r. 2011 n. l., Anežčin dům, Česká republika

Anescin (Anežčin) pohled

… Ferri vyskočil vedle mě na postel a nastavil mi hlavu. Zamžikala jsem víčky a najednou jsem toužila jen spát. V tu chvíli se ve dveřích objevila třetí temná postava.

Ferrari prudce seskočil na zem a naježil se. Nastalo dusné ticho, moje srdce udělalo prudký kotrmelec. A pak ze stínu vystoupil Gida. Vzápětí jsem se nekontrolovatelně roztřásla. Cítila jsem se šíleně. Obrátil se mi žaludek a znovu se mi zatočila hlava. A pak mi do očí vhrkly slzy.

Vzápětí stál u mě. Držel mě v pevném sevření a rukama mi jezdil po celém těle, aby našel jakékoli zranění. Tlumeně přitom šeptal cosi cizím jazykem.

Chytila jsem se ho tak pevně, jak jsem jen v tu chvíli dokázala a rozvzlykala se do jeho tuniky. Hutná a uklidňující vůně se mi nosem dostala do hlavy. Pořád jsem ještě pobrekávala, přestože jsem si brečet před muži zakázala už tehdy, když táta řekl, že musím přestat s těmi čáry, jakkoli je to těžké, už tehdy, kdy mi Petr řekl, promiň, ale nemám na to být s čarodějnicí pod jednou střechou, už tehdy, když se všechno zhroutilo přímo na mě a nebyl nikdo, kdo by mě podal pomocnou ruku, už tehdy, když… Přestala jsem myslet. Byl tu on. Silný, pevný, uklidňující. Před takovým mužem přece můžu brečet, ne?

Cítila jsem, jak se uklidňuju. Tělem mi prostupovala ta vůně a spravovala všechno rozbité. Do nohy se mi vrátil cit a ostře mi v ní zaškubalo. Pak bolest přestala. Najednou mi byl zatěžko každý pohyb. Chtělo se mi jen spát a… snít. Prostě jen ležet a zapomenout na všechno, co se v uplynulé čtvrthodině stalo. Pomalu mě položil na postel. Snažil se vyprostit z mého sevření. Nedovolila jsem mu to. Musel být u mě, protože… protože jsem to tak chtěla. Teď prostě nemohl jít pryč. Moje němé přání pochopil rychle. Trochu uvolnil své ruce, jen aby si mě vzápětí mohl přitáhnout blíž k sobě.

A já už neřešila, že usínám v místnosti s dvěma padouchy. Byl tu on. Bylo tu moje soukromé bezpečí. A bezpečí se přece musí věřit, ne? S tím jsem usnula.

 

r. 2011 n. l., letadlo, kdesi na Německem

„Už jsem ti někdy zmiňovala, jak moc nenávidím letadla?“ fňukla jsem. On mi jako odpověď předvedl dokonalou reklamu na zubní pastu. Byla jsem unavená a nic jsem nechápala. Zase jsem se do toho nechala zatáhnout, tentokráte ale dobrovolně. Už jsem neměla žádnou výmluvu, kterou bych mohla použít, když se to nepovede. Protože teď jsme v tom jeli oba.

Snažila jsem se rozpomenout, kdy se tohle všechno změnilo. Kdy jsem se spolčila s tímhle cvokem a řekla, jo, jedeme tam a tam, abychom našli nějakou zatracenou a ztracenou věc, o které ani nevíme, jestli ji máme hledat? Po chvilce přemýšlení jsem došla k závěru, že k tomu došlo, už když mě odvezl k Rositě. Stál naproti mně a zbývala jen vteřina do polibku. Už tehdy jsem věděla, že s ním půjdu, kamkoli si pískne. A ty cavyky okolo? Každá by je dělala.

Jedno bylo jasné. Tenhle chlap si mě omotal kolem prstu jako hvězda chlapecké kapely poblázněnou puberťačku. A mě to i přes mámou vštěpovanou potřebu hrdosti ani trošku nevadilo.

Ohlédla jsem se po něm. Seděl u okýnka, protože já jsem to odmítla. I když mi snad tisíckrát zkoušel vysvětlovat, že se nerozbije a nevycucne mě ven, já to prostě nechtěla chápat. Ten malý otvor, kterým šly vidět mraky, mě prostě a jednoduše děsil.

