Chovali se jako naprostí idioti. Elijah obzvlášť. Zahrát si o mě? Zase budou soutěžit… O mou pozornost, ba co víc – o mé srdce. Nechápala jsem to… Elijah všechno věděl a přesto souhlasil. Na druhou stranu jsem byla šťastná, když se pro totéž rozhodl Nik. Znamenalo to ale to, v co jsem doufala, nebo šlo jen o samotnou hru?

„Hej, tady jsi, všude tě hledám…“

„Caroline, před pěti minutami jsem byla středem pozornosti při panákované…“

„Něco se děje,“ řekla tak vážným tónem, až jsem se zarazila a doufala, že nespadlo nic z mého domina.

„Mohla bys být konkrétnější?“ zeptala jsem se napůl nervózně a napůl otráveně.

„Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že nás Klaus porovnává…“ Cože?! Právě tady se rozehrálo další z mých divadélek. Dokud jsem neznala své šance, bylo mi to jen líto, ale teď jsem Caroline nenáviděla – a přitom to ani nebyla její vina. Už abych se vrátila na správnou kolej…

„Nesmysl,“ mávla jsem rukou, „proč by něco takového dělal?“

„Nemám tušení, proč on dělá cokoliv, natož tohle… Na můj vkus je tu až moc prastarejch upírů,“ řekla nakonec kysele při pohledu na Elijaha, který se k nám právě blížil.

„Vaše kamarádka Bonnie nepřijde?“

„Ne,“ odsekla Caroline okamžitě, otočila se na patě a zamířila ke stolu s alkoholem.

„Provedl jsem něco?“ zeptal se Elijah napůl nechápavě a napůl pobaveně.

„Přijde na to…“ rozhlédla jsem se, abych se přesvědčila, že se můžeme nepozorovaně vypařit, popadla jsem ho za rukáv a vedla pryč.

„Co je to zase za divadlo?!“ zasyčela jsem, když jsme se dostali ven na zahradu.

„Nevím, o čem to mluvíš…“

„Nehraj to na mě, Rebeka mi řekla, co ty a tvůj bratříček provádíte… Sázka?! I když víš, jaké jsou šance?“

„Ano, Lilian, vím, že já nikdy nevyhraji… Také ale znám svého bratra. Pokud s ním budeš šťastná, je v mém zájmu, aby se k tobě vrátil.“

„Cože?“ hleděla jsem na něj nechápavě.

„Ale no tak, vždyť víš, jak je soutěživý… Sázce, kterou jsem navrhnul, nedokázal odolat.“

„Kterou ty jsi navrhnul?“ Elijah si povzdechl a přistoupil ke mně blíž. „Já nestojím o to, abys ho ke mně jakýmkoli způsobem nasměroval!“ prskala jsem. „Stojím o něj, ale takhle ne! Neměl ses do toho plést… Radši jdi, než všechno zkazíš…“

„Už jsem říkal, že neodejdu, dokud ti může jakkoli ublížit a touhle hrou získávám čas…“

„Čas na co?“

„Přiveď mi zítra Bonnie, prosím. Mně neuvěří, tobě ano…“ A byl pryč. Proč mi tohle dělá?

„Tohle je opravdu hádanka…“ ozvalo se po chvilce za mnou a já jako už tolikrát prostě nedokázala potlačit to známé mrazení v zádech.

„Hádanka?“ Neotočila jsem se. Vychutnávala jsem si tu nevědomost…

„Proč je tak úchvatná dívka sama venku, když by dokázala pobláznit nejednoho muže uvnitř…“

„Třeba čeká na prince na bílém koni,“ uchechtla jsem se.

„To se mi moc nezdá.“ Zastavil se kousek za mnou a donutil mě tím, abych se otočila, což jsem udělala ráda i nerada zároveň.

„A co vás, pane, přivedlo k tomu nezdání?“

Usmál se, jako by rád slyšel můj hlas… Sklopil oči ke sklence v ruce, jako to vždycky dělával, povytáhl koutky v šibalském úsměvu a pak se mi znovu podíval do očí. A fungovalo to stejně dobře, jako tenkrát. Připadala jsem si jako svíčka, která se pod jeho pohledem taví v obyčejný vosk.

„Ten kůň,“ promluvil konečně, „ten tomu všemu překáží… Podle mého skromného názoru znalce žen,“ vejtaha jeden, „dává kráska stojící přede mnou přednost koním černým před bílými. Bílí jsou totiž…“

„Neviňátka,“ skočila jsem mu do řeči a snažila jsem se nemyslet na tentýž rozhovor před mnoha lety. „Dávám přednost…“

„Divokosti?“ skočil do řeči pro změnu on mně. Bylo to příliš nápadné, tedy aspoň mně to tak připadalo. Musela jsem se z toho vymotat dřív, než všechno pokazím.

