Stála jsem před zrcadlem a vzpomínala na to, když jsem se k tomuto kroku připravovala poprvé. Byla jsem tenkrát šíleně nervózní a dnes? Hrozně se těším. Kolem těla se mi ovinuly dvě ruce a dotyčný si mě zády k sobě přitáhl.

 

„Opravdu chceš začít znovu?“ zeptal se mě Nathaniel a já na něm viděla, že je z toho celý nesvůj. Tak nerad mě pouštěl mimo svůj dohled.

 

„Ano,“ odpověděla jsem mu a on si mě k sobě přitáhl ještě víc.

 

„Nevím, jak vydržím ten večer bez tebe,“ svěřoval se mi.

 

„Máš tu partu draků, kteří tě budou hlídat,“ rejpla jsem si do něj, ačkoliv jsem věděla, že před nimi se raději někam zahrabe.

 

„Jo, z těch jsem ohromně nadšenej,“ svěřil se mi s něčím, co už jsem dávno věděla. Jeho přístup k drakům se ani potom, co všechno jsme s nimi zažili, prostě nezměnil. Pořád je moc nemusel.

 

„Já vím, že bys raději jenom mě. Jenže bez nich, já žít nemůžu,“ opakovala jsem mu už asi po sté.

 

„A s tím jsem se musel už dávno smířit,“ upozornil mě a já si oddychla, že v den, kdy jsme to začali rozebírat, jsem měla vyhráno. Tenkrát jsme jen řešili, kde najdeme dům s několika jeskyněmi. Naštěstí nám poradil Damien, takže bydlíme v jeho sousedství. Kousek za New Yorkem.

 

„Vždyť víš. Byl bych radši, kdybys byla doma a vychovávala moje děti,“ připomínal mi zase.

 

„Kdo si počká, ten se dočká. Tohle jsme si vyříkali, ne? Na to přece máme celou věčnost,“ poukazovala jsem jen na holá fakta.

 

„Miluju tě,“ odpověděl mi, ale já moc dobře věděla, že to bude pořád zkoušet. Měli jsme před svatbou a do té doby jsem se dětí minimálně chtěla zdržet. Už tak jsem nebyla nadšená z toho, že na mě tolik tlačil. I když jsem ho chápala.

 

„Taky tě miluju,“ vrátila jsem mu a plánovala, jak ho vezmu k nějaké kamarádce se spoustou brečících dětí. Potom by ho to snad mohlo na nějakou dobu přejít. Jen nějakou takovou budu muset najít.

 

Naposled jsem ho políbila a vydala se do školy. Bylo těžké ho tam nechat, ale z jeho neustálé společnosti by mi časem mohlo začít hrabat. Nerada bych už před svatbou dostala ponorkovou nemoc.

 

Dojela jsem autem před školu a zaparkovala. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se po parkovišti a uviděla Fionu s Melem.

 

„Takže nakonec tě pustil,“ rejpla si hned místo pozdravu Fiona.

 

„Neměl na výběr,“ odpověděla jsem jí a Mel se trochu zašklebil.

 

„Jo, uhodlas. Taky jsem neměl na výběr,“ potvrdil mi Mel a já se usmála. Moc ráda jsem je viděla stále spolu. Fiona vedle něj doslova zářila.

 

„Jdeme na to?“ vyzvala jsem je.

 

„Jasně, ale bude to divné bez těch dvou,“ opáčil Mel a připomněl nám osud našich dvou spolužáků.

 

„Hm,“ zabručela Fiona.

 

„Nepřemejšlejte nad tím. Musíme jít prostě dál,“ povzbuzovala jsem je.

 

„Dobře,“ potvrdili mi oba a potom jsme znova vstoupili do dveří, které lemovaly vstup do noční akademie.

 

„Ale třeba se Lea někdy vrátí,“ povzdychla si Fiona a já to raději nekomentovala. Víc depresivní nálady jsem navádět nechtěla. Do školy jsem se těšila už dlouho a tímto způsobem jsem si den nechtěla zkazit.

 

…

 

„Chalcedone, ty bylinky nemůžeš dohromady míchat?“ napomínala ho Mokaito.

