Když jejich malá skupinka vyrazila dopolední Prahou směrem k Cinestaru Anděl, tak už se Jakub vnitřně smiřoval s tím, že je čeká dopoledne strávené nad romantickou komedií. Venku bylo po noční bouřce sychravo a na červencový den neobvykle chladno, takže vlastně mohl být rád, že bude vevnitř. Teď ještě sehnat lepší společnost…

Zatřepal hlavou, aby se myšlenkami opět vrátil k silnici a potlačil silné nutkání vytáhnout z té žáby za nimi, na co vlastně jdou.

Když za půl hodiny spatřil u vchodu stát tu vychrtlou kozu, co si říkala krásná blonďatá holka, měl chuť to už rovnou zabalit. Místo toho se konečně odhodlal, otočil se na Markovou a zcela slušně se zeptal, na co to vlastně jdou.

„Nepamatuji si jméno, ale měla by to být akční komedie o dvou agentech CIA, kteří se zamilují do stejné dívky a pak o ni soupeří,“ blýskla po něm zářivým úsměvem. Jak on, tak i Peterka došli k zcela logickému závěru, že jim to rozhodně a určitě nic nepřipomíná, přičemž v duchu tu přehnaně inteligentní blondýnku prokleli a udělali z ní japonské harakiri. Tedy aspoň Jakub ano, protože momentálně jí už fakt měl plný zuby.

„To bude jistě zábava,“ ušklíbl se nakonec. Netřeba dodávat, že to ušklíbnutí mělo být něco jako úsměv, doplnění do jeho stavu ale nechal na její přehnané fantazii. Ona se naopak usmála velice sofistikovaně. Sakra. Ne Peterkovo, její přetvařování by chtěl vlastnit.

„Jdu vyzvednout lístky. Jestli chcete, klidně můžete počkat v autě,“ dodala nakonec.

„Nikdo v autě čekat nebude a já jdu ty lístky vyzvednout s vámi,“ utnul ji Peterka rázně. A ona si to užívala.

„Jdu si pro pití, sejdeme se u vstupu k sálům.“

„Vezměte mi taky jedno.“

„S největší radostí, madam,“ prskl po ní teď už úplně neslušně a otočil se na pomyslném podpatku dřív, než mu na to kdokoli stihl cokoli říct.

Nakonec jí to pití vzal. Když chceš, aby zvířátko poslouchalo a bylo klidné, dej mu kostičku – to je základní chovatelská rada, pokud hlídáš psa. Sice ho to zkazí, ztloustne a bude podobné věci vyžadovat i po svém páníčkovi, ty ale budeš mít klid a nohy v teple. Opravdu se sešli u krásné usmívající se slečny kontrolující lístky, kde light coca colu vyměnil za jeden lístek na film, o kterém v duchu doufal, že ho nikdy neuvidí.

Tiše se pomodlil, pak se posadil vedle té ploché kozy, co se ho snažila ulovit pohledem a pak už se smířeně zadíval na rozsvícené plátno.

 

Poslední záběr, cvak, titulky. Konečně. Konečně! V duchu uvažoval, jestli už někdy viděl průměrnější film. Předvídatelnější. S horší akcí. Vlastně si už ani nebyl jistý, o čem byl. No dobře, přeháněl. Věděl, o čem byl. To ten film ale nečinilo o nic lepším. Prostě brzké odpoledne k ničemu.

Znuděně vyštrachal kelímek od coly zpod sedadla a nijak nekomentoval skutečnost, že se Peterka a párek slepic zvedli a vydali se do té rvanice. Nijak nekomentoval skutečnost, že ta zavalitá osoba před Peterkou se do davu jen tak nenacpe. Prostě si jen znuděně stoupl a protřel oči, protože pravděpodobně kousek za polovinou usnul a probudily ho až výstřely epického závěrečného finále.

Proto o pár hodin později netušil, co do té zasrané zprávy napsat.

Události následujících vteřin mu totiž doslova utekly před očima.

