Stačilo udělat jeden jediný krok a byla venku. Dveře záchodové kabinky se s bouchnutím zavřely. Vysoké podpatky se na kamenné podlaze hlasitě ozývaly za doprovodu jejich zvonivé ozvěny. Došla až k umyvadlu, kde pustila vodu, aby si pod jejím proudem pečlivě umyla ruce. Byla posedlá čistotou. Když si kolik lidí tu před ní bylo, kolik lidí se dotýkalo té samé kliky… Přejel jí mráz po zádech. Mírně se otřásla a ještě horlivěji mydlila své dlaně. Nesmělo na nich zůstat třeba i to nejtintěrnější smítko. Žádná památka po tom, že tu kdy byla. Nesměla být špinavá. Nesměla –

Dost! okřikla se v duchu. Nad čím to tady přemýšlím? Tohle je přece můj večer! A něčím takovým si ho rozhodně zkazit nenechám!

Myšlenky na špínu odsunula stranou. Zastavila vodu a rychle se natáhla pro papírové ubrousky, aby své ruce usušila. Pomalu od nich odtrhla zrak a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

Před ní stála kráska. Divoká šelma, která mohla mít cokoliv a kohokoliv si jen zamanula. Její temné oči plné neposedných plamínků vášně doslova vyzývaly k navázání kontaktu z druhé strany. Provokovaly a sváděly. Dva drahokamy, které už dávno ztratily svou čistotu a nevinnost, jako by snad zároveň získaly na lesku a vábnosti. Každý se za ní otáčel, byť ho svým pohledem propalovala sebekratší okamžik. Husté a vlnité vlasy, jež jí spadaly dobrých dvacet centimetrů pod ramena, nesly stejnou popelavě černou barvu jako její uhrančivé oči. Dnes je měla stažené do culíku, z kterého později vyčarovala volnější drdol, pokud se tak dal bobek, jež se jí usadil vzadu na hlavě, nazvat. Ležérní ale přesto elegantní.

Rudá květina, která byla použita do kontrastu s výraznou rtěnkou, jen tvořila jakousi pomyslnou třešničku na dortu. Dokonce i šaty, co si na tento speciální večer vybrala, měly barvu krve. Možná si je neměla brát, jelikož v kombinaci se svou výraznou barvou a střihem vypadaly dosti vyzývavě. Přesně takové je však chtěla. Jemně zvýrazňovaly její křivky a každému ukazovaly onen vnitřní plamen, co v ní plál. Probouzely vášeň a touhu. Ne, že by snad nezakrývaly to, co měly, ale při těch správných pohybech odhalovaly přece jen malinko víc, než bylo u slušných dívek zdrávo. Kdo však říkal, že ona byla hodnou holčičkou?

Pokřiveně se na sebe usmála. Jí však nemohli nic říct. Ne dnes večer, kdy byla její garderoba povolena. Nenacházela se přece v žádném pochybném podniku, ale stála zde, v SIDII, kde ji čekal jeden z těch důležitých okamžiků jejího života. Nebyl to jen obyčejný společenský ples, kam si lidé přišli zatancovat a popovídat si se svými známými. Ne pro ni. Nepřišla se sem bavit, i když pro ni zábava nikdy neznamenala nic zakázaného. Chtěla jim všem ukázat. Jen ať se podívají, jak se to dělá! Protože vítězkou dnes mohla být jen jedna. A i když ještě soutěž nezačala, ona se jí již dávno stala. Jinak to ani dopadnout nemohlo.

Tak je to správně, pochválila se, kdy mokré zmuchlané ubrousky vyhazovala do koše. Ještě si uhladila šaty, překontrolovala se naposledy v zrcadle a poslala svému odrazu jeden vzdušný polibek, než se se svou dvojnicí rozloučila a opustila dámské toalety. Se vztyčenou hlavou a rázným krokem mířila za Martinem, aby spolu zazářili a společně se stali králem a královnou parketu.

