5. kapitola

„Sam, buď tak laskavá, hni tím svým zadkem a dones tohle na osmičku!“ křikl na mě Larry a já dostala chuť jednu mu ubalit, jako už několikrát za dnešní večer.

„Já vím, Larry, nejsem blbá!“ vyhrkla jsem, vzala objednávku a odnesla ji k patřičnému stolu. Larry se choval jako můj šéf. Jako bych nebyla nic. Prostě jen poskok, kterej překáží. Vůbec mu nedošlo, že jsem tu kvůli němu, abych ho zastoupila. Odnesla jsem prázdné sklenky ze sedmičky a zeptala se zákazníků, jestli nechtějí něco k pití. Nic. Došla jsem tedy za bar a začala mýt tu hromadu skleniček, co tu byla.

„Proboha, Samantho, podívej se na to. Pětka nemá co k pití, copak si tak neschopná?“ křičel na mě Larry a přilákal tak pozornost několika lidí sedících u baru. A to bylo maximum, co jsem hodlala vydržet.

„Do prdele, Larry. Jdi se vycpat. Celej večer tu lítám jak namydlenej blesk a ty nejsi ani schopnej umejt sklenice a pak tu na mě řveš? Jestli si myslíš, že si to nechám líbit, tak se teda zatraceně pleteš!“ křičela jsem na něj. Překvapeně se na mě díval. Ale to ještě nebylo všechno. „A nemysli si, že nevím, jak tu celej večer flirtuješ s touhle…“ prstem jsem ukázala na osobu, která byla jen těžko identifikovatelná pod vrstvou make-upu, „… kreaturou a makáš, jen když přijdu k baru!“ řvala jsem jak smyslu zbavená a vrhala po něm vražedný pohledy. Ignorovala jsem obecenstvo, které z téhle situace mělo ohromnou prču. Švihla jsem houbičkou do dřezu a došla dozadu do kumbálu, kde jsem si sedla a napila se z láhve Jim Beamu. Tohle na mě bylo vážně moc. Ještě chvilku a zcvoknu se z toho.

„Co se stalo, Sam?“ zeptal se Steve, přicházející do kumbálu ze svého druhého bytu, který byl nad barem. Zoufale jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že když mu to řeknu, nic se nevyřeší.

„Nic, vůbec nic,“ promnula jsem si dlaní obličej, postavila se, falešně se na něj usmála a šla k baru. Když mě Larry zpozoroval, prakticky na mě zavrčel. Ukázala jsem na něj prostředníček a otočila se k nádobí. Ani za nic jsem se odtud nehodlala hnout, dokud nebude všechno umyto. Jen ať si Larry lítá sám.

Netrpělivě jsem pozorovala hodiny. Už jen půl hodiny a Larry půjde pryč. Ach bože! Už aby to bylo. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že nestíhá, ale já ho v tom nechala koupat. Nehodlala jsem mu nabídnout svou pomoc a jak to tak vypadalo, tak on zase nehodlal o mou pomoc požádat. Jeho problém. Po pěti minutách si to ale rozmyslel.

„Mohla bys mi pomoct?“ začal nejdřív trošku ostře. Ani jsem se na něj neotočila.

„Promiň, ale právě tu flirtuju s nádobím, nemám čas,“ řekla jsem úplně normálním tónem. Měla jsem z něho srandu.

„Sam, já tě žádám, mohla bys mi pomoct,“ žadonil a já se vítězně usmála. Utřela jsem si ruce do utěrky a s úsměvem se vrhla do práce, které tu bylo až nad hlavu.

Než musel Larry odejít, zase se dalo všechno do pořádku. Všichni byli obslouženi a já spokojená, že jsem nad Larrym vyhrála. Ovšem on to nesl těžko. Prostě chlap. Co se dá čekat?

Když odcházel, jen se na mě pátravě podíval, ale nic neřekl. Myslím, že se mu nelíbil můj vítězný obličej, ale já ho prostě nedokázala zmírnit.

„Dostala ses mu pod kůži,“ řekl Steve, aniž by odvrátil pohled od půllitru, do kterého právě točil pivo. Pobaveně jsem se na něj podívala.

„Kompliment?“ zeptala jsem se ho a on kývl. Pokrčila jsem rameny a šla obsloužit hosty.

*** ***

Bylo asi okolo deváté hodiny večer, v baru bylo rušno, ale ne zas tak rušno, abych nestíhala. Bez problémů jsem obsluhovala zákazníky a ještě si stihla popovídat se Stevem, který mi pomáhal. Teda respektive, já pomáhala jemu.

