5.

 

 

 

Awron

 

 

Drak může snést jen málo takových sraček, jaké na mě v tu chvíli spadly, když Katherine Modré pírko řekla:

„Awrone, zlatíčko, v domě paní Swordové jsi teď velice vítán!“

O to horší mé pocity byly, když jsem slezl z motorky, na které jsem se týden učil jezdit, abych mezi Draky zapadl, obrátil jsem se ke skupince tří nevěřících ženských postav na schodech MÉHO domu a nutil jsem se do širokého úsměvu, který s trochou fantazie a při zběžném pohledu mohl vypadat srdečně, kdybych ovšem necenil dvě řady bělostných mužských tesáků, jako bych ty tři čůzy chtěl sežrat.

Jo! Zrzavou jsem neoblafl.

Čarodějnice se klepala jak ratlík. Tedy podle toho, jak jí o sebe ťukala kolena.

A princezna, která vypadala, že nevěděla, jestli je mořská panna – tedy podle toho, co jsem viděl, že měla na sobě… byl to zelený hadr, omotaný kolem hubených nohou a na jeho konci se větvil na jakýsi ocas – nebo člověk, po mně jen blýskla očima a já jsem dostal najednou ničím nepodložený strach, že jsem se dostal do pěkné prde…

I při tom vyškeřeném úsměvu jsem byl schopný polknout tak tvrdě, že jsem to slyšel nejen já, ale i další členové Draků, Katherine a Jamese nevyjímaje.

Samozřejmě to neuniklo ani tomu satanovu potěru, jemuž jsem začal říkat škodolibě Jammie, protože ho to strašně štvalo, a taky protože jsem slyšel, jak se ten zmetek pochechtával, a ani se to nesnažil zakrýt, což zase štvalo mě.

Šlehl jsem po něm očima, když jsem kolem něj kráčel, a ten hajzlík měl aspoň tolik slušnosti, že se otočil na opačnou stranu.

Ale chechtat se nepřestal!

Po schodech jsem lezl jako bych si šel pro trest…

„Ale no tak,“ oslovila mě Katherine zklamaně a zavrtěla hlavou. Přitom vydala nesouhlasné zamlaskání: „Ts, ts, ts, miláčku, tváříš se jako bys šel na smrt.“

Jo?! Fakt?! Se sem nastěhuj sama!

Myslím, že poselství mých očí pochopila, protože se obrátila k zrzavé mámě a její rodině.

„Paní Swordová, spolehněte se na to, že o Awronovi ani nebudete vědět. Je to velice tichý muž a také je skromný. Dejte mu jeden pokoj, nakrmte ho a on se vám odvděčí tím, že bude velice opatrný a obezřetný k vašemu domu i jeho okolí. A nechrápe!“

Matka zamumlala něco, co by mi znělo jako kýchnutí, kdybych zřetelně neslyšel:

„No potěš koště!“

Na to Katherine, která jistě rozuměla každému slovu stejně jako já, bryskně poznamenala:

„Na zdravíčko! Že by vás brala rýma? Na to je dobrý teplý čaj s citronem a medem a pohodlná postel a taky pěkná knížka.“

Zrzka slušně zrudla a pípla:

„Jen alergie.“

To určitě!

Došel jsem až ke skupince na schodech…

Matka ke mně nesměle zvedla oči a oplatila mi stejně strojeným úsměvem, který, tak jako u mě, nezasáhl její oči… mimochodem to byly opravdu hezké oči… hnědě, světlé, se zelenými a zlatými skvrnkami…

Katherine se mezitím s kadencí kulometu jala tiše vysvětlovat výhody a nevýhody osobního bodyguarda na domácí půdě rodiny Swordových a mně napadl tisíc a jeden způsob jak bych to všechno vyřešil po svém.

