20 - Kořeny šťavele

Stál jsem uprostřed prostoru, který mi měl poskytnout budoucí azyl, a sledoval další postup prací. Stále ještě nebylo hotovo. Zázemí ani prodejní plocha nového obchodu. Práce se před nějakou dobou zastavily a nyní se jen pomalu hýbaly vpřed.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a představil si podél stěn postavené regály na knihy. Ty, které jsou nyní zavřené v opuštěném krámku na Rue Saint Louis, hned vedle dveří, do kterých už nikdy nevstoupím. Police, knihy, vybavení - všechno bude třeba později odstěhovat. Opřel jsem se ramenem o zeď a zakroutil hlavou. Ta představa se do mě zahryzla jako zdivočelý pes. Pokusil jsem si představit, jak to udělám. Jak se tam vrátím.

Jako vrátit se do hořícího domu.

Kromě toho – mohla tam být. Mohl jsem ji tam potkat. A nic mě neděsilo víc.

Co s ní asi teď bylo? Vrátila se? Ke svým šperkům, svému životu? Jak právě ten vypadá? Kolik je to už dní, co jsem ji neviděl… A v každém tom dnu jsem ji stále měl před očima jako připomínku své situace. Toho, co už nevrátím, nezískám. O co se ani nepokusím. Dostatečně jsem se poučil, že to jednoduše nemá smysl, a nakonec pochopil, že jsem ji měl ztratit. Že právě to jsem si zasloužil – za všechno, co jsem udělal. Takhle to bylo správně.

Ale myslel jsem na ni, příliš často. A musel jsem se smířit s tím, že to tak bude. Budu o ni zakopávat, stále. Protože všude byla a ještě nějakou dobu bude. Znal jsem jen málo věcí, které nevedly právě k ní. Byla prorostlá v mé hlavě jako husté tenké kořeny šťavele. Jako nervová síť vetřelce. Byla všude. A nezbývalo než čekat, až to všechno zmizí.

Znovu jsem se rozhlédl kolem. Bílé stěny. A všechno, co bylo třeba dobudovat, pokud to vůbec mělo nějaký smysl – ve městě, kde se budu vyhýbat všemu, co k ní patří. A nejspíš stejně „úspěšně“ jako tomu všemu bordelu ve své hlavě.

Udělal jsem několik nesmyslných kroků k bednám se dřevem na obložení stěn. Z víka jedné z nich jsem sebral úzký a špičatý odštěpek dřeva a několikrát ho protočil mezi prsty, zatímco jsem se loktem opřel o vrchní část bedny.

A pak mi to došlo. Tohle nemělo vůbec žádný smysl. Nemohl jsem zůstat v Québecu. Potřeboval jsem utéct. Z města, od ní. Z blízkosti toho, co mi ji mohlo připomínat. Ideálně na druhý konec světa. Někam, kde by mi zůstalo jen to, před čím se utéct nedá – kořeny šťavele v mé hlavě.

Ty přece za nějakou dobu odumřou. Nic nevydrží věčně.

Sevřel jsem dřívko pevně v dlani a kousl se do rtu. Odejít odsud. Odejít od ní… Nechtěl jsem to stejnou měrou, jakou jsem si to přál. Ale nic jiného nezbývalo. Některé věci jsou správné, a přesto je nechceme. Přesto bychom raději udělali cokoliv jiného. Kolik takových už bylo? Člověk s tím prostě musí umět žít.

Přejel jsem si rukou přes čelo, dřívko jsem přitom držel mezi dvěma prsty.

A nedovolil si slzy.

Nemělo smysl donekonečna opakovat staré chyby, které stejně nikam nevedou.

- - -

„No tak, Nicku,“ přejela mi Sheyla rukou po zádech. Měla na sobě zástěru s volánky, přišla za mnou z kuchyně. Musel jsem se proti své vůli usmát, když jsem se na ni otočil, vypadala legračně.

