Noc byla strašně dlouhá. Probděla jsem ji, pozorujíc otevřené okno, kterým vál do mého pokoje jemný vítr, jenž zlehka nadouval záclonu a zdvihal ji jako tančící šaty na přízračném těle.

Zato moje vlastní tělo bylo těžké a hlava ještě těžší. Pátek se přehoupl v sobotu, z popozítří se stalo pozítří, a ze zítřka se stal dnešek. Noc se vlekla k ránu a já jsem čekala na úsvit. Spánek nepřicházel a nepřicházel, když se mi hlavou honily všechny možné plány a scénáře, ze kterých jsem si nakonec vybrala jeden jediný. Musela jsem ho uskutečnit.

Musela jsem utéct.

Rozhodla jsem se napsat krátký dopis o tom, že nemám přátele a cítím se zbytečně, protože nejsem v ničem dobrá a nijak Zemi v dospělosti nebudu přínosná. Byla to sice pravda, ale důvod pro útěk z domova rozhodně ne. Přesto jsem doufala, že tomu policie uvěří, ačkoli jsem tak trochu pochybovala, že se skutečně dokážu ztratit a někde přežít dost dlouho na to, aby si moje pozdější zadržení nikdo nespojoval s tímhle útěkem. Byl to chabý plán plný děr, ale neměla jsem jinou možnost. Musela jsem utéct, abych dál neohrožovala rodiče.

Obloha začínala získávat nachový odstín, když jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byla už modrá. Nespala jsem. Slyšela jsem rodiče šramotit na chodbě, nejspíš už taky vstávali, ačkoli podle hodin bylo teprve půl deváté. Nechtělo se mi chodit dolů, pokud tam byl Joe, ale zároveň jsem chtěla posnídat s rodiči. Nakonec mi ale oblékání a dávání se do pořádku trvalo tak dlouho, že když jsem sešla dolů, rodiče už tam nebyli.

„Šli se projít,“ oznámil mi suše Joe, který seděl v kostkovaných trenkách a umaštěném tričku s logem Zemské zemědělské společnosti před televizí.

Vyndala jsem si z lednice mléko a začala si ho ohřívat na kakao. Dneska jsem vážně potřebovala nějakou vzpruhu. Posadila jsem se ke stolu, a snažila se vychutnat si svůj nápoj, jenže to zkrátka už nešlo.

„Budeš tady někdy dělat i něco jinýho, než pít moje mlíko?“ ozval se Joe najednou, stejně nezúčastněným tónem jako vždycky. Ani neodtrhl oči od televize. Byla to klasická poznámka, jaké trousil pořád. I tak mě to ale najednou rozpálilo doběla.

„Platíme ti. Nejenom nájem,“ zavrčela jsem na něj, prsty svírajíc ucho hrnku až mi zbělely klouby. „Nemáš už žádný právo si otvírat hubu.“

„To teda sakra že mám.“ Jak já toho chlapa nenáviděla! Zvedla jsem se a rozhodla se jít raději do svého pokoje a dopít si kakao tam. Jeho hlas mě ovšem přimrazil na místě: „Tvoje matka má ale vážně štěstí, že už nemohla mít další děti. Další spratky, jako jsi ty, už by nikdo nezvládl.“

Zaťala jsem zuby. Chtěla jsem jít za Alexem a vypadnout z tohohle domu. Přesto jsem se na Joea ale otočila. „Nech mámu na pokoji.“ Téměř jsem chtěla odseknout, že už tady stejně moc dlouho nebudu, ale nechtěla jsem mu ještě udělat tu radost.

„Víš, co jí říkal obvodní doktor ze ZZS?“ nadhodil Joe, který toho trápení rána zjevně neměl dost. „Že má tak silné předpoklady pro to, aby měla modrooké potomky, že je skoro zázrak, že její dcera není modrooká. A že kdyby už nepřišla o dělohu, dal by ji okamžitě sterilizovat.“

Otevřela se mi ústa. Zírala jsem na Joea a jeho slova do mě bodala jako jehly. Do očí se mi nahrnuly slzy vzteku a ruka, kterou jsem nedržela hrnek, se mi bezděčně zaťala v pěst. „Do toho ti nic není!“

Měl snad, jako mámin nadřízený, právo hrabat se v její zdravotní dokumentaci? Nebo to udělal prostě proto, že se mu líbí, že má nad námi takovou moc?

