5.

 

 

 

„Gallo?“

Zíral na ni jako na zjevení. Byla tak nádherná ve vší té záplavě rudé a modré. Než promluvila, děsil se okamžiku, že stojí za samotnou Vládkyní. Gallin hlas však zahrál na všechny jeho smysly. Nevěřil vlastním uším, takže po ní sáhnul, otočil ji čelem k sobě, a pevně ji sevřel ve svých pažích. Teplo jejího těla cítil i přes vrstvy luxusních látek, její vůně zasáhla jeho chřípí a naplnila jeho hlavu a tělo necudnými myšlenkami. Než se stihl ovládnout, už ji líbal. Její chuť byla tak návyková a tolik se mu po ní stýskalo.

Žena jeho srdce… tady, s ním, tak sladká a svůdná… Přitiskl ji k sobě, nehleděl na to, jestli někoho svým chováním pobouří, a bral si její ústa stejně divoce, jak si chtěl vzít její tělo. Její duši…

Zajíkala se, vzdychala mu do úst, a byla to rajská hudba pro jeho uši.  Její ruce mu vířily ve vlasech a někde mezi nádechy šeptala:

„Konečně…“

Musel vynaložit všechny své síly, aby sebral všechen zdravý rozum a trochu ji uvolnil. Otevřela oči. Byly vlahé a zářily modrým světlem. Viděl v nich sebe a vše, co k němu cítila.

Bylo to, jakoby se vrátil domů.

„Vartasi,“ zamumlala oteklými rty, rudými jako krev. Dýchal jen povrchně a její dech ho hřál na tváři.

„Co tady děláš?“ zeptal se jako ve snu.

„Asi mi nebudeš věřit, ale před malou chvílí jsem se dozvěděla, že se tu mám s tebou setkat,“ řekla a usmála se.

Vartas se zamračil. „Měl jsem se tu sejít s Vládkyní. Myslel jsem, že jsi ona. Nemůžu uvěřit, že jsi tady ty, a ne neznámá žena, kterou jsem v životě neviděl.“

Její úsměv pohasl. Najednou byla vážná. Lehce ho od sebe odstrkovala, ale Vartas nebyl ještě připraven ji pustit. Ne, když se cítil tak dobře.

„Zůstaň mi blízko, Gallo,“ prosil ji něžně. „Tolik se mi stýskalo. Chyběla jsi mi víc, než bych byl někdy ochoten přiznat.“

Přikývla a pak ho objala kolem pasu a položila mu hlavu na hruď. Srdce mu bušilo a byl si jistý, že ho jeho milovaná slyší. Držel ji kolem ramen a nikdy mu nebylo tak dobře.

Stáli tak spolu dlouhou chvíli. Slunce se blížilo k západu, na východní straně vycházely tři měsíce, vánek se utišil, a přesto kolem poletovaly modré kvítky a padaly jim do vlasů i na šaty.

„Vartasi?“

Galla jako první prolomila posvátný okamžik a vymanila se mu z náručí. Jen velmi nerad ji pustil. Shýbla se a zvedla šátek, který jí prve shodil z hlavy. O krok od něj ustoupila.

„Měli bychom si spolu promluvit.“

Nelíbilo se mu, jak vážně zněl její hlas.

„Promluvit?“ zeptal se. „A o čem?“ Poklekl před ní a vzal ji za ruce. Svírala v nich šátek, lehce se chvěla… Nadešel čas vysypat ze sebe všechno, než ztratí odvahu… Polknul. „Uloupila jsi mi srdce a duši,“ prohlásil. „Tady není o čem diskutovat. Chci tě. Buď mou ženou, buď mi přítelkyní, milenkou… Dej mi krásné a silné děti s ohnivými vlasy a modrýma očima, Gallo. Budu tě chránit, ctít, budu ti věrný. Postarám se o všechny tvé potřeby. Udělám vše, co bude v mých silách, abys toho nikdy nelitovala. Chci jen tvé štěstí a tvou lásku. Miluji tě a skoro mě zabilo, když jsem byl od tebe tak daleko. Vezmu tě s sebou ke mně domů. Nic ti nebude chybět.“

Oči se jí zalily slzami a poklekla k němu. Horké pramínky si hledaly cestu z jejích očí a kapaly z křehké brady na rudou látku na jejích prsou.