„Co, Shey?“ zeptal jsem se a mírně zavrtěl hlavou. Co po mně chtěla? Snažil jsem se věnovat práci – nebo to tak alespoň vypadalo, ona nemohla vědět, že většinu času prostě koukám do blba. Před sebou jsem měl rozložené plány obchodu. A otevřený počítač, kde jsem se pokoušel najít nové zprávy. Jako vždy neúspěšně. Jenže jsem se potřeboval něčeho chytit. Potřeboval jsem se dát dohromady, dát dohromady svůj život. Tohle byly věci, které se daly vykonávat mechanicky a které mi dovolovaly nemyslet, když jsem se o to aspoň trochu snažil.

„Neměl bys tu být tak sám,“ řekla Sheyla. „Pojď za námi do kuchyně. Potřebuju oloupat mrkev.“

Pokusil jsem se o úsměv. „Víš dobře, že na to nejsem zrovna ideální adept. Kromě toho mám práci… Dost dlouho jsem nic nedělal.“

Chvíli se na mě pátravě dívala. „Za celé odpoledne jsi nepromluvil. Občas zapomenu, že tu vůbec jsi.“

Podíval jsem se jí přímo do očí. Nemělo cenu to příliš rozebírat. „Dělám, co můžu,“ zakroutil jsem mírně hlavou a věděl jsem, že smysl těch slov pochopí správně.

Odložila si utěrku přede mě na stůl a sedla si na židli vedle. „S čím vším ti pomáhá zemědým?“ zeptala se.

„To nejnutnější zvládne,“ konstatoval jsem. „Nechci to přehánět. Jen obvyklé dávky, nic víc. Nejsem nebezpečný.“

Přikývla. „Co přesně děláš?“ zadívala se na papíry přede mnou.

Vzdychl jsem, otočil se na ni a chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl. Protože tohle ještě nevěděla. A celé odpoledne jsem se připravoval, že jí to řeknu.

„Chci…“ sklonil jsem na okamžik hlavu, „chci odsud pryč, Shey. Nemůžu tu zůstat. Nevím, jak přesně to udělám. Ale tady zůstat nemůžu.“

„Jiné město?“ zeptala se a nevypadala překvapeně. „Na jak dlouho?“

„Roky,“ upřesnil jsem. „Tedy pokud nemáš nějaké listí, které mi vymaže některé části mozku.“

Zalapala po dechu. „Chlapče, můj milý chlapče…“

Dívali jsme se jeden na druhého. S pochopením. „Půjdeš se mnou?“ zeptal jsem se přímo.

Zhluboka dýchala a její tep se viditelně zrychlil. „Nemohu, Nicku… Víš, že ne.“ Mimoděk zalétla pohledem ke kuchyni, kde byl Howard. „Je zde tolik lidí, co mě potřebují.“

Ano, jistě, že jsem to věděl. Ale musel jsem se zeptat. „Nevím, jak to bez tebe zvládnu…“

„Nicku,“ nadechla se a její hlas byl o něco vážnější. „Nemůžeš odjet. Ne teď, když…“ zarazila se.

„… potřebuji hlídat,“ dokončil jsem za ni.

Stiskla rty a přikývla.

„Musím pryč, Shey,“ zopakoval jsem.

Vzala mě za ruku a svými prsty promnula mé klouby. „Jaké město?“

„Winnipeg nebo Calgary,“ upřesnil jsem.

„To je příliš daleko,“ přeložila mi přes ruku svou druhou dlaň a zavrtěla hlavou.

„O to právě jde…“ namítl jsem a ve chvilce ticha jsme oba zvažovali možnosti.

„Je to dobré rozhodnutí,“ ozvalo se potom za námi. Howard. Oba jsme se otočili. Stál ve dveřích a díval se na nás, jednu ruku zastrčenou v kapse své pletené vesty. Udělal několik kroků k nám. „Přijdeme na způsob, jak tě ohlídat.“ Otočil se na Sheylu. „Nech ho jít. Co myslíš, že je bezpečnější? Když zůstane tady, nebo když odjede? Čím dál bude od…“ její jméno vynechal, „tím lépe. Když nebude sám chtít, stejně jsme na něj krátcí. Tady nebo tam.“

Evidentně věděl úplně všechno. O všem. I když já o tom s ním nikdy nemluvil.