„Co koukáte?! Má zbraň!“

 

Nina vlastně ani netušila, proč tenhle film vybrala. Možná za to mohla ta ironie. Dva muži zamilovaní do jedné blonďaté ženy? Jo, na ten film musela jít s nimi. Popíchnout je. A ukázat jim, co dva muži doukážou udělat při boji o ženu, i když jen ve filmu.

Nakonec byla vlastně vcelku spokojená. Celý film si užila v těsné blízkosti praporčíka Peterky – už jen kvůli tomu mohla být velice šťastná – a když říkala: užila, tak to myslela doopravdy. Neměla ráda filmy, u kterých se po ní chtělo přemýšlení – většinou byly nudné, příliš ze života a zničila si u nich make up slzami – a tenhle film rozhodně nepotřeboval ani malou kapku mozkové aktivity.

Ta se u ní ale nakonec vyskytla – poslední půl hodinu se jí po půl litru coca coly light, kterou si ne příliš příjemně vyžádala od toho druhého blbce, který právě cosi hledal pod sedadlem, ukrutně chtělo na záchod, takže okamžitě po skončení poslední scény se bleskově zvedla a vydala se do davu.

„Možná by bylo lepší, kdybychom počkali, než se to tu vylidní,“ chytil ji za ruku Peterka – nebylo by lepší mu aspoň v duchu tykat?  V tom samém duchu se shodla, že ano. Když si totiž zopakovala, že ji chytil za ruku Lukáš, tak to znělo o dost líp.

„To možná ano, ale já a můj močový měchýř nechceme skončit jako Tycho de Brahe. Takže pokud dovolíte,“ usmála se a významně pohlédla na jeho ruku, co jí ještě pořád jemně, ale přesto pevně svírala zápěstí. Takové dotyky si prostě musel nacvičovat!

„Super,“ ušklíbl se a ignoroval toho orangutana, co se konečně se svou palicí vyštrachal zpod sedačky.

Nacpala se do davu, sakra ať už je na záchodě, a ani nevnímala Peterkův povzdech nad tím, že se mezi mě nacpala osoba nosící místo triček lodní plachty. Anně se podařilo dostat k ní, její tělesná ochrana od ní ale byla oddělena hroudou sádla. A to se nakonec ukázalo jako největší chyba.

Zezadu se na ni kdosi namáčkl, což by nebylo až tak neobvyklé, kdyby vzápětí neuslyšela tichý a zcela chladný hlas, jak jí šeptá do ucha:

„Ani hnout, máš u boku zbraň. Jestli začneš křičet, zabiju tě,“ a přitiskl jí cosi k boku.

Buch, buch – jen dva údery srdce. Dva údery děsu.

Nádech, prudký, nekontrolovaný.

Nutkání křičet, plakat, prosit.

Zmatek.

Úplný.

Takový, co vás pohltí.

Proč?

„Jdi rovně, honem, tady bokem, ztrať se tomu policajtovi, hned!“ zasyčel znovu nevybíravě.

Ztratit se policajtovi? Ale ne, ne, potřebuje být u něj.

„Zlatí, jsi bledá jako stěna, děje se něco?“ ozvalo se rozesmátě vedle ní. Anna. Anna. „Co je, co to je?“ dívka vykulila oči, zmateně ukázala na zbraň a ještě zmateněji pohlédla do obličeje útočníkovi. A to možná Nině Markové zachránilo život, protože v tu chvíli muž stojící za ní odhodil kostnatou Annu na horu sádla stojící vedle ní. A Anna udělala asi to nejlepší, co při svém úleku mohla. Otočila se na Peterku a, teď už rozhodně ne tak inteligentně, zakřičela:

„Co koukáte?! Má zbraň!“

Útočník v tu chvíli zcela regulérně zazmatkoval. Přesto však zvládl využít únikové cesty, která před nimi vznikla díky tomu, že lidé zaslechli slovo zbraň. Ninou doslova odhodil rozesmátý pár o schůdek níž a dravě se cpal davem…

 

Když Lukáš Peterka zaslechl slova kostnaté kamarádky, tak nějak přepnul na pracovní mód. Za všeho nejdřív se ohlédl po Jakubovi, který už startoval ze sedadla. Nebyl ale čas na domluvu, místo toho odstrčil ženu před sebou, jen aby zjistil, že Marková i s útočníkem jsou fuč.

