15)  Cathlin (02.12.2016 14:02)

Ahoj Alenko! No, tedy, to je opravdu milé překvapení, že se objevil nový nadšený čtenář! Jsem opravdu hrozně mile překvapená! A samozřejmě dvojnásobně tím, co píšeš. Spousta moc hezkých pozitivních reakcí.
Že se ti nelíbila ta řezbářská část, to se nedivím. Ne všechno bohužel může být vždy příjemné - tak je to i v životě, dvakrát bohužel. I když samozřejmě ne do takovéhle extrémní míry, snad, ve většině případů. Ale pokud se ti to nelíbilo, tak tě musím upozornit, že bude ještě i hůř. A velmi velmi doufám, že to zvládneš. Kdyby ne, dej mi vědět a nějak tě navedu.
Jo a budu samozřejmě ráda, když mi občas zanecháš komentář, budu sem kvůli tobě chodit častěji.

14)  Alenka (01.12.2016 22:43)

Milá Cathlin, já se předem omlouvám, že nevystřihnu komentář ani vzdáleně podobný těm ostatním, to nějak nedám.
Černý dým jsem během let registrovala, ale přehlížela. Teď jsem mu před několika dny dala šanci, a zakousla jsem se pořádně. Teda spíš Dým pohltil mě.
A co říct? K tomuhle se mi slova hledají jen těžko... To byla prostě smršť. Všechny ty emoce, vyždímané několikrát až do dna... morální houpačka, která jde z jednoho extrému do druhého, a nikde není řešení dost dobré, dost definitivní, aby uspokojilo zúčastněné... Takže to Nick vyřešil tak, jak to vyřešil. Přiznám se, že mně se ulevilo. Také jsem cítila, že jinak to dopadnout nemohlo, už mu nezbylo dost zdravého rozumu na cokoli jiného. Chudák. Ale (budu upřímná) hodně mě znechutilo a zdrtilo to jeho "řezbářství". Fuj.
Vzhledem ke konci této kapitoly, a pořadovým číslem kapitol vydávaných v těchto dnech, jsem úplně maximálně zvědavá, jak to bude dál pokračovat. Těším se, až se do toho pustím.
Musím se poklonit tvému spisovatelskému umu. Dokonalá slovní spojení, úžasné popisy situací, pocitů a bezchybné vykreslení atmosféry, zoufalství, bezmoci, odevzdání, bolesti, rozpolcenosti i definitivnosti. Prostě všeho. Žasnu, nad tím, jak moc jsi talentovaná.
PS: Už se nedivím, vzhledem k podobě komentářů pod každou tvou kapitolou, že pro autorky jsou dnešní komentáře naprosto nedostatečné.

13)  Cathlin (28.04.2014 13:59)

Proboha, Marti, to jsou zase kilometry textu.....
Snad tě utěší, že na tom jsem stejně špatně? Že takový konec Dýmu i Nicka je něco, co opravdu je na oplakávání a hodně dlouhé… Ale podívej se na to. Když jsem tu zápletku tvořila, opravdu mě nenapadlo, že je to vlastně situace, která nemá řešení – i když pravda je, že ono se to v průběhu ještě zkomplikovalo a ještě více se to zamotalo než, jak to bylo postavené na začátku.
A když ti seberou krále, je třeba přiznat porážku. Nick je ten král, který už se prostě nemá kam pohnout, všude ho dostanou. Každý jeho tah může být jenom špatně. A já kvůli tomu brečím už dlouho.
Mohl by jen prostě zůstat naživu, se Susannou – a zabíjet. Nic jiného nelze. Takže co si myslíš, že si ještě mohu rozmyslet? Mám Nicka nutit, aby se choval jako psychopat, kterým není, protože by si dobře uvědomoval, jak moc to dělat nechce a jak se mu to příčí? A mám k tomu samému nutit i Susannu, která se provinila jen tím, že ho miluje a touží mu nějak pomoci? Že zkrátka jejím osudem je špatný muž?

Mám být tak surová?????????

