Venku byla ještě tma. Všude vládlo ticho a klid. Eliot vešel bez klepání do pokoje děvčat. Nechtěl probudit Markétu. Znamenalo by to příliš otázek k zodpovězení. Chvíli počkal, aby se ve tmě a šeru rozkoukal.

Obě dívky ležely ve svých postelích a spokojeně oddychovaly. Neprobudil je ani zvuk otevírajících se dveří.

Eliot opatrně přistoupil k Sašině posteli. Jemně ji pohladil po vlasech. S leknutím se posadila na posteli a rozespale se usmála na příchozího. Rozhodně se jí ještě nechtělo vstávat. Sotva slyšitelně zašeptala: „Co tu děláš? Je hrozně brzo.“ Na důkaz svých slov otočila budík, na kterém svítilo 5:30.

„Jedeme,“ odpověděl suverénně.

„Kam?“ Byl pátek ráno. Sice byl svátek, ale nevěděla, že mají naplánovaný výlet. Nikdo jí nic neřekl ani nenaznačil. Neměla nic zabaleného, nedala vědět domů.

„Překvapení.“ Pomohl jí vstát. Šel ke skříni a vyndal její batoh, podal jí ho. „Vrátíme se v neděli odpoledne. Připrav se na to.“

„Já ale nikomu nehlásila odjezd.“ Věděla, že tu nemají rádi, když si studenti dělali ze školy holubník. Většinou museli hlásit den předem, že někam odjíždí a to i ve chvílích, kdy opouštěli koleje na víkend nebo prázdniny.

Mladík byl připraven. Podal jí list s omluvou od Heleny a Roberta. Dokonce byl opatřen dokonalým podpisem a telefonním číslem na ověření. „To jsem nechal na stole v kanclu. Ve středu odpoledne. Oficiálně tu už ani jeden z nás není. Odjeli jsme včera večer v půl deváté.“ Otočil se k odchodu. „Čekám na tebe venku. Musíme vyjet, než se Marie vzbudí. Tak pohni.“

„Co to číslo?“ nedala se jen tak odbýt. Bála se, že by mohla mít další průšvih. Nejen ve škole ale hlavně u Kamenických.

Usmál se. Byl spokojený sám se sebou. Za roky svých útěků měl vždy všechno dokonale promyšlené a naplánované. „Je na Montyho. Slíbil, že kdyby něco, tak nás bude krýt.“ Co nejtišeji za sebou zavřel dveře. Posadil se na chodbu do křesla. Ze zadní kapsy kalhot vyndal knihu 1984 od George Orwella. Začetl se.

Ze tmy se ozval tichý nepřátelský hlas. „Tady někdo hodlá zmizet.“

Eliot zvedl hlavu a otočil se. Tušil, kdo to je a nechtěl se s ním bavit. O ničem. „To tebe nemusí zajímat.“

„Ale zajímá.“ Dominik vyšel na světlo. „Její teta byla vždycky proti tomu, aby jezdila pryč.“

„Helena tu teď není. Navíc Alex je už dost stará na to, aby se uměla sama rozhodnout.“ Před ním se nemusejí obhajovat.

„No jasně, je jí sedmnáct, už může dělat nedovolené věci.“ Zamrkal. Zapitvořil se a změnil dost posměšně hlas. „Je to velká holka.“

Eliota jeho projev nechal klidným. „Hlavně nemusí poslouchat tetu. Ona je jen člověk, sice něco ví a nejspíš toho bude docela hodně, ale pořád nemůže pochopit to, co se tu děje. Potřebujeme někdy trochu zvolnit tempo.“

Dominik, který se rozhodl pokračovat v započatém rozhovoru, se posadil do druhého křesla. „Pleteš se. Helena není jen obyčejný člověk. Táta povídal, že když sem chodil, tak o dva roky výš chodila Helena Ryšánková. Zeptej se svého táty. On ji určitě taky zná. Má jen jeden element, ale jak oba víme i ten stačí na Déčko.“

Eliota toto nové zjištění zaskočilo.  Byl překvapený, že se o tom nedozvěděl dřív. Myslel si, že ví skoro všechno z toho, co se kolem něho děje. „Myslíš, že o tom Alex ví?“

Mladý čaroděj energicky zavrtěl hlavou. „Ne a bude lepší, když se to zatím nedozví. Určitě bude důvod, proč jí to zatím nikdo neřekl.“

„Já jí to říkat nebudu,“ prohlásil Eliot skoro uraženě.