„Snažíš se o dobrou věc,“ pokýval hlavou. „Rád vidím, že se bráníš tomu, co je špatné. A máš můj obdiv, synku. Doufám, že ti to oslovení nevadí. Sheyla o tobě mluví tak často, že zkrátka mám pocit, jako bych tě znal odjakživa – a umím si představit, jak těžké to máš. Žádný důvod nikdy není dost dobrý k tomu opustit člověka, kterého miluješ, ano, vím o tom své.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel se. „Ale jistě není možné chtít, aby za to zaplatili druzí. To by ti nepřineslo štěstí. Tobě ani jí.“

Odvrátil jsem od něj zrak.

Jistě, měl pravdu. Znova a znova to samé dokola. Donekonečna jsem se měl přesvědčovat o tom, že nemám šanci. Že jsem naprosto odepsaný. Že mi nezbývá nic než izolace, kterou jsem tak strašně nenáviděl. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych to ze sebe dostal a nepokoušel se bránit. Jakákoliv obhajoba neměla smysl. Teď stejně jako nikdy dřív a nikdy potom.

Sheyla se podívala na Howarda, potom na mě. „Raději bych tě měla u sebe,“ řekla a já pochopil, že tentokrát z ní nemluví strach o to, co udělám, ale strach o to, co bude se mnou. Jak to zvládnu.

„I já tebe,“ přikývl jsem a vyměnili jsme si pohled.

„Cítím to z tebe,“ řekla potom a její ruce stále přejížděly po mé kůži. „Pochopil jsi to. Skutečně jsi pochopil, co je správné. Vnímáš to a respektuješ. Díkybohu. Cítím i bolest, ano. Ale věř mi, chlapče, že ta časem zmizí. A nahradí ji dobrý pocit z toho, že ses dokázal zachovat správně.“

Chtělo se mi řvát, ale zůstal jsem bez hnutí.

Howard přikývnul, potom si vyndal ruce z kapes. „Jednou se vrátíš, Nicku. Už kvůli tomuhle andělovi, je to tak?“ pohladil Sheylu po rameni.

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem přikývnul. Měl pravdu. „Ano, myslím, že ano.“

„V tom případě vím, jak to udělat. Dokonči svůj nový obchod. Já potom zařídím stěhování. A postarám se ti o něj, zatímco budeš pryč – aby ses měl kam vrátit. Kromě toho budeš potřebovat nějaký výdělek, už proto, aby sis zařídil něco nového na novém místě. S obchodem mám zkušenosti. S knihami ne, ale to mě naučíš. Zůstaneme v kontaktu. A Sheyla bude taky víc v klidu.“ Usmál se na ni, ona mu vděčně, ale nejistě úsměv vrátila.

Zamyslel jsem se. Kolik dní tedy ještě budu muset vydržet? Tady? Uprostřed pekla.

Přikývl jsem. „Děkuju…“

Sheyla se ošila. „Budu jako na trní.“

„Vidíš?“ pousmál se Howard. „Má tě ráda.“

Pokusil jsem se o úsměv. Rád bych jí to vrátil. Rád bych jí vrátil tolik lásky, kolik dávala ona mně. Rád bych tu lásku cítil.

- - -

Jeden úkol. Potom další. Dlouhý sled kroků, které bylo třeba udělat, abych mohl vypadnout a celý Québec předat Howardovi. Můj byt a stará sedačka, na které jsem měl rozházené papíry, ve kterých jsem se pomalu přestával orientovat, mě přitom podivně tísnil. Bylo čím dál jasnější, že toho zbývá ještě moc. Nebude to jen na pár dní a vlastně jsem si neuměl představit, jak dlouho to ještě potrvá. Konec byl v nedohlednu. Pustil jsem papíry, které jsem zrovna držel v ruce, položil si je do klína, a projel si vlasy rukama. Bojoval jsem s pokušením se prostě sebrat a zmizet. Na všechno se vykašlat a pokusit se nabrat alespoň nějaký vzduch do plic.