A tak má prostě smůlu i příběh, který byl v plánu. Protože se prostě nemůže stát. Je to skoro jako ze života.

12)  DarkMoon (23.04.2014 21:34)

Kdybys to chtěla vědět, tak mám poprvé chuť dětinsky oznámit, že s tebou nemluvím, i když bych to stejně nemyslela vážně. A kdybys to chtěla vědět, tak jsem se málem udusila, uplakala a ukřičela – včetně zoufalých výkřiků mátě na skypu, i když samozřejmě bez určení, čeho se týkají. Takže jestli chceš dosvědčit, jak jsem na dně, zeptej se jí. To nehledě na to, že jsem předtím vyplýtvala pánvičky na ni, kdybych tohle tušila… tak si naopak nakoupím ještě pořádnou zásobu. Ne, já jsem v klidu… Ne, ještě pořád nejsem!! Já vím, že je to pochopitelný řešení, ale PROČ?! (představ si zničený výkřik podobný zraněnému zvířeti, které je taženo za autem) Musím ti připomínat, jak jsi sama poznamenala, že ho mám ráda?! Měla… Krucipísek!!!!!!!! Nevíš, jak ho přesvědčit.. a nechceš si to nechat uležet? Nějak? Něco? Cokoliv??? Já tu jako sotva popadám dech! Zbytek komentáře tu máš jen proto, že jsem to psala jako vždycky při čtení, protože já právě nejsem schopná vůbec ničeho, jen se zničeně tisknu na posteli a likviduju zásobu kapesníků.
Chtěla mě tak, jak já chtěl ji, a to vědomí mě drtilo na prach.
Oba jsme si přáli mít alespoň malý kousek prostoru, kde bychom se mohli postavit na pevnou zem.
Opravdu si tohle přála? Lásku uprostřed špíny? Lásku, která nemá právo žít a které dříve či později dojde vůle rvát se o každý nádech pod nánosem bahna.
Byl možné přát si smrt uprostřed náruče, která se tak podobala nebi? Bylo pro mě ještě vůbec možné přát si zemřít, když jsem měl náhle plné ruce toho, o čem jsem se neodvažoval ani snít? Co jsem si odepřel jako něco, na co v životě nedosáhnu. Bylo vůbec možné přát si utéct před něčím tak obrovským?
Ale tahle mince měla dvě strany. A zvítězit mohla jen jedna. Život nebo smrt. Život, který za nic nestál, láska, která byla už předem zmrzačena v prostoru, ve kterém nebylo možné přežít – nebo smrt.
A sakra. A sakra a sakra a sakra. Nevím, co chce dělat, ale vůbec se mi to nelíbí.
Ve své nekonečně kruté ironii mi osud položil k nohám to, po čem jsem toužil, až ve chvíli, kdy jsem si už nic z toho nemohl vzít.
Navzdory tomu, jak moc jsem ji miloval.
Nebo právě proto. Bože můj!!!
Neměl jsem možnost prožít lásku, kterou mi nabízela. Nemohl jsem jí nic dát, neměl jsem z čeho. Ne. Nedokázala nemožné. Nedonutila mě zase chtít žít. Chtít se rvát. Chtít najít cestu ven. Nedonutila mě chtít získat zpět to, co mi bylo vyrváno z rukou.
Nedokázala to ani její náruč, ve které jsem si přál umřít.
Láska, která mě měla zachránit, nakonec jen stvrdila smrt. ÁÁÁÁ!!! Ne, ne, ne!!
Záleželo jen na jediném. Na tom, aby mé peklo zůstalo jen mým. Byly věci, o které jsem se zkrátka dělit nehodlal. Neměla trpět, jako já. Neměla si tím vším procházet se mnou. Viděl jsem to přímo před očima. Nekonečná řada mrtvol nebo lidí bez duše. Nekonečně se opakující scénář. Viděl jsem Susannu, jak se na ně dívá. A jak se dívá čím dál míň na mě. Viděl jsem, jak se jí z očí ztrácí to, čím byla. Viděl jsem její bezradnost, která se začala navlas podobat té mé. A možná i její nenávist.
Ano, věděl jsem, že jsem zbabělec.
Mohl jsem jít a bojovat. Alespoň to zkusit, i když se nebylo čeho chytit.
Ale doufal jsem, že takhle ji to bude bolet míň.
Je příliš těžké pomalu zabíjet ženu, kterou milujete.
Když to není nutné.
Když je možné se tomu vyhnout.
A ano. Tady to možné je.
Musel jsem věřit, že pro ni bude snazší smířit se s tím, co bude, než s tím, co by bylo. Snazší vyrovnat se s něčím, co skončilo, protože to skončit muselo, než s tím, že mě přestala milovat. S tím, že žádná láska nemůže být tak silná, aby překonala ničivou sílu smrti. Snazší vyrovnat se s něčím, co se stalo, aniž by k tomu jakkoli přispěla, než s něčím, co by přišlo díky ní. Neměla žít svůj život ve výčitkách, že nedokázala milovat monstrum. Až za hrob.
Dopr, dopr… krucinááááál!!!!
Nechtěl jsem útočit kvůli dýmu. Nechtěl jsem útočit ani ze zoufalé potřeby přiblížit se životu. A žít v prázdnotě beze smyslu jsem nedokázal.
A – šlo o ni.
Neviděl jsem bolest, kterou jsem způsobil. Viděl jsem tu, kterou jsem ušetřil.
Chápu ho, vážně. Tím víc je mi smutno. Protože to vlastně udělal i kvůli tomu, aby ochránil ji. Nepsala jsem zrovna nedávno, že mi ho nikdo zabíjet nebude?? A ty teď přijdeš s tímhle. BOŽE!!! Pořád doufám, že se to nějak změní nebo cokoliv… asi jsem nepoučitelná. Asi tomu prostě věřit nedokážu.
Cath, jsi úžasná, ale právě v tuhle chvíl tě vážně „nemám ráda“