„Jak ráda bych ti řekla ano. Ale…“

„Prosím, jen žádné ale!“

„Vartasi, prosím, vyslechni mě.“

Zoufalství v jejím hlase by ho jistě srazilo na kolena, kdyby už neklečel, a její slzy ho přiváděly k šílenství.

„Mluv,“ pobídl ji a překvapil sám sebe tím, jak klidně mu zněl jeho vlastní hlas.

„Jsou tu jisté záležitosti, které mi nedovolí odejít z této planety, ani kdybych chtěla. Vím, že jsem ti to měla říct už tu noc, kdy… jsme se sešli v zahradě, na schodišti… hm, ale po dlouhé době jsem se cítila zase svobodná…“

„Ty už jsi někoho přijala? Je to tak?“ Cítil jak se mu celým tělem šíří chladnokrevný vztek. Představa, že Galla už někomu patří, že už ji ztratil, ho naplňovala hněvem a surovou bolestí.

„Ne!“ vyhrkla. „Ne tak, jak si jisté myslíš. Jsem stále svobodná!“

Zasáhla ho úleva a Vartas si sedl na paty. Přitáhl si Gallu blíž. Až mezi svá stehna. Posadil si ji bokem na jednu nohu a omotal jí paži kolem pasu.

„Tak mi pověz, co tě trápí.“

Trhaně se nadechla.

„Věř mi, že vše, co ti řeknu, je pravda.“  Zvedla k němu smutné oči. Vartas jí opatrně setřel slzy a povzbudivě se na ni usmál.

„Mám zde jisté povinnosti, které mi brání odejít, takže pokud tě požádám… Já, Vartasi. Rozumíš? Tedy: Pokud tě požádám, aby se stal mým mužem, budeš tu muset zůstat se mnou. Nebudeš mít možnost se vrátit domů. Ne, pokud ti to nedovolím, nebo pokud to nebude v zájmu… všech.“

Snažil se pochopit, co mu říkala… „Já bych tě doma nedržel jako vězně, Gallo. Kdykoliv by sis to přála, byla bys tady, se svou rodinou. Nikdy bych tě neomezoval. Proč bys tedy měla omezovat ty mě?“

„Protože tak by to prostě bylo.“

Zmohl se jen na jedno rázné přikývnutí. „Proč?“

„Nebyl bys totiž jen mým manželem a otcem našich dětí. Byl bys mým rádcem, přítelem, druhem, ale i… především otcem na plný úvazek, neboť já… nezvládla bych… s dětmi… je to tak těžké!  A bojím se, že mě budeš nenávidět!“ vyhrkla zoufale, protože marně hledala slova, jimiž mu chtěla říct něco důležitého.

Vstala a přehodila si pomačkaný šátek přes hlavu. Poodešla od něj dál a pak se otočila.

Stála tam, jen pár kroků od něj. Hrdá jako královna. Ve tváři měla naprosto vážný výraz.

„Kdo jsem?“ zeptala se tiše, a přesto byla v jejím hlase nepopsatelná autorita. Neodvážil se neodpovědět.

„Jsi ta, kterou miluji.“

Díval se jí přímo do očí a čekal.

„Co vidíš?“ zeptala se zase.

„Nádhernou ženu, po níž celou svou bytostí toužím. Laskavou, štědrou, tak přímou a upřímnou, ve svých citech ke mně. Proč se mně na to ptáš? Miluju tě. Jen tebe!“

Pak pronesla slova, jež ho vyděsila tak, jako ještě nic jiného.

„Jsem Galla Vida al-Maddocksian an-Sky Logan, Vládkyně Karrarrissty, strážkyně Modrých ptáčků, ochránkyně deseti tisíc krajů a mnoha milionů obyvatel této planety.

Vartasi Sahure Gholuvarisi Faerosi, velký generále, dvanáctý princi, a synu Aristerose Hadrebose Gholuvarise Faerose, Marrtarrellského krále, vůdce klanu  Doharhiani, rozhodla jsem se přijmout tvou nabídku, kterou jsi předložil mé rodině prostřednictvím Seary, Modrého ptáčka mého švagra.

