Hvězda na vrbě

Kdo se večer hájem vrací
Ten ať klopí zraky
Ať je nikdy neobrací
K vrbě křivolaký

Tichá noc. Svatá noc. Ale vánoční píseň nezněla. A i kdyby snad, nemohla by být slyšet přes ten křik nejen uši, ale i srdce rvoucí. Tak už jdi. Však já půjdu, jen se neboj. Půjdu, sbalím se, vezmu si všechny své věci i malýho a půjdeme k mamince. Tebe k ničemu nepotřebujeme. Jen si jděte- Co bulíš, co posloucháš, tohle není pro tvoje uši. Tati- Jdi pryč.

Plesk.

Co to děláš, zbláznil jsi se?!

Plesk, plesk.

Jdu.

Jdi. Jdeme.

Utekl.

Tichá noc, která už pro něj nikdy nebude svatá. Dětské krůčky za sebou nechaly věčnou litanii o odchodu, který nikdy nenastane. Rozběhl se po cestičce, zabouchl za sebou branku, ve spěchu si nezavázal tkaničky, svět byl rozmazaný a slaný, spadl. Ruce plné štěrku ho pálily ještě když vyběhl za vesnici, proběhl lesíkem, vyběhl na pole, tichá noc. I svatá se trochu zdála. Nikde nezněl zpěv chórů, ale tam, možná tam u toho světla by se mohl najít nějaký Spasitel.

Vydal se přes zmrzlé pole světlu vstříc.

Jinak jeho oči zjistí
I když se to nezdá
Že na vrbě kromě listí
Visí malá hvězda

Jiný večer, stejný prolog. Ona tam seděla tiše, docela malá, vypadala skoro stejně uplakaně jako on. Malá střapatá blondýnka, i v teplotě pod nulou bosky. Tentokrát si cestou k ní rozedřel ruce o hroudy rozorané hlíny, teď měkkých asi jako kameny.

Zase jsi spadla? Jo, váhavý úsměv, slzy nakrajíčku. Neplač. Už nepláču, jsem teď přece velká. Popotáhnutí, hrdě vztyčená brada.

Já taky nepláču, řekl prudce a natáhl k ní zkrvavenou ruku.

To ti udělal on, lehké zamračení. Ne, to já, jsem nešika. Navíc jsem přes slzy neviděl, nedodal. Ale stejně jsem tu chtěl být co nejdříve, rozhodně neřekl. Bylo mu deset, už byl velký kluk. A to se holkám neřiká, i když zrovna nežijou ve stejný vesnici, a tak to na vás nemůžou napráskat kamarádům.

Tak pojď, já ti pomůžu. Stejně by už bylo na čase, abych ti sem donesl žebřík. Nebo bys mohla aspoň vyrůst. Zamračení – současné a oboustranné.

Jenže to už bys sem nemusel chodit, neřekla. Jenže to už bych neměl důvod sem utíkat, neřekl. Pomohl jí na strom, celá se radostí rozzářila. Tiše se usadil. On byl kluk, nemohl tak zářit. To už taky od táty věděl. Ženský jsou mrchy. Využili by toho, víš? Víš?! Notak posloucháš mě vůbec, kluku?!

Potřásl hlavou, i ona se otřásla, snad mu četla myšlenky. Sklopil zrak před tím jejím. A s tichým studem se nechal obejmout kolem ramen, protože ten pocit z obejmutí byl tak hřejivý, že přebil cokoli.

Stejně nechápu, co tu děláš. A jak můžeš být taková nešika a pořád padat. Zakroucení očima, nedíval se, jestli oboustranné. Pokrčení rameny, nadhození jedné hlavy.

Není špatné padat, když víš, že vždycky přijde někdo, kdo tě zachrání, neřekla.

Viděli jsme jednou v lukách
Plakat na tý vrbě kluka
Který pevně věřil tomu
Že ji sundá z toho stromu

Rána. Hvězdičky, ale zdaleka ne tak hezké a zářivé jako ta na vrbě. Nebyla to pověst, to už mu nikdo nemůže namluvit. Byla tam, byla.