11)  Cathlin (21.04.2014 21:03)

Ano, Hani, naprostý souhlas.

10)  Cathlin (18.04.2014 15:00)

Zlatý Shakespeare. A zlatá ty, Máto.
V tomhle chmurném konci jsi mi dala alespon něco. Krásné verše.
Krásné i přes to vědomí, že se s tím, na rozdíl od tebe a od Nicka, nikdy vnitřně nesmířím.
Přesto, že to byla jediná cesta.

9)  Cathlin (18.04.2014 14:00)

Ano, Kati, UFFFF – tedy. To je zvláštní, že se mi tak dobře povedlo vysvětlit důvody Nickovy smrti, když jsem vůbec nechtěla, aby umřel... a naprosto jsem si tuhle kapitolu neužívala. Na konci kapitoly 24 mi došlo, že to jinak nepůjde a celou tuhle jsem psala truchlivě, se hřbitovními pocity a bez veškeré radosti.

A jestli Susanna může žít bez Nicka? Nebo teoreticky kdokoli bez kohokoli? To, bohužel, Kati nemůžeme vědět. To vědí jen ti lidé sami, jestli mají dostatek síly na další „život po někom“. Jestli se raději nerozhodnou, že takový život jim za to prostě nestojí. Jestli to utrpení, které to s sebou nese, je ještě snesitelné nebo už ne. V těhchle věcech zkrátka není možné rozhodovat za druhé. Záleží na tom, jak ostře tu konkrétní ztrátu vnímají a kolik mají duševní síly a odolnosti. Někdy je to tanec na hraně. Za sebe musím říct, že některé ztráty a vůbec životní situace bych možná neunesla, i když by se ostatní možná divili a říkali by si, že přece tohle se zvládnout dá. Ale co oni ví.......

