11)  Cathlin (25.05.2014 16:30)

Uf, Marti - tak na tohle si budu muset vzít dovolenou...

Potěšila jsi mě, že jsi sem zkopírovala tu část, která vypadá trochu jako „báseň v próze“… a samozřejmě mám velkou radost, že se ti to tak líbí.
Tvé OMG...... se na ta místa skvěle hodí, jo. Vnímám to podobně.
To přirovnání k situaci v Duši… Hele, jo, přesně. Tady to není taková situace, tady on netouží po tom mít možnost se na všechno vykašlat a prostě to hodit za hlavu a vzdát se, i když ten pocit si také umím velmi dobře představit…!!! Ale je to podobné. Nick se taky vzdal naděje – ale je i přesto ochoten bojovat, jen proto, že po tu dobu s ním ještě bude Sue… dokud to ta holka nevzdá sama. To, jak to vlastně vzdává, i když nevzdává, je hrozný.

Díky za tu písničku i za její rozbor, to je naprosto úžasné. Když tak čtu, co jsi mi k tomu napsala, tak si říkám, že Susanně rozumíme vlastně hrozně málo. Ona toho na sobě nese hodně a my vlastně ani nevíme, jestli si to uvědomuje a jak to vnímá. Jen víme, že je rozhodnuta Nicka držet s usilovností sobě vlastní…

Marti, fakt jsi mě potěšila, mám hned lepší den i lepší náladu. Dík!!!

10)  DarkMoon (19.05.2014 18:03)

Zase jsem měla slzy na krajíčku… To přirovnání ke kuličce je geniální. I po takové době mě to opět od prvních písmenek chytilo a vtáhlo do sebe, pod hladinu, kde se dá sotva dýchat…

Život. Příliš vznešené slovo, ušklíbl jsem se. Tak se přece označuje bytí, ve kterém je pro co žít. Cokoliv, co má smysl. Jaké označení by si asi zasloužil ten život, ke kterému mě odsoudili?

Pokusil jsem se ovládnout třes ve svých rukách. Pokusil jsem se neděsit každého dalšího pohybu. Bezcílné prázdné nekonečné budoucnosti, z níž se mi každá minuta bude zařezávat pod kůži v krutém výsměchu.
Jdi a zabij. Znič.
A znova.
A znova.
V tupém koloběhu, ze kterého nebude cesta ven.

Bože. Tohle ne. Prosím. - Takový prostý zoufalý výkřik a stejně obsahuje tolik…

Další šlehnutí proutkem. Do mrtvého těla i duše. To by přece bolet nemělo? Ale bolí, a právě proto i já doufám, že ještě není po všem.

Budeš po mém boku, ano. Dokud budeš chtít. Dokud tě to neomrzí, dokud nepochopíš. A celou tu dobu budu sám, jen ty to neuvidíš. OMG!!

A celou tu dobu jsem nechápal jediné. Že v mém těle, v mém světě, může milovat jen stvůra, nikoliv člověk. A ta stvůra vlastně milovat nechce. Člověk zemřel ranou v srdci, přežila jen bestie. Vyhrála. Další OMG!

