Tohle všechno jsme tu napsaly
22.12.2016 [23:57], Vasanti, ze série Černé duše, komentováno 3×, zobrazeno 1334×
Už se nám blíží Štědrý den a je mi jasné, že tak jako každý rok i letos ve svých domovech kouzlíme, abychom svým blízkým a milovaným vytvořili krásné Vánoce. A tak, tu pro Vás mám, až si na chvilku sednete a chytnete druhý dech, další střípek povídky (pokud na ní budete mít náladičku). :)
Přeji nám všem krásné Vánoce. Plné lásky, míru a šťastných okamžiků. Mějme se rádi a měňme společně svět na lepší místo pro nás i budoucí generace. :)
Děkuju všem, kteří čtou a nejvíc děkuju Silvaren, která to se mnou táhne už nějaký ten pátek a je skvělá! Naprosto! :)
PS: S Iljou se pomalu, nezadržitelně blížíme ke konci. Tak hezké počtení! :)
Sedím na lavičce s Lenou a užíváme si ticha. Chodím za ní pravidelně. Prochází si peklem, ale podle Vladimíra se z toho pomalu ale jistě dostává.
„Tak jste to dali zase dohromady?“ zeptá se mě. Přikývnu. „To je dobře. Hned je na něm vidět, že je spokojenej. Ne, že by se dřív choval jinak, ale bylo viditelný, že mu něco nevychází tak, jak by chtěl. A byla jsi to ty.“
„Je to možný,“ nasadím si sluneční brýle.
„Už na tý výstavě jsem věděla, že si spolu začnete. Bylo to jasný,“ řekne. „Vlastně ti ho docela závidím. Chtěla bych potkat někoho, kdo by byl aspoň z půlky tak zodpovědnej a chápavej.“
„Jo, takovýho ti přeju.“
„Zatím mi bude bohatě stačit, když mi ho občas pučíš,“ zasměje se. Přidám se k ní.
„Je plně obsazenej,“ směju se dál.
„Až odsud vypadnu, odstěhuju se někam daleko. Do nějaký malý prdele, kde mě nikdo nezná, a začnu znova, víš?“ svěřuje se mi se svým plánem.
„To není nejhorší nápad.“
„Viď?“ pousměje se.
„Až si to místo najdeš a zabydlíš se, přijedu se za tebou podívat.“
„Jo, to bude fajn.“
V práci je docela frmol. Kryštofovo kadeřnictví bylo zařazeno do nějaké soutěže a naši se umístili na nejvyšších příčkách, takže máme plno objednávek a dveře se u nás netrhnou. Na všech je vidět únava, ale nikdo nepolevuje. A ani já nezahálím. Rozdávám úsměvy na všechny strany a starám se o klienty během čekání nebo je zásobuju informacemi o výrobcích, které naše kadeřnictví používá.
Kryštof na mě pěje chválu a vzájemně si dodáváme energii. Pravda, on září jako sluníčko díky Robinovi. Ještě pořád.
Po pracovní době si sedneme s kafem do křesel a oddechujeme. Teda oddechuje hlavně Kryštof, i když mě taky docela bolí nohy od toho věčnýho stání a pobíhání sem a tam.
„Pernej den,“ vydechnu. „Ale je fajn, že máme tolik zákazníků.“
„Jo, to jo. Za měsíc to poleví, ale snad někteří budou chodit dál,“ pousměje se.
„Pohádali jsme se s Vladimírem. Bylo to hustý. Řekla bych, že jsem nikdy necejtila tolik pocitů najednou,“ řeknu do ticha.
„Kvůli čemu jste se pohádali?“ zajímá se.
„Ále, kvůli Jakubovi a tomu, že jsem s ním spala a hulila. Zapomněla jsem mu napsat, že je konec. Úplně mi to s tou euforií, že jsme zase s Vladimírem spolu, vypadlo.“
„Ty seš číslo,“ pousměje se. „To ti vypadla teda dost zásadní věc, víš to?“
„Jo, vím. Pro jistotu jsem vymazala veškerou komunikaci s ním a dělám, že nikdy neexistoval.“
„A jak to vlastně zjistil?“
„Přišla mi zpráva, když jsem byla ve sprše a,“ na chviličku se odmlčím, „a tím, že tam bylo, že je to od Jakuba, se v něm asi zvedla vlna,“ rozhodím ruce. „Nevím čeho. Vzteku, zvědavosti, kdo ví. Přečetl si ji. Ptal se, kdy na to vlítnem, a zmínil se o tom, že má trávu.“
„To musel bejt šok, co?“ ušklíbne se.