8)  Mata (18.04.2014 12:28)

A na tohle jsem si vzpomněla, nešlo si na to nevzpomenout:

„Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen
a trestat provinilé ještě zbývá."
W. Sheakespeare

7)  Mata (18.04.2014 12:23)

Smrt, definitivní, poklidná, smířená… na jednu stranu… přeju mu to… (Marťo, vím, že mě za tohle budeš nenávidět, očekávám pánvičku) je z toho venku… to ostří na kterém celou dobu tančil nakonec bodlo, přímo do srdce… jak soudit? Lze to vůbec? Jde mu to mít za zlé? Jde mu to nevyčítat?
Zvláštní… to co cítím, je podivný klid… jeho klid… ať už byl důvod jakýkoliv… možná sobecký, ale klid… smíření…
Smrt není zlá… je to jen cesta… další cesta…
Mé očekávání se splnilo to lepší… to horší bylo, že zemře Susana, každopádně někdo z nich určitě…

6)  Cathlin (18.04.2014 12:22)

Hani, z toho je mi vždycky smutno. Napřemýšlela jsem se nad tím v životě už dost. I kdyby se snad člověk zabil z těch nejméně sobeckých záměrů a všem by tím jen prospěl, mám dojem, že, jak už je tak zvykem, vždycky bude nazván „sobcem“. Osobně bych asi nedokázala takto nazvat člověka, o kterém bych věděla, že odešel proto, aby mi neubližoval. I kdybych na něj měla sebevětší vztek, nesouhlasila s ním a sebevíc by mě bolelo, že odešel. Ano, vztek bych měla. Ale spíš na situaci, na okolnosti. Ne na něj. Protože Nick myslel samozřejmě na sebe, jak jinak, ale stejnou měrou na ni.
Uznávám, že Sheyla to má horší, ale i pro ni bude lepší, když nebude muset bezmocně sledovat, jak Nick jen trpí a nikdo mu nedokáže pomoci.
Ale tohle je tady v tom všem jen drobný aspekt, přesto jsem se u něj musela pozastavit.

KDO TO SAKRA VÍ, že by to jejich láska nepřežila?
Děkuju za tuhle myšlenku… Cítila jsem to podobně, i uprostřed beznaděje poslední kapitoly.
Ano, to neví nikdo. Samozřejmě. Třeba by se mohl stát zázrak...... Samozřejmě, že to nemůže vědět ani Nick. Vychází z přesvědčení, z toho, co si myslí, že bude, když vidí, co ho čeká. Co by čekalo je oba. A upřímně – také si myslím, že by nepřežili. Ne za situace, kdy by život pro Nicka byl opravdu jen přežíváním, pochodem od jednoho dne ke druhému, navíc ještě s těmi donekonečna se opakujícími vraždami..... Nevidím v tom smysl. Je to tak děsivá prázdnota, že......... A právě to by je čekalo! Dokonce i láska uprostřed trosek, které nelez poskládat zpět, se zdá tak nějak… zbytečná.

Tvůj komentář mě přesto vlastně potěšil..... Je tak nějak uklidňující vidět, že také nechceš, aby Nick zemřel… a všechno skončilo…
Jenže jak říkáš – v posledních kapitolách jsem ho zdevastovala natolik, že mě to dovedlo až sem. Upřímně – také jsem nečekala, že dojdeme až do místa, ze kterého není návratu. Myslela jsem, že to půjde. Takže otázka nakolik je to kompromis je tak nějak zbytečná. Tohle je prostě výsledek toho všeho, co se stalo. A to, co se stalo, se stát muselo....... nakonec ano.

Ale co dál, co ostatní, co Sue, co všichni a všechno co tady nechal.....?
To je právě ta tragédie. A nejde jen o ně, jde i o nás, jeho čtenářky.

Nějaké pokračování bude, nějak se to ukončit musí, ale kolik asi zůstane nezodpovězených otázek?

5)  KatkaB (17.04.2014 20:39)

"Opravdu si tohle přála? Lásku uprostřed špíny? Lásku, která nemá právo žít a které dříve či později dojde vůle rvát se o každý nádech pod nánosem bahna."

To byl šok. Nečekala jsem, že Nick znovu uteče… teď, když ví, že ho bude Sue pořád hledat.