Je tam a je tam, vymlať ze mě klidně duše, ale je tam! Blázne, podívej se, vidíš, cos z něj vychovala! Jen se podívej, máme doma blázna! Nech toho! Nebo odejdeme! Proboha, já tě prosím, nech toho!

Rána.

Kam si myslíš, že jdeš? Zas utečeš na to zasraný pole?! Opovaž se na něj vztáhnout ruku, nebo půjdeme, nebo skutečně půjdeme, odejdeme, nepotřebujutě nikdyjsinás nemělrád nenávidímtězničiljsinámživotslovasevlévaladojednolitéhoproudukterýužsnadanionanedokázalarozeznat.

Tak to konečně udělej! Rána, sedla si pod její silou na zem.

Mžilo se mu před očima, nebyl si jistý jestli kvůli ranám nebo slzám. Jsem velký kluk, nebrečím, neřekl a díval se z okna. Neudělal nic, zase neudělal nic, zvedl se, nedokázal udělat nic. Další rána se neozvala. Otec klečel na zemi. Litanii omluv nepotřeboval slyšet, jeho ignoroval, místního blázna, atrakci, chlapce, při jehož příchodu si šeptali, á, hvězdopravec jde, taky nám k jabloni doneseš žebřík, potřebovali bychom ho. A jestli chceš, klidně ti na ní rozřízneme jablko, aby tam byla nějaká hvězda. Nebo si ji dokážeš představit sám?

V pokoji si sbalil svých pár saků, paky nechal na místě a vytáhl jenom ze staré ponožky peníze z brigád.

Je mi to tak líto, tak strašně líto, já nevím, proč jsem to udělal, když on mě tak naštval, umí mě tak naštvat, prosím, odpusť mi to, neboj, budou Vánoce, já vám to vynahradím, slibuju, že už to neudělám. Já vím, já vím, vzlyk, popotáhnutí. Já vím. Nikam nechoď. Nepůjdu.

Zavřel dveře a šel. Moc toho neměl. Vzpomněl si na dědu. Přijď. Můžeš přijít. Budeš pracovat, ale můžeš přijít. Šel. Kufr nechal na kraji pole. Brodil se rosou až k vrbě.

Ticho. Tma. Tma… tma… tma… tma…

Zmenšoval se spolu s tmou, u vrby už stejně jako ona skoro nebyl. Zato jeho stud se zvětšoval. V uších mu zněla rána i místní blázen, slova se míchala.

Nespadla jsi. Nespadla. Jsem už totiž velká holka, zazubení, dvojí sklopení oči, jedno smutečné, druhé snad trochu svůdné. Ty jsi taky nespadl, pohození rukou. Sklopení očí. Pravda. Asi jsme vyrostli oba. Máš je otlačené. Od kufru. Od kufru? Co tím myslíš? Odcházím od rodičů, odcházím odsud. Odcházíš… vydechnutí, rozšíření očí, zakomíhání.

Chytil ji. Nespadla. Jen se okolo zdála mnohem větší tma.

Pojď se mnou.

Nemůžu. Zůstaň tu!

Nemůžu.

Vylezl na větev za ní, zacloumal s ní.

Pojď se mnou! Co ti v tom brání?

Zůstaň tu.

Nemůžu.

Ne, to druhé zůstaň tu nepadlo, protože by nutně muselo následovat nemůžu, věděla to, ale ano, věděla toho hodně. Třeba jak nepadat či padat se stromů.

Nevím, jak odejít, to mi v tom brání. Tak pojď se mnou, já tě povedu. Nesmím. Proč? Protože! Proč? To není odpověď! Pojď se mnou. Nevím kam! To nevadí, pojď se mnou a něco spolu vymyslíme. Ale co? Já nevím jak. Stačí jenom jít!

Seskočil, strhl si s sebou. Nebo si myslel, že se to stalo. Kolikrát jenom spadla?! Vždycky ji přece našel pod vrbou, vždycinky jí pomáhal nahoru. Měla by přece padat snadno, no ne?

