Na okno dívčina pokoje dopadlo několik drobných kamínků. Vzápětí se ozval sotva slyšitelný Eliotův hlas. „Alex!“

Saša, která na domluvené znamení nervózně čekala, na sucho polkla. Nastal čas odjezdu.

Bylo jedenáct hodin. Celý dům už spal. Saša se chystala na útěk. Jen při té myšlence ji začínalo bolet břicho. Vyšla na balkon. Spustila dolů krosnu. Pak se přehoupla přes okraj zábradlí. Děkovala tetě, že jí vybrala pokoj v prvním patře. Měkce dopadla na trávník.

„Mám dobrou zprávu. Mluvil jsem s Kurtem. Jedou do Benátek. Slíbil, že nás tam přiblíží.“ Pomohl kamarádce dát na záda batoh.

„To je dobrá zpráva?“ Pokusila se znít přesvědčivě, ale její sdělení vyznělo spíše jako otázka. Nemohla si pomoct. Sice se jí líbilo, že nebudou muset aspoň kus cesty stopovat, ale na druhou stranu Kurt jí nijak moc nesedl. Z kamarádova pohledu vyčetla, že jí prokoukl.

Kurt byl jejich nový známý. Další bohaté dítě z této vilové čtvrti. Bylo mu dvacet a studoval vysokou školu. Trávil tu s pár spolužáky prázdniny. Bydleli ve vile jeho rodičů. Většinu času se opíjeli, hráli videohry, nebo se snažili balit holky. Většinou ne příliš úspěšně. S kamarády často jezdili k Benátkám. Podle nich tam byly nejlepší akce v Itálii.

Dvojice na útěku pomalu opustila pláž. Zahnula do ulice, která spojovala vily se světem. Na konci stála tři auta. Kurt na ně mával. Saša trvala na tom, že chce jet v jednom autě s Eliotem. Z kluků měla celkem strach. Nevěděla, co by je mohlo napadnout. Sice se přesvědčovala, že je to irelevantní, ale na druhou stranu jistota byla jistota. Eliot se jí sice smál, ale souhlasil s tím. Dokonce jí nabídl, že pokud jí to uklidní, tak si zahraje na jejího přítele. Nabídku nepřijala, ale ani nezavrhla s tím, že by se to mohlo ještě hodit.

„Utekla.“ Helena to řekla tiše a naprosto bez emocí. Jako by oznamovala, že venku prší. Lehla si zpátky do postele. Před chvíli ji probudily hlasy. Tak se šla podívat, co se děje. Našla jen dopis od Saši. Stačila ho přečíst, než se vrátila do ložnice. Podala ho manželovi. Přečetl ho, složil a dal zpátky do obálky.

„Myslíš, že to je ta akce, na kterou jezdívala i Romana?“ zeptal se své ženy. Ale znal odpověď. Ty roky s Romanou se na něm nesmazatelně podepsaly.

„Nejspíš. Jestli si to dobře pamatuju, tak to bývalo taky na začátku léta.“ Nadechla se. Vlastně s tím tak trochu počítala. Vzala do ruky obálku.

„Saša je hodná, že nám nechala dopis.“ Tón jejího hlasu byl skoro něžný. Vzpomněla si na Romaniny odchody, nebo spíš útěky, kdy o ní nevěděli několik dnů i týdnů. Několikrát dokonce volali i policii.

„Zavoláš jí?“ Robert zhasl světlo.

„Zítra.“ Helena zavřela oči a za pár minut spala.

Robert se otočil na bok a přemýšlel o všech bezesných nocích, které prožili ještě s Romanou. Vypadalo to, že díky Saše jich znovu pár bude. Nedokázal to přejít tak snadno jako jeho žena. Přemýšlel nad tím, jestli má on nějakou moc, kterou by se to dalo změnit. Nebyl už nejmladší. Nevěděl, jestli zvládne totéž jako před šestnácti lety.

„Alex?“

„Hm?“ Dívka otevřela oči. Venku už svítilo slunce.

„Konečná,“ řekl Eliot vesele od volantu. Řídil on. Kurt spal, opřený o okýnko. Neprobudil ho ani rozhovor jeho pasažérů.