 

„Ale zvlášť ti pomáhají,“ přesvědčoval jí.

 

„Chalcedone, jsou to jen těhotenské nevolnosti,“ uklidňovala ho a modlila se, aby ho ta přehnaná starost už konečně přešla.

 

„Ale už si sežehla druhou místnost ohněm a Anna nebude nadšená z toho, až uvidí, jak si to tu zdevastovala,“ vysvětloval jí.

 

„Anna to pochopí,“ uklidňovala ho Cristal a čumákem povzbudivě šťouchala do Mokaito. „Jak ti jinak je? Už tě přešla chuť na lidi?“ zjišťovala Cristal.

 

„Už je to lepší, ale furt se modlím za to, aby Nathaniel Annu naštval a ona mi ho hodila k večeři,“ vtipkovala, ačkoliv byla z toho všeho hrozně nesvá, protože se jí v blízkosti lidí opravdu špatně odolávalo a oni doopravdy voněli jako to nejlepší, co snad kdy cítila. Ale tyhle těhotenské choutky musela přemoci.

 

„Myslím, že tohle je jen začátek všeho zmatku. Počkej, až se to malé narodí,“ upozorňoval je Chalcedon.

 

„Aspoň se nebudeme nudit,“ prohlásila Cristal a usadila se na ještě nespálené polštáře.

 

„A teď povídej ty!“ vyzvala ji Mokaito.

 

„Jak jste na tom s Ametystem?“ zjišťovala nadšeně Mokaito a Chalcedon se raději rozhodl odejít ven z jeskyně. Ženské štěbetání na téma, jak dokonalý má dotyčný zadek, ho jistojistě nezajímalo.

 

„Miláček,“ povzdechla si Cristal a Mokaito ji úplně chápala. Dračí hormony vůči drahé polovičce vždy byly velmi intenzivní, a když jste se s někým konečně dali dohromady, stálo to za to.

 

„Ale,“ spustila Cristal,“ mám pro tebe jednu novinku,“ sdělila jí.

 

„Povídej,“ vyzvala ji Mokaito.

 

„Dneska ráno jsem málem sežehla nechtěně Nathaniela, když nám s Annou dával snídani,“ svěřila se jí Cristal.

 

„Panejo, taky čekáš prcka!“ vykřikla nadšeně Mokaito.

 

„Já nevím,“ nebyla si jistá Cristal. „Zatím to vykřikovat do světa nebudu, dokud si nebudu jistá.“ Fakt ho ráno nechtěla sežehnout, ale prostě to zní ráno vyletělo a ona se opravdu nebyla jistá tím, proč se jí to stalo.

 

„Dej tomu ještě nějaký ten týden a všechno bude jasné,“ povzbuzovala ji. Cristal se povzdechla a v hlavě se snažila přijít na to, jak se do takové patálie mohla dostat. Na těhotnou dračici je mladá, ale její hormony se vedle Ametysta naprosto zbláznili. Když on je prostě tak sladký a milý, chápavý. A byla naprosto nadšená z toho, že světem mohli otřásat tak často, i když je jejich okolí neustále zesměšňovalo a nabádalo, aby si jejich milostné hrátky vyřizovaly přes den, protože někteří by místo večerního zemětřesení raději spali. Sice je chápala, ale pořád to byla neustále nadržená dračice a to prostě ovlivnit nemohla. Hlavně ne potom, co neustále přijímá za pocity od Anny. Jak se totiž zdá, tak Nathaniel taky moc nezahálel a byla mu vděčná za to, že Annu dělal opravdu šťastnou.

 

Jukla se na své vypasované bříško a povzdechla si. Doufala jen v jediné, jestli je opravdu těhotná, že to všichni přijmou s jásotem. V Ametystovi měla velkou oporu a jako otec by se zdál jako jeden z nejlepších a krom toho si konečně musela přiznat jednu věc: „Že ho opravdu milovala.“

 

…

 

Damien jako každý den v posledních několika měsících seděl uprostřed lesa, který kdysi vytvořila jeho manželka, a snažil se jí být tímto způsobem, co nejblíž. Snažil se žít, jak jí slíbil, ale bez ní mu bylo smutno. Jinou ženu si pořizovat nechtěl a pořád doufal, že jeho drahé polovička se jednou vrátí. Prosil přírodu o slitování každý den, ačkoliv nevěděl, zda ho vůbec někdo vnímá.