Už jsem se pomalu ale jistě shodnul na prvních pěti hlavních bodech, které by všechno vyřešily:

Za prvé:

Sežeru malého Jammieho, protože mi ten zmetek pil krev jako nikdo jiný v mém dlouhatánském, předlouhatánském životě! Ale nejdříve ho nechám koukat se, jak mu odtrhávám jednu končetinu po druhé, až z něj zbude jen krvacející torso s hlavou… takový trupík, he he he!

Za druhé:

Sežeru jednu a pak druhou dceru – dám si pozor na korunku a na řetězy!

Za třetí:

Pohraju si s matkou, protože se mi líbí, jak voní a jak vypadá! Naše hry budou plné divokého, zpoceného, špinavého sexu, zahrnujícího všechno od vanilky, přes tvrdé porno až po sado maso hrátky nejtemnějších představ, jakých jen budu schopen, protože to jsem přesně chtěl a to jsem potřeboval, a na konci našeho maratonu bude ona, polomrtvá rozkoší, a absolutně spokojený já! Budu tak nasycený… A pak ji taky sežeru!

Za čtvrté:

Vysvětlím Katherine, která bude jistě v slzách pro ztraceného syna, že je ještě dost mladá, aby to s Jamesem zkusili znovu, a tentokrát měli pořádné dítě, nikoliv takový zpackaný pokus, jakým byl malý Jammie. Samozřejmě to nebude chtít pochopit, neboť bude hořce truchlit a bude poznamenaná tím, co všechno viděla… jak jsem ho cupoval a týral a mučil a jak jsem se mu smál… Byla na mě hodná a snažila se. Všechna čest! Ale neměla mi komplikovat život…

Za páté:

Všichni vyklidí pole, protože zařvu ze všech dračích sil, čímž je dokonale vyděsím. Dům bude opět můj! A budu nažraný! A budu mít post koitální a dračí radost, jak jsem si to všechno hezky po svém zařídil a užil, jak nejlíp jsem uměl! Samozřejmě barák zase zabedním a stáhnu se do podkroví k výrovi a netopýrům a budu doufat, že budu mít příštích sto let svatý pokoj od všeho a od všech…

Tak nějak jsem se ztratil v těch nádherných barvitých myšlenkách. Když jsem probral z rauše, stál jsem na schodech sám, s matkou a jejími dětmi… ohlédl jsem se… Draci mířili pryč a nad kolonou motorek se zvedal prašný mrak…

Tak jo! Seber se!

Povýšeně jsem zahákl palce za poutka kožených kalhot, naklonil jsem hlavu na stranu a zhoupnul jsem se na patách pevných pořádných vojenských bagančat s kovovou špičkou. Vyzývavě jsem se pásl očima na mámě a jejích dětech…

Čarodějnice to nevydržela jako první:

„Jdu k sobě! Nečekej, že se tady toho divadélka budu účastnit. Je mi patnáct. Chci, aby mi v životě zůstaly ještě nějaké ideály! Třeba, že odmaturuju! A odstěhuju se odtud hodně daleko! A domů budu jezdit jenom na Vánoce!“

Přimhouřil jsem oči, když couvala a vyklízela pole.

Matka lapala po dechu a vypadala, že neví, jestli se mi omlouvat nebo křičet na spratka, aby se začal chovat slušně. Otevírala a zavírala pusu. Chvíli se zlobivě dívala na dceru, pak ke mně obrátila omluvné oči plné zoufalství. A to zoufalství bylo vlastně odrazem její vlastní duše…

Nemohl jsem se na to dívat.

„Tak snad abyste mi ukázala, kde budu spát a já se vám uklidím z očí.“

„Ne – to – ne – vy – totiž – ach – já – um… “ koktala matka a hledala slova.

„Co kdybyste spal v Modrém pokoji?“ ozvala se princezna a složila si ruce za zády. Zrcadlila mou pózu a pohupovala se na špičkách a na patách s hlavou nakloněnou na stranu, jako jsem ji měl před tím já.