K baru přibyl nový zákazník… tedy zákaznice. Hned mi došlo, co bude zač.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil ji Steve, aby ji políbil a já odvrátila pohled. Pobaveně jsem se usmála a šla leštit sklenky do druhého kouta baru, abych jim nedělala křena.

„Slečno?“ oslovil mě jeden muž od baru. Vzhlédla jsem.

„Co to bude?“ zeptala jsem se s úsměvem. Položila jsem vyleštěnou skleničku vedle umyvadla a čekala na objednávku.

„Dvě dvojitý vodky, díky,“ řekl a opět se otočil ke své společnici.

„Jistě,“ zašeptala jsem si pro sebe a musela jít na druhý konec baru, protože vodka byla tam.

„To je nová pomocná síla?“ zeptala se Stevova přítelkyně a já se na ni usmála. Začala jsem rozlívat pití do sklenek.

„Jo, Mary, tohle je Sam, Sam, tohle je Mary,“ představil nás Steve a Mary mi podala ruku. Stiskla jsem ji a usmála se.

„Těší mě,“ řekla.

„Mě také,“ odpověděla jsem, ale ona už mi nevěnovala pozornost.

„Přijde Andrew?“ zeptala se Steva a já protočila oči. Tak tohle už jsem slyšet nemusela, vzala jsem sklenky do ruky a odnesla je muži, co si je objednal. S úsměvem si je vzal a já si utřela ruce do krátké černé zástěry. Potřebovala jsem si nutně zakouřit. Nervózně jsem se podrbala na hlavě, rozhlédla jsem se kolem.

„Hej, Steve!“ křikla jsem na něj a on se na mě otočil. „Zvládneš to tu? Dojdu si jen zakouřit,“ řekla jsem a on se na mě nesouhlasně podíval. „Dík,“ řekla jsem a naposledy jsem se podívala k hlavnímu vchodu. To co jsem uviděla, mě vyděsilo. Do baru zrovna vcházeli benga a tak jsem neváhala a vystřelila zadním vchodem z baru. Popoběhla jsem o pár kroků, schovala se za roh a zapálila si cigaretu.

Ruce se mi třásly. Nevím, proč mám pořád strach z toho, že by mě mohli najít. Vždyť na té fotce jsem oproti reálu k nepoznání. Strčila jsem si cigaretu do pusy a rozpustila si vlasy. Tohle musí skončit nebo žádná noc nebude klidná. Budu se budit s myšlenkami na to, jak mě odvádějí zpátky domů. Ne, domů už ne. Už to není můj domov.

Sedla jsem si do dřepu a oklepala z cigarety popílek. Podívala jsem se na ten nástroj, kterým si zatloukám do rakve hřebík za hřebíkem. Ani nevím, proč je kouřím. Zahodila jsem z půlky vykouřenou cigaretu, postavila se. Pořádně jsem si prohrábla vlasy a vyšla zpět k baru. Přece se nebudu bát, že by mě poznali. Stejně už tam nebudou.

A opravdu, když jsem přišla zpět za bar, policajti už byli pryč. Usmála jsem se na Steva s Mary. Úsměv mi opětovali.

„Steve, já to tu zvládnu. Jdi si s Mary sednout,“ řekla jsem a mrkla na něj. Nejdřív chtěl něco namítnout, ale nenechala jsem ho ani zaprotestovat. „Ať už jste pryč,“ řekla jsem, došla k němu a doslova ho vystrkala z baru pryč. Ještě jsem jim zamávala a oni se vydali směrem k hlavnímu vchodu.

*** ***

Táhlo na půlnoc a já začala pociťovat únavu. A ani lidí tu dnes nebylo mnoho. Všechno se to vypařilo někam ven. Zaslechla jsem něco o pouličních závodech a tak nebylo divu, že tu takhle pozdě skoro nikdo nebyl. Nalila jsem si skleničku skotský a hodila ji do sebe, když se do baru vrátil Steve. Postavil se za bar a já ho s jedním nadzvednutým obočím pozorovala. Nejdřív jsem si do něj chtěla párkrát rýpnout, co tam dělali tak dlouho, ale přišlo mi to jako blbej nápad.

Oba jsme začali leštit sklenky a mně přišlo, že atmosféra mezi námi začíná houstnout. Vycházelo to ze Steva. Párkrát se na mě podíval, ale nic neřekl. Tohle chování mi přišlo divné a tak jsem se na něj po chviličce obrátila.

„Tak to vyklop. Na co se mě chceš zeptat?“ povzbudila jsem ho a vyhoupla se na pult. Chvilku se na mě díval a pak položil sklenku na své místo.

„Víš, že jsem docela všímavej člověk?“ řekl a já zvedla jedno obočí.