„Myslím, že nakonec to byl velkej šok pro nás oba. Hlavně z toho, co se pak rozpoutalo.“
„No, evidentně vám hádky asi prospívají. Záříš jako sluníčko a ani on nevypadal ráno nějak zničeně.“
„Jo, teď po x dnech se dá mluvit o tom, že je to už v pohodě. Jinak jsme kolem sebe dva dny chodili jako hladový šelmy a hrozilo, že jeden z toho hladu vystartuje po druhým. Jenom aby se něco dělo. Takže mě teď z práce nejenom vyzvedává ale i mě do ní vozí, pokud nám to vychází časově.“
„Hlídá si tě.“
„Docela dost. Je jenom otázkou času, kdy mi to začne vadit.“
„Co ti na tom vadí? Ten jeho zájem abys nedělala blbosti?“
„Ne, ta ukrutná nesvoboda volnýho pohybu. Tohle nedám. Po nějakým čase mě to začne zabíjet.“
„Tak si s ním o tom promluv, dřív než bude pozdě.“
„Je těžký s ním o tom mluvit. Zvlášť když má pocit, že dělá to nejlepší. Zrovna se zklidnila situace po fakt vyhrocený hádce. Mám znova čeřit vodu?“
„Jo, kuj železo, dokud je žhavé,“ usměje se. „Ne, vážně. Lepší dřív než později. Vážně, Iljo, neboj se toho,“ dodává mi odvahu.
„Určitě už na mě dole čeká. A mně se tam tolik nechce.“
„Jen běž, běž.“
„Eště chvilku,“ podívám se na něj skoro prosebně. Zasměje se.
Když se konečně sbírám k odchodu, zavrní mi v kapse mobil. Smska. Od něj. Od koho jinýho, že jo. Podívám se na display a skoro mi zaskočí vlastní sliny. Jakub. Otevřu zprávu a to co vidím je hotová katastrofa.
J: Za to, jak jsi mě využila, jsem tvýmu miláčkovi poslal první sérii dost fajn fotek. Určitě se mu budou líbit. Hlavně ta, jak ležíš nahá v posteli a máš v ruce jointa. Měj se krásně, děvko.
Zaseknu se uprostřed pohybu.
„Chytly tě záda nebo co?“ přijde ke mně Kryštof. Ukážu mu zprávu od Jakuba.
„No, to je fakt průser, zlato,“ vydechne.
„Musím jít. Možná se k tý zprávě dostanu dřív já než Vladimír.“
„A když jo, co uděláš? Smažeš jí?“ zastaví mě Kryštof. „Píše tam první sérii, bude další. Co když tu další nechytneš?“
„Musím je chytit všechny.“
Už jenom jak jdu směrem k autu, ve kterým sedí Vladimír, vím, že nechytnu ani jednu zprávu. Drží v ruce mobil. Bezpochyby mu přišly fotky. Se mnou. S jointem. Zastavím se a přemýšlím, jestli chci vůbec nastoupit. Moc dobře vím, co bude následovat.
Nádech, výdech, nádech a výdech. Pěkně zhluboka. Musím se tomu postavit. Musím. Prostě musím. Otevřu dveře a nasednu. Bože, nedá se tu dejchat. Udusím se. Okamžitě stahuju okýnko.
„Ahoj,“ řeknu přiškrceně.
„Evidentně už taky víš, co mi dneska přišlo,“ odvětí.
„Evidentně jo. Tak prosím, začni, ať to máme za sebou,“ vydechnu a otočím se k němu čelem. Podívá se na mě stylem, jakože neví, o čem mluvím a co mám na mysli. „Tak začni křičet, nadávat, prostě něco.“
„A proč bych to dělal?“
„Bavíme se o tom samým?“ zapochybuju.
„Přišla pozvánka na oslavu výročí svatby mých rodičů. Matka měla dneska jít k vám na vlasy. Ona tam nebyla? Nebo nic neříkala?“
„Aha,“ vydechnu a mám chuť si nafackovat. A nebo rovnou dát si pěstí.
„O čem jsi mluvila ty?“
„Ale o ničem. Mám zpoždění.“
„Jak zpoždění?“ vyhrkne. Okamžitě mi to dojde.
„Proboha ne, ne TO zpoždění. Myslím, jakože jdu pozdě. Musel jsi tu čekat.“
„A kvůli tomu bych měl jako vyvádět, nebo co?“ nechápe. Jak by mohl. Chudák.
„Nevím. Necháme to plavat,“ mávnu rukou. „Kdy se koná ta sešlost?“ snažím se odvést jeho pozornost.
„V sobotu odpoledne. Vážně, jsi v pohodě? Vypadáš zničeně,“ konstatuje.
„Hodně práce,“ pousměju se a nechávám se uvnitř sžírat zprávou od Jakuba. To mu to poslal jako dopis? Nebo na email? V každým případě, ať je to tak, nebo onak, nemám šanci to ztopit.