Dorazila právě včas, když se sálem začínaly rozléhat první tóny jejího oblíbeného waltzu. V duchu si napočítala doby a elegantně vplula svému partnerovi do náručí.

***

Hudba, linoucí se z jejího MP3 přehrávače, byla náhle drasticky umlčena, když jí někdo vytrhl špunty z uší. Místo příjemných tónů k jejímu uchu dolehl čísi rozzlobený hlas. „Kocmanová!“

Překvapeně se ohlédla za hlasem. Její zrak spočinul na dobře známé tváři. Dívka s oválným obličejem a dlouhými plavými vlasy staženými do koňského ohonu ji probodávala zelenomodrýma očima, drobné rty tvořily tenkou linku.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ osopila se na ni rušitelka, ale tentokrát zněla spíš odevzdaně než naštvaně.

„Promiň, Kláry,“ odvětila obviněná beze studu, „ale víš, že se sluchátka nenosí jen tak pro parádu. Většina lidí poslouchá muziku.“

Klára jen překvapeně zamrkala. „Michalo!“

„Micha-e-lo.“

„To je jedno.“

„Ne, není. Michaela a Michala jsou dvě různá jména.“ Mile se na druhou dívku usmála.

„Fajn! Mi-cha-e-lo,“ řekla Klára a při vyslovení jejího jména kladla pečlivě důraz na každou slabiku.

„Míšo.“

„Míšo.“

Upřeně se na Kláru zadívala.

Kamarádka jí pohled opětovala.

Míša si odevzdaně oddechla. „Cos potřebovala?“ zeptala se a do té doby pouze ztišený přehrávač definitivně vypnula.

„Chtěla jsem se zeptat, jak jsi dopadla.“

Hloupá otázka. „Co myslíš?“

Klára se radostně zajíkla. „Takže … Takže jo?!“

Na Míšině tváři se objevil samolibý úsměv.

„Blahopřeju!“ Rozjařená Klára se v momentě objevila okolo Míšina krku.

„V klidu,“ mírnila svou přítelkyni s jemným podtónem podrážděnosti. Ne, že by jí snad vadily radostné projevy přátel – vždyť šlo především o její vlastní úspěch a ji těšilo, když jej prožívali i ostatní –, ale záleželo na způsobu, jakými je projevovali. Neodmítala vřelá objetí, avšak vzhledem k okolnostem Klářino aktuální chování neschvalovala. Na veřejnosti se to neslušelo. Kláře to však nemohla zazlívat. Její přítelkyně byla spontánní a ona ji takovou brala. Tolerovala ji. Černé stíny se však plížily její myslí a stále častěji zatemňovaly její úsudek. Jak dlouho to vydrží? Kdy její pomyslný pohár trpělivosti přeteče, dojde k hádce a Klára se přesune do té druhé skupiny lidí, kterými opovrhovala? Nevěděla. Nikdo nevěděl. Jisté však bylo, že se tento okamžik den za dnem přibližoval. Na radosti jí to rozhodně nepřidávalo.

„Nerad vás ruším při vašem vroucném vyjadřování pocitů,“ ozval se mužský hlas posměvačně, „ale neviděly jste tady někde Ocase?“

Klára se od Míši okamžitě odtáhla. „Hele nerejpej, jo?“ obořila se na něj.

„Sem se jenom zeptal,“ bránil se spolužák a v ochranném gestu zvedl ruce. „Hledám Ocase, jasný? Klid.“

Míša se pro sebe ušklíbla. Vidět ty dva spolu bylo vždy komické. Výbušná Klára proti flegmatickému Alešovi. Jejich rozhovory obvykle končily hádkou, přičemž Aleš na celý incident do minuty zapomněl a Klára se na výsost urazila. I když byla Alešovi vděčná, že ukončil ono vroucné objetí, dnes nijak nepotřebovala, aby se kamarádka rozohnila a po celý zbytek dne ji zasypávala barvitými výrazy na spolužákovu adresu. Chtěla mít klid. Proto také do konverzace vstoupila.