Nepršelo. To ona se rozplakala.

Pojď se mnou. Zakroucení hlavou, sprška, slyšel o kyselých deštích, ne o těch slaných, to není fér! Zatáhl ji znovu za ruku.

Tak si to zůstaň. Nevěděl, jestli to říká jí nebo ženě u nich doma na podlaze, tak si tu zůstaň, když nechceš jít! Ale co z toho zůstání máš?!

Zůstanu.

Světlo. Světlo. Světlo. Světlo…

Svítalo.

Našli ho tam ráno.

Zaplať Pánbů, že ty zimy nejsou už co bývaly. Blázen mladej. Však to doma taky nemá lehký, zabručení. Však já vím. Hej, kluku, vstávej, plesk.

Nezůstal.

Kdo o hvězdy jeví zájem
Zem když večer chladne
Ať jde klidně přesto hájem
Hvězda někdy spadne

Křičel na ni. I když tam nebyla. A lidi si pak šeptali.

Po nějaké době přestal chodit.

Nechtěla bych ho mít za doktora, to vám teda povím. Ruce může mít krovíjak šikovný, stejně bych nechtěla, aby mě léčil někdo, komu, no však vy víte. No, já nevím, říkají, že to je šikovný chlapec… Ale chápu vás. Však ten tata, ten taky nebyl normální, no a ta jeho, doteď vlastně nechápu, že ho neopustila.

Chodil jenom jednou za rok, na Vánoce, pár dní před Štědrým dnem.

Těsně před Vánoci ji totiž jako malý potkal poprvé.

Matka nakonec odešla, i když jinak, než plánovala. A jak otec vyhrožoval, moc dlouho se svým životem po jejím odchodu nepokračoval. Inu, kdo očekává šťastné konce.

Hleděl na vrbu, nikdo na ní nebyl.

Po pár letech a pár desítkách tisíc, které za to utratil, se dozvěděl, co se tehdy stalo.

Vaše mysl procházela traumatem. Nedokázal jste pomoci své matce, a proto jste potřeboval jinou osobu, které byste pomoci mohl. Lidská mysl je zvláštní, víte? Dokáže si najít nejrůznější kličky k tomu, aby nás udržela funkčními. A vaše mysl prostě našla únik v místní legendě. Není se za co stydět.

Není se za co stydět…

Je to naprosto přirozené. Nemohl jste pomoci matce, proto jste pomáhal hvězdě. No, a poté, co jste odešel, jste tento unik již nepotřeboval. Proto již vaše mysl nemá potřebu hvězdu vytvářet. A vrba je zase starou obyčejnou vrbou bez hvězdy.

Pche. Vaše mysl již nemá potřebu hvězdu vidět… Možná si za svůj doktorský plat měl spíš koupit flašku vodky, protože jestli vše ostatní bylo uvěřitelné, tak v tom, že skutečně má potřebu vidět svou hvězdu na vrbě, se přesvědčoval každoročně před Vánoci.

A stejně ji už nikdy neviděl.

Ať se pro ní rosou brodí
A pak vrbu najde si
A pro ty co kolem chodí
Na tu větev zavěsí

„Víte, milá slečno… Povím vám to tak, povím vám to jako každý druhý ve vesnici,“ pokrčila rameny postarší majitelka penzionu a hostince U Staré vrby a velmi soustředěně se zahleděla na prázdný půllitr od piva, který právě umyla. Jala se ho leštit, jako by jí mělo jít o život. „No milá slečno, prostě, kdo se večer hájem vrací, ten ať klopí zraky. Ať je nikdy neobrací k vrbě křivolaký,“ znovu pokrčila rameny. Sklenice se její usilovnou péčí leskla tak, že by se z ní nemusela stydět podávat pivo anglické královně.