Je večer. Sedíme na sedačce. Za celý tři dny se nic nedělo. Nic nepřišlo. Začínám doufat, že mě chtěl Jakub jenom vyděsit. Protože jinak by to přece už dávno udělal, nebo ne? Zazvoní zvonek a já sebou trhnu.
„Lekavá,“ vtipkuje Vladimír a usmívá se.
„Trochu,“ řeknu. Třeba je to jenom domovnice. Nebo soused, co potřebuje sůl.
Do bytu vejde jeho matka. A v ruce drží velkou obálku.
„Tohle ti trčelo ze schránky,“ říká, a když mě uvidí, zarazí se. Evidentně vůbec netuší nic o tom, že jsme zase spolu. Jaký překvapení.
„Dáš si něco k pití, mami?“ ptá se Vladimír a odkládá obálku na za bar.
„Vodu,“ odpoví. „Dobrý den, Iljo, to je překvapení.“
„Dobrý den, paní Vágnerová. To teda je,“ souhlasím.
Převážně se baví o tom, jak to bude probíhat v sobotu. Samozřejmě mě ze slušnosti pozve a já ze slušnosti poděkuju. Když odejde, jsem k vlastnímu překvapení víc zklamaná než naštvaná.
„Tys mámě neřekl, že jsme zase spolu?“ zeptám se ho.
„Nedostal jsem se k tomu. Nemluvili jsme spolu. Takže ne, neřekl.“
„Aha,“ prohrábnu si vlasy a skousnu ret. „Bylo to trapný setkání,“ řeknu.
„Nepřišlo mi.“
„Půjdu k sobě,“ zvedám se a beru si věci. Ano, zbaběle utíkám, protože se chystá otevříttuobálku.
„Počkej, Iljo,“ zastaví mě mezi dveřma. „To jdeš jenom kvůli tomu, že jsem to nestihl říct mámě?“ chytí mě za pas a přitáhne k sobě. Pokrčím rameny.
„Potřebuju bejt chvíli sama. Nic víc.“
„Mám tě doprovodit?“
Zavrtím hlavou.
○○○
Po bytě chodím jako lvice. Po očku sleduju telefon i dveře. Přece tu obálku musel už otevřít. Musel. Nebo snad ne?
Zvonek. Leknutím skoro nadskočím. Jdu potichu ke dveřím. Stojí za nima Vladimír. Ten jeho typickej postoj. Ten jeho pohled, když se zlobí. V ruce má tu zpropadenou obálku. Do háje. Do prdele. Zazvoní znova. Mám mu otevřít? Proboha, uvažuju tu nad tím, jestli otevřít svýmu klukovi. To bych přece měla udělat nenuceně, ne?
Otevřu dveře. A je jasný, že tohle dobrý nebude.
Hodí obálku na stůl a ukáže na ní. „Víš, co to je?“
„Tuším,“ semknu rty.
„Takže o tom jsi mluvila to odpoledne? Hm?“
„Napsal mi zprávu, že ti to poslal. Je to něco jako odplata,“ pokrčím rameny.
„Odplata za co? Za to žes mu dala?“ supí.
„Má pocit, že byl využitej. Asi čekal, že to poběží jiným směrem.“
„Využitej. Chudák malá!“ přechází po bytě jako lev. Zrovna jako já před malou chvílí. „Kde pracuje? Kde bydlí?“
„Cože? Proč to chceš vědět?“
„Protože mu pudu rozbít hubu! Proto!“
„Jo, to udělej a ty fotky skončí bůhví kde,“ vydechnu. „I když je to vlastně jedno. Pochybuju o tom, že by je někam už nevyvěsil,“ podepřu si hlavu.
„Nevyvěsil? Tak o to víc si zaslouží vejprask, sráč!“ zastaví se ve vteřině v pochodování. „A jak ti to jako může bejt jedno?!“
„Já vím, že po tobě asi budu chtít nemožný, ale nemohl bys to nechat bejt?“
„Snad blbě slyším, ne?“ vyjede po mně. „Adresu. Buď mi jí dáš, nebo si to zjistím sám. A věř tomu, že si to zjistím.“
„Nedám ti jí. Nechci, aby ses s ním vůbec viděl, natož rval. Říkal jsi, že pouliční rváčství už skončilo.“
„Tohle je úplně jiná situace. To nesrovnávej!“
„Ode mě se to nedozvíš. S tím nepočítej,“ řeknu rozhodně.
○○○
„Tak jak?“ ptá se mě Kryštof.