Nemůže být daleko, sakra, nemůže být daleko.

Támhle.

Záblesk blonďatých vlasů, panebože ať to je ona!

S tou myšlenkou odstrčil mladý pár před sebou, který se právě vzpamatovával z hrubého útoku, a vydal se za svým blonďatým zábleskem.

 

Jakub vyhodnotil situaci podobně bleskově jako Peterka. A bylo mu jasné, že je zbytečné rvát se do davu.

Jeden východ. Má to jen jeden východ.

Dej, Panebože, ať nikomu nešlápnu na hlavu a nerozbiju si hubu!

S tou myšlenkou se jal bleskově skákat přes sedadla.

Později netušil, jak to mohl přežít bez čehokoli zlomeného – ať už vlastního či cizího. Každopádně se úspěšně a za doprovodu velice překvapených pohledů účastníků promítání doskákal až dolů, kde se srdcem v kalhotách doběhl k jedinému východu ze sálu.

Musí tudy projít. Musí. A ještě se sem nemohli dostat. Jsou ve frontě, musí být ve frontě. Musí, musí, musí, musí.

Běžel v protisměru, blonďatá hříva, no tak, Ninu nepřehlédne.

Vytáhl zbraň a držel ji u těla. Hlavně nevzbudit paniku, jinak jim uteče… Nikdo si nesmí všimnout tří maníků se zbraněmi v rukou… Sakra, sakra, sakra!

A pak ji uviděl. Snažili se tvářit nenápadně, přesto jeho pohled přitáhla smrtelná hrůza v její tváři.

Panebože co teď? Ne, na tohle ho připravit nemohli.

Střílet?

Vyloučené. Moc osob okolo, zhoršená viditelnost, chráněný objekt příliš blízko zbraní.

Oprava. Musí střílet. Nadechl se a v duchu si bleskově přehrál situaci. Zvednout zbraň, zakřičet k zemi, zmatek, bude mít jen jednu možnost střílet. Sakra, sakra, sakra!

Na nic z toho nebyl čas. Protože právě ve chvíli, kdy chtěl zvednout zbraň, si ho objekt všiml.

V tu chvíli bylo Jakubovým jediným štěstím to, že objekt stejně jako on nebyl klidný. Protože když si všiml zbraně v policistových rukou, odhodil vyděšenou Ninu Markovou vpřed – přímo do Jakubovy náruče.

Zajistit pachatele.

Omyl.

Zajistit chráněnou osobu.

Z davu se, také se zbraní u stehna, vynořil Peterka.

„Východ,“ houkl na něj Jakub, čímž vzbudil ještě větší pozornost svého okolí.

Jeho služebně starší kolega ho ve zlomku vteřiny zanechal samotného.

Úkoly?

Zajistit zbraň, jednoznačně.

Do pouzdra.

A pak?

Posadit hroutící se Markovou.

Tak, ruce jsou volné, chytit ji za ramena, dovést k sedačce, zjistit, jestli není zraněná, uklidnit. Hezky jedno po druhém.

„Hej, Nino. Hej, koukni na mě.“

Rozšířené zornice, zrychlené dýchání, třas. Příznaky šoku.

Zamrkala, podívala se na něj.

Rukama rychle přejel přes ramena, přeměřil si ji pohledem. V pořádku.

„Je ti něco? Udělal ti něco?“

„Měl zbraň,“ vzlykla a roztřásla se ještě víc.

„Je ti něco?“ pronesl tvrdě. Zakroutila hlavou.

„Měl zbraň,“ zopakovala monotónně.

„Jo, měl. Ale teď jsi tady, v pořádku, ano? Jsi v pořádku, všechno je dobré. Seď v klidu, všechno je dobré.“ Opakoval se… A zároveň ujišťoval i sám sebe.

Kývla, v očích naprostý zmatek. Třásla se, najednou vypadala jako malá holčička, co nutně potřebuje utěšit. Měl před sebou zcela vyděšenou holku.