Radši jsem nechtěla vědět, jak nás dostal hned do ranního letu. A taky jsem nechtěla vědět, proč tak spěchal. Místo toho jsem si namlouvala, že nejsem několik stovek, možná tisíců, metrů nad zemi a můj život nezáleží jen na jednom či dvou lidech. Moc mi to nešlo.

Znovu jsem se ohlédla po Jeromovi. Přemýšlivě nakrčil čelo a zakroutil hlavou. Potřebovala jsem se jakkoli rozptýlit.

„Co se děje?“

Zmateně se po mě ohlédl, jako by až do teď vůbec neregistroval moji přítomnost.

„Přemýšlím,“ zamumlal a znovu se odvrátil.

„Nad čím?“

Naštvaně vydechl – a mě to bylo naprosto jedno.

„Něco nám muselo uniknout,“ řekl po chvilce.

„Ale co?“

„Kdybych to věděl, tak bych ti to řekl!“ vyjel na mě najednou nepříjemně. Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. Ale v duchu jsem se nevzdávala. Spřádala jsem plán další konverzace.

„Proč si myslíš, že nám něco uniklo?“ neodpustila jsem si po chvíli. Otráveně se po mě ohlédl.

„A pak že já jsem ukecaný.“

Nadzvedla jsem obočí a čekala.

„No dobře!“ Tentokrát to byl on, kdo se vzdával. „Tak se na to podívej. Do chvíle, než jsi náhodou,“ to slovo zdůraznil, „našla ty deníky, jsme neměli nic. Šli jsme naslepo a taky to podle toho dopadlo. Takže mi tohle všechno najednou přijde až moc jednoduché!“

„Jinak řečeno, ty jsi měl vždycky pravdu, a když bych ji jednou měla mít já, tak to je nemyslitelné.“

„Ty to všechno překrucuješ!“ vyprskl. Postarší manželský pár sedící po naší levici se vyčítavě ohlédl. Trošku jsem ztišila tón.

„Řekni mi jeden rozumný důvod, proč by to nemněla být pravda!“ Měla jsem ho plné zuby už teď.

„Například proto, že tu sošku nemáte doma na sekretáři. Kdyby byla u té rodiny, tak by si ji Elza vyzvedla.“

„Možná, že si prostě doma na sekretáři nechtěla nechat stát věc, která by jí připomínala tak zlé období jejího života,“ odporovala jsem mu znovu.

„Já si naopak myslím, že už proto, že Damienovi na ní tolik záleželo, by si ji vyzvedla!“

Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a otočila se dopředu. Koutkem oka jsem viděla, jak Jerome zakroutil hlavou a obrátil se k okýnku. Přesto jsem musela mít poslední slovo.

„To přece za pár hodin uvidíme, ne?“ usmála jsem se sladce. Zabodl do mě dva modré krystaly a opět se odvrátil. Byl jako malý fakan. A možná právě proto mi na něm tolik záleželo.

 

r. 2011 n. l., Friedrichshafen airport, Německo

Vstoupila jsem do letištní haly a snažila se skrýt slzy úlevy, které se mi z ničeho nic vlily do očí. Byla jsem na zemi. Ne v letadle. A zároveň jsem se snažila nemyslet na to, jak se dostaneme zpátky do Francie.

Po té menší neshodě v letadle jsme toho mezi sebou moc nenamluvili. Možná proto jsem absolutně netušila, co teď.

„A co dál?“ zeptala jsem se  s nuceně milým úsměvem.

„Dostaneme se do Dingelsdorfu,“ odpověděl mi s dalším úsměvem, stejně milým. Asi mi chtěl ukázat, jak moc si takovým úsměvem koleduju o jednu po palici.

„A jak?“ nenechala jsem ho na pokoji. Jeho úsměv pohasl.

„Trajektem,“ šeptl a z ničeho nic mě chytil kolem ramen, aby mě nasměroval k východu. Letiště nebylo nijak moc veliké, o to víc ale nepřehledné. Když jsme konečně vylezli ven, měla jsem chuť zatančit oslavný tanec. Jerome mě neomylně nasměroval směrem k jezeru, které v tuhle chvíli vypadalo spíš jako oceán. Oddechla jsem si až ve chvíli, kdy jsme se bezpečně procpali na trajekt. Jerome ovšem moje pocity očividně nesdílel.

Stál úplně na kraji, vedle jednoho japonského turisty s foťákem, a křečovitě svíral zábradlí. Procpala jsem se vedle něj.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se ho tiše. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak bledého.