Ještě chvíli se na sebe dívali. Pak se otevřely dveře. Saša ve volných kalhotách a mikině s kapucí vyšla na chodbu. Vypadala vesele a uvolněně Pozdravila Dominika a hodila po Eliotovi svůj batoh. „Volal mi Monty. Ptal se, proč mu nezvedáš mobil. Už na nás čeká. Je v zatáčce, máme hned jít.“

Robert položil fax na stůl před svou ženu. Přišel mu před chvílí. Ze školy si chtěli jen ověřit nějaké podrobnosti. Helena vzala list do ruky a přečetla si ho. Pak ho složila a dala do zásuvky, kde byl i dopis, který jim nechala Saša, když v létě utekla. Podívala se naprosto klidně na manžela.

„Mě to nepřekvapuje.“

„Budeme aspoň zjišťovat na koho je to číslo?“ zeptal se podrážděně.

„Proč? Stejně bude někde s Eliotem.“ Žena vstala ze židle. „Romanu jsme taky tolik nehlídali a zvládla to.“

Byla to ta poslední kapka. Pohár Robertovy trpělivosti přetekl. „Ale jak to zvládla!?“ Hlas se mu nepřirozeně třásl. „Dítě v šestnácti. Nikdy se neusadila. Holky mají nejspíš každá jiného otce a ani nevíme, kdo to je! Chceme to samé i pro Sašu?“ Muž už skoro křičel. „Já budu všemi možnými prostředky bojovat proti tomu, aby tak skončila i ona!“ Nenechal Helenu promluvit. „A netvrď mi, že to je tím, že jsou obě dvě čarodějky. Jan je taky čaroděj a vede normální život.“

Na chvíli oba zmlkli. Helenu všechno trochu zaskočilo. Dlouho ho neviděla tak rozzlobeného. I když Robert mohl mít pravdu, třeba to bylo jejich výchovou. Ale co věděl její manžel o Janovi? Měl rodinu, děti, byl vynikající právník. Setkával se s ním jen v práci. Občas sice zašli na golf, ale tam zase řešili jen práci. Helena se na druhou stranu scházela s jeho ženou Sarah. Hlavně teď v Itálii v sobě obě ženy našly tolik potřebné přítelkyně. Tak se stalo, že Helena opravdu poznala Jana. Dovedla o něm povědět víc než její manžel. V garáži mu parkovaly čtyři sporťáky a pár dost silných motorek. Měl malé letadlo, které uměl sám pilotovat. Kromě toho létal i na rogalu a paraglidech. Několikrát do roka se účastnil závodů na jachtách. Vylezl snad na všechny osmitisícovky. Obletěl svět v balónu i v ultralightu. V nejbližší době se chystal do vesmíru jako další turista. Helena se zamyslela nad pojmem normální život. Ano. Byl to normální život čaroděje. Musí se s tím smířit. Robertovi nic neřekla, jen se na něj dál dívala a snažila se přijít na to, nad čím přemýšlí.

Velké auto zastavilo před ještě větším domem. Všechny dveře se otevřely a vystoupilo pět lidí. Eliot je upozornil, že jsou tu jen na odpočinkové a osvěžovací pauze. Dnes je ještě čekaly dvě cesty. Nejdřív sraz, potom přesun do Alp, kde měli strávit celou sobotu. Další sídlo rodiny Berků. Tam ale jeden z rodiny bydlel skoro celoročně. Byl to František Berka. Eliotův děda. O tom ale nikdo, kromě Eliota, nevěděl.

Eliot odemkl dveře a počkal, až všichni vejdou. Poslední šla Saša. Ta si dům prohlížela. Už tam byla. Tehdy na Velikonoce, ale nestihla ho pořádně prozkoumat.

„Pojď,“ houkl na ní Eliot.

Nezrychlila. „Spěcháme někam?“

„Vypustil jsem dovnitř tři kluky, kteří dnes ještě nic nejedli a moc velké zásoby tam nejsou. Pokud se chceš aspoň trochu najíst, tak musíme jít. Jinak na nás nic nezbude.“

Prošla kolem mladíka. Líbla ho na nos. „Objednáme si pizzu.“ Ve dveřích se otočila. „Mně, prosím, salámovou.“

Eliot se zasmál. Byla úžasná. Dokázala být tak neuvěřitelně sebejistá, když chtěla. Navíc s pizzami měla pravdu. Proč se spokojit s málem, když kus odtud je pizzerie s výbornou pověstí. Vzal mobil a posadil se na kamenné zábradlí. Nasával poslední zbytky podzimního slunce. Bylo tu nádherně. Nejradši by tu zůstal celý víkend. Na chvíli ho dokonce napadlo, že kluky pošle na sraz i do Alp samotné. Nešlo to. Dědečkovi slíbil, že přiveze Sašu. Starý pán by se zlobil a to Eliot nechtěl. Navíc se měli na srazu setkat s Patrikem. To bylo překvapení pro Alex. Měli to spočítané. Nemohli tu zůstat. Snad se jim to časem povede. Na podzim bylo na zámečku opravdu nádherně.

