Říkali, že ty sny za to nestojí,
že nestojí za to, padnout v boji,
že je zbytečné živit nějakou naději,
nechávat se zahnat až ke kraji.

Pobízeli nás, ať všechno vzdáme,
ať konečně sami sobě přiznáme,
že lepší život si pouze vymýšlíme,
že jen z principu se tu bouříme.

Tolikrát nás donutili padnout,
zabránili nám se nadechnout,
tolikrát jsme se nemohli ani pohnout,
ale přesto se museli znovu zvednout.

Protože někdo musel dál snít,
někdo musel ostatní učit žít
a donutit je přestat jenom být,
podpírat je, aby za tím mohli jít.

Bubeník udával tempo
bojům a pouze tento
sen zůstal jako memento
toho, co bylo zde jen letmo.

A zatímco se všichni smáli,
ani na chvilku neuvěřili,
my jen dál bojovali,
za svoje sny umírali.

Protože naše tempo udržovaly válečné bubny…