Ona se nesměla propadnout do tmy.
Takže zbývalo jediné. Vyjít na světlo.
A ta cesta vedla skrz jediné místo.
Skrz rozbití kletby.
Jen tak jsem zase mohl být člověk.
Možná tu opravdu byl důvod bojovat.
Alespoň několik let. Ty roky, které ona vydrží po mém boku. Po dobu, než pochopí a odejde.
Teprve potom bude na čase to opravdu vzdát.
Teprve potom bude čas běsnit, přestat toužit po lidskosti. Pak bude čas být bestie.
Teď ještě ne. Ne úplně.
Měla pravdu. Ještě ve mně všechno z člověka nezemřelo.
Mé srdce ještě tlouklo o dvě lidské struny. Láska, jakkoli nesmyslná byla. A soucit.
Ještě jsem sám sebe v hrobě nezasypal úplně.
Záleželo mi na ní a záleželo mi na lidech, které jsem měl zničit.
Záleželo, ještě chvíli.
Dokud ona sama vydrží doufat.
Jen tak dlouho. Jen po tu dobu. To bylo to lano, které mě zvedalo ze země.
A nezáleželo na tom, že já sám už doufat nedokázal.
To je tak… nemám slov. Trochu mi to připomíná jednu situaci u mě v duši Touhu se zlomit a prostě se na všechno vykašlat, přesto, co to znamená a jakou nestvůrnost to v sobě skrývá, protože to bolí až příliš. Touhu, kterou odhání právě jen ten někdo po jeho boku, který narozdíl od něj ještě záblesk naděje má a je jediný důvod, proč si ještě do kůže nechává zarývat další střepy. I když ji právě proto místy proklíná, že tu ještě vůbec je…
Souhlas, to, že nevnímá už ani tu lásku, je dost děsivé… Ale Susan je úžasná. Jo, každé její slovo tne do živého, ale zároveň právě připomíná, že tu ještě něco živé zůstává…

Cath, na začátku kapitoly mi hrála tahle písnička Lea Michele – Battlefield
A když jsem se zamyslela, tak mi jisté části k dýmu sedí, tak jsem se rozhodla podělit

Nádhera, ale to jsem věděla ještě dřív, než sem začala čít

9)  Cathlin (16.05.2014 09:41)

Ano, Kati. Nick neměl žádnou naději ani chuť žít ani v minulé kapitole. To se ti jen zdálo proto, že ze sebe vykřesal poslední síly na to alespoň chvíli mechanicky fungovat. Ale jak může být člověku, který chtěl umřít a stále chce a musí být živ? Kde chceš poté vzít nějakou snahu o cokoliv? Sílu bojovat? Za co? Proč… Všechno je ti jedno, jediné, co chceš, je tu nebýt. Nemáš sílu na nic. A tak se prostě necháš postrkávat jako ta kulička v bludišti, bez vůle, bez ničeho.
A z morálního donucení tak nějak tupě a slepě, bez zájmu, uznáš, že oběti mají přednost. Že na tom, co chceš ty, nezáleží a že když už musíš něco dělat, budeš třeba dělat něco pro ně. Pro sebe stejně nic udělat nemůžeš...... To je stav, ve kterém Nick je. Tupá prázdná mechanická existence. Tady opravdu optimismus nebo záměr cokoliv dělat, o něco se snažit… jakoukoliv jiskru života… nehledej.
Ano. Jak skončí jeho velmi komplikovaný a nestabilní a stále ještě, i po tolika kapitolách, naprosto nejasný vztah se Sue – to nevíme. Čeká je toho ještě hromada. Nevím, jestli jsem někdy někde vůbec četla o tak složitém vztahu mezi dvěma lidmi. Že by to někde tak dlouho mezi někým a někým bylo natolik psychologicky a postojově nevyjasněné. Že by někde bylo tolik vnitřních hodnotových a systémových překážek. Velmi často existují v knihách překážky vnější, ale tohle...... jsou vnitřní bloky, které rozhodují víc než to, co je kolem nich.

8)  Cathlin (15.05.2014 19:35)

Máto, abych pravdu řekla, já už věřím všemu. Člověk tady zkrátka neví, na jakou stranu se dřív přiklonit a co chtít dřív… takže proč ne třeba Nick, který si dobrovolně uřeže ruce, aby se toho zbavil… Tedy, pokud je naděje na to, že mu to pomůže. A jo, taky si neumím představit, že by to sktuečně někdo dokázal, takovou věc, dokonce ani Nick........ Asi bych křičela za něj. Stejně tak se stejně jako ty neumím rozhodnout, jestli chci Nicka spíš chápat, nebo ho burcovat k činnosti jako Susan, táhne to zkrátka člověka všemi směry.
A máš úplnou pravdu. Je to stále stejné ostří, jenom se ještě o něco přiostřilo. A nedá se z něj slézt.

