2.

 

 

 

On:

 

 

V klidu jsem se vrátil na stanici a napsal Marrise předvolání!

Marrise?!

Kouli!

Pak jsem si musel dávat velký pozor, když jsem vyplňoval její jméno, abych tam nenapsal Koule.

Jako důvod jsem uvedl urážku veřejného činitele, neuposlechnutí výzvy k zastavení, překročení rychlosti a- mé oblíbené- uplácení.

Co na tom záleží, že jsem ji o ten koláč a kafe v podstatě obral?

Poslal jsem s tím mladšího strážníka rovnou do pekárny a doufal, že to proběhne rychle. A že to ten kluk přežije! I když… vraždu jsme tu ještě neměli…

Zvedl jsem telefon a zavolal svému kamarádovi Richardovi z vysoké. Měl trochu času, tak mě vyslechl. Moc jsem to neobkecával, jen jsem mu vysvětlil, že si potřebuju nutně s někým promluvit. Odborně. Nejsem blázen, jen v tom potřebuju mít jasno. Objednal si mě k sobě na příští týden a já jsem byl rád.

Sotva jsem zavěsil, rozletěly se dveře mé kanceláře a v nich stála Koule. Nepříčetná, s rukama od těsta a s moukou na čele. Voněla po višních a vanilce a já jsem cítil, jak se mi na tváři rozlévá blažený úsměv. Kromě sexu byly koláče mé druhé nejoblíbenější téma k přemýšlení!

„Slečna Sweetová, osobně!“ zvolal jsem nadšeně a vychutnával jsem si teplou vůni koláčů, kterou kolem sebe s každým pohybem šířila.

„Krysáku, co to má znamenat?“  Řvala na mě, div mě nevyfoukla ven otevřeným oknem.

Zamrkal jsem.

„Krysák?“

Řehot ve vedlejší místnosti mě donutil vstát, obejít svůj stůl i ji, a dveře zavřít. Chlapi nemuseli slyšet všechno!

„Krysák?!“ zeptal jsem se znovu.

„Jo! Jsi hnusný zákeřný Krysák! Škodná! Ničíš mi život! Deptáš mě! Ponižuješ! A teď sis vymyslel tuhle blbost?! Jsi normální?“

Tím monologem na mě udělala trochu dojem. NIKDO mi neříkal Krysák! A taky říkat nebude!

„Tak moment, Koule, to ty ničíš život mě!“

„Já tobě? A čím? V kavárně pokaždé za tepla vyžereš ty nejlepší kousky a to výborné kafe si ani nevychutnáš! Vrcholem je můj děda, od kterého neustále poslouchám jak Chris tohle a tamto! Neustále na mě někde číháš a děláš mi naschvály! Sežereš mi snídani! Kdybych tě neznala a neznala sebe, řekla bych, že jsme jak staří manželé, kteří jsou spolu už ze zvyku a ubližovat si je vlastně baví.“

„Tys to všechno začala!“

„Jo?! A čím prosím tě?! Pronásleduju tě po městě jak zvrhlík? Dělám ti něco, co vidí celé okolí? Bavím tvou tupostí a nenažraností sousedy? Neodvážím se o tobě ani pípnout, protože já jsem hned lhářka a ty jsi ten svatý!“

Jak na mě mluvila, neustále se přibližovala a já jsem před ní couval, až jsem skončil na židli.

S jednou rukou v bok stála nade mnou a druhou mi hrozila prstem jako malému klukovi.

„Tohle byla poslední kapka, Krysáku!“

Zalovila v zástěře a hodila mi na stůl moje předvolání.

„Jestli ještě jednou zkusíš podobnou kravinu, tak ti slibuji, že to poženu na vyšší místa a nechám tě prověřit! Rozuměl jsi mi?!“

„Zavři ten zobák! Děláš mi tu průvan!“ Pro efekt jsem uhladil papíry na svém stole a probodl ji pohledem.

Kupodivu zmlkla.

Využil jsem toho a rozkázal jí:

„Sedni si na prdel, Koule! Promluvíme si!“

Zrudla do nehezkého, téměř fialového odstínu.

Vstal jsem, narovnal se v celé své impozantní výšce- Díky, geny!- a ukázal jsem důrazně prstem na židli naproti svému stolu.