Pak ke mně nesměle natáhla malou ruku, ověšenou náramky a korálky a spoustou prstýnků, které mé bystré dračí oči ohodnotili jako levný šmuk, nikoliv součást mého třpytivého bohatství z mé vlastní sbírky v sklepení.

Koukal jsem na dětskou ruku, jako by to bylo něco nechutného, odporného… Princezna mě však popadla za malíček a ignorovala moje znechucení. Na někoho tak malého měla pěknou sílu. Táhla mě za sebou do domu, táhla mě halou, táhla mě po schodech do patra, až mě dotáhla k Modrému pokoji. Jmenoval se tak kvůli tapetám na stěnách a taky barevným doplňkům, jako byly židle, pohovka, koberce, závěsy a povlečení na posteli.

Otevřela dveře, rozsvítila a vtáhla mě dovnitř, jako bych nebyl nic víc než hračka.

„Ta – dááá!“ výskla a otočila se s rozpřáhnutýma rukama kolem dokolečka.

„Líbí?“ zeptala se, když jsem byl celou dobu zticha a koukal jsem na ni jako na zjevení. Jo! Očekávala reakci.

„Jo,“ zavrčel jsem. Princeznino nadšení okamžitě opadlo a zatvářila se strašně ublíženě…

Čekala víc. No jasně. Dal jsem jí to…

„Jestli čekáš, že tady budu tancovat a budu ti tu klečet u nohou a budu ti říkat, jak krásný ten pokoj je, tak aby bylo mezi námi jasno, nebudu. Je to jen místo, kde budu spát. Budu tu trávit hodně času. Protože s tvojí sestrou a s tebou by nevydržel ani svatý. A než se zeptáš, tak ti rovnou odpovím: Ne! Nebudu tvůj kamarád! A ne! Nebudu si s tebou hrát! Chápeš?!“

Naklonil jsem se nad její malou postavou a ona se přikrčila. Oči se jí zalily slzami a pak…

„Jsi hnusný hajzl!“ zamumlala a vyrazila mi dech. „A nečum tak na mě! Ještě nikdy jsem nenadávala! Ani maminka neví, kolik sprostých slov znám! Ale ty jsi první, na kom je použiju, když budu muset. Ve školce se totiž nenaučíš jenom oblékat a čistit si zubu a jíst všechnu zeleninu. Víš?“

Přimhouřila na mě modré oči, a i když byly plné slz, hlas se jí kupodivu ani nezachvěl. Narovnala své drobné tělo a sykla:

„Naučíš se bránit!“

Pak zaťala drobnou pěst a ubalila mi s ní jednu přímo do koulí!

Ta bolest…

Panenky se mi protočily, zaskučel jsem jako pes, který dostal novinama přímo po čumáku, protože loudil, pak jsem se svezl na kolena a z očí mi doslova stříkaly slzy… Měl jsem co dělat, abych nezvracel, jak mě šíleně natahovalo od nevolnosti…

Vybulil jsem se na stranu a válel jsem se v křeči po zemi…

„Dobrou noc!“ zapěla princezna sladce, jako by se tu před chvílí vůbec ale vůbec nic nestalo a ještě za sebou třískla dveřmi.

Slyšel jsem o pár vteřin později, jak dole drmolila matce:

„Je to tak milý pán! Pokojíček ho natolik okouzlil, maminko, že padnul na kolena, na bok a láskyplně se válel po tom čistém a voňavém koberci! Myslím, že už ho dneska neuvidíme! Teď půjdu k sobě. Chci se okoupat a jsem unavená. Pomůžeš mi, prosím a uložíš mě do postýlky?“

Na to matka, trochu nevěřícně, a dost překvapeně hlesla:

„Ale jistě, miláčku.“

A vsadil bych se, že se pokusila prohlédnout skrz podlahy a zdi, aby viděla moje nadšení.

Jestli jsem si myslel, že Jammie byl problém, zjistil jsem, že princezna byla mnohem větší!

A to tu mám s nimi jako bydlet, jo!!!