7)  Cathlin (15.05.2014 11:36)

Ivu, , zase bych to tak nehrotila(i když se tetelím, co to dá… snad nám to vydrží!), vypjatá kapitola nemůže být každá… zase si drahnou chvíli počkáš, než se prokoušeme k další takové… následně tedy čekej zase chvíli nudu.

Přiznávám, že jsem se trochu bála, jak se mi podaří se v Nickovi vůbec zorientovat a ještě k tomu ten stav nějak srozumitelně popsat.

6)  KatkaB (15.05.2014 02:35)

Zdálo se mi, že v minulé kapitole Nick našel naději, že se na něj přenesla. Ale od začátku téhle kapitoly, od té doby, co se probudil z dvacetihodinového spánku, neměl v sobě ani kapičku naděje, ani ždibíček, ani malé přání se tomu všemu postavit. Jako by byl zase tam, kde těsně před tím, než si vrazil nůž do hrudi.

"„Řekni něco…“ poprosila, když to ticho bylo příliš dlouhé. „Cokoliv.“
Zadíval jsem se na ni. „Nevím co…“ odpověděl jsem prázdně."
Absolutně vypovídající o tom, že už je mu všechno jedno.

"Budeš po mém boku, ano. Dokud budeš chtít. Dokud tě to neomrzí, dokud nepochopíš. A celou tu dobu budu sám, jen ty to neuvidíš."
Je na dně.

Opět skvělá volba slov, Cathlin. Je to smutný čtení, zoufalství, beznaděj, prohra a kapitulace jsou maličko vyvážený energičností Sue udělat cokoliv, zachránit Nicka. Prozatím se ještě nezaobírá otázkou jeho nesmrtelnosti, nestárnutí, toho jak dlouho po jeho boku bude moct být.

Devastace vlastních rukou, už je to tu. Pomýšlel na to, plánoval to, ale neudělal to.

Po přečtení 26.kapitoly jsem čekala větší optimismus, ale zase zabředáváme do beznaděje, Nick se potácí mezi rezignací na cokoliv a touhou utéct od Sue. Vzpomínka na Dawn byla bolavá, ale možná k tomu dospěje znovu se Sue – stane se nezvěstným.

5)  Cathlin (14.05.2014 10:23)

Bosi,
jo, bylo to studené. Co taky čekat jiného po tom všem předtím. Jo, fakt to vypadá, že ten nůž ho zabil. Toho člověka – ANO.
Susan se tou větou snažila křičet do prázdna… Řekla to spíš z vlastního pocitu bezvýchodnosti a zdrcenosti. Toho, že už opravdu neví, co má a může udělat. Chtěla bych vidět, jak bych to na jejím místě zvládala sama. Myslím, že bych udělala mnohem víc takových chyb než ona, protože i pro ni je to všechno hrozně těžký a ona také není svatá a dokonalá. Jo, ona si to představuje..... A právě! Ta hrůza z toho, co tě popadne........ a zničí…
Nicku, zlato, jak moc tě chápu. – Je to děsný. Tak dlouho o lásku stál, až ji ted najednou vnímá jako kouli u nohy. Něco, čeho by se tak rád zbavil…

4)  Mata (14.05.2014 08:07)

Uf… beznaděj a apatie probuzeného mrtvého, který příliš jistě zjistil, že ani smrt pro něj není řešením, proti paličaté naději, jakkoliv směšné a nedosažitelné, přeci lákavé… stále jsme na tom stejném ostří jen se posunulo někam jinam.
A stejně na něm tančím i já… stejně s Nickem prožívám jeho beznaděj a bezvýchodnost a soucítím s ním, je mi ho zoufale líto a stejně jako on nevidím řešení, nedokážu věřit, že tam někde ta mrcha naděje je a stejně tak mám sto chutí ho se Sue nakopat do zadku, aby se konečně zmátořil a postavil na nohy a bojoval…
Uf a představa Nicka bez rukou, vím že už to tam někde bylo, jen teď to na mě jaksi dopadlo intenzivněji… mrzačení fakt nemám ráda a nemám ráda ozubená kola, popravdě ta představa mě vyděsila mnohem víc, než ty hromady budoucích mrtvých… v celku… věříš tomu?