„Sedni!“ vyštěkl jsem a ona se dala do pohybu.

Obrátil jsem oči ke stropu.

Proč já?!

Posadil jsem se taky a dal jsem si nohy na stůl. Mrknul jsem na ni.

„Jsem ochotný ti dát trochu pokoj. Ale něco za něco!“

Teď se konečně nadechla a nemohl jsem si nevšimnout, jak se jí šaty napnuly přes kozy!

Jsem chlap, sakra! Je mou občanskou povinností myslet na sex a kozy každou možnou a volnou chvilku!

Asi si toho všimla, protože se s výdechem nahrbila, jako by se snažila přede mnou schovat!

S podivným a nezvyklým nadšením jsem zavrtal oči do žlábku mezi těmi jejími kůzlátky! A nevědomky jsem si olízl tesáky! Chrup- mimochodem dokonalý chrup!- jsme měli v rodině taky!

Samozřejmě jí to neuniklo!

Zase zrudla!

„Co chceš?“ vrčela na mě přes zuby.

„Máš něco, co chci!“

Viděl jsem, co s ní ta neurčitá poznámka udělala!

„No, ty to nejsi! Chci, abys mi osobně přinesla šest druhů mých nejoblíbenějších koláčů!“ Pak jsem dodal: „Denně!“

„Chceš říct, že mi dáš pokoj, pokud ti denně dám šest koláčů?“ V jejím hlase byla nedůvěra a možná i úleva.

„Ty jsi tak chytrá! Právě jsem to totiž řekl!“ Jízlivý jsem uměl být až hrůza a schválně jsem každé slovo protáhl, jako kdybych udělal neuvěřitelný objev!

„A kdo to bude platit?“ zeptala se.

„Ty!“ vypálil jsem.

„Mám tě uplácet žrádlem výměnou za to, že mi dáš svátek?“

Po té otázce zmlkla a podle jejích těkajících očí jsem poznal, jak jí to v té hlavince šrotuje. Zase jsem ji sjížděl pohledem. Nemohl jsem si pomoct! Kdyby věděla, že mi stojí, zatímco tu po sobě štěkáme, stopro by mě vykastrovala!

Holýma rukama!

Těma rukama od těsta a mouky…

„Krysáku, já tě tak nenávidím!“ zahučela.

„Já vím!“ zvolal jsem sebevědomě. „Já tebe taky! Ale kvůli těm koláčům jsem ochotný vyhlásit příměří!“

„Dobře!“ procedila přes zuby a vstala.

„Začínáš od zítřka!“ Nemohl jsem si do ní nerýpnout. Souhlasila, na můj vkus, až moc rychle. Jak se nesla ke dveřím, koukal jsem na ten její zadek a chtělo se mi skučet!

Už jsem říkal, že jsem chlap?

„A nezapomeň! Když nebudu tady, přineseš mi je domů!“

Ohlédla se přes rameno, zabila mě pohledem- téměř jsem se v agónii zadostiučinění svíjel blahem, protože takhle ji vytočit, to jsem uměl jenom já- a práskla za sebou dveřmi tak, že jsem se bál, že je vyrve z pantů!

 

 

 

Ona:

 

 

Vracela jsem se do pekárny.

Ten hajzl!

Ten nenažranec!

Ten parchant!

Kdybych věděla, s čím se vytasí, ani bych za ním nechodila. Ale strážník, který mi obsílku přinesl, vypadal, že neodejde, pokud nepůjdu hned s ním. Třískla jsem plechem, do kterého jsem právě vpracovávala těsto, vystartovala jsem jak střela země- země a hnala se vstříc jednání, které jsem věděla, že se mi nebude ani za mák líbit.

Ještě jsem měla před očima mámin zděšený výraz, když jsem vyběhla zadním vchodem.

Budovou, kde sídlila místní policie, jsem se hnala jak hurikán. Vrazila jsem do jeho kanceláře a počastovala ho svou soukromou nadávkou.

Krysák se zdál nejprve zaskočen! Hrál na mě překvapení!

A pak mě okamžitě vyvedl z omylu a tvrdě usadil!

Zmetek jeden!

Prý koláče!

A na kozy mi čuměl jako proč?!

Olizoval si tu mlsnou hubu a mně se dělaly před očima kola!