Toužíš být i nadále mým manželem a otcem mých dětí, budeš se mnou mou planetu ochraňovat, budeš stát po mém boku a radit mi, pokud si sama nebudu umět pomoci?  Budeš trpělivě a s láskou vychovávat naše děti, protože budu příliš zaměstnaná, abych to zvládla sama?

Budeš mě i nadále milovat? Mě, ženu, jíž jsi poznal oděnou do domácích šatů, jako prostou venkovanku? Ženu, jíž jsi líbal ve světle měsíců, jako by byla jedna jediná na celé planetě?

Ptám se tedy: Přijmeš mě?“

 

 

>o<  >o<

 

 

Vartas vstal. Pomalu. Jakoby zvažoval, co bude dělat. Galla měla pocit, že nastal okamžik, kdy se rozhodne, zda ji přijme. Ji. Nikoliv Vládkyni. Musel si ovšem uvědomit, že její úřad je její součástí, stejně jako Sai, nebo její rodina…

Tvrdě se jí podíval do očí.

„Co je to za hloupý vtip?“

Galla polkla.

„To není vtip. To je pravda. Jsem, co jsem, ale nic to nezmění na faktu, že jsem táž žena, která si jedné teplé noci ukradla polibek od muže, který se nejspíše cítil také ztracený a zoufalý, tak jako ona. I když zřejmě z jiných důvodů. Které už dobře známe. V ničem jsem ti nelhala, Vartasi. Jen jsem nepovažovala za nutné, abys věděl, že jsem víc, než jen sestra, švagrová a teta. A dcera svého otce. Dotknul by ses mě tehdy? Políbil bys mě, kdybys to věděl?“

„Ne. Vyhnul bych se ti, jak nejlépe bych mohl.“

Jeho holá jasná odpověď pozbývala jakékoliv city nebo příkrasy. Galla přikývla. Cítila v hrudi obrovskou bolest. Snažila se ze všech sil, aby jí nebylo poznat na hlase, jak moc je uvnitř zraněná.

„Pak tedy odejdi v míru. Děkuji ti za upřímnost. A omlouvám se ti za všechny potíže, které jsem ti způsobila. Ujisti svého otce, že tato situace nic nemění na naší pomoci vašim ženám. Jdi s Bohy. Buď šťastný a měj bohatý a plodný život.“

Otočila se na patě. Už se na něj nemohla dívat, jinak by nejspíš padla na kolena sama a-

„Kam si myslíš, že jdeš, Gallo?“

Pevné prsty sevřely její ruku a trhly s ní zpět. Nebolelo to. Vyjekla jen proto, že se ho lekla. Pevná silná paže se jí omotala kolem pasu a dobyvačná ústa jí vzala dech i sílu vzdorovat tak surovému polibku. Ochutnávala Vartasovo zoufalství. Svíral ji tak, že nemohla dýchat.

Prudce se od ní odtrhl. „Ještě jsem s tebou neskončil, Vládkyně,“ zavrčel jí z blízka do obličeje. Dýchal rychle a mělce.

„Řekl jsem ti, že tě miluji. Nebudu si žít šťastně a plodně! Ne, když nebudeš se mnou! Ale nebudeš si se mnou zahrávat! Ani ty, ani tvoje rodina! Rozuměla jsi mi!“

Galla rychle přikyvovala.

„Omlou-“

„Zmlkni! Mluvila jsi dost! Teď si vyslechneš ty mně!“

Rychle ji pustil a zatlačil ji na kolena. Neubližoval jí.

„Nejsem typ muže, se kterým budeš mávat, jak se ti zlíbí. Nebudu tvou loutkou, ani tvým poddaným. Nezajímalo by mně, ani kdybys byla sama Bohyně. Jsi Vládkyně. Mám se hroutit? Být poctěn? Plazit se ti u nohou?!“

Galla zamrkala, když si Vartas přiklekl k ní a naklonil hlavu na stranu. Zíral na ni přimhouřenýma očima. V čelisti mu cukal sval, jak pevně svíral zuby. Celé jeho tělo bzučelo smrtonosnou energií a Galla se začala bát.

Vartas zvedl ruku a pohladil ji jemně po líčku. Zmátla ji ta neskutečná něha. Oči se jí zalily slzami.