„Mimo jiné,“ přikývla jsem. „Ale i temperament se někdy přeceňuje…“

„To si neumím představit.“

„Stačí si představit mého bratra,“ rozesmála jsem se, protože jsem si opravdu vybavila momenty, kdy byl i Damon naštvaný na svou vlastní povahu. Nik se na chvíli zamyslel a položil mi velice jednoduchou otázku, já však i přes její jednoduchost neměla odpověď.

„Kterého z nich?“ Vybavila jsem si, co mi o Stefanovi před lety vyprávěla Katherine… O něm a jeho nejlepším příteli, který stál přede mnou a čekal na odpověď.

„Na tom nezáleží…“ mávla jsem rukou a radši dopila zbytek svého drinku, abych si našla záminku vrátit se dovnitř.

„Ne, to teda nemusím pochopit, dokonce ani nechci!“

„Caroline, přestaň dělat scény, prosím,“ zakoulela jsem otráveně očima. Její podpatky rozrážely noční ticho svým otravným klapáním, jak přede mnou naštvaně cupitala. „Já myslela, že budeš ráda, že se Klaus chvíli motá kolem někoho jiného…“ uchechtla jsem se.

„Chováš se jako Damon, zase!“ otočila se najednou a zlobně mi hleděla do očí.

„Tak co tě vlastně žere? Že se chovám jako můj bratr, nebo že ho neposlouchám?“

„Obojí!“ vyštěkla najednou. „Tamti,“ ukázala prstem k domu Mikaelsonových, „jsou ti zlí, Lilian. Ty máš být s námi!“ To určitě…

„Na tohle nemám nervy…“ rezignovala jsem, obešla ji a rázovala si to domů. Upíří rychlostí mě zase dohnala a zastoupila mi cestu. „Uhni, Caroline.“

„Nebo co?“ prskla na mě, a to už mi vážně došla trpělivost. Chytla jsem ji pod krkem a nadzvedla ji tak, že špičky jejích lodiček škrábaly o chodník.

„Přestaň mi říkat, co mám dělat,“ zavrčela jsem, škubla, pustila ji na zem a utekla pryč. Zlomený vaz je pro upíra jen malej šlofík a já už to nechtěla dál řešit.

Seděla jsem na střeše našeho domu a třídila fakta. Nesměla jsem si dovolit žádné chyby, všechno muselo být přesné a načasované. Můj přešlap s Caroline bude nepříjemná komplikace, ale nějak z toho vybruslím. Teď jsou na práci jiné věci…

„Nemám čas,“ ozvalo se z reproduktoru.

„Taky ti přeju dobré ráno, bratříčku,“ ušklíbla jsem se.

„Co potřebuješ, Lily?“ A divadlo pokračuje…

„Co to vyvádíš? Ne, vážně, Stefane, o co tady jde? Jak jsi ji tu mohl jen tak nechat? Nejdřív je to tvoje velikánská láska a pak ji opustíš? A kvůli čemu?“

„Ona to pochopí… Časem.“

„Prosím tě,“ odfrkla jsem, „tomu sám nevěříš, jenom doufáš. A nezapomeň, že ne všichni máme pro časem stejné měřítko. Rozmysli si to dobře, než bude pozdě… Žádná pomsta za tohle nestojí,“ uzavřela jsem to moudře, i když jsem svým posledním slovům sama nevěřila.

„Fajn,“ zabručel, ale než se ozvalo otravné pípání ukončeného hovoru, zaslechla jsem i ten známý povzdech. Vycházelo to.

Znovu jsem si lokla z flašky, kterou jsem si vzala, abych nebyla o samotě a pak pokračovala v telefonování.

„Ano?“ Její hlas nezněl rozespale, asi už byla vzhůru.

„Ahoj, Bonnie… Nebudím tě, že ne?“

„Ne, Lily, co potřebuješ?“

„Jak víš, že něco potřebuju?“ zasmála jsem se. „No dobře, máš mě… Opravdu bych něco potřebovala. Můžeš dneska odpoledne? Je to na trochu delší povídání…“ Musela jsem to zkrátit, protože Damon přestal chrápat, takže je asi vzhůru a nemohla jsem riskovat, že mě uslyší.

„Po škole nic nemám,“ odpověděla. „Děje se něco?“

„Vyzvednu tě o půl čtvrté u hřiště, ano? Měj se…“ Hovor jsem ukončila a telefon schovala do kapsy právě včas.