"Nedokázala nemožné. Nedonutila mě zase chtít žít. Chtít se rvát. Chtít najít cestu ven. Nedonutila mě chtít získat zpět to, co mi bylo vyrváno z rukou. Nedokázala to ani její náruč, ve které jsem si přál umřít"

Bác. To je rána. Napadlo mě několikrát během čtení předchozích kapitol, že to k tomuhle spěje, a najednou se to stalo. Musím se opět poklonit, Cathlin, nad všemi těmi vysvětleními, které jsi v Nickově posledních chvílích života popsala. Dává to smysl. Chápu to a přijímám. Mám v sobě důvody, které beru a které neberu jako dostačující pro to, aby si člověk cokoliv udělal. A tyhle jeho důvody naprosto beru. Lidi se zabíjí, když nevidí žádnou cestu, když už nemají sílu bojovat, a když hledají vysvobození od všeho. To je přesně Nickův případ. Nechává tady Susann. To můj vrstevník, co skočil po vyhazovu od zkoušek ze skály, protože se bál jít domů, taky zanechal mou spolužačku jen tak, s vědomím, že si najde někoho jinýho, lepšího… Našla si. Má dneska už dokonce rodinu, děti školou povinný, oklepala se z toho. Život jde dál. Možná si na něj někdy vzpomene, ale může bez něj žít, přestože si myslela, že nemůže. Tak jako Susann si myslí, že bez Nicka žít nemůže, může.
V tomto příběhu vidím zlom. Všechno může být jinak. Nick – vzhledem ke svému očarování – nemusí zemřít. Může se probrat (je nesmrtelný nebo není?) a pokračovat jako jiný člověk, od začátku. Možná už bez svého prokletí… nebo se ztrátou paměti, s jinými schopnostmi, kdo ví. Vymyslet si pro něj můžeš cokoliv

4)  Cathlin (17.04.2014 10:32)

Juli, taky nevím, co psát. Ale Nick jinak skončit nemohl – s ohledem na to všechno (!!!). Důvodů, proč to muselo skončit zrovna takhle, je víc. Susanna a jeho ohledy k ní byly jen tím, co to urychlilo.
První myšlenka je jednoznačná a asi příliš jednoduchá. Ta, která člověka nutí natáhnout ruce a vzít si, co si přeje a co konečně může dostat. Dotknout se nebe, když se otevírá přímo nad ním.
Teprve ta druhá ho ale donutila podívat se na to v kontextu. Na to všechno, co by přišlo současně s tím, po čem touží. Neoddělitelně.
Možná by se dalo namítnout, že je Nick slaboch. Že příliš málo věří v lásku, jak svoji, tak Susanninu. Co na to říct… Kolik víry asi může mít člověk, kterému už nezbývají žádné síly.

Mám dojem, že Nick je má nejzoufalejší postava. Je mi hrozně smutno.

3)  julie (16.04.2014 20:42)

Cathlin, tak tohle je takový šok, že vůbec nevím, co psát, jak reagovat

Je příliš těžké pomalu zabíjet ženu, kterou milujete.
Když to není nutné.
Když je možné se tomu vyhnout.

Neviděl jsem bolest, kterou jsem způsobil. Viděl jsem tu, kterou jsem ušetřil.

Po tom úvodu jsem tušila něco hodně zlého – třeba že je chytí policie a Nick skončí ve vězení – ale tohle vůbec. Na druhou stranu ho naprosto chápu. Ve stavu, v jakém byl, co všechno si poslední dobou prožil, jaké otřesy musel vydržet … ne, nedivím se mu. Ale stejně je to šok. Hrozný. Uffff.
Ale napsala jsi to nádherně

2)  Cathlin (16.04.2014 20:21)