Potřásl hlavou a odtrhl pohled od modré hladiny. Nasadil falešný úsměv a pokusil se zamaskovat… strach?

„Ne, nic mi není,“ odpověděl mi přiškrceně a na chvilku pevně zavřel oči. V tu chvíli mi to došlo.

„Ty se bojíš!“ vyhrkla jsem možná trochu hlasitěji, než jsem měla v plánu. Zalétlo k nám několik pohledů okolo stojících. Pokračovala jsem tišeji. „Ty se bojíš?“ zopakovala jsem. Obrátil oči v sloup a nervózně si zkousl ret.

„Neumím plavat,“ ucedil mezi zuby. „Proto si myslím, že je v celku logické, že se bojím jezdit na takovém šráku jako je tohle.“

„Já zase neumím lítat,“ usmála jsem se a on na mě nechápavě pohlédl. Pak zakroutil hlavou.

„Jsi jak malá,“ sykl se špatně skrývaným úsměvem a znovu pohlédl na hladinu. Položila jsem svoji ruku na tu jeho. Klouby mu bělaly od křečovitého sevření, ani po mém doteku se neuvolnily. Skoro násilím jsem mu ruku odpáčila od zábradlí a donutila ho, aby mě chytil kolem pasu. Cítila jsem se jako v ocelovém svěráku, a ani trošku mi to nevadilo. Přitáhl si mě k sobě blíž a já se nechala dočista pohltit jeho sevřením. Ucítila jsem jemnou vůni pižma v nose a příjemně lechtání vlny z jeho svetru na tváři…

 

r. 2011 n. l., Anežčin dům, Česká republika

Gidův pohled

Pokojem zaznívaly jen tlumené výdechy a nádechy. Ti dva hromotluci leželi na zemi, s trochou mé námahy ještě pořád zmožení Anežčiným zásahem. Kocour seděl na kraji postele s roztrženým uchem a upřeně mě pozoroval.

Jeho oči příliš viděly, byly inteligentní až k neuvěření. Tlumená žlutá záře se okolo něj rozlévala v jemných, sotva viditelných vlnách. Nevěděl jsem, kdo nebo co to je, ale obyčejný kocour to rozhodně nebyl. Odvrátil jsem svůj pohled od toho jeho žlutého a podíval se na ni. Vypadala klidně. Tak moc klidně, až jsem se skoro bál. Moje záře ji nebolela. To mohlo znamenat jen jediné. Slábl jsem. Cítil jsem, jak vyčerpání hladově stojí za dveřmi a netrpělivě se je snaží vyrazit.

Byl jsem tu moc dlouho. Zahrady mi zůstaly zavřené už skoro… tři tisíce let. A moje tělo už ztrácelo všechno, co dřív mělo. Zvedl jsem ruku a dlaň se mi zatřásla. Únava postupovala rychleji, než jsem předpokládal. Doufal jsem, že zvládnu vést ještě jednu, možná dvě Světlušky. Ale konec se blížil neúprosně rychle. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a vdechoval jednou vůni bylinek. Uklidňovala mě. Zahnala třas.

Před očima se mi objevily ty pomyslné přesýpací hodiny, které zrnko po zrnku odkrajovaly čas možný k nalezení sošky. Čas do té poslední bitvy, kdy celá karavana znovu zemře. A soška se opět ztratí. Příběh se uzavíral a já už neměl čas. Neměl jsem sílu na to prožít ho znovu.

To rozhodnutí přišlo náhle. Ne, asi nebylo správné. Ale já už vlastně neměl co ztratit. Nebo ano?

Přejel jsem pohledem přes její klidnou tvář. Zračila se v ní důvěra. Oddanost. Opatrně jsem vyprostil ruku zpod té její a jemně jí přejel po hladké tváři. Zastavil jsem se těsně vedle boltce a prstem lehce obkroužil drobné znamínko, které jemným hrbolkem vystupovalo vzhůru. Nastavila tvář mé dlani a já najednou nedokázal ucuknout. Ze spánku se usmála, zavrtěla se a přivinula ještě blíž ke mně.

To, že už jsem nemohl ztratit nic, byla lež. Mohl jsem ztratit víc než za celou svou existenci. A přesto jsem to udělal. Stálo mě to hodně soustředění, zformovat zář. Snad cítila pomyslné nebezpečí, protože se zavrtěla a trochu se odtáhla. Zavřel jsem oči a myslel na všechno, co se stalo tehdy v Řecku. Vybavoval jsem si každou situaci do nejmenší podrobnosti. A pak to všechno poslal Světlušce.