„Je mi do toho sakra hodně, když mě každej den ohrožuje tvoje přítomnost.“

Cítila jsem v krku žluč. Nedokázala jsem dál hrát klidnou. „Necháš mámu konečně na pokoji, když odsud odejdu?“

Uštěpačně se uchechtl mému hloupému a dětinskému nápadu. „A kam půjdeš? Víš, že se mezi provinciemi nedá cestovat bez povolení. Nedojdeš ani na okraj města a už tě chytnou, to se vsadím!“

„Jak to jenom můžeš dělat? Jsi odporný prase,“ zašeptala jsem. Krk mi spaloval horký vztek. „Moji rodiče jsou ti nejlepší lidé na světě a ty oproti nim nejsi nic než odpad. Chci, abys to věděl. Kdyby to bylo jen o mně a o tobě, s radostí bych tě udala. Nic jinýho si totiž nezasloužíš.“

Joe mě probodl pohledem. Jeho tvář brunátněla. „Laskavě toho nech, jo? Dívám se na televizi a tvoje malicherný problémy mě nezajímají. Tvoje matka je hezká ženská a já jsem chlap. Ona dělá to, co je její povinností…“

Vykřikla jsem, když jsem po něm hodila hrnek. Horké kakao se rozstříklo po celé sedačce, hrnek narazil do Joeova ramena, pak spadl na zem, nerozbitý.

Zato Joe rozpoutal hotové peklo. Bolestně zavyl. „Ty krávo zasraná!“ zařval tak silně a naštvaně, až jsem couvla. Vyrazil proti mně, hnědá tekutina mu lepila tričko k tělu a stékala mu po nohou i trenkách. Ustoupila jsem tak rychle, jak to jen šlo. Zacouvala jsem do kuchyně. Moje ruka jela po kuchyňské lince, když jsem couvala dozadu z jeho dosahu. Jeho obličej byl stažený a rudý hněvem, zuby vyceněné v rozzuřeném šklebu. Věděla jsem, že mi teď něco udělá.

Věděla jsem, že mi ublíží.

Najednou byl u mě. Nečekala jsem takovou rychlost, nestihla jsem uhnout. Jeho ruka tvrdě přistála na mé tváři. Síla toho úderu se mnou smýkla na stranu. Rukou jsem se bolestivě praštila o okraj židle. Joe mě chtěl popadnout za paži, ale rychle jsem uhnula dozadu. Musela jsem rychle obejít stůl a utéct pryč. Moje pozornost směřovala k východu z místnosti, ale Joe se nemínil vzdát. Zblokoval mi cestu. Abych se dostala okolo něj, musela bych přelézt stůl nebo kuchyňskou linku. Byla jsem v pasti.

„Ty odporná zasraná krávo!“ vrčel na mě, zatímco jsem se tiskla do rohu. Přibližoval se ke mně, najednou pomaleji. Mezi námi už nebyl ani metr a půl. „Jak si můžeš dovolit, jak si sakra můžeš jenom dovolit, být tak drzá?!“

Pravá tvář mě pálila. Z očí mi tekly slzy vzteku a ponížení. Bylo to zlé, moc zlé. Natáhla jsem před sebe ruku, abych ho udržela dál.

„Nech mě na pokoji. Prostě mě pusť!“

„Prošlo ti už hodně věcí, ale tohle mi dělat nebudeš!“

Najednou jsem uviděla svou spásu; pohled mi padl na stojánek s noži na lince. Byl akorát v úrovni Joea. Sice jsem nevěděla, co s nožem udělám, ale chtěla jsem mít zbraň.

Musela jsem být rychlá.

