„Chci to slyšet ještě jednou.“ Mluvil klidně a tiše. Jeho tvář připomínala nehybnou masku a tělo jednu z těch soch, co po sobě zanechali Lidé.

Sheyla uchopila vajíčko za horní a spodní konec a otočila je opačnými směry. Pak si ho nechala ležet na natažené dlani a se zatajeným dechem sledovala Jasona.

„Ahoj Sheylo. Omlouvám se. Tohle jsem neměl v plánu. Ale je to důležité. Doufám, že si to jednou poslechneš. Tady je Robin. Vím, že ti to už nic neříká… Dozvěděl jsem se to, až když jsi upadla do bezvědomí. Sheylo, musíte pryč! Nevím, jestli nás dokážeš pochopit. Už tu nemůžeme moc dlouho zůstat. Vědecký kruh rozhodl, že se vrátíme domů.

Sheylo, nechceme nikomu ublížit, ale je to otázka našeho přežití. Nejsme vojáci, násilí nemáme v povaze. Necháme je… necháme vás nejdřív zapomenout. Pak teprve…“ Krátká odmlka. „Nevím, kdy k tomu dojde, ale poznáš to. Až vám začne docházet Intrahem, bude to na spadnutí. Potřebujeme jen Ameriku. Nejsme žádné zrůdy… Sheylo, pokud to půjde, zmiz za moře. Chybíš mi…“

Jeho hlas jí nebyl povědomý. Přesto měla stažené hrdlo. Ten člověk zněl vystrašeně. Bylo slyšet, že neví, jestli má Lidi obhajovat nebo s nimi nesouhlasit. Každopádně - na ní mu záleželo. Dost na to, aby Lidi zradil a prozradil jejich záměry.

Jason k ní zvedl oči. Zoufale potřebovala, aby něco řekl. Aby se pousmál a pak začal chrlit své rozkazy. Vždycky přece věděl, co dělat.

Pootevřel ústa a pomalu vydechl. Pak se odvrátil a zadíval se z okna. Zase sněžilo.

„Nikdy bych nevěřil, že to jednou řeknu, ale… potřebuju ho. Právě teď… Když jsem byl ještě kluk, strašně jsem se ho bál. Ale nikdy jsem nepochyboval o tom, že má všechno pevně v rukou. Můj život. Životy všech.“

Pověsila si vajíčko na krk a nesměle došla až k Jasonovi. Zezadu ho objala a přitiskla se tváří k jeho zádům. Poslouchala, jak mu tluče srdce.

„Až teď chápu některá jeho rozhodnutí. I když… ne se všemi souhlasím,“ dodal hořce. „Ale jsem přesvědčený, že Rezervace pro něj byla vždycky vším. Nemůžu nepřemýšlet, co by právě teď dělal on.“

Sheyla se s Georgem Simonem nikdy nesetkala. Tedy, kdysi prý ano, ale to byla ta stará Sheyla. Tahle nová znala bývalého Nejvyššího Radu jen z vyprávění. Lidé k němu vzhlíželi, stejně jako teď k Jasonovi.

Otočil se a zase se jí díval do očí. Nejdřív tomu pohledu nerozuměla. Jako by se jí na něco ptal. Pocítila strach. Pak ji znenadání pustil a posadil se ke stolu. Ze zásuvky vytáhl čistý pergamen, seřízl dřívko, namočil ho do barvy a začal psát. Po chvíli se zastavil, zdálo se, že uprostřed věty, a vzhlédl k ní.

„Chci, abys věděla, že tohle je ta nejtěžší věc, jakou jsem v životě udělal. Nikdy bych neporušil své slovo, kdybych nemusel.“

Roztřásla se. Beze slova přikročila ke stolu a pergamen si přečetla.

„Co… To snad!“ Podívala se na Jasona a v očích se jí divoce blýskalo. „Ani na okamžik neuvažuj o tom, že bys mě poslal pryč! Rozumíš?! Protože nemáš šanci! I kdybych si měla oholit hlavu a obléct uniformu, tak se od tebe nehnu.“ To už se jí hlas zlomil a ona se rozplakala. Pomalu vstal a bezradně se na ni díval.

Zabodla mu ukazovák do prsou.

„Je to špatné rozhodnutí a ty to víš! Může ti připadat hrdinské a správné zůstat tu s těmi, kteří nestihnou utéct. Ale myslel jsi na ty, kteří se dostanou až na Starý kontinent? Na všechny ty vojáky a rodiny a děti. Kdo je povede? Co s nimi bude? Oni jsou Rezervace!“

Jen naprázdno polykal. Nejraději by si zacpal uši. Když promluvil, zněl v tom vztek a bolest, která se snad ani nedala změřit.

„Kolik lodí stihneme postavit za tři měsíce? Kolik rodin stihne utéct? A ty po mně chceš, abych se díval, jak se břehy Nového světa vzdalují a do konce svého života myslel na to, jaký osud potkal ty, kteří zůstali? Že jsem je opustil, i když mi věřili?!“ Náhle svíral její paže jako v kleštích. Na pár vteřin se v jeho výrazu objevila nefalšovaná hrůza. Měl se rozhodnout, přestože věděl, že žádné správné rozhodnutí neexistuje.

