiné vysvětlení?“ byla jsem lehce nepříčetná. Nerozmyslela jsem si to. Takové rozhodnutí by se neměla dělat v afektu. Ale nebylo na výběr.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Ne, rozhodně nejsem v pořádku. Jinak bych tě o to nežádala. Ale já ty schopnosti potřebuju, je ti to jasné?“ byla jsem už hodně netrpělivá. V mysli jsem si zatím sestavovala plán celého rituálu. Potřebovala jsem být silnější, jestli se to mělo povést.

Šum na druhém konci sluchátka mi potvrdil, že Kryštof konečně pochopil, co po něm chci. Uslyšela jsem tlumené zapípání alarmu při otevírání dveří jeho tajné místnosti, pak zvuky chystání bleskového odblokování.

„Co se děje?“ zeptal se věcně.

„Nemám čas ti to vysvětlovat!“

Chvilka ticha.

„Jsi si vědoma toho, že je více než pravděpodobné, že tvoje schopnosti už nepůjdou znovu ztlumit,“ nebyla to otázka, spíš prostá oznamovací věta. Přesto jsem na ni prostě musela odpovědět.

„Ano, vím to.“ Uslyšela jsem zasyčení plamene, jak do něj vsypal bylinkovou směs.

„Na dálku to nebude nijak příjemné.“

„Děláš, jako by něco takové snad mohlo být příjemné.“

„Dobře. Držím ti palce. A… jestli toho anděla miluješ tak, že si kvůli němu necháš odblokovat schopnosti, tak si ho nenech utéct, jasný?“

Nepřekvapovalo mě, že o Gidovi věděl. On byl vždycky až příliš všímavý.

„Jak?“

„Příliš si zářila, kočko,“ skoro jsem viděla jeho mrknutí. „Takže připravit, pozor, teď!“

Trvalo sotva dvě vteřiny, než jsem to ucítila. Podivný pocit v podbřišku mě donutil křečovitě sevřít telefon. Ale pocit se šířil a šířil, až se okolí stalo pouze ubohou filmovou páskou. Pocit se změnil na sžíravou bolest, která se šířila dál a dál. A ve chvíli, kdy dosáhla hlavy, vybouchlo všechno.

 

Probudila jsem se s modrou oblohou nad sebou. O pár vteřin tu oblohu zastínil tmavý stín Gidovy hlavy. Něco říkal, ale hukot v uších byl příliš hlasitý. Světlo bylo příliš jasné, slunce příliš teplé a země příliš studená. Cítila jsem se jako bójka zmítaná mořem, přesto však bolestivě připoutaná k jednomu místu. Hukot se stupňoval, sílil a znovu a znovu ke mně dorážel. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už víc nezvládnu, ztichl.

To ticho bolelo skoro víc než ten řev. Snad proto, že bylo úplné. Ano, Gida hýbal rty, ale jeho slova ke mně nedoléhaly.

V tom všem zmatku ke mně ale dolehl ten jediný jasně daný cíl. Musela jsem ho zachránit. A abych ho mohla zachránit, tak bylo třeba včas skrýt Jeroma. S vypětím všech sil jsem vstala, nějaký zasutý receptor mému mozku oznámil, že mi Gida pomáhal. Bylo potřeba nachystat bylinky pro rituál.

Cítila jsem, jak po dálnici mých cév proudí divoká síla. Ta, která ve mně byla od narození. Ta, která mi teď už zůstane napořád. Ta, která mi už teď zůstane napořád. Kůže mi vibrovala pocitem moci. Cítila jsem ten hlas, který mě pobízel jen k tomu špatnému. Vlastně byl to jediné, co jsem momentálně slyšela. Netrpělivě jsem ho zatlačila kamsi dozadu a s Gidovou pomocí se vydala k domu.

Bylo jen otázkou času, než se mi sluch vrátí. Toho vědomí jsem se držela jako klíště, protože bez té skálopevné jistoty by se mohlo stát, že se bójka utrhne a já skončím kdesi uprostřed oceánu bez jakéhokoli záchytného bodu.