Posunula jsem se o pár milimetrů podél kuchyňské linky. Joe sledoval můj pohled. Když mu došlo, na co se dívám, vystartoval. Byla jsem rychlejší. Přitáhla jsem celý stojan k sobě, jeho prsty se tvrdě otřely o ty mé, ale nechytily.

Vytáhla jsem největší rukojeť. Nůž byl dlouhý a ostrý. Namířila jsem ho proti němu, stojan tiskla pod paží. „Okamžitě mě pusť pryč!“

Joe byl viditelně zaskočený. Pak se jeho koutky ale stočily do pohrdavého úsměvu. „Kriminálnice. Měli pravdu, nejsi nic než kriminálnice. Nesnažila ses náhodou celou dobu dokázat, že to tak není?“

Z očí mi tekly slzy a zamlžovaly mi výhled. Měl pravdu. Prudce jsem mrkala. Jeho slova mě v tu chvíli velmi překvapila.

„Chci jenom projít ven! Tak mě pusť!“ řekla jsem, ale znělo to velmi nejistě na to, že jsem mu hrozila nožem.

Joe se ke mně naklonil, ruku nataženou před sebe. Nejspíš mi chtěl nůž vzít, to mi ale došlo až později. Myslela jsem si, že jde proti mně noži navzdory. Vrhla jsem se kupředu a chtěla se prosmýknout kolem něj. Stojan s noži jsem pustila na zem. Dopadl se zařinčením kovu vypadlých nožů. Joe se zjevně lekl, ustoupil dozadu. Klopýtla jsem, jeho ruka se napřáhla proti mně.

„Ty malá děvko!“

Ani jsem nevěděla jak, a nůž se zařízl do masa. Zpětně mi došlo, že jsem si to v tu chvíli ani pořádně neuvědomila, tak snadno se nůž zařízl do měkké tkáně, jako kdyby projel máslem.

Teprve tehdy, když Joe hlasitě zařval a z měkkého nadloktí se mu vyvalila krev, mi došlo, co jsem udělala. „Ty zasraná kurvo!“

Upustila jsem nůž na zem. Na nic jsem nečekala a běžela.

Alex mi otevřel, trochu udivený. Musela jsem vypadat hrozně. Měla jsem na sobě ještě krev? Vběhla jsem mu do náručí.

„Alexi, svatá Ameriko.“ Lapala jsem po dechu. „Já jsem ho pobodala, bodla jsem ho nožem, je to pravda, všechno je to pravda. Měli pravdu, celou tu dobu měli pravdu… jsem nebezpečná, monstrum. On to říkal, říkal, že jsem celou dobu chtěla dokázat, že to tak není, ale nakonec jsem to všechno pokazila… Jsem násilník. K-kriminálník… Měli pravdu, měli…“ Nemohla jsem popadnout dech a celé hrdlo jsem měla stažené, jako kdyby mi ho zevnitř tiskla něčí ruka. Třásla jsem se a okraje zorného pole mi stravovala tma. „Měli pravdu, měli pravdu…“

„Gino, co se stalo?“ zeptal se Alex naléhavě, drže mě stále pevně za ramena.

Lapla jsem po vzduchu. „Mohla jsem bejt skutečnej vrah! Bodla jsem ho! Jsem fakt nebezpečná, přesně jak mi všichni říkali… nemám šanci dokázat, že se mýlili, protože se nemýlili… Já… já… skutečně jsem bodla člověka. A nejhorší na tom je, že bych to s chutí udělala znova! Co když se mi to vlastně líbilo? Co když to udělám znova?!“

„Gino!“

Ječela jsem? V porovnání s jeho zvýšeným hlasem určitě. Sevřel mi ramena pevněji. „Uklidni se a řekni mi, co se stalo! Ty jsi bodla Joea?“

