7. kapitola

Seděla jsem na gauči s Monicou po boku a Oliver s Deanem na křeslech naproti nám. Splnili slovo, když řekli, že nám všechno vysvětlí, jakmile budeme v bezpečí. Došli jsme do Moničina bytu a Dean s Oliverem udělali kruh ze soli kolem celého obývacího sezení. Nevím, jak to uděláme, až bude potřebovat někdo z nás na záchod, protože chlapi už předem hlásili, že nás mimo sůl nenechají vstoupit, ale zatím k tomu nedošlo, tak jsem se tím odmítala zabývat a předem děsit.

Řekli nám všechno o své práci, která je tím jediným, co dělají, a přesto za ni nedostávají zaplaceno. Vypověděli nám taky o všech jim známých příšerách, o tom, jak se dají poznat a jak zabít, ale bylo jich tolik, že jsem to stejně hnedka zapomněla. I přesto jsem hltala každé jejich slovo, protože když jsem věděla, že to není žádná pohádka, přišlo mi to nesmírně zajímavé. A když se dostali k duchům a Danielle, vyloženě jsem se naklonila dopředu, jak jsem se do jejich vyprávění potopila.

Danielle se po smrti nedostala do posmrtného života, protože tu neměla vyřešené všechny záležitosti. Ty nemá před smrtí vyřešené skoro nikdo, ale nezůstávají tady zaseknutí díky zpopelnění. Ti, co jsou pohřbení celí, mají většinou smůlu. Danielle ovšem byla zpopelněna, ale přesto tady zůstala. To je prý zapříčiněno tím, že na světě existuje nějaká věc, ke které měla za svého života tak strašně blízko, že ji tady násilím drží.

Duchové, kteří jsou tady takhle uvězněni, se ale zblázní. Všichni do jednoho, nezáleží na tom, jestli byli za života ty nejhodnější pohádkové babičky nebo masoví vrazi. Zkrátka všichni, jenom to u některých trvá déle než u jiných. A potom, co se takhle zblázní, začínají vraždit. Většinou lidi, které znali a na které se zlobí. Carrie Danielle zabila z toho důvodu, že získala roli, která měla patřit jí. A po mně jde z toho samého důvodu.

„Páni,“ řekla jsem potichu, když oba domluvili a nezdálo se, že by se chystali k pokračování. „To by stálo za napsání knihy.“

„Co kdyby,“ začala Monica s otázkou a já už předem věděla, že to bude nějaká blbina, protože ona občas dost ráda rýpala, „ten duch za svého života miloval Sochu Svobody? A to tak strašně moc, že by to byla právě ona, co by ho tu drželo? Nechali byste potom toho ducha vraždit nebo byste Sochu zničili?“

Oliver překvapeně zamrkal, protože ho určitě nikdy nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet. Koho taky jo, že? Monica není normální, ta se nepočítá. Dean se pobaveně usmál a zadíval se na Olivera s tím, že mu odpověď na tuhle otázku milerád přenechá. Bez pochyby to udělal naschvál.

Oliver si odkašlal. „Ehm, no, jsem rád, že na takového ducha jsem ještě nenarazil, ale abych ti odpověděl, ne, nenechali bychom ho vraždit. Zcela jistě bychom našli způsob, jak Sochu Svobody zničit. Ale jak už jsem řekl, jsem rád, že se to nestalo a snad ani nestane, mám tu Sochu rád.“

Usmála jsem se, protože vypadal roztomile, když tu odpověď ze sebe soukal. Monica se ihned nadechla k další otázce, ale položila jsem jí ruku na stehno, abych ji zastavila, protože jinak by toho chudáka utopila tunou podobných dotazů. Nepochybovala jsem o tom, že by se zeptala i na Velkou čínskou zeď, Eiffelovu věž a tak podobně.

Nadechla jsem se k tomu, abych něco řekla, ale v tom se za Oliverovými zády objevila Danielle. Vykřikla jsem a vyskočila do stoje. Dean s Oliverem se rychle otočili, ale nehnuli ani brvou, když ji uviděli za sebou stát. Došlo mi, že sice stojí za nimi, ale je zároveň i za solnou hranicí. Nemohla k nám.