„Ocase jsem neviděla,“ řekla klidně, ale dostatečně rázně a hlasitě, aby ji ti dva vzali na vědomí. „A mimo to, pojem ‚někde‘ je poněkud široký. Co takhle ho o něco zúžit?“

Aleš se na ni překvapeně podíval. „Tak ve škole, ne? Kde jinde?“

„Hm, co já vím? Třeba někde venku, v obchodě nebo v hospodě… Lidé se potkávají na spoustě míst. Třeba taky u zubaře.“

„U zubaře?“ Jeho výraz přešel z chvilkového vyvedení z míry na nevěřícný úžas. „Ty vole, a u gynekologa by ses s ním sejít nechtěla?“

Míša se krátce zamyslela. Při té představě se mimoděk otřásla. „Ocas jako doktor? K tomu bych nešla, ani kdyby byl ortoped! Navíc, když si přestavím, že by se mě dotýkal…“ Okamžitě zmlkla. Na moment úplně zapomněla, kde je a kdo všechno ji může poslouchat. Nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu. Nejistě po Alešovi střelila pohledem.

Aleš na ni zíral s pootevřenými ústy. „Ty vole…“ vydechl po chvíli. „Tak to je moc. Já asi radši půjdu.“ Otočil se a odešel.

Byla to trapná situace, ale i přes to se dokázala nečervenat. Nechtěla ukazovat svou slabost. Ne tady a ne teď. Styděla se, ale nikoli kvůli slovům, která vypustila z úst, ale díky společnosti, v níž je řekla. Svou pozornost přesunula na Kláru. Její reakce byla podobné té Alešové. „Co to bylo?“ zeptala se, když se jí řeč vrátila. Míša jí však nestihla odpovědět. Zazvonilo a profesor Malý souběžně s hlasitým řinčením nakráčel do třídy.

„Dobré ráno, dámy a pánové,“ zdravil je pronikavým hlasem učitel. „Uvítal bych, kdybyste se vrátili na svá místa, nachystali si věci a věnovali mi svou pozornost. To platí i pro Vás, slečno Shultzmannová,“ otočil se na Kláru, která stále ještě postávala u Míšiny lavice. Provinile se na učitele usmála a urychleně odcupitala na své místo v zadní části třídy. „Děkuji,“ pokynul jí a dále se obracel opět na všechny přítomné. „Rád bych, kdybychom se třeba pozdravili.“

Židličky i těch největších lenochů zavrzaly.

„Sedněte.“

Všichni se svezli zpět.

Malý se okamžitě vrhl ke katedře a rozmáchlým gestem otevřel třídní knihu. „Kdo chybí?“ Očima zběžně přeletěl lavice a na chvíli zůstal zaraženě zírat. „To mi chcete říct, že tu dnes máte takovou úmrtnost?“

„Oni jsou ještě na záchodě,“ ozval se kdosi. Právě v tu chvíli se otevřely dveře a do třídy vstoupili tři opozdilci.

„No rychle, rychle,“ popoháněl je učitel. „Ať můžeme začít.“

„Ještě asi tak šest jich přijde,“ oznámil mu Petr, když za sebou zavíral dveře.

Učitel vypadal, jako by se snad přeslechnul. „Co prosím?“ zeptal se pro jistotu. Třída ani nestihla zareagovat, jelikož právě vešlo šest dívek, které co nejrychleji mířily ke svým lavicím. Učitel se nestačil divit. Nechal třídnici třídnicí a udiveně předstoupil před studenty. „No co to je?“ požadoval podrážděně. „Jak si to představujete, courat se takto po chodbách. Scházíte se mi tu, jako já nevím co. Se zazvoněním máte být všichni ve třídě nachystaní na hodinu. Kdybyste byli prváci, tak prosím, ale vždyť vy jste ve čtvrtém ročníku. Maturita je před vámi. Vy máte být to nejlepší, co se na této škole najde. Máte ji reprezentovat, být vzorem pro mladší ročníky –“

Co dalšího měl profesor Malý na srdci, se bohužel nedozvěděli. Jeho výstup byl přerušen opětným otevřením dveří. Do třídy vešel další žák. „Dobrý den,“ pozdravil a poté klidně zamířil na své místo.