S tou jistotou se mi konečně podařilo zaostřit zrak a podívat se na něj. Stál vedle mě, obličej zvrásněný zmatkem, bolestí a hlavně strachem. Z očí mu čišely otázky, které už dávno přestal pokládat. A ten pohled upevnil mou bójku na pevno a já konečně zaslechla hukot vnějšího světa. Instinktivně jsem si zakryla uši před přemírou zvuků. Nepomohlo to. Znovu se mi zatmělo před očima, tentokrát jsem ale svému tělu nedovolila vypovědět službu. Zachytil mě a přitiskl k sobě. A já až teď spatřila, jak moc je slabý.

Neodolala jsem pokušení a vnikla do něj. Dravě jsem bloudila jeho proudy energie a jen tak, tak odolávala touze vzít mu i poslední zbytky světla. Místo toho jsem se snažila pospojovat všechny ty rozbité cesty, abych umožnila vylézt na povrch i těm nejnečekanějším silám. Hledala jsem všechno, co zbylo a nemilosrdně to vytlačovala k povrchu. Potřebovali jsme více času, než jsem mohla poskytnout. Jerome s Michelle ještě museli dopravit sošku na její pravé místo.

Konečně jsem dokončila to, co jsem chtěla. Mnohem drastičtějším způsobem, než jsem plánovala, ale zvládla jsem to. Vymrštila jsem se z jeho energie zpět do svého těla.

A v něm jsem slyšela vše. Zběsilý tlukot jeho srdce, prudký výdech bolesti, kterou jsem mu způsobila, předobraz jeho roztřesených myšlenek. Téměř vyděšeně se na mě podíval.

„Co potřebuješ?“ zeptal se. Jeho hlas byl jiný. Nezměnil se on, ale moje vnímání. Zavřela jsem oči a nechala se odnést k lavičce. Když jsem se na něj znovu podívala, vypadal ještě hůř než předtím. Rty měl pevně sevřené, oči unavené a plné starostí. Neměla jsem sílu mluvit, s jedním úderem jsem mu poslala obrazy všech věcí, které byly k rituálu potřeba. Lehce se zapotácel, pak mě ale pohladil po tváři a odběhl. Vrátil se téměř okamžitě, moc brzo na to, abych už dokázala smysluplně reagovat. Ze všeho nejdřív jsem do sebe naklopila ustalující lektvar. Byl to dryák, který by mě za normální situace měl za pár vteřin uklidnit. Tohle nebyla normální situace.

„Dobře, projdeme si plán,“ pronesl věcně. „Ty nad nimi vyčaruješ ochranný kruh, který Lehenovi zabrání najít je. Ale pokud jsem to správně pochopil, tak když bude chtít, tak jím pronikne, že?“ Kývla jsem. „Dobře, takže je potřeba, aby tím štítem nechtěl proniknout.“ Znovu jsem kývla. Zachmuřil se a klidně se na mě podíval. „Ty chceš, abych já byl to rozptýlení, že? Proto jsi mi soustředila energii.“ Zavřela jsem oči a toužila se někam schovat. Místo toho jsem kývla. Nechtěla jsem vidět jeho výraz. Stačilo ale zvednout hlavu a došlo mi, že on mi ani v nejmenším nehodlá odporovat.

„Já tě nechci pustit,“ zachraptěla jsem.

„Ale bez nás to nikdy nedojde ke konci. Pokud Jerome zemře, tak se příběh bude opět opakovat a já nebudu moct být v jednom zapadlém domku s jednou překrásnou čarodějkou,“ doplnil mě.

„Teď máme možnost to jednou pro vždy ukončit,“ nepoznávala jsem vlastní hlas. Ale slova, byť se mi příčila, jsem znala.