Vybavilo se mi, jak jsem musel slíbit, že svým potomkům nebudu vědomě pomáhat. A to, že jsem si podepsal rozsudek smrti, mnou otřáslo méně, než jsem očekával.

 

r. 2011 n. l., Kostnice, Německo

Na vratkých nohách jsem vystoupila po lávce na molo. Jerome šel těsně přede mnou a v jednu chvíli jsem měla pocit, že se vděčností nad tím, že mu bylo dopřáno opět vstoupit na pevnou zem, snad rozbrečí. Nejdřív jsem to chtěla nějak štiplavě okomentovat, ale pak jsem si vzpomněla, že po výstupu z letadla jsem na tom byla stejně.

Jerome se velmi rychle vzpamatoval. Ani ne o pět minut později už zase vypadal stejně rozjařeně jako před nástupem na trajekt.

„Takže, kapitáne, kde leží Dingelsdorf?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy už jsem si byla jistá, že se nepozvrací do nejbližšího koše. S lehkým úsměvem se ke mně otočil a naprosto přirozeně mě chytil kolem pasu.

„Asi jedenáct kilometrů odsud, plavčíku. Jdeme si půjčit auto!“ usmál se a zkušeně mě odkormidloval k nejbližší půjčovně. Pak se dalších deset minut dohadoval s podivným chlápkem s fajfkou v puse a nakonec mi hrdě jako kočka nesoucí myš donesl ukázat klíčky. Měla jsem chuť zalovit v kapse pro pamlsek. Při výjezdu z Kostnice jsem to už nevydržela.

„Jaký je plán? To tam prostě nakráčíme a řekneme si o sošku?“ zeptala jsem se a ze všech sil se snažila, aby to znělo přívětivě. Chvilku mlčel.

„Tvoje prababička Elza ti v dětství hodně vyprávěla o sošce, na kterou narazila v období druhé světové války. Nikdy se však pro ni nevrátila, protože si nechtěla oživit zlé vzpomínky. Jenže ty na ni chceš mít po její smrti nějakou památku, a proto si ji přeješ vzít do své úschovy,“ prohlásil věcně a zabočil doleva.

„Chtěla bych mít tvoji fantazii,“ zakroutila jsem hlavou.

„Já vím,“ usmál se.

„Ale něco jsi nezmínil. Jakou roli v tom budeš hrát ty?“

„Já budu tvůj milovaný přítel, který vzhledem k tomu, že umí německy líp než ty, bude všechno vyřizovat.“

„A tvoje sebevědomí taky,“ uzavřela jsem rozhovor a pohlédla ven na zvlněnou krajinu, která se míhala směrem dozadu. Cedule po pravé straně naznačovala, že naše cílová stanice je vzdálená dva kilometry.

Chtěla jsem mu říct něco, co by mu smazalo přiblblý úsměv z tváře. Nestihla jsem to. Bez jakéhokoli náznaku, bez jakékoli předzvěsti, se mi najednou v hlavě rozezněl nesnesitelný bolestivý křik. Hlava mi pulsovala, návaly bolesti byly nesnesitelné. Okolí potemnělo, slyšela jsem vlastní výkřik. Hlavou mi prolétaly vlny nesnesitelného křiku, který se nedal ničím zastavit.

Všechno ve mně se sevřelo tou syrovou energií, která zachvátila celé mé okolí. Byla jsem v ní obalená, byla mou součástí. Před očima jsem v jednom ze světlejších záblesků spatřila rozostřenou scénu.

Žena křečovitě držící dítě, nad ní muž oblečený jen v kožešině. Bolest, vzdálený řev, který se mě snaží pohltit. Prosby o milost, o přežití. Všechny nevyslyšené. A ten muž… Stojí nad dítětem a nedokáže mu zkřivit ani vlas na hlavě. Touží ho mít u sebe, chránit ho, dát mu všechno. Možná, že to ještě ani není muž. Při bližším pohledu se zdá sotva odrostlý chlapeckému věku. A přesto už je Ničitel.

Bere si tu sošku, co ho tak nemístně láká, a skoro nedobrovolně opouští to malé bezbranné dítě. Zemře pomalou a bolestivou smrtí, ví to. A přesto na ni nedokáže vztáhnout ruku, aby její utrpení zkrátil…

Se zábleskem jsem zahlédla palubní desku půjčeného auta a Jeromův hlas v dálce. Pak jsem se propadla do nicoty.