Učitel překvapeně zamrkal. „No Milane!“ zavolal.

Jmenovaný se otočil. „Co je? Sem pozdravil, ne?“

„A to si myslíte, že podrav jako takový stačí?“

Milan se na chvíli zamyslel. „No, jo.“

„Tak to si myslíte špatně,“ ujistil ho učitel. „Co mi takhle říci důvod vašeho pozdního příchodu?“

„Sem zaspal.“

Malý se nadechl, ale nakonec raději nic neříkal. Rozhlédl se po třídě a nevěřícně zakroutil hlavou. „Někteří byste se vážně měli zamyslet nad tím, jak se chováte,“ řekl posléze a dále pokračoval v zdlouhavém a nudném monologu o chování některých jedinců.

Míša se pohodlně opřela a přehodila nohu přes nohu. Se zájmem sledovala scénu před sebou a užívala si show, které se jí naskytlo. Právě začínající představení mělo skončit až za necelých pětačtyřicet minut, kdy zazvoní na přestávku.

Jejich učitel, nebo-li profesor Malý, jak si vyprošoval, aby mu studenti říkali, vážně dělal čest svému jménu. Doopravdy byl malý. Jeho metr šedesát mu však nijak nebránil v povyšování se nad ostatními. Když v davu nečněl do výšky, zviditelňoval se jinými způsoby. V tomto ohledu byl velmi hlučný. Nejenže místo mluvení na své studenty téměř křičel, ale s oblibou práskal věcmi a rozmachoval se nekoordinovanými gesty, přičemž vystavoval první lavice bezprostřednímu nebezpečí úrazu. U studentů si svým chováním vysloužil posměšnou přezdívku Velký Malý, která krásně narážela jak na jeho malý vzrůst, tak na jeho neuvěřitelně velké ego. Na škole se pak vytvořily dvě skupinky lidí. Jedni jej milovali, druzí upřímně nenáviděli. Míša se však neřadila ani do jedné. Češtinář jí jistě nesčetněkrát vykouzlil úsměv na rtech, dokázala jej tolerovat, naslouchat mu a diskutovat, ale i tak k němu nepociťovala respekt, nevzhlížela k němu a nedokázala ho brát vážně. Pořád pro ni zůstával jen jakousi figurkou, komickou postavu a karikaturou člověka, nad jehož počínáním jste se mohli pousmát, avšak v tomto případě se pousmání velmi často měnilo na posměvačný úšklebek. Jeho vystupování byly výkřiky do ticha kohosi, kdo se potřeboval za každou cenu zviditelnit.

Možná k Malému nechovala nijak zvláštní úctu, přesto s jeho názory v duchu souhlasila. Stejně jako jemu, i jí bylo proti srsti chování některých spolužáků. Mnozí z nich se prezentovali jako třináctiletí výrostci v začínající pubertě, i když už nějaký ten rok patřily do světa dospělých. Neměla nic proti zábavě ani občasným vtipům na účet učitelů i studentů, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Nepodporovala obhroublý humor.  Byli přece ve škole, kam se některé věci prostě nehodily. Mnozí jí pak říkali, že to bere moc vážně. Sama s tím však nesouhlasila. Všechno to bylo jen o přístupu a podle jejího názoru by měli lidé na veřejnosti vystupovat určitým způsobem. Nemyslela přetvářku. Stačilo jen dodržovat zásady slušného chování, o kterých nejspíš většina třídy neměla nejmenší ponětí. Na rozdíl od ostatních tedy neviděla v Milanově výstupu ukázku hrdinství obdivuhodného činu, nýbrž jeho pravý opak. Spolužák tak neukazoval nic víc, než jak je přízemní a omezený.