Nyní jenom kývl on. Pak mě podepřel. Na mýtině jsme byli neuvěřitelně rychle. Nevšímala jsem si zrzavého záblesku mezi kmeny. Nevšímala jsem si ničeho jiného než kamene uprostřed paseky. Rituál mohl začít.

 

r. 2011 n. l., mezi stromy, Česká republika

…

Pozorování bylo důležité. Vlastně to byla moje celoživotní práce. Vždycky jsem se jen díval, nebyl jsem stvořen k tomu, abych konal. Vždycky jsem jen podával informace a pak se díval, jak se vše bortí. Až teď mi došlo, jak kruté a chladné to ode mě bylo. Protože teď, když jsem se díval, jak za mě konají lidé, na kterých mi přes všechnu snahu záleželo, toužil jsem konat s nimi. Ale to mi přece nebylo dovoleno, nebyla to součást mého úkolu. A porušit rozkazy bylo fatální, důkaz toho mi před očima poletoval po mýtině kolem čarodějky.

Moje oči viděly lépe než lidské. Všiml jsem si všech detailů. A i moje uši slyšely lépe než lidské. Takže když chraplavým hlasem začala pronášet první slova rituálu, došlo mi, jak moc bláznivý nápad chtějí realizovat.

Podíval jsem se na Gideona a došlo mi, že nemá dost sil na jakýkoli boj. Ale on na rozdíl ode mě a Paní věděl, s kým má ten boj vést. A to bylo to, co mě na tomhle okamžiku nejvíc štvalo.

Zavřel jsem oči a v duchu si procházel každý detail Gideonova příběhu. Cítil jsem, že řešení Gordického uzlu je blízko, stačí ho jen rozseknout. Měl před sebou silného protivníka, to bylo jisté. A jen jediná osoba mohla být silnější než on. Najednou vše bylo směšně jednoduché. A mě došlo, že já a Paní jsme ti poslední, kteří neznají totožnost stínového protivníka, ne proto, že bychom byli nevšímavými, ale jen proto, že jsme si nechtěli všimnout.

Byl to První.

Ta myšlenka mnou projela jako blesk z čistého nebe. Hned vzápětí jsem ji v sobě zdusil a zasunul kamsi hluboko. Teď jsem musel být hlavně ticho. Mohl vidět mé myšlenky a já je před ním potřeboval utajit do té doby, než to řeknu Paní. Prudce jsem se otočil a utíkal. Utíkal jsem tak rychle, jako nikdy, vyhýbal se kmenům i jakýmkoliv lépe osvětleným místům. Rychle, rychle a hlavně tiše.

Doleva, dopředu, doprava, ťap, ťáp, tiše jsem našlapoval. Frekvence dechu se mi zvedla, místo návratu bylo už blízko. Ano, povede se to. Gida bude osvobozen a znovu se bude smát v Zahradách. Vše bude jako dřív.

Až pozdě mi došlo, že jeho jméno mělo zůstat skryto. Že ani v myšlenkách jsem ho neměl vyslovit s takovým jásotem. Plně mi to ale došlo až ve chvíli, kdy se přede mnou mihla bílá záře Prvního.

Ten čirý vztek mě doslova smetl. S posledním záchvěvem vědomí jsem se ještě pokusil přeměnit se do boje schopného těla, prudký závan řezavého světla mi v tom ale nadobro zabránil.

 

r. 2011 n. l., penzion Hvězda poblíž Kalinigradu, pobřeží moře, Rusko

A pak jsme vešli obyčejnými dřevěnými dveřmi do ještě obyčejnější podkrovní místnosti. A ona tam stála. Pod střešním oknem, tedy pod hvězdami, odklopena pravoslavnými ikonami, neuvěřitelně kýčovitá a přesto zapadající sem. Pod světlem chabého jarního slunce jsme spatřili sošku v celé své kráse.