Předklonil jsem se a zrak mi přitom padl do klína. Díval jsem se sám sobě na stehna, na knoflík v pase, na zip kalhot. Jak přímý pohled do míst, která vůbec nemusela existovat. Na lásku, která nikdy nepřijde. Jak přímý pohled na něco, co je až trapně zbytečné. Prázdný pohár, celé věky čekající marně na své naplnění.

A znovu Susanna. Znovu před očima. Nedokázal jsem se jí zbavit, nedokázal. Přestože jsem chtěl, a ne málo. Některé souvislostí k ní vedly až příliš přímo. Představy, které se nikdy nestanou. Marné ploché představy toho, v co jsem dokázal doufat – den, dva, ale rozhodně ne nyní. Byly nahrazeny dlaněmi jiného muže, rty jiného muže. Někoho, kdo si ji zaslouží. Kdo jí nabídne víc než jen zlo, špatnost, se kterou se nedá žít. Někoho, kdo jí nebude ubližovat. Kdo po ní nebude chtít nemožné. Kdo víc dá, než bude chtít.

Carson…

Miluje ho.

Díkybohu.

Jo, měl jsem být rád. Byl jsem rád.

Nezůstala sama. On ji podrží. Dá jí, co potřebuje. Dostane ji z toho. Ano, sebeméně jsem nepochyboval, že se k němu vrátí. Protože on je to, co jí zbylo. A nemá důvod ho odmítat.

Prudce jsem se postavil a měl jsem sto chutí něčím praštit. Rozešel jsem se po pokoji a nevěděl, co se sebou.

Nemyslet na ni. Nemyslet na ni. Opakoval jsem si to jako mantru. Nemyslet na to všechno a prostě se s tím sžít. Proč jsem proboha nebyl schopný se na to vykašlat. Nemohlo to být víc k ničemu. Zbytečná bolest, zbytečné myšlenky, zbytečná snaha.

Zavrtěl jsem hlavou.

Susanna a Carson. Tečka. Hotovo. Vyřízeno.

Popošel jsem ke stolu a opřel se o něj, abych se mohl lépe nadechnout.

Vypadnu odsud. A najdu odpovědi na všechno.

Možná mě ještě čeká normální život. Jde jen o to vydržet tohle děsivé intermezzo.

Ušklíbl jsem se.

Nebo nečeká. Nebo prostě už nečeká.

Kolik naděje jsem vlastně měl.

A jak moc jsem o ni stál?

Jak moc jsem stál o mizernou vidinu něčeho lepšího, někdy, možná.

Otočil jsem se od stolu a zadíval se znovu na počítač a papíry na stole vedle počítače, na sedačce a na zemi. A udělalo se mi zle. Protože všechno, co jsem viděl, byla nesmyslnost. Tupá, prázdná zbytečnost, na kterou jsem už neměl sílu ani se dívat. A uprostřed toho všeho přízrak ženy, kterou jsem miloval a zatraceně dobře jsem si pamatoval, jaké to bylo. Jak nesrovnatelně jiné než to, co bylo nyní. Ten kontrast nemohl být větší. Špatné a správné. Opojně krásné zlo a zničující vražedné dobro. Jedno vše dává a druhé vše bere.

Můj vlastní zrychlený dech mi hučel v uších. Po zádech mi přebíhal mráz, po těle husí kůže. A tlukot svého srdce jsem cítil ve spáncích, když jsem se snažil vydržet to. A nezbláznit se. Zvedl jsem si ruce k hlavě a pevně přitlačil dlaně ke spánkům, jako bych to tím mohl prostě vypnout a nevnímat.

Nepovedlo se.

Svůj tep jsem vnímal nejen ve spáncích, ale i v dlaních. Naprosto bezdůvodnou snahu zbídačeného srdce udržet mě naživu. Můj obličej se stáhl do grimasy, kterou bych nejspíš stěží dokázal popsat. Ale bylo v ní všechno.

Toužil jsem po tom utéct. Otupit se. Mnohem víc, než jsem si mohl dovolit. Stále jsem byl nesmyslně naživu, když jsem už dávno byl v podstatě mrtvý. Tak proč jsem měl dýchat, proč cítit. Proč vůbec něco ještě řešit.