 

Pomalu a nejistě jsem otevřela oči. Ležela jsem na zadním sedadle auta a šíleně mně bolely záda z té nepřirozené polohy, ve které jsem byla zkroucená. Nechápala jsem, co se děje ani kde jsem. Vlastně jsem nechápala nic. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo…

Ráz na ráz se mi vybavila celá ta scéna v lese, násilím zasazená do mé hlavy, která se jenom s tou myšlenkou znovu pekelně rozbolela.

„Jak ti je?“ ozvalo se nade mnou. Ignorovala jsem záchvěv bolesti, kterou příliš hlasitý zvuk spustil, a zvedla k němu oči. Byl bledý. Ustaraný. Najednou vypadal hrozně staře a unaveně. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Měl jsem tě vzít do nemocnice,“ zachraptěl, „ale nevěděl jsem, co bych jim řekl. Tys… tak nějak podivně zářila, jakoby…“ odmlčel se a zdravou rukou si promnul kořen nosu. „Já nevím, jak to říct. A křičela jsi. Nenechala jsi mě na sebe sáhnout. Odstrkávalas moje ruce, jakoby ti působily bolest. Nevěděl jsem, co mám dělat,“ zněl bezradně. Jakoby už zapomněl, jaké to je, nebýt si něčím jistý. Najednou po dlouhé době nebyl pánem situace.

„To bude dobrý,“ špitla jsem. Přesvědčovala jsem tím i sama sebe.

„Měla bys odpočívat,“ řekl pevně.

„Já myslela, že spěcháme,“ namítla jsem.

„Ale-“

„Souviselo to s tím! Ta bolest hlavy a ta scéna-“

„Jaká scé-“

„Nepřerušuj mě!“ zakřičela jsem a ještě při tom zvuku sebou trhla. „Najednou mě z ničeho nic začala bolet hlava. A pak se mi před očima objevila jakási scéna. Byl si v ní ty, jak stojíš nad nějakou ženou s dítětem. A jediné, co mi přišlo na jazyk, bylo Ničitel. Ale to nebyla jen obyčejná scéna. To bylo varování!“

„Varování? Jak to myslíš?“ zeptal se mě unaveně.

„Nevím. Ale řvalo to na mě, ať spěcháme, protože jinak bude pozdě.“

Unaveně si opřel čelo o sedačku a chvilku byl zticha. Rozhodoval se. Přemýšlel.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se mě po chvíli.

„Nejsem. Ale zkusit to musíme,“ odpověděla jsem mu. Konec lží. Konec předstírání. Už jsem toho měla plné zuby. „Takže jedeme?“ Pomalu a váhavě kývl. Otočil se k volantu, nastartoval a vyjel z odpočívadla zpět na silnici. Skoro vzápětí jsem spatřila vesnici. Nebyla příliš veliká, ale zato plná života. Na ulicích bylo rušno, po silnici těsně před naším autem přeběhl malý kluk jen proto, aby mu máma vzápětí mohla vynadat. Nedokázala jsem si představit, že bych tu mohla žít, přesto jsem chápala lidi, kterým toto místo učarovalo.

Projeli jsme vesnicí a ocitli jsme se na náměstí. Jerome zaparkoval půjčené auto a beze slova vystoupil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nechápavě. Znovu sklonil hlavu do auta.

„Jestli jsi poslouchala pozorně, tak soška je při troše štěstí na statku nedaleko Dingelsdorfu. Ovšem Elza si dávala pozor na jména a nezmínila u koho. Takže teď musíme zjistit, kolik je nedaleko Dingelsdorfu statků, ve kterých se za druhé světové války ukrývali uprchlíci,“ řekl a při opětovném výstupu z auta si narazil zátylek o střechu. Měla jsem tak trochu škodolibou radost. Dávala jsem si na čas, pomalu jsem vystoupila z auta a opatrně zahýbala krkem ve snaze zbavit ho ztuhnutí. Marně. Bolest hlavy se vrátila do únosných mezí teprve po dvou čokoládových tyčinkách a několika locích grapefruitové minerálky. Ani tak to ale nebyla žádná sláva. Jerome už netrpělivé poklepával nohou na chodníku.

