Nováček

Uvařila jsem si čaj do té napjaté atmosféry. Ovocný s citrónem a medem. Vdechovala jsem tu vůni a uklidňovala se. Pár minut po mém usazení do křesla se rozdrnčel Skype.

Roly zrovna na chvíli odběhl. To má tedy smůlu. Zmáčkla jsem tlačítko přijmout hovor.

„Ahoj.“ Začala jsem po zobrazení toho známého obličeje na obrazovce přátelsky. Vím, jak nerad čekal.

„Ahoj Sarah.“ Mile se na mě usmál.

„Roly hned dojde. Musel jí ehm.“ Můj rozpačitý úsměv byl víc než výstižný. „Jak se jinak máš? A co Margit?“ Takové ty fráze, co každý používá na zahájení rozhovoru. Obvykle jsou plytké a bez zájmu. Fráze, co se používá, aby nebylo trapné ticho. U mě tomu bylo naopak.

„Má se dobře. Málem bych zapomněl, mám vyřídit pozdravy.“

„Ještě zaskakuje za Rolyho?“ Margit zaskakovala za Rolyho pár set let. Ze začátku to byla jen výmluva, to když ještě nedorazila emancipace. Teď už to byl jen interní vtip.

Hned jak jsem dopověděla, mě čísi (No čí asi?) ruce zvedly z křesla. Ještě mi při tom pohybu dokázaly sundat sluchátka i s mikrofonem. Ocitla jsem se na druhém křesle.

„Humpf.“ Bylo nejinteligentnější, co jsem ze sebe dostala. Takhle mě přerušit uprostřed rozhovoru.

„Ahoj Arpáde.“ Rolyho pevný hlas se linul do mikrofonu. Ještě před chvíli mého.

„Ahoj. Posílám ti souřadnice vašeho nového úkolu. Přibude nový člen.“ Začal bez okolků a úvodních frází. Zjevně to spěchalo. Zbledla jsem.

„Dnes ve dvacet tři hodin místního času. Buďte prosím přesní. Půjdete tentokrát oba.“ Já jdu taky. Cože? Dýchej, dýchej. Klid. Nic jsem na to neřekla. Ve chvíli kdy dozněla věta, přišla zpráva se souřadnicemi.

„Podle souřadnic se jedná se o starý Židovský hřbitov.“ Potvrzoval si Roly informace.

Dál probírali jednotlivé podrobnosti plánu. Já jen tiše zírala do bílé stěny. Byla v tu chvíli hrozně zajímavá. Zaslechla jsem až poslední slova loučení a automaticky jsem odpověděla.

Jeli jsme autem těmi povědomými ulicemi města. Světla se míhala za oknem a já pozorovala dopadající kapky na sklo. Proplétali jsme se centrem města po dvouproudové silnici. V posledním úseku jsme museli zaplout mezi domky. Opravená fasáda, sklo a lesklou čistotu vystřídala šeď posprejovaných baráčků. Vždy mě nejvíc fascinoval o/vybydlený dům s vymlácenými okny a oprýskanou omítkou. Když jsme jej míjeli, skvěl se na něm nový nápis „Muzeum romské kultury.“ To se zase někdo vyznamenal. K podtržení atmosféry velká skupinka lidí stála mezi otevřenými vraty do dvora. Právě tam grilovali pohovku.

Výstavba se začala měnit nedaleko od místa našeho určení. Nová omítka nebyla výjimkou, domečky byly sice malé, ale útulné. Auto jsme zaparkovali u jednoho z nich a zbytek cesty šli pěšky.

Kamerový systém zdejšího hřbitova měl svá slepá místa, tak jsme pod rouškou tmy s klidem přelezli cihlovou zeď. Zeleným břečťanem obrostlé stromy a kamenné náhrobky vytvářely s příchozí mlhou tu správnou ponurou atmosféru. Naše GPS navigace právě ztratila svou čtvrtou družici. Čili jsme v řiti, jak Baťa s dřevákama. Vytáhla jsem mapu. To jsme si zase pořídili krám. Hlavně, že když to přišlo, lítal celý zděšený všude možně po polích. Zátěžové situace nic. Minuli jsme sekce 21A a před námi se objevil hrob, který jsme potřebovali.

Poměrně starý náhrobek měl na sobě vytesané nové jméno Linda Norbertová.

Začala nudnější část výpravy, já jsem se dívala, jak Roly kope.

„Hlídej okolí.“ Zavelel těsně před tím, než se do toho pustil.

Šlo mi to přesně do okamžiku, než si sundal košili. Pletence svalů se pohybovaly v jednoduchém rytmickém pohybu. Okolí mi bylo ukradené, hypnotizovala jsem jeho. Z vlasů stažených do culíku mu vypadl pramen. Rázně sundal gumičku a začal upravovat svoje vzezření. Svaly se mu napnuly ještě víc a já měla problém s udržením slin. Je to lepší než televize.