Po téměř pětiminutovém monologu, kdy už se mu někteří studenti potichu posmívali, Malý konečně přešel k výuce. Možná už jim sdělil vše, co měl na srdci, nebo možná taktéž shledal, že zde je už veškerá snaha marná.

„Minulou hodinu jsme začali s novým tématem, kterým byla světová literatura po roce pětačtyřicátém,“ započal profesor svůj výklad. „Řekli jsme si něco o neorealismu a jeho představitelích a následně jsme se začali zabývat literaturou francouzskou. Pokud si dobře pamatuji, skončili jsme u nejvýznamnějšího literáta tohoto období, který byl – no, Vávrová?“ S posledními slovy se otočil na studentku po jeho pravici. Ta na něj upřela nevinný pohled. „Nevíte? Tak možná sousedka bude o něco moudřejší.“

„Antoine de Saint-Exupéry?“ střelila dívka naslepo.

„Dobrá, toho jsem sice neměl na mysli, ale taktéž jsme si ho zmiňovali. Co o něm víte?“

„Napsal Malého prince?“

Při slově malý třídou zašumělo. Učitel si toho však nevšímal. „A dál?“ požadoval. „O čem tato kniha vypráví? Pane Berousku?“

Petr se zamyslel. „O malém princi?“

„Jak nečekané, že,“ podotkl profesor jízlivě, když třídu zmohl výbuch smíchu. „Co dalšího Exupéry napsal, Novotná? Letecké romány, že?“ odpověděl si sám. „Mládeži, vy se mi vůbec neučíte. Abychom si pak nenapsali nějakou nečekanou písemku. Nebo bych snad měl začít zkoušet?“ Otázka zůstala chvíli viset ve vzduchu. „Začínám mít strach ptát se dál. Každopádně… Který směr se ve Francii rozvinul?“

„Existencialismus,“ ozvala se Míša, která se už začínala nudit.

Učitel okamžitě zpozorněl. „Ano! Správně. Můžete pokračovat?“

Míša se v lavici napřímila. „Podstatou je myšlenka, že člověk vnější realitu a svobodu chápe jen, když jsou nějak ohroženy. Zdůrazňuje se volba činu. Záleží jen na jedinci, jakým směrem se bude ubírat. Předchůdcem existencialistů byl německy píšící autor českého původu, Franz Kafka, jehož tvorbou byl fascinován hlavní představitel tohoto směru Jean-Paul Sartre.“

„Sartre!“ zvolal učitel. „Ano, právě toto jméno jsem chtěl slyšet už na začátku hodiny. Děkuji, Míšo.“ Pokynul jí. „A teď budeme s dovolením pokračovat tam, kde jsme minule skončili. Ještě jednou bych rád připomenul rok 1964, kdy byla Sarterovi udělena Nobelova cena. Jak už víte, Sartre ji díky svému přesvědčení nepřijal…“

Hodina konečně začala. Míša otevřela sešit s poznámkami. Když však její pero začalo klouzat po papíře, nepsala zápis, nýbrž dopis pro spolužáka.

***

„Teda Míšo, slyšela jsem, že jsi zase vyhrála,“ řekl mírně nakřáplý hlas. Kousek od ní stála Pavlína s lehkým úsměvem na rtech, ale chladnýma modrýma očima, v kterých bylo snad všechno, kromě náklonnosti či vřelosti.

„Cože – vyhrála? Míša něco vyhrála?“ zajímal se Petr, který seděl v lavici za ní.

„Taneční, ne?“ objasnila mu ono záhadu Klára.

„Fakt? Tak to jo. Kongratulejšns,“ mrkl na ni Petr a zlehka Míšu poklepal po zádech.

„To bylo dost nečekané, co?“

Míša se na Pavlínu zkoumavě zadívala. Moc dobře vycítila nepřátelský podtón, s kterým k ní spolužačka promlouvala. Další úsměv pro tento den. „Víš, že tentokrát jsem to vážně nečekala?“

„Vážně?“

„Vždyť jsem se ani nesnažila.“

„Myslím, že ty snažit nemusíš,“ zazubil se na ni Milan.