Chvíli jsem ji bez hnutí pozorovala, ale když jsem se ujistila, že se k nám doopravdy nesune blíž, odvážila jsem se zeptat. „Umí mluvit?“

Dean pokrčil rameny a odvrátil od ní pohled. Zadíval se na mě a já nechápala, že to bere s takovým klidem. Kdybych věděla, že mám za zadkem vraždícího ducha, nedokázala bych mu nastavit záda. A to ani v případě, že bych věděla, že ke mně nemůže. „Někteří to umí,“ odpověděl mi. „Záleží na tom, v jakém jsou stavu. Ti, co se ještě nezbláznili, mluvit zvládají. Ti, co se už zcvokli, ale ještě ne tolik, jsou slov taky schopní. Ale ti, co jsou magoři už příliš dlouho, ze sebe dokážou vyloudit jen pár zvířecích zvuků. Ona je sice mrtvá teprve chvíli, ale podle toho, jak strašidelně vypadá, bych se i vsadil, že se zbláznila natolik, že ze sebe nevydá ani hlásku.“

„Bude tady stát pořád?“ zeptala se Monica a nervózně si ji prohlížela.

Oliver od ní taky odvrátil pohled a věnoval se nám. „Pravděpodobně. Duchové kromě vraždění taky rádi děsí. Určitě bude čekat, dokud nevyjdeme z toho kruhu, protože nikdo by tu nedokázal zůstat do konce svého života. Dřív nebo později vylezeme.“

„S tím souhlasím,“ pokračovala Monica a nadále hypnotizovala ten její zjev. „Takže co s ní hodláte udělat?“

„Najít věc, která ji tu drží, a spálit ji,“ vysvětlil Dean a zvednul se na nohy. „Její přítomnost vám tu vadí?“

Pravdivě jsem přikývla a Monica vyhrkla, že to si může být jistý, že jí tady vadí. Dean se okamžitě natáhnul po jedné železné tyči, která ležela na konferenčním stolku, rozmáchl se a nechal ji projet Danielliným tělem. Ihned se rozplynula, ale tentokrát nezmizela jako předtím v parku. Hned se zhmotnila před oknem a nadále tam stála a pozorovala mě hladovýma očima.

Dean si povzdechl. „Asi se jí pryč nechce.“

„Prostě si jí nevšímejte,“ poradil nám Oliver, ale když jsem se na něj s Monicou podívaly jako na cvoka, pokračoval: „Vím, že to se mi to mluví, když jsem na duchy zvyklej od dětství, ale ona nám tady opravdu neublíží, tak se o to alespoň pokuste.“

„Fajn,“ zavrčela Monica a znovu se na Danielle podívala, „jak teda plánujete tu věc, co ji tady drží, najít? Podle toho, co jste říkali, to může být cokoliv, a jste tady tak trochu uvěznění, pokud se nemýlím. Takže jak se chcete té věci zbavit?“

„Candice se Samem se o to postarají,“ řekl Dean a zpátky se posadil. Tyč si položil na klín. „Už jsme jim volali a vysvětlili situaci. Pracují na tom.“ Zadíval se na Olivera a podle toho, co říkal potom, jsem pochopila, že neříká pro mě a Monicu, protože jsem neměla tušení, o čem to mluví. „Jsem tak rád, že jsem si vybral hlídání. Candice bude tak nasraná, vím, jak tohle hledání nenávidí.“

Oliver se lehce usmál. „Má Sama, ten umí hledat nejlíp ze všech, takže to určitě zvládnou. Ale neměl bys znít tak pobaveně. Candice je tvoje holka, to se vedle ní nebojíš usnout? Je nevyzpytatelná, zvlášť v případě, že se jí posmíváš. Být tebou, tak se bojím, že mi v noci uřízne péro.“

Dean se zachechtal. „To mohla udělat už dávno. Ona jenom nadává a vyhrožuje, jinak je neškodná.“

