Až odejdu pryč,
bude to bolet nás obě
a celý svět na chvíli potemní,
ale brzy uvidíš vycházet hvězdy,
to mi věř.

Až zmizím,
konečně tě přestanu mučit
svou naléhavou přítomností
a melancholií v mé duši,
budeš šťastná.

Až se vypařím,
asi někam pod most,
pohřbím tam svou vinu,
abys ji náhodou nenašla
a nemusela s ní žít.

Až uteču,
ponesu si tvou vůni jeřabin,
chuť šípkového čaje z tvých rtů,
smetanovou jemnost tvé kůže
a to bude stačit.

Abych se nevrátila,
tys nemusela stát v mém stínu,
a mohla rozkvést v plnou krásu
úchvatného života,
jež v tobě spí.

Miluju tě.