Jen pohled na ni mi vzal dech. Nic už mi nemohlo zabránit jít k ní a dotknout se jí. Jistě, ten pocit jsem zažila už ve snech, ale věděla jsem, že teď to bude jiné. Opravdové. Současné. Ignorovala jsem zmatený pohled ženy i ten rozpálený Jeromův. Protože ona byla přede mnou. Soška, která mi život převrátila vzhůru nohama, konečně byla nadosah. Vyhnula jsem se všem překážkám, které mi ležely v cestě a konečně k ní vztáhla ruku. Kousek před tím chladným mramorem jsem se strachy zastavila. Zaplavil mě iracionální strach, že když se jí dotknu, tak se rozplyne a já zjistím, že to všechno byl jen podivný žert.

Ten strach jsem ale hodila za hlavu a konečně ji uchopila. Zaplavily mě desítky zmatených obrazů, stovky slov a tisíce pocitů. V první chvíli jsem měla pocit, ze mě to roztříští. V té další se ale vše ustálilo a soška mi svým osobitým způsobem vyprávěla podstatu celého příběhu. Vrátila jsem se zpět na počátek, viděla jsem černého muže, jak sošku vkládá do rukou smrtelnice. Viděla jsem ho, jak vede ubohou skupinku lidí za něčím, co by podle něj mohlo být lepší. Jeho zoufalství, když mu Paní nedávala žádné pokyny, jeho pevný bod ve tmě, krásnou Elleren. Viděla jsem celou jejich pouť i její děsivý konec. A pak jsem viděla jeho, jak stojí sám a doufá, že sošku najde. Desítky, později stovky let bloudění za cílem, který se ve chvíli, kdy už byl nadosah, opět rozplynul v nedohlednu. A na konci toho všeho jsem viděla sebe a naději, že vše konečně skončí. Ale ta naděje byla v tuhle chvíli tak nepatrná, že mě skoro připravila o dech.

To vše trvalo jen zlomek vteřiny, pro ženu můj zásek mohl znamenat dojetí nad tím, že jsem sošku našla. Jen Jerome se na mě klidně, ale pátravě díval. Rychle jsem si vzpomněla, že jsem se právě zachovala poněkud zvláštně, a ještě rychleji jsem stáhla ruku. Zaplavila mě prázdnota. Žena promluvila. Jerome chvíli naslouchal a pak se otočil směrem ke mně.

„Říká, že si ji můžeš vzít. Očividně prý pro tebe znamená mnohem víc, než pro ni,“ řekl klidně Jerome. Podívala jsem se na drobnou blondýnku a ta se na mě mile usmála. Pak se otočila na Jeroma a znovu mu cosi řekla. Ten jí se zamračením odpověděl. Tak chvíli pokračoval jejich hovor.

Neodolala jsem ženině pobídnutí a opět jsem vzala sošku do rukou. Přesto jsem slyšela vznikající ostřejší diskuzi.

„Říkal si, že peníze nejsou žádný problém,“ utrousila jsem.

„To taky nejsou. Jenže paní Ševčenková za ni nechce žádné peníze. Její děda ji prý vzal právoplatným majitelům a ona proto nemá právo od nás nic žádat,“ zavrčel.

„Tak to teď neřeš. Za týden se jí můžou na účtu objevit úplnou náhodou. Teď nemáme čas to řešit.“

Ještě chvíli se spolu dohadovali, ale pak to Jerome konečně vzdal. Vzal mě v podpaží, a já neodolala pokušení obejmout tu drobnou blondýnku. V duchu jsem si s úsměvem uvědomila, že Adelle by ze mě měla radost. Za odměnu jsme od ní dostali srdečné přání šťastné cesty a kopu milých úsměvů.

Se soškou pevně v rukou jsem nastoupila do auta, opřela se o opěrku a ignorovala, že si asi poškodím složitý účes. Jerome se posadil za volant a s povzdechem vytáhl mobil.