Bosi, jak mám zase nebrečet. Řekni. Protože ty jsi v tom komentu krásně shrnula to, co já řešila už na konci předchozí kapitoly. A kdy jsem byla zoufalá, že prostě nevím, co s tím. Že nevím, co mu mám tedy poradit.
Tohle, jeho smrt, NEBYLO V PLÁNU.....
To s tím mixérem je naprosto trefné přirovnání.
Taky ho mám ráda, taky nechci, abych byl mrtvý. Nevím, jestli mám sílu o něčem takovém dál psát. Už sem to pro mě byl takový nářez, že bych nevěřila, že se něco takového může při psaní stát. Navíc – kdo by to četl? Koho by takové téma mohlo zajímat? Už několikrát jsem silně pochybovala. Vůbec bych se nedivila, kdyby vás to odradilo. Když si představím, jak by musely vypadat další kapitoly a kolik by se toho v nich muselo zase překousnout, stává se mi, že jsem přesvědčená, že jsem vybrala prostě špatné téma pro román. Ano, měla jsem to samozřejmě vymyšlené dál. A měla jsem toho vymyšleného hodně, ale on by to celou dobu protrpěl. A my s ním. A ono je trpět a trpět. Vážně nevím, nakolik bychom to zvládly. Kam se hrabou Jizvy!
No, maximálně vám to mohu jednou říct. Co mělo být a nebylo. Ale už to nebude CESTA, už to budou jen informace.

Anebo se ve všem úplně mýlím.

1)  Bosorka (16.04.2014 20:14)

Tak se pokusím o pár smysluplných vět, ale ber v potaz, že je to opravdu jen pokus. Protože mám pocit, že jsi mi hodila mozek do mixéru a zapnula na nejvyšší otáčky…
V prvé řadě jsem z téhle kapitoly neskutečně rozpolcená. Protože mám Nicka ráda. Přes to všechno – nebo právě proto všechno – čím prošel, udělal, pro tu jiskru (krvavě rudou ), která v něm stále je. Vlastně i proto rozhodnutí, co udělal. A když někoho mám ráda, tak přece nechci, aby ale KURVA UMŘEL!!!!
(dámy prominou silnější výrazivo shy)
Jenže, jak si sama dobře podotkla, je tu druhá strana mince… Ale tahle mince měla dvě strany. A zvítězit mohla jen jedna. Život nebo smrt. Život, který za nic nestál, láska, která byla už předem zmrzačena v prostoru, ve kterém nebylo možné přežít – nebo smrt.
Plně chápu proč to udělal. Tys to tam sama řekla mnohokrát Musel jsem věřit, že pro ni bude snazší smířit se s tím, co bude, než s tím, co by bylo. Snazší vyrovnat se s něčím, co skončilo, protože to skončit muselo, než s tím, že mě přestala milovat. S tím, že žádná láska nemůže být tak silná, aby překonala ničivou sílu smrti. Snazší vyrovnat se s něčím, co se stalo, aniž by k tomu jakkoli přispěla, než s něčím, co by přišlo díky ní. Neměla žít svůj život ve výčitkách, že nedokázala milovat monstrum. Až za hrob.
Neměla si prožít nic z toho, co mělo přijít.
Neměla si špinit ruce krví.
A ti lidé, všichni ti lidé, kvůli nám neměli zemřít.
Ano, možná je sundá někdo jiný, ale já to nebudu. Ne – kvůli ní.
Je příliš těžké pomalu zabíjet ženu, kterou milujete.
Protože, když někoho milujeme – nechceme mu ubližovat… (s tímhle jsem dost bojovala v Jizvách…), nechcem aby trpěl. A Nick ví, že by trpěla a tak se rozhodne ji neubližovat, i když ví, že ji to ublíží, ale míň, než jak by ji to ublížilo v budoucnu… (to je teda věta – smajlík, co kroutí očima). Minimalizuje budoucí bolest, dalo by se říct.
A protože Nicka mám tak ráda a nechci, aby trpěl, a protože taky nevidím východisko, cestu, kterou by se mohl dát…tak chci aby UMŘEL!
Takže vidíš, jak si mě přefikla vejpůl?
JEho cesta ke smrti…ten rum (ovšem v mé mysli se ta láhev dramaticky roztříštila o nějaký kámen), nůž…byla to neskutečná cesta a já po ní kráčela s ním…i s tebou.