„Přidáš se?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na slunce nad lesem a natáhla svou ruku s burbonem směrem, kde postával můj oblíbenější bratr.

„Co to tu vyvádíš?“ uchechtl se, ale láhev si ode mě vzal.

„Vyhýbám se…“ zabručela jsem.

„Komu?“

„Caroline,“ hlesla jsem a přemýšlela, jestli jsem raději neměla držet jazyk za zuby. Naštěstí nebyl Damon jejím největším fanouškem.

„Mám tomu rozumět tak, že nejdeš do školy?“

„Přesně tak to je,“ zakývala jsem hlavou a pak urychleně změnila téma. „Co to Rick říkal o komplikované minulosti s upíry?“

„Jo, to je vážně dlouhej příběh…“

„Já mám čas,“ pokrčila jsem rameny.

„No tak jo,“ řekl Damon po pár vteřinách přemýšlení a sedl si vedle mě.

„Nesysli si to,“ řekla jsem ještě, než stihl začít vyprávět a čmajzla jsem mu svou láhev. Zakroutil pobaveně hlavou a spustil.

„Rick se tu zjevil z ničeho nic, stejně jako všichni, které to sem nepochopitelně táhne. Byl to pan tajemnej a nikdo mu zpočátku moc nedůvěřoval…“

„Ani ty?“ Chvíli mi neodpovídal.

„No,“ lezlo to z něj po chvilce jak z chlupaté deky, „já už vůbec ne. Přijel sem totiž kvůli mně – což jsem teda ze začátku nevěděl.“

„Kvůli tobě?“ nechápala jsem.

„Přijel mě zabít.“

„Cože?!“ vyhrkla jsem totálně odzbrojená tou informací, protože vůbec nedávala smysl.

„Rick sem přijel jako lovec upírů. A byl dost dobrej, zbavil nás spousty problémových kousků, ale mě nedostal…“

„Očividně,“ uchechtla jsem se a pořádně si lokla, abych všechny ty informace vstřebala – a to jsme ještě nebyli u konce.

„Chtěl mě zabít, protože si myslel, že já zabil jeho ženu.“

„A měl pravdu?“

„Neskákej mi pořád do řeči,“ zašklebil se na mě a zase převzal alkoholovou štafetu. „Měl pravdu jen na půl… Jeho žena studovala folklór a parapsychologii na univerzitě kousek odtud. Byla posedlá upíry a vším okolo… Jednou mě vyhledala, abych ji proměnil.“

„Našla si tě, abys ji proměnil v upíra?“ hleděla jsem na něj překvapeně.

„Jo, a to není ta nejlepší část…“ Damon udělal dramatickou pauzu, a když jsem se neměla k žádné reakci, zase sám od sebe pokračoval. „Ukázalo se, že byla odsud a byla až moc velká kamarádka s Johnem Gilbertem – ten parchant nám taky párkrát dost zavařil.“

„A kde je teď?“

„Mrtvej,“ utrousil Damon suše. „A ne, nezabil jsem ho, jestli ses chtěla zeptat.“ Jo, chtěla. „Před pár měsíci zemřel, aby zachránil Elenu.“

„Gilbert, jasně,“ přikývla jsem. Zdálo se mi to pochopitelné, že se rodič obětuje za svou dceru. Pak mi ale něco docvaklo. „Moment, já myslela, že její rodiče zemřeli před…“ Snažila jsem se to v duchu spočítat.

„To taky jo,“ přikývl Damon, „jen se ukázalo, že to nebyli její rodiče. Elena byla adoptovaná.“

„Páni,“ vydechla jsem. „Ale John Gilbert… Gilbertovi adoptovali svou neteř?“

„A Rickova žena, byla její matka,“ dodal Damon namísto odpovědi.

„Cože?“ vypálila jsem znovu.

Nakonec jsem se dozvěděla skoro všechno, co se kolem Eleny událo od Damonova návratu do Mystic Falls – a že toho nebylo málo. Nejužitečnější byly části, které zahrnovaly Katherine Piercovou. Hrálo mi do karet, vědět o ní co nejvíc.

Všechno to bylo na dobré cestě, když uvážím veškeré komplikace. Našlapovala jsem mezi všemi jako kočka. Musela jsem všechno čtyřikrát promyslet a dobře znát hranice, a hlavně se jich držet. Bezchybně volit slova, i komu je říkat a nepolevit v ostražitosti, obzvlášť teď, když je Katherine naplno ve hře. Nebyla jsem tak naivní, abych nemyslela na to, že může mít své vlastní plány. Otázkou zůstává… Myslela na totéž i Katherine?