Stela jen stěží potlačila otrávené povzdechnutí. Místní legenda o vrbě. Snad jediná zajímavá věc a zároveň jediná záhada, která obestírala malou minimálně světem zapomenutou vesničku a zároveň dávala jméno nejen jí, ale i její jediné hospodě. Pravda, nepřipadalo jí příliš bystré pojmenovat jedinou ulici ve Smutných Vrběticích jako K Vrbě, ale tak co člověk mohl od místní samosprávy chtít… Nicméně, jako zajímavá lokální legenda, která díky diskuzi nad tím, jestli stála za vznikem propria či vznikla naopak, dá minimálně deset patnáct stran v diplomce o toponymech, zde zaměřena na rozpor mezi oikonymem a anoikonymem… To by se prostě docentce mohlo líbit. Protože jejich Vrba, tak byla tak smutná a tak prastará a hlavně tak důležitá, že se psala s velkým. Teda, aspoň ona ji tak ve své práci pro efekt rozhodně psát bude. Možná. Uvidí, co na to vedoucí řekne.

„Dobře… no, to chápu… ale proč bych měla klopit zraky?“ pousmála se a v rámci nenápadnosti vyšetřování upila se svého půllitru podivného piva, které ani před tím, než zteplalo, nebylo příliš dobré. Inu, ne každý malý pivovar točí geniální neobvyklé pivo, uspokojující při čtení básní choutky zamyšlených městských hipsterů.

Hostinská zakroutila hlavou, skoro jsem slyšela, jak jí v hlavě jede litanie o té dnešní mládeži. Už jí jednou byla ušetřena, když si jako dívka těsně před Vánoci objednala pokoj na jednu noc v jejím malém nepřeplněném penzionku. Co tu ta holka vůbec dělá? Neměla by snad doma uklízet nebo péct cukroví? A ona tu mezitím popíjí pivo a vyptává se mě jako každý druhý na tu zatrachtělou vrbu, četla v očích hostinské. Přesto se nakonec nadechla a velmi úzce řekla: „Inu, jinak jeho oči zjistí, i když se to nezdá, že na vrbě kromě listí visí malá hvězda.“

Dobře. Dobře, začali se dostávat směrem k legendě. Podle ní totiž na vrbě za vesnicí některé večery měla být vidět hvězda. Ne světelná koule, ne záblesky, ale krásná, ostře tvarovaná, a přece docela veliká hvězda, která visí na stromě, dokud ji vítr neshodí. A pak, když spadne, tak si svým smutným blikáním přiláká okolojdoucího nešťastníka, který neodolá a jde ji pověsit zpět na větev – jenom aby se cestou zpět na cestu utopil za jejího únavou zmoženého světla v bažině.  Jistě, už dlouho se nic podobného nestalo, jak to ostatně s legendami tak nějak bývá. Přece jenom, mokřady plné vzácných rostlin a živočišných druhů před čtyřiceti lety vysušilo místní JZD, takže se v nich už ani nedalo topit, ale ani výhodně pěstovat brambory. Jedinou památkou na legendu byla vrba, nelogicky zanechaná uprostřed pole se svým ostrůvkem zeleně, velmi dobře viditelná z nedalekého kůrovcem již značně prorezavělého háje. Člověk nemohl zemědělce minulého režimu podezřívat z přílišného sentimentu, takže by i jen samotná existence vrby mohla vydat na takovou novodobou legendu – pochybovala ovšem, že by tím paní docentku potěšila. Proto se raději vrátila k zamračenému pohledu na hostinskou U Vrby. Celá dědina totiž vypadala neobvykle zaraženě, když se měla i jen zmínit o staré vrbě a legendě s ní související – natož jí skutečně pomoct. Protože pochybovala, že by se těch dvanáct řádků z pochybné publikace Legendy dávné i nové dala použít jako jediný zdroj pro těch celých dvanáct normostran, které potřebovala.

Už už se nadechovala k tomu, aby z neochotné mluvčí vypáčila další zkoupou větu, když jí ona sama prudce předběhla.

„Kdo o hvězdy jeví zájem, zem když večer chladne, ať jde klidně přesto hájem, hvězda někdy spadne,“ ucedila a prudce se otočila, aby ten půllitr, který za tu dobu, co ho leštila, musel ztratit minimálně polovinu z tloušťky svého skla, prudce postavila na poličku za svou hlavou.