Což byla další věc, na kterou ho ani sebelepší výcvik nemohl připravit.

„Je to dobrý, ano? Pojedeme domů, všechno bude v pořádku,“ snažil se usmát. Třesoucí rukou ji pohladil po paži. Jo. Vyprchávající adrenalin. Sakra, bál se jak malej kluk.

Panebože, vůbec tu tak roztřeseně nemusela sedět. On ji měl chránit a místo toho… Místo toho… Doprdele. Mohla bejt mrtvá. Kurva. Sakra. Kurva…

Potřásl hlavou, nemohl z hlavy vyhnat tu chvíli.

Ne, teď ne.

Násilím zatlačil ten obraz dozadu do hlavy a raději stáhl ruku, aby neviděla její třas.

„Měl zbraň,“ zašeptala znovu. A pak se rozbrečela. V tu chvíli udělal to, co by udělal každý. Nina, Nenina, Marková, Nemarková, chytil ji do náruče a pevně objal…

 

Zklamal. Zklamal tím nejhroznějším možným způsobem. Byla to skoro zrada, i když by to tak nikdo nenazval. Prostě zklamal.

Lukáš se dravě, přesto však v rámci možností nenápadně, dostával temnou chodbou kupředu. Pozná útočníka? Nevěděl.

Díval se okolo, do zmatených a rozčarovaných tváří, a zároveň doufal, aby si nikdo nevšiml zbraně, kterou stále držel u stehna.

Musí toho hajzla dostat.

Šedá mikina.

Támhle.

Je to on. Vyrazil kupředu.

Ve stejné chvíli, kdy už se chtěl po šedé mikině vrhnout, se z davu vynořila pohledná plavovláska a chytila muže kolem pasu.

„Tady jsi, miláčku, ten dav je hrozný,“ zacvrlikala a muž ji objal kolem ramen.

Lukáš se vydal dál.

Konečně stanul v osvětlené místnosti, prudce se ohlížel po okolí a hledal. Muž se šedou mikinou byl ta tam…

 

Stál v koutě se zbraní a tiše čekal. Dav proudil okolo něj a on najednou netušil, jak splynout, jak se dostat ven. Mikinu v davu odhodil na zem.

Jen nádech a výdech. Tvářit se nenápadně. Nikdo netuší, co právě teď udělal. Nebo spíš měl udělat.

A pak se tam objevil on. Znal ho z fotky, vlastně znal celý jeho spis. Výborný střelec, ovládá karate, sukničkář, i ve třiatřiceti stále svobodný. Velice výbušný.

„Na toho si dej pozor, nebude váhat se střelbou,“ řekli mu. „Nebude to nic těžkého, jen se nesmíš dostat k tomu blonďákovi…“

Měl ho před sebou. Stál skrytý ve stínu, stačilo jen zvednout zbraň a…

Prst na spoušti se mu chvěl. Jen jeden jeho větší pohyb a ten chlap už nikdy nikoho neochrání…

Stojí mu to za to? Přemýšlel. Uzavřou celé kino, stihne se dostat ven včas? Ale ano, stihne… Jen jeden pohyb prstu a-

Ne. Je to hloupost.

S tou myšlenkou si muž zastrčil zbraň vzadu za pas, překryl ji tričkem a prošel sotva metr od policisty…

 

Tiše seděla. Chodila kolem ní spousta lidí. Všichni se na ni soucitně dívali, snažili se ji utěšit. Utěšit z pouhého prospěchu. Ona je přece tou dcerou soudce, tou dcerou velkého zvířete, co jim jedním telefonátem může obrátit život naruby. Vždycky to tak bylo. Peníze zmohly všechno. Otevíraly zamčené dveře, kupovaly mlčení i slova. A ona si najednou uvědomila, že pluje v prospěchářském stádu, že pluje jen ve sračkách…

Jindy by si tak myslet nedovolila. Podobné sebelitující výlevy si zakázala dříve než její pubertální přítelkyně. Ale teď? Teď si mohla dovolit vypadat zničeně. A ona zničená byla. Jen ten ledový dotyk zbraně u boku pomalu, ale jistě přebíjel ten hřejivý z ramen.