„Budu s tebou.“ Řekla to tak tiše, že to skoro nebylo slyšet. Jako by se bála, že v porovnání s tím, čemu Jason musí čelit, je její nabídka směšná.

Jeho tvář zjihla. Jasonovy oči teď vypadaly jako oči malého chlapce.

„Slíbil jsem ti klidný život v malém městě…“

Zavrtěla hlavou a smutně se usmála.

„Je mi jedno, kde budeme. Ale na tom, že budeš se mnou, trvám!“

Přitáhl si ji k sobě a zabalil do toho velkého náručí. Cítila, že se chvěje. Že ten velký válečník je právě teď otřesený až do morku kostí. Mlčela. Jen ho držela. Věděla, že ona sama nepropadá hysterii jen díky jeho rukám na svých zádech.

„Dobře,“ řekl konečně. Třas jeho svalů ustal stejně náhle, jako začal. Když se na ni znovu zadíval, nenašla ani náznak rozrušení nebo strachu. Posadil se zpět ke stolu. Roztrhal pergamen a vzal si nový. Když ho dopsal, pořídil ještě další čtyři. Pak zavolal Stanleyho a Marka. Prvního poslal do New Yorku. Vzkaz tamním Radním do vlastních rukou. Obsahoval přesný popis situace, ve které se všichni nacházejí. Prosbu o pomoc a nabídku tisíců pracovních sil při stavbě nových lodí. Dřevo také. A na závěr dotaz: Kolik lodí stihneme vypravit? Stanley vyrazil okamžitě.

Marek dostal za úkol vyslat posly se zbylými zprávami. Rodiny s dětmi přesunout do New Yorku. Zrušit vojenskou pohotovost – nebezpečí v následujících měsících nejspíš nehrozí. Část vojska přidělit rodinám při cestě na východ. Část zapojit do dřevorubeckých prací. Další odvelet do městského státu New York, aby pomohli při stavbě lodí. Zbytek zůstane na svých místech. Až do odvolání.

+++++

Přesun z Pevnosti na východ byl naplánován za tři dny. Rodiny s dětmi měly dost času se připravit, sbalit si to nejnutnější. Váha zavazadel na osobu nesměla přesáhnout dvacet liber. Vojáci přinášeli zprávy z dalších míst v Rezervaci. Její obyvatelé poslušně dělali, co se po nich chtělo, ale byli neklidní. Ptali se, co se děje, a vojáci jim nedokázali odpovědět. Jason věděl, že takových polopravdivých prohlášení bude muset udělat ještě spoustu, přesto se v něm všechno svíralo, když rozeslal pergameny se zprávou, že se jedná o preventivní obranné opatření, a že svobodní a bezdětní se do New Yorku časem přesunou také. Z celého srdce doufal, že existuje naděje.

„Nenávidím sám sebe,“ řekl v noci Sheyle. „Dnes jsem se na sebe nedokázal podívat do zrcadla.“ Ležel s obličejem přitisknutým k jejímu břichu a pevně se jí držel.

Mlčela. Jen ho hladila ve vlasech a plakala tak tiše, aby ji neslyšel. Rezervace neměla žádné soupisy obyvatelstva. Existovaly jen seznamy vojáků. I záznamy o tom, kdo z nich je ženatý, kdo má kolik synů.

„Můj otec věřil, že vládce nikdy nesmí přestat plánovat budoucnost. Ani když si myslí, že žádná není. Podniknu všechno, co je v mých silách, abych za moře dostal co nejvíc rodin. Budu pracovat do úmoru a zaplatím všechno zlato, které mám, abych pro nás získal území. Klidně se vzdám všeho a vybuduju novou Rezervaci, ať už to bude kdekoli. Naučím se žít s nočními můrami o těch, které jsem nezachránil. A to i přesto, že za sto let z nás zbyde jen národ umírajících starců.“

Neztěžoval si. Neslyšela v jeho hlase hořkost ani beznaděj. Přesto byla skoro hmatatelná. Budoucnost byla jako okno otevřené do temné noci, ve které nesvítí jediná hvězda.

„Slib mi něco,“ zaprosila tiše a stočila se do klubíčka, takže teď jeho hlavu obklopila ze všech stran. Místo odpovědi ji políbil na koleno.

„Nevyčítej mi, že jsem tě přiměla nezůstat tady. Třeba za dvacet let. Třeba se na mě budeš zlobit…“

Pohladil její bok a oblinu zadečku. Jeho dlaň se zastavila až v podkolenní jamce.

„Kdykoli se na tebe podívám, budu vědět, že jsem se rozhodl nejlépe, jak jsem mohl.“ Pak se rty přitiskl na její břicho. „Jsi neobyčejné moudrá na někoho tak mladého. Možná je to proto, že jsi prožila dva životy.“

Stočila se ještě víc a láskyplně ho kousla do ucha.