Bylo to jasné. Hovor byl cinknutím skla ukončen. Zvonek zazvonil, máte přestávku! Další hodina začíná? No, očividně u vrby, v noci, u háje. Jestli ona není spíš v háji než u něho, ušklíbla se cynicky a kopla do sebe zbytek teplýho piva.

Kdo se večer hájem vrací
Ten ať klopí zraky
Ať je nikdy neobrací
K vrbě křivolaký

Zavázala si tkaničky, pevně se zavinula do šálu, vyběhla ven z hostince. Tak… Nemělo by to být moc těžké. Přece jenom, jedna ulice. Nalevo nebo napravo? Rozhlédla se a došlo jí, že neví, kudy k té zatracené vrbě má jít. A je vůbec dobrý nápad jít tam v noci? Přece jenom, takhle si ji ani kloudně nevyfotí. A fotka, ta by se mohla hodit, ať už do příloh nebo do samotného textu. Zvlášť, jestli její vyšetřování bude probíhat tak úspěšně jako doposud. Zatraceně, měla si vybrat nějaké normálnější téma. Nějaký rozbor textu, vzít knížku, najít nějaké znaky… Jenže kdyby to u diplomek bylo tak jednoduchý.

Zafuněla a naštvaně se rozhlédla. Sakra práce, co teď? Možná, není támhle v dálce někdo? Někdo se hýbe u branky. Popoběhla, vzápětí zpomalila, poslední, co před Vánoci a psaním potřebuje, je, aby si zlomila ruku. Postarší pán ale zmerčil, jak jeho směrem kráčí pro něj neznámá dívka, a u branky se zdržel. Přece jenom, manželka by ho taky mohla večer nechat o hladu, kdyby se prokecl, že viděl navenku nějakou holčinu a nezjistil od ní, co je zač a co dělá v jejich vesničce.

„Dobrý večer,“ pousmála se, když se k němu přiblížila.

„Dobrý, dobrý,“ oplatil jí úsměv.

„Já se vám moc omlouvám, ale… No, jsem tu na takovém výletě a paní v hostinci mi doporučila, že večer vypadá vaše vrba vypadá prostě… obzvlášť… mysticky…“ soukala ze sebe „Já jenom… Kterým směrem se mám dát?“ Sláva vysokoškolskému vzdělání v češtině, které jí geniálním způsobem vylepšilo vyjadřovací schopnosti, jen co je pravda. Nicméně, starší pán nepozvedl svoje obočí nahoru kvůli absenci přijatelné větné skladby, ale kvůli obsahu sdělení.

„Vy chcete jít k vrbě? Teď, v noci?“ vydechl. „Copak nevíte, co se říká?“

Zavětřila. Tenhle zdroj přece jenom vypadá sdílněji. Přesto, dělat ze sebe vola by nemuselo fungovat.

„No, ano, kdo o hvězdy, jeví zájem, zem když večer chladne, ať jde klidně přesto hájem, hvězda někdy spadne.“

„Ale ne, tu část nemyslím, slečno. Já myslím… no… však víte… no, šlo o sousedovic kluka, víte? On… no… prostě… viděli jsme, jednou v lukách, na tý vrbě plakat kluka, který pevně věřil tomu, že ji sundá z toho stromu,“ zašeptal a rukou si poklepal doprostředku čela. „No prostě… Jasně kdo o hvězdy jeví zájem, ať si dělá, co chce, ale no… měla byste prostě vědět, že to není moc bezpečný. Prostě, já vím, zdá se to jako babská povídačka, ale víte, už u nás dělali i nějakej tento, no výzkum, jako geologickej, nebo chemickej, co já vím… jakože nějaký fosfocosi chemikálie nebo plyny. Ale to je jedno. Prostě, možná byste tam neměla takhle večer sama chodit, slečno.“

Zarazila se. Možná by mohl mít pravdu. Nechme stranou legendy o vrbě, ale venku je zima, mohla by uklouznout, někde spadnout, zlomit si nohu. Co viděla, tak tu není signál a takhle večer v zimě by byl těžko někdo navenku, aby ji slyšel volat. Kousla se do rtu…