„Klečíš tu, velká Vládkyně. Proč ses rozhodla pro někoho tak podřadného jako jsem já?“

„Ty ale nejsi…“

„Mlč! Jsem podřadný. Jsem jen dvanáctý syn. Teď odpověz proč já?“ Uchopil ji za bradu silnými prsty, aby nemohla odvrátit obličej. „A žádné lži!“

„Měla jsem vize,“ vyhrkla. Zdálo se mi o muži, který byl i mým… milencem… My jsme se… byla noc a on mě probudil… milovali jsme se… Viděla jsem to pořád dokola! Byla jsem zoufalá! Pak jsem potkala tebe!“

„Tak sis promítla do snů mě, namísto cizího muže beze jména?“

„Ne! Vize se projasnily. Byly… živější, intenzivnější… bombardovaly mě ve dne i v noci, byla jsem…“

„Co?“ zeptal se tiše a čekal.

Zrudla. Kousala se do rtu a pak šeptla: „Vzrušená a neskutečně frustrovaná a unavená, protože jsem chtěla… chtěla jsem, aby se to skutečně stalo… chtěla jsem realitu a… úlevu.“

„Co bylo v těch vizích? Pravdu, Gallo!“

„Milovali jsme se. Na kolenou. Byl za mnou a bral si mě. Jednou rukou mi svíral ňadro a tou druhou se dotýkal nás obou v místě, kde jsme byli spojení. Opřela jsem se o jeho rameno a on se sklonil. Jeho vlasy… byly to tvoje vlasy. Znám ty copánky nazpaměť, Vartasi.“

Vychrlila to ze sebe na dva nádechy a přitom mu zírala do očí.

„Jsem tedy tvůj osud? Věříš tomu?“

„Ano.“

Povzdechl si. „Víš co je to? To, co jsi viděla?“

Zavrtěla hlavou.

„To je způsob, jak si naši muži berou své nevěsty. Poprvé. Je to prý silné a intenzivní pro oba partnery a také vzniká jisté pouto. Je to duševní a těžko se to vysvětluje. Musí se to zažít. Vím to, protože toto pověděl můj otec mému bratrovi, když se oženil. Máme zakázáno se s ženami takto spojit, dokud jsme svobodní.“

Jemně ji sevřel kolem pasu a pomohl jí na nohy.

„Nezajímá mě tvá moc, Gallo. Udělám pro tebe všechno, jen abys byla šťastná. Mám-li se vzdát domova, dáš mi nový. Mám-li se vzdát rodiny, založíme si svoji. Chceš, abych byl šťastný? Miluj mě. Poděl se se mnou o všechno, co tě bude těšit, trápit, bolet… Od toho odpoledne, kdy jsem se ti podíval do očí a tys mi omdlela do klína jsem stejně jenom tvůj.“

Zvedl ji k sobě. Objala ho kolem krku a políbila ho na ústa.

„Tolik se mi ulevilo,“ zamumlala mu do rtů. „Tolik jsem se bála, že mě už nebudeš chtít. Že ti to bude vadit. Moje postavení. Moje poslání… Že to otec s Liamem přehnali. Promiň.“

„Kdepak. Nic se nestalo. Jen mi slib, že budu jediný, kdo tě bude znát aspoň tak dobře jako tvá nejbližší rodina.“

Zasmála se. Líbilo se mu to zachichotání. „Budeš, Vartasi,“ zašeptala. „Jen ty a nikdo jiný.“

„Dobře. Kdy bude obřad?“ zeptal se a oždiboval jí koutek úst.

„Doufám, že hodně brzy.“

„Mám velkou rodinu. Otec mi neuvěří, dokud mě neuvidí po tvém boku a mým dítětem v tvém břiše.“

Znovu se zasmála. „Samozřejmě budou všichni pozvaní.“

„Tak jo. Ale… Musím se na něco zeptat.“

Zvedla hlavu a naklonila ji zvědavě na stranu.

„Víš, kolik budeme mít dětí?“

Galla cítila, jak rudne. „Ano. Poslední vize říkala… a Sai, můj ptáček mi to potvrdil… že jich bude… šest…“ zajíkla se.