„No jistě. Míša se přece nikdy nepotřebovala snažit, aby dosáhla toho, co chtěla,“ podotkla Pavlína trpce.

„Ale Pájo, přece nežárlíš,“ poškádlil ji Milan.

„Já a žárlit? Nemám na co.“ A po těch slovech odešla.

Milan se uchechtl. „Taky se vám teď dýchá lehčejc?“

Míša stěží potlačovala smích a soudě podle ostatních nebyla jediná. „Milane?“

„No?“

„Ty jsi ale ocas.“

„Proto je to moje přezdívka, ne?“ Mrkl na ni.

„Díky.“

„Za co?“

Míša střelila pohledem k Pavlíně na opačném konci třídy.

„Co to tak od prváku pozoruji, vy dvě se asi pořád nesnášíte,“ ozval se Petr, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť vzrušovalo.

„Nesnášíme? Ne, tak bych to nenazvala…“ řekla Míša zamyšleně s pohledem stále upřeným na spolužačku. „Já ji mám vlastně ráda.“

„Cože?“ Tentokrát to nebyl jen Petr, kdo se překvapeně ozval.

„Co? Máte s tím problém?“

Odpovědi se nedočkala. Ne, že by jí to vadilo. Stejně by ji nepochopili. Jak by mohli? Neznala člověka, který by jejím důvodům rozuměl. Až na Pavlínu. Přesto si ty dvě k sobě nikdy nenašly cestu. Na to si byly až moc podobné, i když to tak na první pohled vůbec nevypadalo. Vypadaly jako oheň a voda.

Plamennou část představovala Michaela. Měla to v krvi. Její otec byl napůl Španěl. Horkokrevnost, v jistém slova smyslu, zdědila po něm, stejně jako lásku a vášeň pro tanec. Předci se taktéž podepsali na jejím vzhledu, kterému dodávali jistou exotičnost. Už na první pohled by ji nikdo nebral jako obyčejnou Češku. Naznačovaly to nejen její tmavé vlasy a oči, ale vše bylo vepsáno přímo v jejích rysech. Taktéž nemívala problémy s pletí a právě díky netradičnímu zevnějšku se stávala častým objektem zájmu opačného pohlaví, což jí přirozeně mnohé dívky záviděly. To však nebyl Pavlínin případ, neboť i ona byla u chlapců značně atraktivní. Z ní ale nepromlouval oheň, nýbrž led. Blonďaté vlasy a modré oči to jen podtrhovaly.

Obě však měly spoustu společného. Byly hezké, chytré, oblíbené a stejně rafinované. Vnější pozorovatel by mohl odvodit, že se nenáviděly, ale i když mezi nimi panovala jistá nevraživost, o nenávisti se v jejich případě nedalo mluvit. Hrály spolu hru. Soupeřily o něco, co zůstávalo pro ostatní neviditelným. Možná se mohlo zdát, že se neměly v lásce, vždyť ani o náklonnosti se v jejich případě nedalo mluvit, avšak přes všechny jedovaté poznámky a falešné úsměvy se navzájem respektovaly, měly k sobě úctu a svým způsobem se tolerovaly. Snažily se zvítězit jedna nad druhou, vyhnat nepřítelkyni ze svého teritoria, ale i tak obě cítily, že kdyby jim ta druhá neoponovala, nebylo by to ono.

„Tak co, Ocas – půjdete se Šárkou letos na asistenty?“ obrátila se Míša na Milana.

„Ještě nevím. Uvidíme, jak se bude chtít Šárce. Ty jdeš?“

„No jasně.“

„Ty taky?“ otočil se Milan na Kláru.

„Já? A co bych tam dělala. Taneční mě nikdy moc nebraly,“ odvětila Klára s podtónem mírného zděšení.