Udělal jsem těch několik kroků a zadíval se na to. Na nejjednodušší řešení. Na zásobu zemědýmu, která nikdy nevypadala tak lákavě. A pevně jsem zavřel oči. Tak pevně, až se mi udělaly mžitky za zavřenými víčky.

Mé prsty se samovolně obtočily kolem několika lahviček a pevně je sevřely.

Nádech, výdech. Další potřeba kyslíku, zběsilé bušení srdce. Adrenalin bouřící v krvi.

Prudce jsem je pustil a otočil se za sebe. Několika ráznými kroky jsem se dostal k mrazáku a prudce ho otevřel. Byl plný.

Taky způsob, jak se otupit. Jediný přípustný. Pokud jsem chtěl přežít. Pokud jsem chtěl, aby přežili i druzí. Pokud jsem tohle, do háje, chtěl nějak vydržet. A pokud to vůbec mělo být možné.

Vytáhl jsem všechny pytle s ledem. Všechny. A naházel je vedle vany. Bylo mi jedno, jestli se to tam potom všechno vejde. Házel jsem je na zem, některé se při dopadu otevřely, led klouzal po podlaze koupelny. Potom jsem bral jeden po druhém a sypal led do vany. Všechen, který se tam vešel. Byl jsem vděčný za rachot, který kostky při dopadu na dno vany a později jedna na druhou dělaly. Přehlušily vše. Alespoň na chvíli. Ten hluk v mé hlavě. Některé pytle zůstaly ležet vedle, led rozházený všude po zemi. Ale bylo mi to jedno.

Strhal jsem ze sebe oblečení. Připadal jsem si jako v ohni. Jako by země pod mýma nohama hořela. Jako bych měl oheň uvnitř. Byl jsem ho plný.

Oheň a led.

Led měl vyhrát.

Trvalo ale dost dlouhou chvíli, než mi mezi tajícími kostkami začala být zima. Nekonečně dlouho. Minuty a vteřiny, které mi jedna po druhé servírovaly všechno, čeho jsem se snažil zbavit.

Susanna v plesových šatech. Láska v jejích očích. Pobavení. Pochopení. Její prsty na mé tváři. Děs, který jsem jí způsobil, když jsem držel střep proti její tepně. Zklamání a odstup, který se náhle objevil v jejích očích, když se probudila po noci, kdy se opila. Její poznání, že tohle je nad její síly. Susanna, Susanna, Susanna. Její oči, její vlasy, rysy její tváře. Její tělo, které jsem cítil na svém, přes mé i její oblečení, v tanečním držení. Její prsty zapletené do jeho prstů, když ji držel. Když odcházela. Nechala se odvést, nechala se přesvědčit. Vysílení a bolest, která jí po mně zbyla. A duté šedé prázdno, ve které se proměnila má budoucnost.

Obrazy se střídaly ve zpomalujícím rytmu mého srdce, které stále nechápalo, že to má vzdát. Urputně jsme se oba drželi při pochybném životě. Kde jsou ještě meze jeho zbytečnosti? Kdy to ještě smysl má a kdy už ne?

Mráz konečně začal pronikat do mého těla i do mého mozku. Díkybohu. Bolest v kostech, zimnice.

Všechno lepší než myslet.

Doslova jsem slyšel led, jak odtává, jak v něm praská. A nakonec to bylo to jediné, co jsem dokázal vnímat. Tiché praskání, skřípění a cinkání.

Zimnice ustala a má mysl se ponořila do uvolňujícího otupení. Každý sval v mém těle postupně začal ochabovat, stejně jako mozek. Doufal jsem, že takhle budu moci zůstat co nejdéle, poslední zbytky tuhnoucích sil jsem věnoval úvahám o tom, kolik mé tělo ještě vydrží. Odmítal jsem si připustit, že jsem zašel příliš daleko. Ale tohle bylo přes hranu a věděl jsem to. Přestal jsem cítit pálení na kůži. Přestal jsem se třást. Přestal jsem cítit polovinu těla, poslední zbytky doutnajícího ohně se přesunuly do mé hlavy. A nebyl to už oheň, byl to jen plamínek. Tancoval mi před očima.