Saša se podívala ven z okna. Nic nepoznala. Byli ještě pořád na silnici mimo jakékoliv město. „Kde jsme?“ Na čas se neptala. Do 1. července jim zbývalo ještě dost dní, hodiny byly nepodstatné. Teď bylo hlavní místo.

„Přibližně patnáct kilometrů jihozápadně od Benátek.“ Dal blinkr a pomalu zajel mezi dvě auta. Zastavil. Otočil se dozadu na kamarádku. „Dál jdeme po svých.“

Snažila se probrat, tak nijak nereagovala. I když se jí kamarádův návrh moc nelíbil.

„Vím tu o malém kempu. Máme dva dny, tak je tam strávíme.“ Zněl až příliš vesele.

Nebyla z toho nadšená, ale ta možnost tu byla od začátku, proto na to nic neřekla. Vystoupili z auta. Vzali si na záda krosny, poděkovali klukům a vyšli do východu slunce. Vyložili je už mimo dálnici. Šli po kraji silnice. Kolem nich projížděly stovky aut. Většinou se jednalo o zahraniční turisty. Rodiny natěšené na povalování u moře.

Mladí kouzelníci šli mlčky. Potřebovali se vzpamatovat. Tedy alespoň Saša. Nebyla zvyklá dělat takové věci. Pořád se bála Heleniny reakce. Co když jí vezme ze školy a donutí ji, aby chodila zase na gympl v Praze? Jen při té myšlence jí naskočila husí kůže. Už by se nedokázala vrátit.

Potřebovala přijít na jiné myšlenky, tak se otočila na Eliota. „Jak je to daleko?“

„Dvacet kiláků.“ Zamyslel se. „Dominik ví, že přijedeš?“

„Nevím. Ale volal mi Páťa.“ Bylo jí ještě pořád líto, že Dominik projevil tak málo zájmu. Tohle ‚sejde z očí, sejde z mysli‘ bylo rychlé i na ni. „To půjdeme celou cestu pěšky? Lucka to ví?“

„Nech se překvapit. Už spolu nejsme. Bylo to jen na zabití času. Skončili jsme v den, kdy jsem odjel.“ Zašklebil se. „Vzájemná dohoda, z níž jsme měli oba užitek.“

Saša nevycházela z údivu. Věděla, že si Eliot nedělá s ničím moc těžkou hlavu, ale tohle bylo i na ni moc.

„Netvař se tak. Aspoň jsme k sobě byli upřímní. Na nic jsme si nehráli a věděli jsme, na čem jsme.“

Chtěla se ho zeptat, jestli má tak hezký kluk jako je on, zapotřebí mít přítelkyni na oko. Neudělala to. Nebylo to důležité.

Eliot došel na zastávku autobusu. Postavil se k jízdnímu řádu a prstem hledal, kdy jim jede nejbližší spoj.

Saša se na něj nechápavě podívala. „Neříkal jsi něco o stopování?“

„Já říkal po vlastní ose. To se smí i jezdit autobusem.“ Pak mávl rukou po autech přecpaných lidmi i věcmi. „Myslíš si, že by nám někdo z nich zastavil?“

Eliot zatloukl poslední kolík. Vstal a oprášil si kolena od písku.

„Je to tak strašný?“ zeptal se Saši.

Ta vystrčila hlavu ze stanu. Nevypadala úplně nadšeně, ale taky se netvářila naštvaně. „Mám pocit, že touhu sdružovat se pod stany v různých tlupách mají lidi ještě z doby, kdy se tudy proháněli mamuti.“

Smál se. „Tak fajn. Hezky žvýkej kůži, já zatím jdu ulovit něco k jídlu.“

„Co?“ Připadala si naprosto mimo.

„Nejspíš nějaké sladké pečivo a ledovou kávu, nebo máš chuť na něco jiného?“ Dal si do kapsy peněženku a se smíchem odešel.