„No, aby ses nedivil,“ uchechtl se Oliver, a pak se začal zase věnovat mě. „Lucy, nevíš, co za věc by to mohlo být? Vysvětlil jsem ti, jak to funguje, takže nenapadá tě něco? Nějaký řetízek, bez kterého nedala ani ránu, nebo třeba prstýnek?“

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se zadívala na ducha. Pořád mě pozorovala. „Já jsem ji neznala. Byla to moje kolegyně a my se tam moc nepřátelíme. Skoro spolu ani nemluvíme, pokud se to netýká sestavy. Nic jsem o ní nevěděla.“

Oliver přikývl na znamení, že to očekával. „Takže tě nic nenapadá?“

„Bohužel,“ přiznala jsem.

„Zkus to,“ odmítal to vzdát. „Nemusela jsi ji znát tak dobře jako Monicu, abys to uhodla. Ta věc bude opravdu hodně specifická. Něco, co téměř nesundávala, nebo se k tomu stále vracela. Fakt sis ničeho takového nevšimla?“

Nechtěla jsem ho zklamat, takže jsem se pořádně zamyslela. Snažila jsem si vybavit každé setkání s ní, na jaké jsem si vzpomněla, ale skutečně mě nic nenapadlo. Nakonec jsem frustrovaně zafuněla. „Vážně ne. Ona žila jenom baletem. Občas mi přišlo, že ji nic jiného nezajímá. Oblečení měla pokaždé jiné a šperky taky střídala.“

Oliver znovu přikývl a zdálo se, že tentokrát to skutečně vzdal. Ten, kdo začal mluvit, byla k mému překvapení Monica. „A co je v baletu pro baletku nejdůležitější?“ zeptala se mě. „Kromě zdraví a postavy, samozřejmě. Mám na mysli z těch věcí, na které se dá sáhnout. Co by tě totálně zničilo, kdybys o to přišla? Pokud žila jenom baletem, tak ta věc bude mít s ním spojitost.“

Překvapeně jsem zamrkala, že to napadlo zrovna ji, takovou zarytou odpůrkyni baletu. Mělo mi to dojít! „Piškoty,“ řekla jsem bez zaváhání. „Na punčochách a sukních nezáleží. Pro každou baletku jsou nejdůležitější piškoty. A Danielle měla jedny opravdu drahé a speciální. Byly po nějaké baletní mistryni, zapomněla jsem, po které, ale milovala je. Dokonce je měla od ní i podepsané.“

Oliverovi se rozsvítily oči. Prudce vstal, přešel ke mně a bleskurychle mě políbil na tvář. Strnula jsem šokem, protože jsem to absolutně nečekala, ale i přesto jsem si všimla Deana, jak se snaží zakrýt pobavené chechtání. Když Oliverovi došlo, co udělal, nervózně se ošil a rychle se od toho snažil odvést pozornost. „Jsi skvělá, věděl jsem, že tě to nakonec napadne. Zavolám to Candice.“

Přešel zpátky ke křeslu, vytáhnul si mobil a za každou cenu ignoroval Deanovo zubení. To jsem já ale nezvládala, já ho musela pozorovat. Chvíli jsem nechápala, ale pak se mi na mysl začala vkrádat myšlenka, že se Oliverovi nejspíš líbím. Protože proč jinak by z té pusy dělal Dean takové haló? Ale je to možné? Vždyť mě vůbec neznal!