Na informacích nám toho o statcích poblíž vesnice moc neřekli. Celkově byla postarší dáma za pultíkem velmi nepříjemná. Dokonce nepomohl ani Jeromův jindy všemohoucí pohled. Se svým jasně lživým tvrzením, že o ničem takovém nic neví, zůstala neoblomná. Po pěti minutách marného přemlouvání jsme s nepořízenou vyšli ven.

Jerome zaklel a kopl do nejbližšího koše, čímž si vysloužil zlostný pohled od právě procházející paní. O trochu méně naštvaně se odešel posadit na lavičku kousek od auta.

„Takže, co teď?“ zeptala jsem se klidně. Zabodl do mě naštvaný pohled. Dnes už podruhé jsem zvedla ruce a vzdala se tak. Stejně mi to ale nedalo. „Jak přesně to v tom deníku bylo napsáno?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Klidně si to můžeš přečíst,“ prohlásil podrážděně a hodil po mě klíčky. Nemusel to říkat dvakrát. Neuplynulo ani pět minut a už jsem seděla vedle něj spolu s deníkem. Pomalu a pečlivě jsem si pročítala pasáž, ve které babička popisovala „přestupní stanici“. Popis byl spíše věcný, nic v něm nenaznačovalo, kde by statek mohl být. Vrátila jsem se zpět k větě, ve které psala, že si sebou přes hranice nemohla vzít ani deník a doufá, že jí ho slečna Della u toho hodného člověka vyzvedne. Tohle mi nesedělo. Všechno bylo příliš zmatené, nemohla jsem ale zjistit co.

„Přečti si ještě jednou tuhle větu,“ řekla jsem s pohledem upřeným na stránky. Jerome mě beze slova poslechl.

„Přečteno.“

„Nepřijde ti na ní něco zvláštního?“

„Pravda, je trochu zmatená, ale možná byla rozrušená nebo jen přemýšlela nad něčím jiným,“ odbyl mě. Tomu jsem ale nevěřila.

„A co kdybychom to přeložili jinak? Ona tu píše, že si deník nechala u hodného člověka, ale předtím píše o rodině. Navíc má frázi hodný člověk dohromady, a,“ odmlčela jsem se a nechápala, jak jsme to mohli přehlédnout, „s velkým písmenem. Zkusme tedy předpokládat, že to není slovní spojení, ale že Gutein je příjmení.“ Jerome znovu pohlédl do deníku a očima přejel řádek.

„Myslím, že nic nedáme za to, když se zeptáme, jestli náhodou v některém ze statků za vesnicí nežije nějaký Gutein,“ řekl po chvíli ticha. Pak vyskočil a vešel do krámku se suvenýry naproti. Ze dveří vyšel s vítězoslavným úsměvem.

„Madam, jste až neuvěřitelně chytrá,“ prohlásil. „Ve statku za vesnicí opravdu žije jakýsi Hans Gutein, který díky svému pokročilému věku zažil druhou světovou válku!“ usmál se. Najednou mě zmohla nejistota. Za pár chvil to možná bude všechno u konce. Co se ale stane potom? Co udělat? Přemohla jsem ji rychle, oplatila jsem mu úsměv a nasedla do auta. Od paní v obchodě se dozvěděl i to, kde přesně leží Guteinovic statek. Po deseti minutách jízdy po roztlučené silnici jsme konečně uviděli rozlehlou starobyle vypadající stavbu. Zvuk přijíždějícího auta vylákal z domu holku asi stejně starou jako já. Trochu váhavě nám vyšla naproti. Ve chvíli, kdy jsme vylezli z auta, se ale její zmatený výraz změnil na skoro vyděšený.

„Opa! Opa!“ zakřičela tak hlasitě, až jsem sebou trhla. Pak se na místě otočila a rozběhla se do domu. Zmateně jsem se ohlédla po Jeromovi. Ten vypadal ale stejně nechápavě jako já.

„Prosím tě, řekni mi, že jsi tu už taky nebyl,“ zavrčela jsem.

„Hele, za všechny pohromy světa nemůžu jenom já!“ ohradil se okamžitě. Obrátila jsem oči v sloup. Váhavě jsem se vydala vpřed, bok po boku Jeromovi. Ještě než jsme se stihli dostat ke dveřím, se v nich ale objevil stařeček opírající se o sukovitou hůl.

„Slečno Elzo, pane Damiene, vrátili jste se,“ prohlásil těžko srozumitelnou francouzštinou a roztáhl ústa v bezzubém úsměvu.

 

Moje království