V tu chvíli se mi nahrnula žluč do krku, a věřte mi, že dračí žluč je mnohem horší než lidská. Nějakým zázrakem jsem se doplazil ke kytce ve velkém květináči a zvracel jsem… inu, jako drak! Bylo mi jasné, že ten puch jen tak nevyvětrám, a ještě zítra to tu bude všude cítit, pokud tu kytku nevyhodím…

… ale až pak. Až si odpočinu, až se moje koule uklidní, až uvidím rovně a až budu moct vstát a stát na obou nohách, aniž bych měl pocit, že mám mezi nohama místo svého harampádí ovesnou kaši!

Když jsem se po hodině sebral dost na to, abych vstal a doploužil se k oknu, otevřel jsem ho dokořán a dýchal ze všech sil čerstvý noční vzduch. Pak jsem sebral další zbytky sil a vyhodil jsem kytku z okna. Žuchla sebou i s tím páchnoucím obsahem přímo do hustého rododendronu před okny knihovny. Byl jsem si jistý, že ji jen tak někdo neobjeví.

Pak jsem se dobelhal k posteli a s široce roztaženýma nohama jsem se na ní rozplácl.

Poslouchal jsem zvuky v domě. Matka se ukládala ke spánku, princezna si v pokoji prozpěvovala, dokud se neuspala, čarodějnice plakala do polštáře…

Čekal jsem, až všechny usnou. Pak jsem vstal a šoural jsem se po tmě tichým domem do kuchyně, kde jsem otevřel mrazák, hrábnul po prvním pytli, který jsem našel a se skučením jsem ho připlácl na svoje hořící a bolestí pulsující nádobíčko.

Snažil jsem se myslet na to, proč jsem tu byl.

Chtěl jsem zpátky svůj domov. Svůj majetek. Katherine říkala, že Jammie se postará o čarodějnici, já se mám postarat o matku a o princeznu a o dvě až tři zlomená srdce později to tu na sto procent ty baby zabalí a vypadnou samy.

Zatím to vypadalo tak, že jsem utrpěl újmu jenom já. Důkazem nebylo jen moje zlikvidované mužství, ale i ego, které pochroumala… ne, zmrzačila… malá holka s pěstí jako Mike Tyson. A než se začnete ptát, jak vím, kdo to je, neučil jsem se celý týden jenom jezdit na motorce! Já jsem se taky hodně učil! A hodně jsem se dozvěděl! Ovšem nic mě nepřipravilo na to, že mě sejme dítě!

Musel jsem na to jít hezky jako člověk, jako chlap!

Musel jsem v sobě sebrat všechny životní zkušenosti mínus ty zvířecí, začít myslet a chovat se tak, jak jsem věděl, že by to na ně mohlo fungovat.

Budu vzor skromnosti, laskavosti, sebeobětování… hotová Matka Tereza a Dalajláma v jednom balení. Budu okouzlující… jako já!

… a začnu s děckem. Když si získám tu malou, bude mi zobat z ruky i matka.

Jammiemu nechám tu škaredou. Jestli jsem slyšel dobře, jak si honil triko před Katherine, že ta holka, Beth, po něm jela jako blázen. Ačkoliv jsem nechápal proč, když to byl takový hubený chudáček s velkou hubou. Oni si jeden druhého docela zasloužili.

Jak chladly moje koule, vychladla i moje horká hlava.

Nakonec jsem se cítil docela dobře. Hodil jsem rozmrznutý pytlík… kouknul jsem na to… hele, hrášek… do mrazáku a šel jsem do Modrého pokoje, kde jsem se svlékl do naha a rozvalil jsem se na posteli. Studený vzduch a dračí regenerační superschopnosti s mým tělem udělaly během noci zázrak, protože když jsem ráno vstal, cítil jsem se zase víc sám sebou.

Oblékl jsem se a rozhodl se sejít schody do kuchyně.