„Candice,“ vyhrkl Oliver do mobilu hned, jak mu to zvedla a já nad tím přestala přemýšlet. Zůstal mlčet, protože tam na něj cosi štěkala. Slyšela jsem to až u sebe. „Ano, vím, že jsi nasraná a že tě to nebaví. Ano, taky vím, že za to Deanovi něco uřežeš, už jsem ho o tom informoval, ale co kdyby sis poslechla, co máme, než budeš pokračovat ve vyhrožování? Jo? Můžu mluvit, jsi si jistá? Fajn. Baletní piškoty. Cože? Ne, nechci po tobě, aby sis je oblíkala!“

Dean se začal chechtat po té poslední větě, kterou Oliver řekl. Ten mezitím zvedl oči v sloup, že je jeho kamarádka tak nechápající. „Baletní piškoty jsou ta věc! Prý byly od nějaké baletní mistryně, tak je najděte, spalte a mělo by to být v klidu. Ne, nejsem si tím jistý, ale zdá se mi to dost pravděpodobné. Jsou dokonce podepsané a Danielle je prý uctívala. Jo, ať Sam najde adresu jejích rodičů, tam byste je měli najít. Zatím.“

Jakmile hovor ukončil, zadívala jsem se na Danielle, která se pohnula. Všichni ostatní se na ni podívali hned po mně. Zatvářila se ještě strašidelněji, než se tvářila doteď, pokud je to tedy vůbec možné, a potom se rozplynula ve vzduchu.

Dean vyskočil prudce na nohy a začal vytahovat svůj telefon. „Jdu za Samem a Candice,“ vyhrkl k Oliverovi a s mobilem v ruce vyskočil ze solného kruhu a běžel se obouvat do chodby. Oliver se taky postavil, ale zůstal uvnitř.

„Jsi si jistý?“ zavolal za ním.

„Jasně, že jsem. Kápli jsme na to, jsou to ty piškoty a ta zmije se je právě vydala bránit. Rozhodně tam svýho bráchu a holku nenechám jít samotný.“ Když to dořekl, přiložil si telefon k uchu a snažil se jim dovolat. Jestli se mu to podařilo, jsem nezjistila, protože vyběhl z bytu a zabouchnul za sebou dveře.

Vystrašeně jsem se podívala na stojícího Olivera, který se stále díval za Deanem, i když už tam nebyl. „Ona šla teď po tvých přátelích?“ zeptala jsem se ho opatrně.

Přikývl a podíval se na mě. Potom si zpátky sednul na křeslo. „Jo. Duchové si chrání věci, které jim umožňují tady zůstat. Ale budou v pohodě, umí se o sebe postarat.“

„Na rozdíl ode mě,“ dodala jsem to, co neřekl. „Víš, klidně můžeš jít za nimi a taky jim pomoct. Slibuju, že tu sůl nepřekročím, nemusíš si tu hrát na chůvu.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, zůstanu tady s tebou. Ani za tou solí nejsi tak úplně v bezpečí. Duchové umí otevírat okna. A oknem se sem může dostat vítr, který sůl odvane jinam. Dokud se Danielle nezbavíme, ani se od tebe nehnu.“

Chtě nechtě jsem se musela usmát. Věděla jsem, že to by to udělal pro kohokoliv, koho by se zapřísáhl chránit, ale i tak mi to lichotilo a cítila jsem se dobře. Oliver mi úsměv oplatil, a pak se zadíval na Monicu vedle mě, která byla už nějakou dobu podezřele tichá. „Měla bys jít,“ řekl jí.

„Cože?“ vyjekla vyděšeně. „Ty mě vyhazuješ?“

„Jasně, že ne,“ snažil se to rychle uvést na pravou míru. „Jen se tě snažím udržet v bezpečí. Teď jsem tady zůstal sám a nemůžu vás chránit obě. Danielle jde po Lucy, takže bys odsud měla zmizet, dokud tady není. Přísahám, že tam venku budeš v bezpečí. Stejně jako další desítky lidí, kteří tam jsou. Ona tě nechce, chce ji, takže pro tebe bude nejbezpečnější, když od ní budeš co nejdál.“

„Díky za starost, ale nikam nejdu,“ uklidnila se. „Lucy je moje nejlepší kamarádka. Ani náhodou ji neopustím.“

„Monico!“ okřikla jsem ji. „Měla bys jít. Nechci, aby se ti něco stalo. Podívej se, vím, že bys pro mě klidně umřela, to už jsi mi dokázala, ale nech mě prosím udělat pro tebe jednou to samé. Pokud tě ochrání, když nebudeš se mnou, tak jdi. Prosím, Monico!“

„Neopustím tě,“ zopakovala rozhodně.