 

Seděl v kleče a hlavou se opíral o trávník a dýchal svěží vůni trávy, když se kolem něj rozfoukal překvapivě velký vítr. Trochu v očekávání a zároveň i ze zvědavosti po několika hodinách zvedl hlavu. Zaostřil a uvažoval chvíli nad tím, jestli už z toho všeho nemá halucinace.

 

„Vrátila ses,“ zašeptal, i přes jeho nejistotu z toho, že už se zbláznil.

 

„Ne, ještě ne. Jdu ti jen někoho předat, a pak se budu muset vrátit zpět,“ sdělila mu. Sice nebyl nadšený z její poslední věty, ale zaujalo ho to, co řekla před tím. Lea se k němu postupně pomalu přibližovala a on si ji prohlížel. Vypadala ztahaná, ale ve tváři měla jakousi čirou radost, a pak se v jejích rukou něco pohnulo a on zaostřil na jakýsi uzlíček v její ruce a ztuhnul. Moc dobře si pamatoval den, kdy si ho téměř sama vzala bez jakéhokoliv svolení, jenže je mu to nakonec nevadilo. Byla to pro něj ta nejkrásnější noc v jeho životě. A teď před ním stála jeho žena s tím, co dali tu noc vzniknout. Zahřálo ho u srdce při pohledu na ten malý uzlíček, ale zároveň jím projela vlna starosti o jeho ženu. Čím vším si musela v několika měsících projít?

 

„Proč?“ vybalil na ní. „Proč mi ho předáváš?“ zjišťoval.

 

„Chci pro ni obyčejný život,“ odpověděla mu. „A chci se, co nejdříve vrátit k tobě. S ní po ruce je to daleko náročnější než bych kdy čekala. Zároveň se bojím, že bych jí mohla ublížit,“ vysvětlovala mu.

 

Damien se k Lee opatrně přiblížil a pohlédl na ten malý uzlíček. V něm se vrtěla malá holčička a koukala na něj čokoládovýma očima, vlastně jeho očima. Pyšně se s úsměvem podíval na Leu a ta se na něj zpátky také usmála. Ale kromě jejich dítěte toužil udělat ještě jednu věc. To co mu chybělo nejvíc. Zvedl ruku a pomalu Lee přejel po tváři. Ta zavřela v reakci oči a šťastně vydechla. Potom otevřela oči a Damiena trochu zarazilo, když si všiml, že Lee zasvítily trochu modře oči, ale neodtáhl se a rychle se přitisknul na její rty. Letmo jí ukradl polibek. Jenže Lea se začala celá třást.

 

„Vem si ji ode mě,“ přikazovala mu a on tak udělal.

 

„Jak si ji pojmenovala?“ zjišťoval ještě narychlo, než Lea zmizela.

 

„Tu čest dávám na starosti tobě,“ pošeptala a pak se rozplynula.

 

Damien tam stál s malým uzlíčkem v ruce a malou kolébal ze strany na strany. Nikdy nepřemýšlel nad dětskými jmény, ale rozhodl se malou pojmenovat jménem víl. Jménem, které vyjadřuje královnu zahrady i divoké přírody, bdící na hranici, kde končí příroda zkrocená člověkem a začíná divočina. Připadalo mu to jako jméno vyjadřující dobu jejího narození, a proto ji pojmenoval Shaylee.

 

„Shaylee, ti budeme říkat,“ sdělil jí a zakolébal s ní zase ze strany na stranu. Porozhlédl se po okolí a i přestože Leu už neviděl. Řekl vděčně:

 

„Líbí?“ Už neočekával žádnou odpověď, ale byl šťastný jako blecha. Měl poměrně dobré vyhlídky do budoucna. Dostal naději od Ley k jejímu návratu a zároveň už nebyl sám. Musel se postavit ke všemu s velkou zodpovědností, protože chtěl, aby jednou na svou dceru mohl být pyšný a to bylo něco, co ho nutilo zase pořádně žít.

 

Shrnutí