„Komu jdeš volat?“

„Otci. Podle mých posledních informací měl asi před týdnem odjet na nějakou konferenci v Sant-Petěrburgu. Jestli budeme mít štěstí, tak bychom se do Paříže mohli svézt jeho letadlem,“ řekl s povzdechem. Bylo vidět, že se mu do toho hovoru nechce, přesto po necelé minutě váhání nakonec vytočil číslo. Jejich hovor jsem neposlouchala. Nebylo to ze zdvořilosti, ale protože jsem byla neuvěřitelně unavená. Za posledních deset dní jsem toho procestovala víc, než za celý život. Po deseti minutách auto ztichlo. Líně jsem otevřela oči a ještě líněji se zeptala:

„Tak co?“

„Štěstí nám přeje. Nebo nepřeje? Každopádně, dle svých slov by se rád seznámil s tou okouzlující dívkou, dle bulváru svou snachou, která jeho syna doprovází na svatební cestě, takže vyhoví mému přání a poletí domů o den dříve,“ pronesl úsečně. Přivřela jsem oči, každopádně jsem byla škodolibě ráda, že jeho lež nezpůsobila problémy jen mě. „Matka mě zabije,“ dodal.

„Vítej v mém světě,“ ušklíbla jsem se. Zpražil mě naštvaným pohledem a konečně nastartoval.

Okolí Kaliningradu bylo nádherné. Snad posté jsem zalitovala, že nemáme dost času na to, abychom se podívali k moři. S přivřenýma očima jsem pozorovala les, kterým jsme zrovna projížděli, sošku klidně položenou na klíně. Z pohody mě vyrušil rachot motoru.

„Krucinál!“ zaklel Jerome a praštil do volantu. Poslední, co s na pohled kvalitním autem zvládl, bylo zajet na krajnici. „Sakra, sakra, sakra!“

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Copak já vím? Nejede,“ vydechl podrážděně, odhodil šálu na zadní sedadlo a naštvaně vystoupil z auta. O chvilku později už jen v košili zvedal kapotu auta. Něco nebylo v pořádku, a nebylo to jen to auto. Začala na mě padat klaustrofobie. Nutně jsem potřebovala ven. Hodila jsem sošku na sedadlo a vystoupila.

„Tak co se děje?“ vydechla jsem podrážděně a zároveň nervózně, jakmile jsem dovřela dveře.

„Nevím, nevypadá, že by s tím něco bylo,“ pokrčil rameny a ponořil hlavu hlouběji do útrob auta.

„Říká odborník,“ ušklíbla jsem se pro sebe tiše, zároveň jsem se ale otřásla nervozitou. Neměla jsem z toho místa dobrý pocit. Otočila jsem se k němu zády a zahleděla se směrem k lesu. A při tom jediném pohledu se mi zadrhl dech.

Nebezpečí.

„Musíme… Musíme odtud vypadnout,“ špitla jsem. Hlavně být zticha. Museli jsme být zticha. Stačil mi jediný pohled k autu, aby mi došlo, že se děje něco hrozného. Vrhla jsem se k autu, prudce otevřela dveře a zahleděla se na sošku ležící na předním sedadle. Tlumená záře byla neuvěřitelně naléhavá, bezeslovně křičela a zmítala se bez pohybu. Chytila jsem ji do ruky, probudil se ve mně podivný instinkt chránit. Vystrčila jsem hlavu z auta, a přesně v tu chvíli mi došlo, že je pozdě na útěk. Nohy se zasekly na jednom místě, ruce křečovitě ztuhly.

„Ani hnout,“ pronesl mrazivý hlas za námi…

 

r. 2011 n. l., mýtinka, Česká republika

Anescin (Anežčin) pohled

Potřetí a naposledy jsem odříkávala ochranná slova. Už to skoro bylo, běžela jsem v cílové rovince, páska byla těsně přede mnou. A pak se všechno zhroutilo. To vědění mnou proniklo jako nůž a zničilo naprosto všechno.

Doširoka jsem otevřela oči a prudce vstala. Gidovi stačil jediný pohled na to, aby věděl, co se stalo.

„Má je,“ nebyla to otázka, věděl to stejně dobře jako já. Bylo pozdě.