To bylo nedostatkem kyslíku!

Ne z něho!

Ale z toho jak mě nasral!

Kývnout mu na ten jeho dementní nápad mi přišlo v ten moment osvobozující!

Cokoliv! Jen ať mě už nechá být! Ať už můžu vypadnout z toho jeho brlohu!

A pak mě dorazil rozkazem, že mu budu dělat donášku i domů!

Naser si, Krysáku!

Lítost, že jsem ty dveře nevyrvala při odchodu z pantů, mě zavalila jak kámen!

Největší vztek jsem vyklusala po cestě do pekárny.

Až do večera jsem s nikým nepromluvila. Máma to zkusila a byla odražena mým naštvaným pohledem!

Ona za to může!

Neměla mě brát na to hřiště!

Nemusela jsem tam narazit na Krysáka!

Nemusela jsem skončit jako provianťák pro tu jeho nenažranou mlsnou hubu a bezedný žaludek!

Představa, jak jsem si mohla krásně v klidu žít, mě na chvíli ukonejšila.

Bože! To by byl ráj! Bez Krysáka! Bez neustálého čekání, kdy mě zase na něčem vyhmátne! Poníží! Dorazí!

Dobře!

Chce koláče?! Má je mít!

S novým odhodláním jsem se pustila do práce!

Nejraději bych do nich zamíchala projímadlo!

Ale ty koláče nemohly za to, že byl Krysák nenasytná tlama s černou dírou místo žaludku.

Jediné, v co jsem ještě mohla doufat, že se jich ten dement časem přežere a bude mu z nich tak zle, že už je nikdy nebude chtít vidět!

Z psychologického hlediska by mohl mít v hlavě blok!

A blil by, jakmile by někdo jen zmínil slovo KOLÁČ! Nebo cokoliv, co s touhle pochoutkou souvisí!

Pak jsem si vzpomněla, jak se na maturitním plese ládoval! VŽDYCKY se ládoval!

Smutná skutečnost na mě dolehla!

Ten se jich NIKDY nepřežere!

Před očima se mi odvíjela má budoucnost!

Jak stárnu, jak v každé roční době a za každého počasí, plním formy, míchám náplně, peču a nosím to tomu zmetkovi. Jak stařičká a sešlá věkem lezu do schodů do jeho domu, abych doručila objednávku. Jak čekám i půl hodiny v mrazu než sleze on, starý a šmatlavý, schody v domě, aby mi otevřel a zabořil do krabice ten svůj dlouhý, špičatý čumák!

Jestli se něco v Krysákových dokonalých genech pokazilo, byl to ten frňák!

Bude ze mě prskající, blábolící stařena, která zná jen pečení pro toho nenažrance!

A bude mě to stát mailant!

Zoufale jsem se rozplakala a svezla jsem se na kolena!

Takhle já nechci umřít!

Musím vymyslet způsob, jak se ho navždy zbavit!

Vražda by byla nejjednodušší řešení!

Ale on byl šerif! A znal mě natolik dobře, že věděl, že na to nemám!

A měl pravdu!

Otrávit ho- to by taky nešlo!

Zkazila bych dobrou pověst Sweetových koláčů!

A pak mě to napadlo!

Šest koláčů denně, čtyřicet dva týdně, dva tisíce sto osmdesát čtyři koláče ročně- plus mínus! Taky nesmím zapomínat, že bude žrát i mimo domov- oslavy, svátky, pohřby, svatby, křtiny…

Ztloustne! Bude jak tank! Bude jak ti lidi v televizi, co už ani nevstanou z postele, protože jsou tak tlustí, že se ani nehnou!

Budu mu ty koláče péct! Budu ho s nimi i krmit, když to bude nutné! Do posledního drobku! Jestli cekne, že má dost, budu ho cpát ještě rychleji!

Uhyne sám na přežrání!

Ďábelštější to být nemohlo!

Jednoduché jako facka!

Chtělo to trpělivost! A výdrž! To zvládnu!

Sakra jsem Sweetová!

Peču ty nejlepší koláče na světě! A ony budou mou zbraní proti bezpráví, které na mě dlouhé roky páchal Krysák.

Moje sladká pomsta!

Vydržet, Sweetová!

Vydržet!