„Nepřipadám si mladá. Našla jsem malé vrásky u úst, když jsem si večer česala vlasy.“

Zaklonil se a palcem přejel její rty. Zkoumavě je prohlížel.

„Sluší ti. Zůstaly ti ještě od tenkrát. Lidé stárnou rychleji.“

Se zatajeným dechem ho nechala, aby detailní průzkum obličeje přesunul na krk.

„Tehdy jsem se ti smál a říkal, že jsi ještě dítě.“ Políbil ji na klíční kost. Cítila jeho vůni. Chtěl ji.

„Už nejsem dítě,“ oponovala zastřeným hlasem a jednu nohu položila přes jeho boky.

Usmál se a jemně líbal vrcholky jejích ňader, dokud nezavzdychala.

„Já vím. Ale na jejich roky ano.“

Pak už se na ni převalil a dovolil sobě i jí na chvíli zapomenout.

+++++

Odchod z Pevnosti se nakonec neobešel bez problémů. Druhý radní sice neměl dost informací, ale nebyl hloupý. Pochopil, že se něco děje a odmítal zůstat v Pevnosti. Brzy ráno vtrhl do Billyho domu a tak dlouho křičel, že žádá slyšení u Jasona Simona, až Nejvyšší Rada opustil pokoj a šel se s ním setkat.

„Myslíte, že nevím, co se to tu děje?!“ vyštěkl na svého vládce, teď oblečeného jen v košili.

Jason vypadal klidně. Přimhouřenýma očima sledoval Rolanda, jak vztekle přechází tam a zpátky. Marek, který byl také v místnosti, dobře věděl, co ten výraz na Velitelově tváři znamená. Kdyby byl on na místě Druhého Rady, zavřel by pusu, pokorně zvedl ruce a v hlubokém předklonu by vycouval ven.

Roland to ale neudělal. Místo toho varovně zvedl ukazovák a začal s ním šermovat Jasonovi před nosem.

„Nikdo mě nemůže přinutit, abych tu zůstal a čekal až… co já vím, co se má stát!“

Jason Simon stále mlčel. Stačilo by mu dvě a půl vteřiny a zbavil by se toho problému jednou provždy. Byl si naprosto jistý, že jeho otec by o tom ani nepřemýšlel. Roland také s Georgem Simonem nikdy nemluvil takto neuctivě.

„Zbavuji vás funkce Druhého Rady,“ řekl bezbarvým hlasem.

Roland se zastavil a vytřeštil oči. Jeho hubené dlouhé tělo se napjalo. Dech se změnil v šokované sípání.

„Cože?“

Jason se konečně pohnul. Bleskurychle se přesunul k Radnímu, chytil ho za klopy vyšívaného kabátu a následujících pár vět mu vrčel přímo do obličeje.

„Kdyby se mnou takto mluvil některý z mých vojáků, byl by na místě mrtvý! Vy ale nejste voják, pane. A já nemám čas uklízet někam vaši mrtvolu. Proto vás s okamžitou platností zbavuji funkce. Smíte si vzít všechny své věci. Pevnost opustíte do dvou hodin. Je mi jedno, kam půjdete. Ale jestli na vás narazím v New Yorku, nestihnete ani vykřiknout.“

Roland, teď už obyčejný ale velmi bohatý občan Rezervace, chvíli šokovaně mlčel. Zíral na Jasona, jako by čekal, že každou chvíli všechno odvolá a prohlásí, že to byl jen vtip. Ten ale mlčel a dál se mu zlověstně díval do očí.

„To nemůžete…“ zašeptal konečně. Pak se nadechl a jak se třas jeho těla zhoršoval, jeho hlas nabíral na hlasitosti. „Léta jsem sloužil Rezervaci! Vašemu otci! A vy… nevyvedený spratek… nesaháte mu ani k cípům pláště!“

Jason na sotva postřehnutelnou chvíli přestal mrkat. Stačilo ale pár hlubokých nádechů a znovu našel ztracenou rovnováhu. V životě si už vyslechl mnohem horší a bolestivější urážky.

„Pokud chcete, pane. Budu to tedy řešit tak, jak by to udělal můj otec.“ Jeho ledový tón nenechával prostor pochybnostem, jestli to myslí vážně.

Bývalý Druhý Radní ztichl. Pár vteřin jen funěl a zatínal zuby. Pak velmi pomalu, s bolestivým výrazem ve tváři zvedl dlaně.

„Přijměte mou omluvu, Vaše Excelence. Mé chování přesáhlo…“ Nedokončil. Byl tak rozčilený, že to nedokázal.

A Jason ho pustil.

„Možná přijde den, Rolande, kdy budete litovat, že jsem vás nezabil.“ Soucit a náhlá naléhavost, se kterou to řekl, v tu chvíli zmátla potrestaného i Marka, který celý ten výjev sledoval.

„Můžete jít, pane. A nezapomeňte - máte dvě hodiny.“

Roland se beze slova otočil a odešel.

Povídky od Karolky