Všechno bylo najednou pryč, zbortilo se to jako domeček z karet při průvanu.

„Zvládnu ho odlákat.“

„Nemáš dost síly,“ vyhrkla jsem.

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože jsem to prozkoumala. Nemůžeš s ním bojovat a vyhrát!“

„Ale můžu ho zdržet,“ řekl naléhavě a popadl mě za ramena. „Copak to nechápeš? Já už chci, aby to skončilo!“

„Je to sebevražda,“ špitla jsem.

„I sebevražda se dá považovat za konec.“

Chtěla jsem křičet, že mu to nedovolím. Ale jediný pohled do jeho očí mi dokázal, že to neudělám. Jistě. Mohla jsem prosit, křičet a zoufale plakat. A on by zůstal. Ale už by to nebyl on.

„Vrať se,“ do očí se mi vlily zrádné slzy. Nemělo cenu je stírat.

„Vrátím se. Slibuju,“ usmál se. Lhal mi. Naprosto okatě mi lhal a já mu to nebyla schopná vyvrátit.

Chtěla jsem ho ještě mít u sebe. Naposledy se rozloučit. Ale nebyl čas. A tak jsem mu aspoň chtěla říct, že ho sakra miluju. Ani to mi nedovolil. Sotva jsem se k tomu nadechla, tak mi v tom zabránil svými rty. Ten polibek nikdy nedospěl ke svému konci. Někde uprostřed něho jsem totiž zjistila, že mám prázdnou náruč.

 

r. 2011 n. l., Kaliningrad, Rusko

Gidův pohled

Ještě cítil její chuť na jazyku. Ještě cítil její ruce na svém těle. Ještě cítil její teplo. Ta cesta byla blesková. Vteřinu po té, co tak surově přerušil jejich společný polibek, už viděl zapadlou ruskou silničku. Všichni k němu stáli zády, Michelle s Jeromem v nepřirozené ztuhlosti. A za nimi stál Lehen. Přestože více než tušil, že to byl celou tu dobu on, skoro nemohl uvěřit vlastním očím. Ten moment překvapením byl jeho jedinou možností.

Dlouhé blond vlasy se mu ve světle slunce leskly stejně jako hlaveň zbraně, kterou svíral. Jeho prst se blížil ke kohoutku zbraně, poslední vteřiny života jednoho z nich děsivě rychle ubíhaly. Nebyl čas čekat. Nebyl čas myslet na čokoládově hnědé oči jedné čarodějky. Do toho úderu vložil všechnu svou sílu. Rozběhl se proti němu a prostě ho chytil. Někde pár centimetrů nad zemí Lehen změnil směr dopadu kamsi do neznáma.

Prvním pocitem bylo teplo. Pak se přidal lehký odér bolesti. Až po pár vteřinách mu došlo, kam je Lehen v rychlosti přemístil. A hned vzápětí od něj Gida odskočil tak daleko, jak jen to šlo. Nebyl čas myslet, mrštil po něm proud světla, který ho odnesl až na druhý konec louky poznamenané bitvou.

Všude okolo byla mrtvá těla, moc dobře věděl, že kdyby se ohlédl, tak by viděl ten les, ve kterém zemřela Elleren. Zběsile dýchal, snažil se zavřít veškeré myšlenky kamsi dozadu.

Lehen se na nohy postavil překvapivě rychle, ještě rychleji ale oplatil úder. Gida s vyraženým dechem přistál na kraji lesa. Bleskově vstal a oplatil mu stejnou mincí. Teď, když na jeho straně nestál moment překvapení, to s Lehnem sotva pohnulo.

Sálal z něj vztek. A všechen ten vztek vložil do své rány. Do rány, kterou k jeho ještě většímu vzteku Gida odrazil poměrně slušným štítem.

Vše skončilo tak náhle, jako to začalo. Padlý anděl sotva zahlédl záblesk zbraně. Pak zazněl výstřel bezprostředně následovaný ostrou bolestí…