Sraz elitní skupiny mladých čarodějů se pořádal každoročně na konci září nebo začátku října. Místo se pravidelně měnilo a aktéři byli pečlivě vybíráni. Účast byla podmíněna pozvánkou. Bez ní neměl nikdo šanci se dostat do uzavřené společnosti.

Získat pozvánku znamenalo splnit podmínky nebo mít výhody. První a vlastně i hlavní podmínka byla příslušnost k významnému rodu. Dále bylo dobré mít víc než jeden element a kamarády uvnitř skupiny. Protože, jak byl někdo uvnitř, ven už ho nevyhodili. Vždy se jen nahradil příslušný počet těch, kteří již dosáhli vyššího věku, než povolovala domluvená pravidla.

Saša byla překvapená tím, jak to funguje. Původně si totiž myslela, že na tu akci mohou všichni, co mají podpis na stěně. Ale Eliot jí vysvětlil, že je to jen částečně kouzelnická akce. Bylo to spíš kamarádské popovídání. Mejdan. Odreagování.

Skupinka vešla. Byli poslední. Saša byla nadšená. Poznávala známé tváře. Všichni se s ní kamarádsky vítali. Nepřipadala si cizí. Kromě kluků se kterými přijela, tu byl i Štěpán, Patrik, Barbara. Skoro všechny tu znala jménem.

Za hodinu byla celá společnost rozdělená do několika skupin. Lidé spolu živě diskutovali. Mísili se tu studenti Bofosu a vysokých škol. Šum hlasů doplňovala tichá hudba. Počítalo se i s tancem, ale zatím k němu nikdo nedospěl. Každý se bavil podle své chuti a nálady. Byli tu vysokoškoláci, kteří hltali novinky z Bofosu. Budoucí maturanti zase vyslýchali studenty těch škol, na které si chtěli dát přihlášku. Každý si našel nějaké téma a společníka k diskuzi.

Eliot se vesele bavil s Tomášem, Pavlem, Montym a ještě jedním klukem. Možná že se jmenoval Martin, ale Saša by za to ruku do ohně nedala. Poslouchala je jen na půl ucha. Nudila se s nimi, jenže na druhou stranu se jí je nechtělo opouštět. V jejich společnosti se cítila dobře. A to i přesto, že tu Eliot neplatil za takového machra jako ve škole.

Tiše pozorovala Patrika. Tolik si přála s ním mluvit. Od nástupu do školy se jim to skoro nepovedlo. Většinou to bylo jen letmé „Ahoj“ ve škole, nebo když se potkali na koleji. Několikrát spolu kouřili na střeše, a pak spolu ještě mluvili jednou v noci v kuchyňce. Bohužel tam přišel i Dominik, tak vedli dost křečovitý rozhovor na téma: ‚Táta má narozeniny, přijedeš?‘ Nepřijela. I když si už ani neuvědomovala proč. Bylo to před dvěma týdny a to určitě neměla žádný závažný program. Když nad tím přemýšlela, tak rozhodně nebyla náhoda, že tu Patrik byl. Musel ho sem prosadit Eliot. Jenom jemu říkala, jak moc jí je líto, že si s bráchou nemůže pořádně promluvit, protože má Doma pořád někde na blízku.

Saša byla zamyšlená, ani si nevšimla, že se k nim Patrik blíží. Jemně jí poklepal na rameno. „Ahoj,“ pozdravil sestru. Vypadal při tom tak nějak rozpačitě.

„Ahoj.“ Několik vteřin stáli naproti sobě. Saša si bolestně uvědomovala, jak moc se za měsíc školy dokázali jeden druhému odcizit.

Saša s Patrikem stáli naproti sobě. Už několik minut se hádali. Jako by ani nebyli schopni jiné komunikace. Křičeli na sebe a obviňovali jeden druhého.