Vartas se zamračil, ale hned se zase jeho obličej rozjasnil a potměšile se usmál. „Šest?“ zavrněl. „To budeme mít asi hodně práce…“

„Ani ne…“

„Huš!“ zabručel. „Budeme na nich velice intenzivně pracovat. Chci, aby aspoň tři byly celé po tobě.“

Galla se tajemně usmála a přitulila se k jeho pevnému tělu. Neměla to srdce mu říct, že rusovlasé bude to poslední, a bude to jejich jediná dcera. Snad ho potěší, že dva jejich synové budou modroocí…

 

 

 

Epilog

 

 

 

Přešlo mnoho let. Čas plynul svým neměnným tempem. Střídaly se roční doby, období dešťů a záplav, střídaly dna naplněné sluncem a klidem. Vše, co se narodilo, přiměřeně svému druhu, stárlo a umíralo, aby vytvořilo nové místo pro příští generace.

Karrarrissta vzkvétala. Pod vedením Vládkyně se všem krajům dařilo poměrně dobře. Spousta neshod byla zažehnána smysluplnými mírovými smlouvami. Mnohde dokonce láskyplnými sňatky. Bylo by těžko hledat šťastnější místo k životu.

Jak Galla předpověděla, dala Vartasovi šest krásných zdravých dětí. Pět silných synů, kteří se svému otci neuvěřitelně podobali. Jen dva chlapci měli modré oči a malinko světlejší pleť. Děvčátko se narodilo, až když byli chlapci do jednoho téměř dospělí muži.

„Vypadá jako tvoje matka,“ prohlásil tiše Maddock a oči se mu dojetím zalily slzami. „Poznávám ten nos a tvar rtů i očí. Myslíš, že budou hnědé, jako je mívala Sky?“ zeptal se dcery na lůžku.

Galla se na něj unaveně usmála. „Budou hnědé, jako je měla máma."

Maddock těžce dosedl na lůžko vedle Gally.

„Každou noc se mi o ní zdá,“ zašeptal a pohladil kostnatým prstem jemnou pleť na tváři děťátka.

Galla vzlykla. „Já vím, tati. Vím to už velmi dlouho. Je mi to tak líto…“ Její hlas se vytratil.

„Proč?“ zeptal se překvapeně. „Jsem už tak starý, Gallo. Starší než byl můj otec, když zemřel. I Karrichredh už je pryč. Měl jsem nádherný život. Měl jsem tvou matku, a tebe a Maddie. Měl jsem obrovské štěstí. Tolik lásky… bez vás bych byl ztracený, opuštěný a sám. Bez vás bych nežil. Jen přežíval…“ pohledem se díval na velký strom uprostřed palácové zahrady.

Galle se zdálo, že se ztratil kdesi ve vzpomínkách…

„Mohl bych si mou vnučku pochovat?“ zeptal se najednou a zvedl k děťátku ruce. Trochu se mu třásly.

„To víš, že ano.“ Podala mu holčičku a pohladila ji po hlavičce, po čupřince tmavě červených vlásků. „Sky Tallullah al-Vartas Sahur an-Galla Vida, seznam se se svým dědečkem. Tati, to je tvá vnučka. Ode mě jediná, ale snad to zase tak nevadí. Maddie má sedm holčiček. A jenom jediného Riase.“

Maddock k ní vzhlédl. „Calai bude její, malé Sky, až se nachýlí můj čas. Probral jsem to s ní a je velice poctěná. Vím, že není vhodná doba. Oslavujeme narození Sky, ale chci, abys věděla, že jsem si dal své záležitosti do pořádku. Podělil jsem vás s Maddie spravedlivě. Po úřední stránce jsem vše předal Liamovi. Věřím mu jako nikomu jinému. Vartas si ty výlety po krajích strašně užívá. Nechtěl jsem ho o to připravit.“

Galla polkla velký knedlík, který jí blokoval hrdlo. „Díky, tati. Chci, abys věděl, že tě miluji, že na tebe nikdy nezapomenu. A taky, že máma na tebe čeká a jednoho dne budeme zase všichni spolu… Ach! Je to tak… jsi ten nejlepší táta, jakého jsme s Maddie mohly mít. Dal jsi nám nádherný život a je mi ctí, že jsem tvoje, tati…“

Nemohla to vydržet. Objala otce kolem hubené staré paže. Milovala, jak voněl a hřál. Byl to její domov, její bezpečí… pravá a nefalšovaná láska.