„Ještě si to rozmyslím. Možná se tam vydám až za světla… Jenom… Kudy se tam tedy jde?“

Postarší pán pokrčil rameny a pohodil rukou nalevo. „Okolo modrý chalupy, za ní doleva a dojdete k lesíku. Tím projdete rovně po cestě a pak už je tam pole s vrbou. Před lesíkem ale končí lampy, teď už tam bude tma jak v pytli,“ dodal a znovu se zamračil na důkaz toho, že s jejím večerním výletem rozhodně nesouhlasí. S díky se otočila k odchodu, když tu najednou.

„Jo, málem bych zapomněl, slečno… víte, s těma hvězdama… no, prý to nosí štěstí, tak já vám to řeknu, prostě… když už jevíte zájem o hvězdy a jdete tam… No, prostě, kdo jeví zájem, tak ať se pro ni, rosou brodí, a pak vrbu najde si. A pro ty, co kolem chodí, na tu větev zavěsí…“

Pokývla hlavou, divná, podivná to vesnice.  Šlapala k modrému domu, který se ve světle starého bručícího vesnického veřejného osvětlení přízračně leskl. A pak šlapala hájem, vrba, která měla být na poli za ním, nesvítila – kupodivu, musela se znovu a znovu ušklíbnout. Šla rychle. Přece jenom, při předchozím rozhovoru docela promrzla. I když nebyly bílé Vánoce, tak pořád dost slušně mrzlo a její městský kabátek rozhodně nevyhovoval podhorskému podnebí. Pod nohama jí křupal zmrzlá tráva. Jinak byla všude tichá noc, byť do té svaté ještě přece jenom pár dní zbývalo.

Rozsvítila si baterku na mobilu, ale po chvíli to vzdala. Jak by mohla najít vrbu, když ji světlo oslepovalo? Vyšla na kraj lesíka a zhasla mobil. Na pár vteřin zatajila dech. I přes to, že byla sotva stovku metrů od posledního domku ve vesnici, tak se cítila jako na kraji světa. A rozhodně to byl mnohem nepříjemnější pocit, než by se na první počtení mohlo zdát. Po zádech jí přejel mráz – a s tím neobrazným to nemělo co dělat. Oči si začaly pomalu zvykat na tmu, hvězdy i měsíc kupodivu docela slušně osvětlovaly pole. A uprostřed něho… Vrba. Místo osvětlení ještě temnější než prostor okolo…

A pak, snad mrkla, snad se praštila do hlavy, snad se úplně zbláznila, snad se přemístila do světa pohádek… Vrba zablikala. A pak, znovu. Pod vrbou něco svítilo. Ale to je přece… to je přece nesmysl. Světlo zhaslo. A pak znovu.

Naskočila jí husí kůže. Měla by se vrátit do penzionu. A to hned. Hned teď. Přesto samovolně vykročila k vrbě. Protože když už nesklopila zraky, měla by spatřenou hvězdu na ten strom vrátit, nebo snad ne? Skoro bez vlastního povšimnutí vykročila světlu vstříc. Vrba se přibližovala, světlo se hýbalo… Neměla by snad hvězda spadená pod vrbou být nehybná? Ale no tak, vážně tak přemýšlela? Hvězda, pche… A v tu chvíli – světlo ji zcela oslnilo, zastavila se, na malou chvíli bez dechu i tepu, srdce se zajíklo. Co tu vlastně dělá. A pak – tma… tma… tma…

Oči si na ni zase zvykly, najednou nebyla tak velká tma. Bála se jít blíž, bála se vrátit, bála se udělat sebemenší pohyb. Co se to…