Našel jsem tam matku. Právě připravovala snídani. Zíral jsem jí na zadek a na prsa a na nohy… hmmm… já bych věděl co si s tím vším nadělením počít, kdybych teď hned mohl… Mentální facka zklidnila nejen moje libido, ale i moji dračí chloubu, která sebou nesouhlasně škubala v mých kalhotách a dovolila si protestovat…

„Dobré ráno,“ řekl jsem klidně. Uvnitř jsem se ale pěkně klepal. Ne strachy. Ale touhou…

Matka stejně zaječela, vyskočila, jak se lekla a chytila se za krk a za ústa, a zmlkla, když si uvědomila, že to jsem já.

„Nechtěl jsem,“ začal jsem se omlouvat, ale ona jen vrtěla hlavou.

„To nic,“ drmolila. „Nečekala jsem vás tak brzy ráno. Děti ještě spí. Tohle je obvykle moje doba, kdy rozjímám, probouzím se a připravuji jídlo.“

Pak se pohnula a natáhla se ke konvici…

„Chcete kávu?“

„Jasně,“ souhlasil jsem a díval jsem se, jak mi ji nalévala do hrnku.

„Smetanu?“

„Ano,“ řekl jsem zdvořile.

„Cukr?“

„Ano.“

Dala mi lžičku.

„Ještě,“ požádal jsem ji, a pak asi ještě sedmkrát, jinak bych ten hnus ani nepil. Katherine mě to naučila. Prý, když mi vadila ta chuť, cukr to vždycky zachránil. Podle výrazu v matčině obličeji, ale i v očích, jsem dělal něco strašného…

… ale mně ta sladkost vyhovovala.

Pokynula mi k ostrůvku.

„Co máte rád?“ zeptala se mně.

Zíral jsem na ni…

„K snídani…“ napověděla mi a čekala.

Převrátil jsem oči a zasmál jsem se své vlastní tuposti. „Jasně… promiňte… takže deset vajíček, míchaných, s cibulkou, k tomu dvacet plátků křupavé slaniny, osm opečených toastů, a potom ještě šest dalších s pomerančovou marmeládou,“ vyslovil jsem svoje přání.

No co? Takhle jsem to měl u Katherine.

Matka zírala jako ten starý výr z mého podkroví.

„Prosím?“ dodal jsem se sladkým a srdečným a opravdovým úsměvem a upil jsem svojí kávy.

V duchu jsem se plácal po zádech a říkal jsem si, že to tu koneckonců vydržím a zvládnu.

Byl jsem drak!

A byl jsem chlap v plné síle!

Tři baby, byť každá jiná, nebudou pro mě takovým problémem.

„Dobré ráno, maminko,“ zamumlalo zlolajné, napůl spící dítě, když se šinulo kuchyní ke stolu.

Moje koule se okamžitě stáhly i s ptákem do hlubin mých pánevních kostí. Řekl bych, že jsem v tu chvíli byl eunuch.

Dobře!

Jsou věci, na kterých budu muset více pracovat…

… stanu se pro tu malou princem!

Ta ještě bude koukat!

Dítě mně zpražilo škaredým pohledem a vyplázlo na mě jazyk.

Nedal jsem se a vyplázl jsem ho taky!

A pak jsem jí ten výraz setřel z tváře, když jsem řekl:

„Měla jste sladké sny, má krásná princezno?“ A napil jsem se zhluboka z hrnku.

Matka nás sledovala jako ostříž…

Malá potvora se mi odměnila tím nejopravdovějším a nejsladším úsměvem.

„Děkuji, měla!“

Pak se ovšem zamračila, jen co nás matka přestala sledovat, protože zuřivě míchala moje vajíčka.

Toho ta malá využila.

Udělala to gesto, s jedním prstem…

…a já jsem v tu chvíli poprskal kávou celý stůl…

… bylo to trapné a vymluvil jsem se na mouchu, když jsem utíral jednou utěrkou hnědé prskance ze stolu, z podlahy a pak i z děcka!