„Jo, bodla jsem ho. Měli pravdu. Měli pravdu. Jsem kráva.“ Trhaný nádech. „Proč jsem nešla do lágru sama? Alespoň bych nikoho nemohla ohrožovat. Země má celou tu dobu pravdu. Jak jsem si jenom mohla myslet, že ne? Země nám nechce ublížit, nikdy nechtěla. Chtěla nás jenom chránit. Nás i vás! Jsem odporná sobecká kráva, když jsem si myslela opak… Moji rodiče… nezaslouží si to, nezaslouží. Já… jsem oporná! Jenom se na mě podívej! Jak můžeš mít někoho takovýho vůbec rád?!“ ke konci se mi hlas lámal vzlyky. Hlava se mi točila. Všechno kolem mne klouzalo, ujíždělo. Kolena mi měkla. Dlouho mě neudrží. Dlouho už to tu nezvládnu. Ne, ne…

Alex najednou chytil moje vlasy v týle.

„Jsem totiž…“

Škubl za ně, až se mi hlava zvrátila dozadu. Zalapala jsem po dechu a konečně ho popadla. Bolest mi projela hlavou a pročistila ji. Zprudka jsem oddechovala a zírala do jeho znepokojené a starostlivé tváře, na jeho pootevřená ústa, na jeho oči, kterýma se propaloval do mé tváře. Mlčela jsem. Alex zapletl ruku do mých vlasů, na to samé místo, kde mi za ně škubl, a přitáhl mě k sobě.

Držel mě pevně, až jsem nemohla dýchat, když jsem mu vzlykala do trička.

Držel mě dlouho.

„Tak co se stalo?“ zeptal se mě pak, když jsem se konečně trochu uklidnila. Vzhlédla jsem, doufajíc že mám obě čočky.

Rychle jsem Alexovi řekla, co se stalo. Nakonec se trochu pousmál. „Svatá Ameriko, Gino, to se mi ulevilo,“ vydechl, viditelně uvolněnější, „lekl jsem se, že jsi ho ubodala.“

Kousla jsem se do tváře. „Ale… co kdybych toho vážně byla schopná? Já… myslím, že si to zaslouží… já nevím, Alexi, já prostě…“

Alex mi položil prsty pod bradu a prudce mi zvedl hlavu. Pak sevřel mou tvář, abych se mu musela dívat do očí. „Ten hlavní rozdíl mezi tebou a všemi těmi vrahy je ten, že se kontroluješ! Můžeš mít násilnickej gen, ale pořád jsi to ty, stejná jako jsi byla vždycky! To, jací se narodíme a jakou máme povahu, je sice jedna věc, ale to, že se dokážeme kontrolovat, je věc druhá.“

Zírala jsem na něj vykulenýma očima. „Alexi…“ zašeptala jsem, moje oči znovu plné slz. Dívala jsem se na jeho tvář dlouhou chvíli, když jsem si přebírala jeho slova v hlavě. Bylo to možné? Měl pravdu? Měl skutečně pravdu!

Chtěla jsem mu říct, jak moc ho mám ráda. Dodávala jsem si odvahu. Třeba řekne to samé. Doufala jsem. Nadechla jsem se. „Alexi…“ Bylo těžké ta slova vyřknout nahlas. Zadrhla se mi na rtech. Alex se na mě dál díval, jeho tvář prozrazovala různé emoce. Nedokázala jsem jeho výraz rozluštit.

Nic neřekl. Pak se ozval zvonek. Alex nepustil můj pohled, ústa měkce pootevřená. Chtěl něco říct?

„Garda! Okamžitě otevřete!“

Zakryla jsem si ústa rukama, abych nevykřikla. „Co?“ vypískla jsem.

Alex zavrtěl hlavou, najednou hodně rozhozený. „Jdu se podívat.“ Chytil mě za ruce a naklonil se ke mně, jeho hlas byl tichý a velmi, velmi naléhavý. „Schovej se v koupelně a zůstaň tam! Jestli budou dělat prohlídku domu, uteč oknem přes zahradu a počkej na mě v tom parku, kam jsme chodili běhat, dobře? Není to daleko.“

Moje hlava se pohybovala nahoru a dolů, kývala jsem, ale smysl mi unikal. Přesto jsem ale rychle přešla do koupelny a přivřela dveře k rámu, abych slyšela. Srdce mi bušilo až v krku i v konečcích prstů, když jsem se choulila vedle umyvadla, hlavu přitisklou u dveří, abych vše slyšela.