A já se vznášel v klidu, v místě, kde nebylo třeba nic řešit, nic prožívat. Bez rukou, bez nohou, bez potřeby se hýbat. Byl jsem uprostřed měkké beztvaré mlhy, která lákala zbloudilce do svého světa. Stál jsem v jejím středu, stačilo by jen se na ni položit a nechat se odnést. Tak snadné, tak něžné, tak laskavé. Ve světě beze smyslu konečně něco, co smysl mělo. Klid, mír, smíření, východisko.

Příjemná mlha na jedné straně. Přímo přede mnou.

Děsivá, zubatá tma na straně druhé. Za mými zády.

Neměl jsem sílu se vrátit. Neměl jsem sílu se ani otočit. Ani otevřít oči, které se mi zavíraly. Chtělo se mi spát. Víčka jsem měl jako z olova.

Ale nebyl jsem přece připraven zemřít, ne. Tohle jsem nechtěl, neplánoval… Přesto jsem neměl sílu bojovat. Neměl jsem zkrátka sílu už vůbec na nic. Uprostřed zbytečnosti, uprostřed vakua je velmi těžké přežít, jen s mizernou nadějí na štěstí, které možná někdy přijde. A které sotva vyváží utrpení, kterým za něj zaplatím.

Ale ještě jsem přece nebyl připraven zemřít! Nechtěl jsem to. Nedokázal jsem se rozhodnout k životu, ale nechtěl jsem ani smrt. Něco, co bylo zcela iracionální, něco jako síla, která nepocházela ze mě, mě donutilo se pohnout. Přelézt okraj vany a ztuhle spadnout do kaluží vedle ní.

Po nějaké době mi začala znovu být zima. Po nějaké době jsem byl schopen vstát a neuvěřitelně pomalými pohyby se dostat do postele. A neuvěřitelně dlouhou dobu čekat, až se zahřeju. Až začnu myslet. Až přijdu k sobě.

Ještě jsem nebyl připraven zemřít, ještě ne.

Nejspíš to bylo holé právo na život, které mě vrátilo zpět.

A pusté vědomí, že to třeba nějaký smysl přece jen má. Nějaký. Bůh ví.

- - -

Jenže kolikrát je možné najít vůli a překonat sám sebe. Kolikrát je možné vzdorovat, když pochybujete o každém kroku, který uděláte. Když musíte proplouvat absurdním prázdnem, den za dnem, hodinu za hodinou, ve kterých se tikot hodin proměnil v neuvěřitelně pomalý pohřební marš. Když přestanete věřit v to, že to ještě má nějaký smysl.

Jednou, dvakrát, desetkrát. I to je moc.

Led znovu obklopoval mé tělo. Mrazivá postel zapomnění, ze které bylo čím dál těžší vstát.

Ano, chtěl jsem žít. Chtěl jsem se vrátit.

Toužil jsem po tom být zase člověk a žít.

Bránil jsem se klamné spáse, kterou jsem měl nadosah.

Ještě včera.

Ale… nyní už ne.

NE.

Neplánoval jsem to. Ani jediný z večerů, ve kterých mi společnost dělaly jen čtyři koupelnové zdi a zmrzlá voda. Ale ta mlha… už zase tak blízko. A tak lákavá. Ovíjela mě a hladila. A právě teď, znovu uprostřed řezavé ledové spouště, jsem pochopil, že tohle je konec. Že už nepůjdu dál. Že se nemám čeho chytit. Že jsem ztracený uprostřed nicoty.

Byl jsem prokletý. Ano, byl. Můj život byl spojený se smrtí. V každém případě měl někdo umřít. Já, nebo ti druzí. V každém případě to měla být smrt. Devastace, znásilňování, zabíjení, v každém případě násilí.

Neměl jsem sílu na dobro, na jedinou správnou volbu. Možná jsem měl sílu ochránit druhé. Nepřekročit mez. Ale neměl jsem sílu ochránit sebe.