„Omlouvám se,“ ozvalo se najednou od vrby mužský hlas. Přitlumeně vyjekla. Chlap. Cizí. U vrby. Houby hvězda, je sama ve tmě s chlapem. Cizím. Už říkala, že s chlapem?! Otočila se, rozběhla se a rozplácla se jak široká, tak dlouhá na tvrdé zemi. Krucinál. Jestli má takhle umřít tak… Kroky, zpanikařený dech, když bude křičet, uslyší ji někdo? Nabrala vzduch do plic- „Nekřičte! Já vám nic neudělám! Já se jen šel podívat na vrbu!“ vyhrkl rychle. „Nevěděl jsem, že někdo přijde! Fakt! Věřte mi, nic vám neudělám, je mi líto, že jsem vás vylekal, já zhasl, protože jsem nevěděl, co mám dělat, já, vypadala jste, no, jako… jako…“

Dost neohrabaně se otočila, se srdcem konečně zpátky v hrudi. Je to ale blbka… Pohlédla na muže, jen o něco málo staršího než ona, zabaleného do velké šály a kulichu, s baterkou v ruce. No, aspoň někdo byl očividně připravený na noční procházku…

„Jako?“ připomněla mu. Ošil se.

„Jako někdo, koho jsem znal,“ dokončil nakonec a nabídl ji ruku v rukavici. S jeho pomocí vstala a prohlédla si ho. Ucházející. Teda z toho, co mohla zahlednou v ztlumeném světle jeho baterky.

„Co tu vlastně děláte takhle večer?“ zeptala se při oprašování kalhot. Znovu se ošil, možná má blechy?

„No… chodívám sem… občas. Mám na tohle místo hezké vzpomínky,“ pousmál se. „Ale momentálně si říkám, že bych si taky v paměti mohl oživit vzpomínky na grog v místním hostinci, vypadáte, že by vám skutečně bodl.“ Až teď jí došlo, že se třese. Nechala stranou, jestli to je překonaným strachem nebo zimou – grog rozhodně pomůže na obojí – a následovala ho směrem k vesnici.

Jinak jeho oči zjistí
I když se to nezdá
Že na vrbě kromě listí
Visí malá hvězda

„Takže studentka češtiny? Zajímavé. Přiznám se, že minimálně za můj rukopis by mě má bývalá češtinářka moc nepochválila.“

Spadla.

Vaše mysl procházela traumatem. Nedokázal jste pomoci své matce, a proto jste potřeboval jinou osobu, které byste pomoci mohl.

„No, ta moje ze mě taky nikdy nebyla příliš nadšená. Naštěstí na škole už se většina věcí psala na počítači… A při testech známkovali spíš informace než písmo.“

U vrby.

Vaše mysl procházela traumatem. Nedokázal jste pomoci své matce, a proto jste potřeboval jinou osobu, které byste pomoci mohl.

„No, musím říct, že jsem taky byl rád za elektronické recepty. Přece jenom, je to bezpečnější pro všechny strany.“

Střapatá.

Lidská mysl je zvláštní, víte? Dokáže si najít nejrůznější kličky k tomu, aby nás udržela funkčními.

„Takže doktor? Ale tak to je špatný rukopis spíš nemoc z povolání než osobnostní rys, ne?“

Blondýna.

A vaše mysl prostě našla únik v místní legendě. Není se za co stydět. Je to naprosto přirozené.

„No, moje písmo bylo tragické už dávno předtím, než jsem nastoupil na medicínu.“

Tady je ten grog, pane doktore. Vesnická uctivost, zvyknete si. Děkuji. A tady jeden pro slečnu, no, ať se hezky zahřejete.

Nemohl jste pomoci matce, proto jste pomáhal hvězdě. No, a poté, co jste odešel, jste tento unik již nepotřeboval.

Pohlédl na dívku před sebou. Přes všechny její charakteristiky je někdo, kdo upíjí grog, skutečný stejně jako někdo, kdo chce beránka. Nebylo pochyb. Dívka před ním byla spolu se svým úsměvem a očima a vlasy a slovy z masa a kostí, ne z hvězdné mlhoviny.

„Tak na zdraví!“ řekli oba.

Proto již vaše mysl nemá potřebu hvězdu vytvářet. A vrba je zase starou obyčejnou vrbou bez hvězdy.

A cosi pod vrbou za vesnicí se tlumeně zalesklo.