„Blbý,“ schovám si obličej do dlaní. „Fotky došly. Vladimír zuří. Já jsem už tři dny u sebe a on vytrvale pátrá po tom, kde Jakub bydlí nebo pracuje, aby mu mohl rozbít držku.“
„On se za tebe chce prát?“ vysloví to jako by to měla bejt kdovíjaká pocta. „To je docela hezký.“
„Ne, není to ani trochu hezký. Jenom ho tím vyprovokuje. Je to horká hlava.“
„Na druhou stranu, nemůžeš se mu divit, ne? Jakub mu posílá fotky, kde jsi zachycená ty a ne jen tak obyčejně. To je přece hrozná bezmoc a zároveň to probouzí nutnost něco s tím udělat, ne?“
„Jo, přiznávám, že ty fotky jsou,“ odmlčím se a hledám to správný slovo. „jsou hrozný. Jsou šílený. Já už si jenom přeju, aby to skončilo. Aby byl klid. Nic víc si nepřeju.“
Cestou domů se stavím v obchodě. Nakoupím si pár věcí a hlavně hodně sladkostí. Poslední dobou jsem jak bez života. Bez energie. Cítím se prázdná. A není to taková ta prázdnota, která předpovídá nový začátky a dobu k naplňování. Je to ta prázdnota, která je tmavá a hrozivě tichá. Prázdnota, jejíž dno se prohlubuje s každou minutou hloub a hloub a na vás dopadá míň a míň světla.
V noci mě probudí zvonek. Zase. Bez přemýšlení otevřu dveře, ale to, co uvidím, na to fakt nejsem připravená. Vladimír. Líp řečeno, dodělanej Vladimír. Rozbitej Vladimír. Pustím ho dál a ihned zkoumám jeho tvář. Je jako omalovánky.
„Spokojenej?“ zeptám se ho, když mu otírám zaschlou krev. „Nemohl jsi s tím počkat až po tý sešlosti? To tam půjdeš jako zmlácenej, oteklejbudulínek? To bude super. To si hned každej řekne, že jsem pro tebe ta správná.“
„Byl bych spokojenější, kdybys s ním vůbec nic neměla.“
„Smůla,“ odvětím. „A jestli jsi mi přišel vyčítat a poučovat mě o tom, co je správný a co ne, tak zas můžeš jít.“
„Proč mám pocit, že seš nasraná na mě, místo na něj?“ chytí mě za zápěstí.
„Protože jsem. On je mi jedno, proto ho nehrotím. Ty mi jedno nejsi,“ vydechnu. „Tak proto.“
„Musel jsem to udělat, víš?“ přitáhne mě k sobě a opře si čelo o můj solár. „Musel.“
„A víš, že teď ty fotky rozešle všude možně?“
„Jestli to udělá, půjdu tam znova.“
„Jestli tam půjdeš, budu se fakt hodně zlobit,“ odtáhnu se od něho a nechám ho v koupelně.
„Proč ho bráníš?“ přijde za mnou a posadí se na sedačku.
„Tys to pořád nepochopil,“ povzdechnu si. „O něj vůbec nejde. Já nechci, aby ses do toho vůbec zaplítal. Aby ses pral, abych pak musela vidět tvoje modřiny a šrámy a vědět, že je to jen kvůli tomu, co jsem dělala, když jsme spolu nebyli. Je to vlastně moje chyba, chápeš? Jenom moje, protože jsem to zapříčinila já. Jenom já.“
„Iljo,“ obejme mě. „Neudělal jsem to proto, že bych ti tím chtěl dát najevo, že za to můžeš ty. Jen tě bráním, protože to, co ten kluk udělal, je hrozný svinstvo.“
„Ale na těch fotkách jsem já. Já. Je to moje chyba.“
„Když ti slíbím, že tam už nepůjdu, ať pošle cokoli, přestaneš se tím trápit?“ políbí mě do vlasů.
„Můžu to zkusit.“
2) bflmpsvz (28.12.2016 13:58)
To je jak na houpačce mám takový vtíravý pocit, že ani ta oslava se neobejde bez boje. Jen doufám, že Jakub z toho neudělá celonárodní soutěž, aby se o tom ještě nedhmátla matinka Jinak opožděně, ale taky Ti přeji Krásné Vánoce (nebo spíš doufám, že krásné byly
1) Seb (24.12.2016 11:58)
Děkuji za další kapitolu a vůbec, že píšeš a my máme co číst a také ti přeju krásné Vánoce a pohodový nový rok
3) Vasanti (02.01.2017 18:16)
Seb, já děkuju za to, že čteš. Děkuju a věřím, že jsi prožila krásné svátky a oslavila příchod nového roku.
Bflmko, je no. Asi ani neumím psát jiný příběhy než ty, který jsou jako na houpačce. Už mě nějakej ten pátek znáš, tak asi zhruba víš. Soutěž už to skoro je. Ale on si s ním Vladimír poradí. A matinka je téměř vševědoucí, takže co myslíš..? Děkuju a věřím, že jsi prožila krásné svátky a taky ten nový rok oslavila, jak se patří.