„Pointa?“ zeptala jsem se a on se zašklebil. Opravdu mi nedocházelo, o čem se tu teď se mnou snaží bavit. Co je mi do toho, že je všímavej? Podal mi papír.

„Smlouva, jen to podepiš,“ řekl a já si přečetla podmínky. Se vším jsem souhlasila a tak jsem podepsala. Podala jsem mu ji zpět a on se na můj podpis víc zaměřil. Pozvedl jeden koutek úst.

„Co je?“ zeptala jsem se ho nechápavě a on se na mě vítězně usmál.

„Dneska tu byli policajti,“ řekl a mně to došlo. Ne! Přeci není možný, aby mě poznal. Ne! To nepřichází v úvahu.

„No a?“ snažila jsem se znít klidně, ale moc mi to nešlo. Seskočila jsem z linky a sáhla po láhvi obyčejné vody. Napila jsem se a tím se tak zbavila knedlíku v krku, který se mi tam vytvořil.

„Nechali mi tu tohle,“ řekl a podal mi fotku. Neustále mě pozoroval s jedním nadzvednutým obočím. Ví to! On to ví. Prohlédla jsem si svůj obličej a ohrnula spodní ret.

„Co já s tím?“ zeptala jsem se ho a snažila se ho tak naposledy obelhat.

„Ale no tak Sam, nehraj to na mě. Jsem sice chlap, ale dost všímavej. Stačilo mi vidět ty oči,“ řekl a cvrnkl mě do nosu. Zírala jsem na něj s polootevřenou pusou a snažila se aspoň trošku uklidnit. „Vzhledem sice absolutně klameš, ale oči jen tak nezamaskuješ,“ řekl a já sklopila hlavu. Jsem v koncích. To moc dlouho na útěku teda nebudu. „Nemyslíš si snad, že bych tě napráskal, že ne?“ zeptal se mě podezřívavě a já se na něj nadějně podívala.

„Ne?“ zeptala jsem se ho celá vedle a on se zasmál.

„Ne. Řekni mi jedno. Cos provedla tak hroznýho, že tě hledají i policajti?“ řekl a já pokrčila rameny.

„Prostě jsem utekla z domu,“ řekla jsem a začala znovu leštit skleničky.

„To není možný. Musí v tom být něco horšího,“ řekl a měřil si mě pohledem.

„Přísaháš, že mě nenapráskáš?“ ujišťovala jsem se.

„Přísahám,“ řekl.

„Stejnak nevím, kde beru tu jistotu, že ti můžu věřit, ale budiž. Řekněme, že jsem nevyvedené dítě jedněch opravdu bohatých lidí,“ objasnila jsem a on se na mě nechápavě podíval.

„Bohatej fracek?“ zeptal se a já slyšela v jeho hlase opovržení. Podívala jsem se na něj.

„Právě proto jsem utekla. Nechtěla jsem jím být,“ vysvětlila jsem a doufala, že už se nebude ptát. Marně.

„Takže sis prostě sbalila svoje saky paky a utekla z domu jenom kvůli tomu, že si nechtěla bejt bohatej fracek?“ zeptal se nechápavě.

„Hele, koukni na to takhle. Je ti 19 let, dospíváš a instinktivně se snažíš řídit si život podle sebe. Pak si ale přijdou dva lidé, kteří si říkají rodiče, a komplet ti ho nalajnujou. Vyberou ti všechno. Střední, kamarády, vejšku. Vrcholem toho všeho je, že ti představí tvého budoucího manžela, v tvém případě manželku, o kterém do té doby nemáš ani zdání. Já sice už útěk plánovala dřív, ale tohle bylo prostě moc. Už jsem to dál nehodlala snášet. Radši budu chudá a budu si sama řídit život, než být bohatá a čekat na pokyny co smím, co nesmím, co musím udělat a čeho se vyvarovat… fuj!“ otřásla jsem se a opřela se rukama o linku.

„Takže oni bohatý děcka to asi nemají vždycky lehký, co?“ zeptal se s troškou soucitu.

„Ne v každý rodině to je takovýhle. V naší to tak je. A pak záleží na tom, jaký ty děcka jsou. Některým to vyhovuje, a někteří prostě chtějí být samostatní. Chtěj dělat chyby a kraviny, z kterých se následně poučí. Mám čtyři sourozence a ani jeden s tímhle stylem života problém nemá, tedy až na mě. Prostě jsem se jim nevyvedla,“ řekla jsem a začala rovnat skleničky do skříněk.

Steve na to nic neříkal, ani nebylo co. Já se ale musela ujistit.

„Můžu se spolehnout, že to nikomu neřekneš?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase a hodila po něm prosebný pohled.

„Máš mé slovo,“ řekl a usmál se.