„Ne? Já myslel, že jo. Ale loni si chodila.“

Klára se mírně zamračila. „Ne.“

„Fakt?“

„To, že jsme s Klárou kamarádky, ještě neznamená, že máme stejné zájmy,“ prozradila mu Míša. „Ale vlastně je docela zvláštní, že sis toho nevšiml. Zvlášť, když tam s námi nikdy nebyla.“

„Sem si myslel, že chodila v jinej den!“ zvolal Milan na obranu.

„Však říkám něco?“

„Jo.“

„Míša jen protočila oči. „Uražená mužská ješitnost…“ utrousila potuchu, aby ji slyšela pouze Klára, která se potichu zasmála.

„Říkala jsi něco?“ reagoval okamžitě Milan.

„Nic,“ pípla Míša a přidala nevinný úsměv.

„No jasně. To tvoje nic moc dobře znám,“ brblal si Milan pod vousy. „Ženská. Furt to má nějaký narážky, ale když se jí na něco zeptáš, dělá ze sebe neviňátko a hned nic neví. Že já se s váma vůbec bavím.“

„Chudáčku malý,“ řekla Míša soucitně. Pro Milana to však byla poslední kapka.

„Víte co? Já jdu pryč. Tady to nemá cenu,“ řekl a uraženě odcházel.

„Ó, pán se nám urazil,“ volala za ním Klára posměšně. Milan na to nijak nereagoval.

„Ten Ocas nic nevydrží,“ prohodila Míša jen tak mimochodem.

Petr se opět vložil do hovoru: „Se mu divíš, když jsi na něho tak zlá?“

„Já a zlá? Nikdy!“

Tentokrát se ušklíbla i Klára. „Však my víme,“ řekla.

Míša stiskla rty do úzké linky. „Homo hominis lupus, že?“ zamumlala si tiše pro sebe. „Jdu do bufa,“ prohlásila nakonec. „Jdete taky?“

„Jasně,“ přitakala Klára okamžitě.

„Já nejdu,“ oznámil Petr prostě.

„Tak nechoď,“ pokrčila Míša ledabyle rameny. Vylovila z batohu peněženku a z ní vytáhla dvě dvacetikoruny. Než odešla, naposledy se na Petra otočila. „Lenochu,“ řekla, ale než stihl jakkoliv zareagovat, byla už pryč.

S Klárou se vydaly na sestup do přízemí. Chodby byly jako každou přestávku přeplněné studenty a Míša jen doufala, že u bufetu nebude dlouhá fronta. I když to by o velké přestávce asi čekala moc. Už si nepamatovala, kdo to řekl, ale plně souhlasila s názorem, že většina dívek tráví tuto přestávku v nějaké frontě – polovina ji stráví čekáním na záchodě a ta druhá v dlouhém zástupu do bufetu nebo u automatu. Copak nemohli zařídit jeden automat do každého patra? Loni jim sice přibyl nový automat s hanáckou kyselkou ve druhém patře, který měli příhodně umístěný hned za dveřmi do třídy, ale pokud chtěl člověk něco teplého jako kávu nebo horkou čokoládu, stále musel absolvovat cestu dolů, aby byla jeho touha naplněna.

„Takže vy s Martinem pokračujete?“ zeptala se Klára cestou, jako by to snad nebylo jasné.

„Jasně. Nevidím důvod, proč bychom měli přestávat.“

„Já jenom, že letos je maturita a tak.“

Maturita. Nechápala, co s tím všichni měli. Chovali se, jako by snad měli maturovat příští týden. Vždyť byl teprve začátek roku! Nač se tedy zbytečně stresovat.  Příští týden je navíc čekala Praha a ona si exkurzi nechtěla kazit myšlenkami na nějaké zkoušky. Stejně by jí to v ničem nepomohlo.

„Soutěžit letos nebudeme,“ přiznala Míša nakonec. „Ale nechápu, proč bych měla s tancem končit. Je to úžasné odreagování a navíc si užiješ spoustu zábavy…“

Na okamžik se zasnila. Představila si, jak je opět v sále a partner ji vede po parketu. Vybavila si ten pocit, který se jí zmocňoval pokaždé, když tančila. Stále ještě pod dojmem své představy v mezipatře předvedla perfektní otočku.