Saša se posadila do písku před stan. Musela uznat, že to tak hrozné nebylo. Naopak jí to přišlo docela fajn a v pohodě. Nikdo nečekal, že bude pořád hezky oblečená a upravená, jako to bývalo na dovolených s tetou. Prostě stačilo, že má na sobě plavky a lehké letní šaty. Vyndala deku. Roztáhla ji na zem. Opřela se o strom. Zazvonil mobil. Podívala se na displej. Zašklebila se. Bylo to tu.

„Ahoj, mami.“ Opatrně dala telefon co nejdále od ucha, aby jí nepraskl bubínek pod návalem výčitek.

„Sašo, jsi v pořádku?“ Helenin hlas nezněl ani v nejmenším naštvaně, spíš byl slyšet strach, jestli se neteři nic nestalo.

„Jsem.“

„Máš dost peněz?“

„Neboj, všeho máme dost.“

„Kdyby ne, tak se ozvi. Táta ti něco pošle na tvůj účet.“

„Myslím, že k tomu nedojde.“

„Kdy se vrátíte?“

„Tak za dva týdny.“

„Dobře. Tvé narozeniny oslavíme 17. července. Musím už končit. Buď opatrná. Ozývej se pravidelně. Ahoj, Sašenko.“

„Ahoj.“ Saša byla v šoku. Byla připravená na to, že na ni bude teta křičet. Tohle ji naprosto překvapilo. Žádné výčitky se nekonaly. Navíc jí to připadalo, jako by Helena mluvila se záznamníkem a ne s ní. Nevěděla, jestli má být ráda nebo ne. Bylo to zvláštní.

Leželi na pláži. Saša si četla mámin deník. Nechtěla ho nechat s Kamenickými. Co kdyby na něj někdo přišel. Nevěděla, kolik toho Helena ví o Romanině životě. Dál se z toho snažila vyčíst pravdu o mámě. Bohužel hodně stránek věnovala tomu, jaké má schopnosti, co už dokázala, také psala o škole, koleji a kamarádech. Saša už díky tomu věděla, že mámin nejlepší kamarád byl Michal. Kluk, se kterým se potkala v prváku a vydrželo jim to až do čtvrťáku. To bylo pro Sašu překvapující. Romana dostudovala Bofos. Bydlela normálně na koleji. Díky tomu vyvstala nová otázka, kdo se o Sašu staral první roky jejího života?

Velká část zápisů byla o tom, jak jí Helena nerozumí a jak ji všechno štve. Chtěla přijít na tu větu, že její máma něco věděla. Co věděla? Napadala jí spousta věcí. Helena mohla být třeba Romanina máma, ale protože jí měla tak brzo, tak se to ututlalo. Nebo mohla být Romana adoptovaná, nebo Helena… Z myšlenek jí vytrhl hlas.

„Nepůjdeme se vykoupat?“

Saša zvedla hlavu. Neposlouchala, tak absolutně neměla představu, o čem kamarád mluví. Nechápavě se na něj dívala.

„Já. Ty. Voda?“ Sdělení doplňoval posunky.

Pokrčila rameny. Nevěděla, jestli se chce koupat. Teď se jí zrovna líbilo ležet na rozpáleném písku.

„Děje se něco.“

Zavrtěla hlavou. Prostě jen neměla náladu.

„Ale takhle se co nevidět spálíš.“

Dál mlčela. Jen nakrabatila obličej.

Zkusil něco jiného. „Zmrzlinu?“

„Něco s hodně velkým podílem čokolády.“

„Mluví.“ Předstíral šok. „Neoněměla!“ Poslední slovo vykřikl tak nahlas, že se na ně otočili skoro všichni lidé, kteří sídlili v jejich bezprostřední blízkosti.

Zasmála se. „Promiň. Nejsem moc zábavný společník na cesty.“

Zvážněl. „Obvykle jo. Něco s Dominikem? Nebo doma?“

Nic neřekla.

„Pokud o tom nechceš mluvit, tak to pochopím.“

„Jednou ti to řeknu,“ slíbila a byla si jistá, že to dodrží.

Vstal a dřepl si před ni. „Beru tě za slovo. Jdeme na tu zmrzku?“ Podal jí ruku. Přijala ji.