Patrik zvýšil hlas, ten večer již po několikáté. Určitě to nebylo naposledy. „Co jsem s tím měl podle tebe dělat?“

„Co jsem měla dělat já?“ nedala se Saša. „Nejdřív mi řekne, že se mnou byl kvůli věštbě, pak přede mnou flirtuje s jinou holkou a nakonec se snaží sbalit mojí nejlepší kamarádku! Na závěr toho všeho se chová ještě uraženě a dotčeně!“

„Něco fér nebylo, ale Marky to tak daleko dojít nenechala,“ záměrně nenavázal na poslední sdělení.

„Právě že to byla Marky!“ Byla hrozně ráda, že má takovou kamarádku, jako je Markéta. Pokračovala: „Eliot mi prostě hodně pomohl.“

„Čím? Chová se k tobě hnusně.“ Cítil potřebu zastat se svého Dominika. Byl tolik let jeho kamarád.

„Kdy? Myslíš to, co vyváděl loni? Vždyť mi celou dobu jen pomáhal. Ano, bylo to dost svérázným způsobem, ale nikdy mi úmyslně neublížil. Navíc na rozdíl od Doma se mnou aspoň vždycky jednal na rovinu!“ Na chvíli přemýšlela, jestli už mu může říct, že s Eliotem chodí. Tolik moc si přála to vykřičet do celého světa, ale on byl zatím pořád proti. Taky se k ní vždycky nechoval fér, ale za nic by to nepřiznala.

Vzpomněla si na jejich poslední rozhovor na toto téma. Pohádali se. Tvrdil, že není podstatné, že to nikdo neví, hlavně když jsou spolu a spokojení. Dokonce se ji snažil přesvědčit, že to je tak lepší. Druhý den se mu to asi rozleželo v hlavě, protože jí začal slibovat, že to nebude tak dlouho trvat a všem to řeknou, ale i tak začínala Saše docházet trpělivost. Navíc na něj žárlila. Pořád se kolem něj točilo hodně holek. A aby toho nebylo málo, tak letošní prvačky byly extrémně vlezlé. Jako by se domluvily a uspořádaly na něj hon. On si z toho nic nedělal a jen se smál tomu, jak jsou hloupé.

„Já toho kluka znám delší dobu než ty,“ začal Patrik smířlivě. „Všechno, co dělá, dělá pro sebe. Jenom aby z toho měl nějakou výhodu.“

Vadilo jí, že má proti němu najednou tolik výhrad. „Posuzuješ ho podle toho, jaký byl dřív.“

„Jo, ještě před rokem. Nemohl se změnit tak ze dne na den, jak mi tvrdíš.“

„Jsi proti němu zaujatej!“

„Možná. Ale já byl u toho, když ho vyhodili z první internátní školy. To mu bylo dvanáct. V noci pomazal všechny kliky v celém areálu kečupem. Nebylo to první provinění! Jen poslední kapka! Pak už jsem to měl jen z doslechu, ale byly to samé lepší věci, ale za čtyři roky na nižším gymplu změnil školu každý rok aspoň jednou.“ Odmlčel se, aby se vydýchal a uklidnil. Ztišil hlas. „Všichni vědí, že kdyby nebylo Dagmar, tak by letěl i z Bofosu. Ona všechny jeho průšvihy tutlá, jak to jen jde a on toho umí skvěle využít.“

Saša kývla. V tom měl Patrik pravdu. Někdo je tahal z průšvihů. I když ona si nebyla úplně jistá tím, že to je Dagmar. Spíš si myslela, že by to mohl být sám ředitel. Vždyť i on sám byl dost často v průšvihu, teda aspoň podle toho, co o něm říkal Alexander. Ale kolik lidí vědělo, že je Nývlt čaroděj?

„Není to dobrej kamarád, Sašo.“ Když to dořekl, tak mu to hned bylo líto. Možná, že si to mohl odpustit.

Dívku poslední poznámka dorazila. „Kdo si myslíš, že jsi? To, že jsi můj bratr, ti nedává právo mi mluvit do života!“ Ještě by jí mohl říct, že by se s ním už neměla stýkat. Vrhla se do obhajoby Eliota. „Díky komu si myslíš, že jsi tady?!“ Hádka získávala na obrátkách.

„Já vím, že on se za mě přimluvil a co jsem slyšel, tak o to požádal i Štěpána. Přece jenom Štěpán tu znamená víc než pan Machr.“ Uchychtl se. „Taky to ale dělá pro sebe. Ví, že spolu poslední dobu nemluvíme, tak se ti snaží udělat radost. Pak určitě bude snazší tě dostat do postele.“

„Jsi hnusnej!“ křičela Saša na bratra. „Nemáš právo tohle říkat! Nic o tom nevíš!“

„Ne, jsem jenom realista,“ řekl trochu klidněji. „Co jsem slyšel, tak už dlouho nic s žádnou holkou neměl. To může znamenat jenom jedno. Brousí si zuby na tebe.“ V jeho hlase zněla směs škodolibosti, sarkasmu a cynismu.