„Taky tě miluji, holčičko moje. Moje Sky mi už chybí celou vděčnost. Moc se těším, že budu zase s ní.“

„Já vím, tati. I jí se už určitě stýská.“

Maddock políbil vnučku na světlé čelíčko. Pak ji předal zpět do bezpečí Galliny náruče. Políbil dceru na tvář, pak na čelo, nakonec do vlasů.

Galla cítila, že se loučí…

„Je už pozdě a ty bys měla odpočívat,“ řekl jí něžně. Galla se zmohla jen na kývnutí.

„Půjdu ještě za Maddie. Má stále ty komnaty, co vždycky, když je u tebe?“ Galla znovu přikývla.

„Dobrou noc, dítě,“ popřál jí, když se došoural ke dveřím a naposledy se za ní s úsměvem ohlédl.

„Dobrou noc, tati.“

Galla zírala na dveře, za nimiž její otec právě zmizel.

„Buď s Bohy, tatínku. Maminka je na cestě.“ Položila spící dceru vedle sebe a usedavě se rozplakala. Musela to ze sebe dostat už dnes.

Zítra… bude muset být silná…

… pro Maddie.

 

 

>o< >o<

 

 

Maddock stál na terase a díval se do noci. Očima, které už nedohlédly k paláci, tak jako kdysi. Přesto stále hledal okna, kde byly pokoje jeho dcer a vnoučat.

„Měl jsem dobrý život,“ pronesl, a aby se uklidnil, hladil dlouhý bílý cop, který mu spočíval na rameni a sahal až ke kolenům.

„To jsi teda měl, lásko.“

Pomalu se otočil za hlasem, který už neslyšel tolik, tolik let…

„Sky?“

„Maddocku?“

Díval se na ni a s radostí konstatoval, že je mladá a krásná tak, jak si ji vždy pamatoval. Dlouhé tmavé vlasy měla rozpuštěné a oči jí zářily štěstím.

„Jsi nádherná,“ šeptl.

Došla až k němu a rozhlédla se kolem. Pak na něj mrkla. „Ty taky, krasavče.“

„Kdepak. Zchátral jsem. Ale za ty vlasy můžou naše děti!“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. Pak přikývla. ,,Já vím. Celou dobu jsem se na vás dívala.“

„Hm, pak jsi asi neschvalovala některé věci, co jsem udělal?“

„Myslíš, jak ses hádal s Maddie v pralese, protože ses o ni bál? Nebo jak jsi předhodil Vartase Galle, a pak šmíroval s Liamem v křoví, jestli se ti dva poperou nebo pomilují uprostřed zahrady?“

Lišácky se zasmál, ale přiznal: „O Maddison jsem se ale opravdu bál! Byla mladší! Tak naivní!“

„Ale dokázala velké věci, ne?“

„Hm, Rias už dorůstá Liama, takže jo!“

Sky se k němu přitulila a objala ho. Voněla sladce… jako… „Palačinky a čokoládová pěna?“ zeptal se.

„Hm?“ broukla. „Sukie se zase překonala!“

„Na ty mám takovou chuť!“ povzdechl si.

Sky se odtáhla a vzala ho za ruku. „Tak pojď se mnou. Dáme si spolu do nosu. Něco si zazpíváme… Jako za starých dobrých časů…“

„Za starých dobrých časů,“ zahudroval. „Sám jsem starý málem jako čas.“

„Kdepak, Maddocku,“ řekla něžně a pohladila ho po tváři. „Jsi zase mladý. Silný a krásný jako hřích…“

Sklopil oči. Díval se na černou kombinézu, kterou měl na sobě. Horní díl byl rozepnutý, spodní halena bělostně zářila do tmy, na hrudi se mu houpal cůpek z červených vlasů…  Zvedl ruku a dotkl se ho. Pak si prsty pročísl kratší prameny…

„Ale co naše děvčata?“ zeptal se, a i hlas mu zněl jako kdysi, když býval mladý a plný síly…

„Neboj se,“ šeptla mu Sky a stoupla si na špičky. „Budou v pohodě. Jsou přece naše. Ne?“

Pomalu svou krásnou ženu políbil a zasténal. „Chci se s tebou vášnivě pomilovat, moje Sky.“

„Tak to znám jedno perfektní místo, krasavče. Poběž!“ Popadla ho za ruku a rozběhla se s ním do zahrady…

Pár vteřin na to vylétl ke hvězdám bílý paprsek.

 

 

 

Konec