3)  julie (13.05.2014 23:03)

Cathlin, jo, tohle číst je úplně v pohodě … jenom jsem mezitím asi vlítla do mlýnku na maso, nebo tak něco. Nebo utrpěla srážku s meteoritem. Protože se cítím úplně mimo. Vykolejená. Praštěná několika pánvičkama najednou.
Protože to, jak popisuješ Nickův stav … to je nádhera! Věřím ti každé slovo, každé písmeno … i to, že se nevrhl Susanně do náruče, že se vůči ní cítí tak, jak se cítí … to je všechno tak reálné, jasné, pochopitelné.
Kulička v bludišti … OMG
Jsi ďábel!

2)  Bosorka (13.05.2014 18:47)

Tohle bylo hodně studené…jako bys nás šoupla ne pod ledovou sprchu, ale rovnou do vany. I s těma ledovýma kostkama…
Ten nůž ho opravdu zabil. Zabil v něm člověka, který má možnost (nebo aspoň iluzi) něco ve svém životě změnit, dát mu jiný směr a smysl. A zůstala jen kulička. Nádherná paralela, Cath.
Prázdný pohled, spálená duše…jen tělo. Bez vůle k čemukoliv.
Susan…tak tu bych nejraději flákla! Opravdu mě dost vytočila… A i když chápu, že NEVÍ, jak asi Nickovi je, tak si to, kurva shy, může aspoň představit. „Něco přece musíš cítit…“ hlesla bezradně. „Nemůže to být tak zlé.“ Ano, tahle věta mě zvedla ze židle.
„Milovat…“ zopakoval jsem to zatracené odporné slovo, proteklo mi mezi zuby jako ta nejostřejší kletba. O co by to bylo jednodušší? Bez lásky. Bez toho ustavičného pnutí, bez honby za diamantem. „Milovat je… k ničemu. Nicku, zlato, jak moc tě chápu. Je mnohem snažší nenávidět a bořit, než milovat a tvořít. A nestojí to tolik sil. Jen to v tobě postupně něco zabíjí…

TOHLE OVŠEM BERU JAKO TO NEJVĚTŠÍ DŮKAZ JEHO LÁSKY!
Dokud ona sama vydrží doufat.
Jen tak dlouho. Jen po tu dobu. To bylo to lano, které mě zvedalo ze země.
A nezáleželo na tom, že já sám už doufat nedokázal.
U těch nákupů, už jsem se dokázala jen smutně usmát…

1)  Cathlin (13.05.2014 13:04)

Hani, to přirovnání k hlazení proti srsti… Ano, tak to působí, to je pravda. Moc se mi líbí. Ale ono All the pretty horses a Dým, to je opravdu extrémní kombinace. Ale mě se to u toho píše tak dobře. Právě proto, že ta píseň tě uzavře v jedné rovině vnímání, všechno ostatní vymaže a zůstane ti jen ten jeden pocit. A ten se dá snadno přetavit do slov Nicka. Takové… ohraničené prázdno.
Susanino opakování ubíjí i Nicka. Jenže já s ní souhlasím… On to nemůže vzdát a jen zabíjet a přežívat a nic s tím nedělat. Jen zkrátka nevěří. A zoufalství už v jeho světě bylo tolik, že z toho už ani nedokáže být zoufalý.
A to, že mu už nezbývá ani láska? Ano, to JE HROZNÉ. Přiznám se, že jsem to nečekala. Nicméně pořád mu zbývá jeho lidskost. Není jen bestie, jak o sobě trvdí. Je stále člověk – a důkazem je třeba právě to, že o sobě tvrdí, že je bestie. Kdyby jí skutečně byl, nebude to řešit.