Sašu to ale přesto potěšilo. Žádné nové drby na škole. Brácha měl asi pravdu. Paráda. Pak se přinutila, aby svou pozornost nasměrovala opět na Patrika. „Nemyslíš si, že to může znamenat víc věcí? Třeba má nějakou stálou holku.“

„Náš školní Cassanova? Jako vtip je to dobrý.“ Teatrálně se zasmál. „Není to moc pravděpodobné, spíš bych už uvěřil, že je gay.“

Eliot pozoroval z bezpečné vzdálenosti Sašu, jak se hádá s Patrikem. Najednou mu jí bylo líto. Bojovala i za něj. Rozhodl se, že bude jednat. Šel hned k nim. Objal Sašu zezadu kolem pasu, otočil ji k sobě a políbil. Patrik zmlkl. Celá místnost ztichla. Všichni se podívali na novou dvojici ve svém kolektivu. Trvalo to jen několik vteřin. Pak se všichni vrátili k původním tématům rozhovorů.

Patrik se zmateně podíval na Sašu. „Ty… ty s ním chodíš?“ Nečekal na odpověď a položil další otázku. „Jak dlouho?“

Nabytá energií tím, co Eliot právě udělal, se spokojeně zakřenila. „Od prázdnin. Jak jsem říkala, léto a sluníčko dokážou divy.“

Saša s Patrikem seděli v kuchyni domu, kde se pořádala akce. Mluvili spolu. Klidně a uvolněně. Skoro lépe než v loňském roce. Jakoby hádka a pravda o Sašině chození s Eliotem konečně dokázaly uklidnit napjatou atmosféru, která je v poslední době obklopovala.

Seděli na barových židlích. Pili džus a zajídali ho sýrovými keksy. Z přehrávače zněla klidná, tichá hudba. Většina alkoholu již protekla hrdly účastníků. Všichni někde posedávali. Několik lidí už dokonce i spalo. Teď se postupně střízlivělo, aby se mohlo odjet.

„Myslíš, že pojedeme ještě dneska?“ Zeptala se unavená Saša.

Patrik se podíval na hodinky. „Dneska určitě. Je tři čtvrtě na čtyři.“

Rozhlédla se po místnosti. „Viděl jsi v poslední době Montyho?“

Patrik, který měl jet se Sašou, Eliotem a jejich partou, vehementně zavrtěl hlavou. Vlastně si Montyho ani moc nedovedl vybavit. Představovali mu ho, ale jeho tvář byla notně poznamenána veškerým alkoholem, který ten večer vypil.

Dívka se zakabonila: „Hm, já taky ne. Navíc máme problém, je tu Karolína.“

O tom už Pat slyšel. Karolína byla Montyho velká láska. Střídavě spolu chodili a nechodili už od šestnácti. Od té doby, co byli oba na vysoké, se vídali jen na akcích čarodějů. O to byla jejich setkání bouřlivější. Hádali se, usmiřovali se a podobně.

Poslední slova zaslechl Eliot, který se k sourozenecké dvojici pomalu blížil: „Je tu ještě jedna maličkost, která nám ztíží odjezd. Dnes mají hádavou fázi. Když jsem viděl Montyho naposledy, tak byl dost opilej. Z toho bude střízlivět celý zítřek a bude mu hodně zle.“ Pak se podíval na klíče, od jejich auta, které visely na věšáku nad stolem. Stejně jako klíče od všech ostatních dopravních prostředků. „Ne že bych mu to přál, ale líto mi ho nebude. Slíbil, že nebude pít, aby nás mohl odvézt.“ Ještě něco zamumlal, ale nebylo mu rozumět.

„Co budeme dělat?“ Saša byla unavená. Toužila po odjezdu, až se stočí na sedačku a usne.

„Buď seženeme nového řidiče, nebo se tu vyspíme. Mluvil jsem s Filipem. Prý nás tu klidně nechá přenocovat.“

Saša se zašklebila. Tato nová možnost se jí moc nezamlouvala. Eliot si všiml jejího výrazu: „Neboj, Jiskřičko, obejdu celou naší skupinu a nějakého řidiče nám opatřím.“ Ještě jednou se podíval na klíče. „Kdyby mi to řekl včas, tak bych nepil a řídil bych já.“ Pak jí dal pusu na čelo a odešel.