„Stejně vám to s Martinem závidím…“ posteskla si Klára, když dívky dorazily do prvního patra.

„Co?“ nechápala Míša.

„Váš vztah přece! Je tak nádherně romantický.“

Míša se na kamarádku nejistě podívala. „Co je na něm romantického?“

„Copak ty to nevidíš?“ podivila se Klára. „Znáte se jak dlouho? Od první třídy?“

„Vlastně dokonce o něco déle,“ připustila Míša. „Naše mámy se znají a jako malí jsme si spolu venku hráli, chodili jsme k nim na návštěvy a tak.“

„No vidíš! Takže ho znáš de facto celý život. Nejdřív jste byli nejlepší kamarádi, potom jste spolu nastoupili na základku, chodili do stejné třídy, když jsi začala chodit na gymnázium, on o dva roky později přestoupil taky… Dokonce jste společně taky začali tančit. A pak se láska, která byla původně k tanci, přenesla i mezi vás dva a teď spolu chodíte. Navíc vám to spolu i klape. Co já bych za něco takového dala.“ Nakonec si Klára teatrálně povzdechla.

Míša na to nic neříkala. Po pravdě ani netušila, co na to kamarádce říci. Podala jí to celé jako příběh jedné velké lásky. Ale bylo to tak i doopravdy? Vážně byl vztah s Martinem taková výhra? Nevěděla. Každopádně byla se současnou situací spokojená. Nestěžovala si. Proč taky, když měla vše, co si jen mohla přát? Přesto na tom nenašla nic, co by bylo záviděníhodné. Tak se dali dohromady. Stalo se. Tečka. Když nad tím teď zpětně přemýšlela, v dané situaci se jí to jevilo jako přirozený chod událostí. Znali se tak dlouho, doplňovali se, svěřovali si svá nejtajnější tajemství. Když tedy spolu začali tančit, došlo k naprosto logickému vyvrcholení – z tanečních partnerů se stalo něco víc.

V dalším mezipatře se zarazila. „To si ze mě snad děláš srandu. To je tam taková fronta?!“ Zástup studentů, čekajících, než přijdou na řadu, se táhl až ke schodišti. „A já si chtěla koupit jen něco malého,“ zaúpěla.

„Jo holka, tak s tím jsi měla počítat.“

„Díky,“ utrousila Míša kysele.

„Pořád se můžeme vrátit,“ navrhla Klára, ale to už Míša v davu našla to, co hledala. Zahlédla tam známou tvář.

„Nikdo se nevrací,“ zavelela. „Támhle je Jana. Prostě se k ní připojíme.“

„To ale předběhneš skoro celou frontu!“ ozvala se Klára zděšeně.

Míša pokrčila rameny. „No a?“

***

Matematika se konečně dostavila a s ní i poslední hodina. Nechápala, kdo vymýšlel jejich rozvrh, ale rozhodně ne člověk, protože by snad i tomu největšímu hlupákovi došlo, že v pátek šestou hodinu nebude mít na matematiku nikdo náladu. Možná ani nešlo o náladu, jako spíš o fakt, že touto dobou už byla jedna polovina studentů naprosto vysílená z předešlých hodin a ta druhá myšlenkami úplně někde jinde, jelikož už pro ni oficiálně začal víkend. Ve výsledku tedy byla celá třída nepoužitelná, tak po nich nikdo nemohl chtít, aby ještě dál namáhali mozkové buňky a počítali. Profesor Koutný to však po nich i přes to všechno požadoval.

Jako vždy, i dnes nakráčel energicky do třídy. Předtuchu nudné a dle mnohých za trest dané hodiny však zničil příchod cizince, který vešel hned v závěsu za učitelem. Oba se vedle sebe zastavili před tabulí a počkali, až se všichni žáci postaví, aby je uctivě pozdravili. Mnozí ožili a se zájmem si prohlíželi nově příchozího.