Ještě že nikdo nešel kolem, mohla by se tu prohnat Hannibal i se stádem slonů a já bych o tom historickém okamžiku nevěděla.

Otočil se na mě.

Proč to dělá? Prolétlo mi hlavou a já sehrála scénku „nikdy jsem nedělala nic jiného, než kontrolovala okolí.“

„Pojď se vyměnit.“ A vrazil mi do ruky lopatu.

Sakra, on je pro rovnoprávnost. Já vždycky říkám, že všeho moc škodí. Asi jsem neuhlídala tonus obličejových svalů, přesně vypovídal o mém vnitřním boji, mám-li či nemám ho poslat, kam slunce nesvítí.

„Kdyby ses viděla.“ Málem se skácel smíchy do té vykopané díry. Bl...

„Hahaha.“ A to říkají ti lidé, co nemají co říci. Ale nemohla jsem si to odpustit.

Vyhodil posledních pár lopat hlíny a začal páčit rakev. To už na ní nestál, i když opačná představa mě značně pobavila.

Podařilo se mu víko otevřít a to se s očekávaným vrznutím otevřelo. Asi jsem se měla plašit. Bát se. A já se třásla, ale nedočkavostí jestli si sundá i ty kalhoty, přeci jenom bylo horko. No a pak jsem zaostřila, oči mi málem vypadly na mrtvolu.

„Jsi si jist, že jsme tu správně? Tam dívka dole byla jistě krásná, ale teď je prostě mrtvá. A víš, jak to poznám. Ta hlava je v dost divném úhlu. Právě jí vylezl červ z nosu a má propadlý hrudník. A tím rozhodně nechci říci, že má malá prsa.“ Mluvila jsem asi víc nahlas, než jsem měla, ale znesvěcování hrobů pro nic za nic. Kdyby měla na sobě nějaký šperk... Sakra, už jsem z té práce deformovaná.

On na mě koukal, jestli jsem normální. Najednou zrudl a oblékl si tričko.

Konec představení.

Vypadal, že chce něco říci. Nadechl se a vydechl. Bez košile by to bylo efektnější.

„Ehm.“ Snad mu nezaskočilo chudákovi.

Z nosu té mrtvolky se najednou začal vynořovat zástup těch malých vlezlých červíků. A že jich bylo, jako dětí před školou při cvičném požárním poplachu. Hlava se začala posunovat do „zdravějšího“ čili ne smrtelného úhlu. Zacelilo se rozseknuté čelo a ta prsa opravdu malá neměla.

Zachytila jsem ten pohyb hrudníku. Nejdříve nenápadný, a pak přešel do normální frekvence spolu s duněním zdravého srdce.

Kdybych se na chvilku otočila, propásla bych to. A pak mi to došlo.

„Ty jsi ke mně přišel pozdě.“ Hlas se mi třásl nepředstíraným vztekem. Měla jsem co dělat abych mu jednu nevrazila.

„Probouzí se.“

Jo tak to bylo od promiň jenom kousek. Taky je to na P.

Chtěla jsem něco zasyčet. Ale koutkem oka jsem zpozorovala kradmý pohyb.

Co říci mrtvole takhle uprostřed hřbitova.

„Ahoj já jsem Sarah.“ Mohla jsem být formálnější nebo originálnější. Ale lepší než lopata u obličeje.

„A tohle je Roly.“ Pokračovala jsem v načatém rozhovoru. Vpravo právě syčel papiňák, nepamatuji si, že bychom nějaký brali. Natáhla jsem k ní ruku a pomohla jí z té nepohodlné pozice.

„Jak se jmenuji?“ Konečně z ní něco vypadlo. Sice jsem čekala „ahoj“, ale co.

„Linda Norbertová.“ Zazněl ten baryton nad mojí hlavou. A ona se začala utápět v jeho očích. Asi ji nebudu mít ráda, ale co dělat předčasné závěry.

O půl hodiny později jsem si byla jistá, nemám ji ráda. Právě se něčemu hrozně vtipnému zahihňala.

Hahaha. Přidala jsem k tomu svůj nejlepší skřítkovský obličej.

Tentokrát se zasmál Roly a já zachytila jeho pohled ve zpětném zrcátku. Díval se na mě.

Ona zase nebude tak špatná.

Přijeli jsme domů a já se chystala jít k sobě do pokoje. Vymyslet plán pomsty nebo alespoň vyčkat na chvilku, kdy ho můžu doseřvat.

„Sarah.“ Zavolal mě Roly zpátky.

„Zítra odvezeme Lindu k Arpádovi.“ Vypadl vyčkávavě. Asi jsem měla něco udělat, říci...

„Hned po proměně.“ Zjevně mi něco důležitého uteklo. Stále se na mě tak zvláštně díval.

„Jistě.“ Koukala jsem na něj jako tele na nová vrata. Stejně nechápavě o co tady jde.