Slyšela jsem, jak se domovní dveře otevřely. Pak hlas: „Alexander Brooks?“

„Jo. Totiž… ano.“

„Máme důvodné podezření se domnívat, že se stýkáte s člověkem, který má v sobě násilnický gen s vnějším projevem modrých očí.“

Přitiskla jsem si dlaň na ústa, oči vytřeštěné. To ne, svatá Ameriko, to ne, to ne, to ne…

Alex chvíli mlčel, ale potom zase slova našel: „Můžu se zeptat proč?“

Slyšela jsem nějaké mumlání, pohyb, baryton toho muže, který mluvil doteď. „Počkejte na mě venku, chlapi.“

Dveře se s cvaknutím zavřely, mužův hlas se stal osobnějším, možná i trochu shovívavějším: „Alexi, přišlo nám anonymní udání. Nevěřil jsem tomu, ale moje dcera Claire potvrdila, že by to mohla být pravda.“

Cítila jsem staré známé bodnutí v močovém měchýři. Ruce na ústech se mi třásly, jazyk se mi přilepil na patro, moje ústa byla naprosto suchá a v krku mě pálilo. Kdo ho mohl udat? Kdo o mně věděl? A proč to udělal?

Pak mi to došlo.

Joe.

Byla tohle jeho odplata?

Nebo to snad byla přímo Claire? Jistě, její otec byl gardista. Nejspíš to měla v krvi a o Zemi by nikdy nezapochybovala. A mimo to… Alex. Co s ním měla? Něco to určitě bylo. Mohla na mě žárlit tak strašně, že by si všimla mých čoček? To mi do teď jaksi nedošlo. Ale… bylo možné, že byla Claire skutečně nebezpečná a neváhala by mě udat?

„Já…,“ začal Alex tak nejistě a tiše, až jsem si myslela, že to ani nemluví on. Tenhle pokořený, poraženecky tichý a nejistý hlas se k němu vůbec nehodil. „To udání je… falešný. Není to pravda. Je to blbost!“

Gardista – Claiřin otec – se na okamžik odmlčel. Když znovu promluvil, jeho hlas byl mírný, ale o to výhružnější. „Alexi. Já tě znám. Vím, že jsi hodnej kluk. Když mi teď řekneš, kdo to je, můžu zamhouřit oko. Vážně můžu. Pokud to ale neuděláš… víš sám, co bude následovat. Domovní prohlídka. Prohlídka a výslechy tebe i všech členů tvojí rodiny. A pokud se potvrdí, že někdo z tvých známých skutečně modrooký je, můžeš na vedení ZSMČ zapomenout. Stejně tak na členství v něm. A moc dobře víš, že pokud nejsi člen, nepustí tě na univerzitu. A stejně tak armáda. Jaké jsi dostal přidělení? Letectvo? Myslíš, že by chtěli, aby takový člověk dostal takovou zodpovědnost?“

Ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale náhle jsem klečela na kolenou, objímala se pažemi kolem trupu a lapala po dechu. Nemohla jsem dýchat, celá moje tělo se třáslo.

„A to nemluvím o tom, kdyby se prokázalo, že jsi s tím modrookým spolupracoval. Nebo že jsi ho pomáhal krýt. Uvědomuješ si, jak odporný prohřešek to je? Protizemské jednání škodlivé společnosti je trestáno pobytem v pracovním táboře.“

Alex dlouho mlčel. Ozvěnou slov mi byl už jen můj vlastní dech. Seděla jsem u těch dveří hodiny, dny, roky.

Přesto ale neuplynulo víc než pár vteřin, když Alex řekl o něco hlasitějším, ale neméně nejistým hlasem: „Angela Bennetová.“