„Monico,“ zakňučela jsem zoufale. „Přiberu kilo! Přísahám, že kvůli tobě přiberu jedno kilo, i když nesmím, jenom jdi prosím někam do bezpečí! Nic se mi nestane, Oliver se o mě postará, jsem si jistá. Ale jak řekl, nemůže chránit nás obě, když je na to sám, tak se někam schovej.“

Chvíli mě jenom beze slova sledovala a ve chvíli, kdy jsem si začala být jistá, že mě pošle do prdele, si povzdechla. „A kam bych měla asi tak jít? Jsme u mě v bytě, jestli jsi nezapomněla.“

„K rodičům, nebo do nějaké nonstop restaurace,“ navrhla jsem rychle, než si to stihne zase rozmyslet.

„Teď už víme, co hledat,“ přidal se ke mně Oliver. „Jsem si jistý, že do konce noci bude po všem a ty se budeš moct vrátit. Ale do té doby bys vážně měla být od Lucy co nejdál.“

Monica si položila obličej do dlaní, něco zamumlala a pak ke mně znovu vzhlédla. Prudce mě objala, div mi nevyrazila dech, a potom se postavila. „Fajn, zdrhnu od své nejlepší kamarádky, když to tak moc chceš, ale ať tě ani nenapadne, že to udělám někdy znovu!“ zavrčela. „A to kilo přibereš, chci důkaz.“

„Slibuju,“ zasmála jsem se. „A teď jdi, dělej.“

Poslechla. Přeběhla do chodby, kde se oblékla, obula a ještě naposledy se na nás podívala. A nebyla by to Monica, kdyby se rozhodla nemluvit. Svou poslední větu směřovala k Oliverovi. „Jestli se jí něco stane, tak tě osobně vykastruju! Nemysli si, že to neudělám!“

„Nepochybuju o tom,“ ujistil ji, a pak už spolu se mnou sledoval, jak vychází ze dveří a zabuchuje je za sebou. Když jsme spolu s Oliverem osaměli, podívali jsme se na sebe a já si uvědomila, že jsem se vlastně plně odevzdala do rukou cizince. Snad se mi to nevymstí.

„Ježíši, ať pohne kostrou!“ vrčela jsem a pevně ve svých rukou svírala volant, až jsem se divila, že mi nepraskají všechny klouby. Chtěla jsem zkrátka odjet domů k rodičům Danielle, najít ty zpropadený botičky na balet a dodělat to. Jenže hned na to nám zavolal Dean, ať se neopovažujeme jet bez něj. Když už na něj ale musíme čekat, tak by si mohl trochu pospíšit!

Sam se uchechtl. „Vždyť říkal, že je ta strašidelná slečna přestala otravovat a vydala se bránit ty svoje botičky, kterým se mimochodem říká piškoty. Já budu rozhodně rád za každé ruce navíc, které nám s Danielle pomohou.“

„Je to jen duch,“ namítla jsem naštvaně a zadívala se na něj. „S tím si dokážeme poradit i bez Deana. Nemám je sice ráda, ale to neznamená, že nejsou na zabití ze všech těch stvůr nejlehčí. Protože jsou. Zbavit se jich je lehký jako facka.“

„Ani bych neřekl,“ nesouhlasil se mnou.

„Ale jojo!“ nedala jsem se. „Pokud nepočítám hledání té věci, kvůli které jsou tu zaseknutí, tak je to snadné. Zkrátka tu věc jenom spálíme. A navíc můžeme ducha odehnat železem nebo se opevnit solí, aby se k nám nedostal. Kdy ti asi něco takového pomůže proti upírovi? Měniči? Ghúlovi? Nebo snad čarodějovi? Všichni se dají nějak zabít, ale nemáš k dispozici nic, co by ti je drželo dál od těla, než se tak stane. Co bych jenom dala za to, kdybych mohla skočit do kruhu ze soli a vysmívat se odtamtud čarodějovi! Ducha prostě zvládneme v klidu sami!“