„Ty budeš s Lindou při první proměně.“

„Já?“

„Dnes jsi to odsouhlasila.“ Věcně mi sdělil.

„Já?“ Opakuji se. A to jsem si myslela, že jsem nic důležitého nepropásla.

„Ptal se tě, jestli ti to nevadí.“ Pokračoval v nových informacích.

„A co jsem mu na to řekla?“ Zvídavě jsem se zeptala.

Užasle na mě koukal.

„No jo, my už jdeme.“ Vzdala jsem to.

Vzala jsem Lindu za ruku i přes její nechápavý obličej „kam že to naše komunikace směřuje“ a neviditelná záchranná lana, která házela k Rolymu jsem s ní šla já.

„Tak zatím, Rolfe.“ Vypadlo z ní při odchodu.

Kdy se jí stačil představit?

“Papa, Roly.“ Chtěla jsem mu poslat vzdušný polibek, ale asi by to bylo moc.

Tím počala má lekce jak se proměnit snadno a rychle. Začala jsem pomaloučku polehoučku, jak mě to učili, když jsem byla malá. No a zasekla jsem se u poslední věty.

„... zvíře bys měla umět ovládat.“

To už se pomalu začínala třást. Ležela na koberci s vysokým vlasem, do kterého zarývala své nehty. Hladila jsem jí rukou po zádech, abych ji uklidnila. Cítila jsem vibraci jednotlivých buněk.

Kůže se napínala, jemně praskala, zvětšovala svůj objem. Zbaběle jsem poodstoupila, bude to holt „velké zvíře“ hned od začátku.

Proměnila se, ta rychlost mě zaskočila, stejně jako to, že na mě začala syčet. Tygr.

„Lindo, klid. Ta bolest je spojena s přeměnou. První proměna je nejhorší.“ Snažila jsem se ji uklidnit. Rozhodně to nepomáhalo. Zle se na mě dívala a vycenila zuby. Nevypadalo to jako přátelské gesto. Spíš gesto, pojď blíž, jen si kousnu. Přikrčila se.

Při prvním prudkém pohybu směrem ke mně jsem vyskočila do vzduchu. Při výskoku jsem se dokázala zachytit rukou trámu a jednu nohu zaklínit o protější stěnu. Vytáhnout se do bezpečí byla otázka okamžiku.

Bolest v noze jsem si uvědomila, až když jsem byla nahoře. Naštěstí. Spustila i mojí proměnu. V konečném důsledku jsem měla potrhané křídlo. Tak jsem jen „seděla“ mezi trámy a snažila se najít pohodlnou polohu. Hlavou dolů jsem se neodvážila, to kotě tam dole chodilo kolem dokola a čekalo na svačinku. Bohužel pro něj, byla v plánu jen snídaně a já jsem nebyla hlavním chodem.

Probudila jsem se a Linda se již procházela po pokoji. Dívala se se zálibou na svoje tělo od zrcadla. Úsměv jí pohrával na ústech.

Sestoupila jsem na zem už jako člověk. Bála jsem se tvrdého přistání. Automaticky jsem zamířila do skříně s oblečením. A jednu hromádku podala i Lindě.

„Promiň.“ Kuňkla, když jsem jí podávala oblečení.

„Někdy se to prostě na poprvé úplně nevyvede. Byla jsi naštvaná, všechno tě bolelo. Chápu tě.“ Podívala jsem se na nohu, kde byly už téměř zatažené strupy. Jeden pramínek krve se po prodělané námaze vydal směrem k zemi.

„Já... víš... Rolf... ty...“ Střídavě rudla a bledla, oči zabodnuté do koberce a nohou obkreslovala nekonečno na našem koberci.

„Jdeme se najíst.“ Ukončila jsme ten její pokus, ať už to bylo o cokoli. Co, já a Roly? Nic.

Vyšly jsme, v mém případě vykulhaly, schody a již cestou nás obklopila vůně smažených vajec a palačinek. Je to nesourodé, ale výživné.

Vyšla jsem ještě před vchod pro noviny. Trn z růže, která ležela na rohožce, jsem si zapíchla do nohy. Opatrně jsem jej vyndala a přivoněla k ní. Omamná vůně okvětních lístků, a lísek s drobným písmem.

Přesně ten lék, co jsem potřebovala na mou bolavou nohu.

Jsi perla, co třpytí se v moři,

jsi vůně, co nos do ní nořím.

Jsi čistá jak pírko bílé,

jsi sen, co plní volné chvíle.

Jsi to, co ve světě hledám,

snad se s tebou jednou shledám.

Tvůj oddaný.

Zamilovaně jsem se koukala na ten lístek papíru. Neměl oči, uši prostě nic, co by mohlo vzdáleně připomínat ženou vysněného dokonalého muže, přesto jím byl.

A navíc byl můj.