Protože žít z naděje, že možná bude líp, bylo příliš málo.

Rozhodně příliš málo.

Žít v dokonalé tmě, kde svítí jen jedno světlo. Které je sotva vidět.

Ano, jistě, možná bych jednou došel dál.

Ale já už se nemohl postavit. Neudržel jsem se na nohách.

Všechnu svou sílu jsem ztratil se Susannou, ve chvíli, kdy jsem se spolu s ní vzdal života, který by byl k žití. Možná. A který se zdál být nadosah.

Konejšivá bílá mlha byla tak blízko. Opět.

A já se jí toužil odevzdat.

Zavřel jsem oči a položil se na ni, do vzduchoprázdna, do klidu, ve kterém všechna bolest zmizela. Stejně jako všechna naděje, všechen děs. Vstoupil jsem do ní, do mlhy, ve které neměla smysl ani láska, nenávist. Ve které nebyl rozdíl mezi žít nebo zemřít.

Neplánoval jsem to.

Přesto jsem to udělal.

Zavřel jsem oči a přestal vnímat. Přestal jsem mít pojem o tom, co slovo vnímat vůbec znamená. Nesmírná úleva pohltila všechno, čím jsem byl, jako černá díra. Vinu, bolest, lítost, sžírající potřebu lásky a lidskosti.

- - -

Něco bylo špatně. Naprosto a úplně špatně. Podivná vlezlá hustá hmota se prodírala mými žilami jako desítka užovek a snažila se dostat k srdci. Otevřel jsem ústa a nabral dech. Plné plíce vzduchu.

Dýchal jsem. Nádech, výdech. Ještě několikrát jsem se o tom přesvědčil, abych pochopil vše, v plné své děsivosti. Ano, dýchal jsem. A panika, která mě zachvátila, nebyla vidět na jediném mém hnutí, protože jsem se nemohl pohnout, sotva jsem cítil své tělo. Ale celé mě vědomí zachvátil odpor. Zklamání. Nesouhlas. Zděšení.

Snažil jsem se otevřít oči, nešlo to. Ale potřeboval jsem vidět. Potřeboval jsem zjistit, co to všechno znamená, a tak jsem do dalšího pokusu otevřít oči dal všechno. A znova a znova, dokud se to nepodařilo.

Bílý strop nade mnou, ostrá světla. Po bílé mlze ani památka. Tohle byl svět, obyčejný svět tak, jak jsem ho znal.

Rozhlédl jsem se kolem, alespoň tak, jak jsem dokázal, a pochopil jsem velmi rychle. Nemocniční pokoj. Přístroje kolem mě, obvazy na prstech a na nohou. A v levé ruce zavedená kanyla z kapačky stojící u mé hlavy.

Pohnul jsem prsty a ucítil bolest. Tlumenou, přesto bolest.

Nějak jsem se z toho musel dostat. Bílá mlha mě vyvrhla zpět jako ústa velryby, která odmítla své sousto.

A vůbec nezáleželo na tom, jak se to stalo, protože tohle se jednoduše stát nemělo. Jen stěží něco mohlo být absurdnější. Jen stěží by k něčemu mohl existovat menší důvod. Uvíznul jsem v drápech bohapusté nemilosrdné reality, která mě za žádnou cenu nechtěla pustit.

A bylo mi z toho zle. Totálně zle. Obrátil se mi žaludek, rozkašlal jsem se. Kašlal jsem, snažil jsem se popadnout dech a nevnímat odpornou chuť v ústech.

„Probral se,“ uslyšel jsem ženský hlas. Potom kroky. Žena v bílém se postavila vedle mě a udělala všechno, co bylo třeba. Pod jejími doteky se má situace velmi rychle uklidnila, zvedl jsem k ní oči. A jasně uviděl hustou spleť černého dýmu vznášejícího se kolem její hlavy a hrudi.

„Cítíte se lépe?“ zeptala se vlídně a dívala se na mě.

Namísto odpovědi jsem pevně zavřel oči a ponořil se do tmy.

Tohle se nemohlo dít.

Tohle ne.

Další kapitola: 18.3.