Sam si rezignovaně povzdechl. Ne kvůli tomu, že bych ho snad přesvědčila, protože si stále myslel, že jsou duchové nevyzpytatelní šmejdi, ale kvůli tomu, že věděl, že proti mně nemá v hádce sebemenší šanci. Takže to jednoduše vzdal, což je u něj ale obvyklý. Dean se se mnou hádá moc rád, takže on z hádky nikdy neodstupuje. Olivera to naše štěkání sice nebaví, ale i přesto taky neustoupí, když už se začneme kvůli něčemu rafat. Sam je jediný, kdo mi dá vítězství vždycky bez boje. A to mi vyhovuje. Je fajn, když se občas nemusím namáhat, abych dostala to, co chci.

„Už je tady,“ oznámil mi po chvíli Sam a díval se přes čelní sklo před sebe. Zvedla jsem pohled od volantu a zadívala se na běžícího Deana, který se k nám neustále přibližoval. Když doběhl, vzal za dvířka u spolujezdce a otevřel je. „Uhni,“ přikázal Samovi a ztěžka oddechoval.

„Cože?“ zakňučel Sam. „To se vážně budeš prát o své místo v autě i teď?“

„Moje místo je za volantem, ale vzhledem k tomu, že už si ho Candice zabrala pro sebe, nemám šanci. Můžu ho vyhrát jen v tom případě, že tam zatím nesedí. Teď už je tím pádem pozdě, takže uhni.“

Sam nevěřícně zavrtěl hlavou, ale chystal se vystoupit. On s Oliverem nikdy neřešili, kde sedí, a vždycky si ze mě s Deanem dělali srandu, když jsme se dohadovali nad tím, kdo bude řídit. Já ho ale vystoupit nenechala. Chytila jsem ho za rameno a přiměla ho zůstat sedět.

„Dean jde dozadu,“ oznámila jsem oběma generálským hlasem a užívala si Deanův pohled.

„Co prosím?“ řekl.

„Slyšel jsi dobře. Nejprve jsi mě podfukem přinutil jet vykopávat hrob, zatímco ty sis v klídku seděl před Moničiným domem. Když jsme s kopáním skončili, seděli jsme v autě nad notebookem a snažili se zjistit všechno, co se dá o Danielle najít, abychom přišli na to, která ta zasraná věc ji tady drží! A co jsi dělal ty? Špehoval slečny na nákup a zase zpátky! To je teda práce!“

„Byla to práce!“ odsekl mi. „Objevila se Danielle, zapomnělas? Museli jsme do toho vkročit.“

„Takže sis zamáchal železnou holí a užil si trochu adrenalinu,“ přeložila jsem to. „Zatímco já mrzla tady v autě a vrčela na Sama, ať tu blbou věc už najde! Takže tě za to nesnáším, abys věděl! Jdeš dozadu!“

Nadechl se, aby mi něco odsekl, protože on se opravdu nevzdává, ale odmítla jsem ho poslouchat, takže jsem se natáhla přes Sama, chytla ty otevřené dveře a zabouchla je Deanovi přímo před nosem. Sam se potichu zasmál. Určitě se mu muselo líbit, že jsem se jednou zastala jeho místo Deana. Na to rozhodně nebyl zvyklý.

Jakmile jsem se usadila zpátky na svém místě, nastartovala jsem, aby Dean pochopil, že už odmítám dál čekat, protože chci mít ten případ už konečně z krku! Došlo mu to, protože rychle otevřel dvířka vzadu a sednul si na sedačku za Sama. Věděl, že bych byla klidně schopná ujet a nechat ho tu. Abych byla upřímná, tak jsem doufala, že nasednout nestihne a já mu skutečně zdrhnu. To mi ale nevyšlo, no. I tak jsem se ovšem cítila jako vítěz. A Dean jako poražený, takže to vlastně líp ani dopadnout nemohlo.

„Výborně, tak můžeme jet,“ zamumlala jsem spokojeně a rozjela se.