Rozhlédla se okolo. Tucet zmateně pobíhajících lidí. Tucet lidí, co tu dělají… kdo ví co. Nebo vlastně všechno ostatní kromě toho, že jí pomáhají.

Byl to blbec. Blbec, který ani nebyl schopný mezi tím tuctem být.

 

 

„Co se tam stalo? Vysvětlete mi, co se tam stalo!“ Miriam Světlá takřka nikdy nekřičela. Naopak, byla neuvěřitelně klidnou osobou. A nekřičela ani teď. Možná by však bylo lepší, kdyby začala.

„Dej mi hodinu a dostaneš hlášení,“ pronesl Peterka také zcela klidně. Proč to zapírat, Jakub ho v tuhle chvíli zcela nepokrytě obdivoval.

„Nepotřebuju žádný hlášení, já chci, aby žádný hlášení vůbec nemuselo vzniknout!“

„Tak to už teď půjde těžko,“ odpověděl jí opět vyrovnaně.

„Já se vás ptám na jediné: Jak je sakra možné, že se k ní vůbec dostal? Můžete mi vysvětlit, jak jste přemýšleli, když jste ji pustili do davu? Můžete mi to sakra vysvětlit? Kde je váš za státní peníze hrazený výcvik? Nebo spíš, kde je obyčejný lidský rozum? Kde je logické uvažování?“

„To muselo jít stranou ve chvíli, kdy nám bylo řečeno, že ji nemáme omezovat. Chtěla jít na záchod, chtěla tam jít hned. Tak jsem ji prostě pustil,“ momentálně zvyšoval hlas spíš Peterka. A to o dost.

„Jistě. Jistě. Ta holka je o dvanáct let mladší než ty, ale ona si hvízdne a ty ji necháš?“

„Mluvila si s ní vůbec někdy?“

Jakub ho obdivoval čím dál víc. On sám znal Miriam natolik, že by s ní hádku ani nezačínal. Což vlastně momentálně praktikoval…

„Mluvila. Jistě vím jednu jedinou věc. Vy dva na tomhle případu končíte. Hned!“ poslední slovo konečně vykřikla. Po tom tichém vyčítavém tónu to byla skoro úleva.

„Ale-“

„Řekla jsem hned. A teď vypadněte, jdu řešit VÁŠE průsery!“

 

Lukáš Peterka byl unavený. Dokonce velice unavený. Tak unavený, že téměř nemohl udržet oči otevřené. A nebylo to jen nedostatkem spánku. By unavený tímhle vším. Byl unavený prací.

Co se stane, když pekař nedodrží své pracovní povinnosti? Připálí housky. Co se stane, když je nedodrží on? Osoba, za kterou by se měl nechat zabít, skončí se zbraní u břicha.

Otřásl se, vzal do ruky prázdný kávový hrnek a přesunul se do kuchyně, aby ho mohl opětovně naplnit. Chvílemi měl pocit, že mu v žílách místo krve proudí kofein – a mohly by mu desítky lidí tvrdit, že je to fyziologicky zcela nemožné.

Přemýšlel. A kdo ví proč se mu – opět, nutno dodat – vybavil rozhodně ne na férovku vyslechnutý rozhovor mezi Miriam a Mirkem. Potřebovali z případu dostat Jakuba. Proč jen měl pocit, že se jen svezl s ním?

Nemohl to nechat jen tak. Odmalička byl příliš zvědavý.

Zaváhal proto jen krátce. Kdyby přemýšlel více do hloubky, asi by mu došlo, že dělá jednu z největších chyb ve svém životě. Jenže jeho mozek – zcela vysílený náročným dnem – přemýšlení příliš neholdoval. Právě proto udělal osudovou chybu a vrátil se do své kanceláře, kde usedl k počítači…

Kde se napojil na centrální síť a hledal.

Pod heslem Aleš Marek nic nenašel. Pod heslem Nina Marková taky ne.

Jo, ještě to tam nemuseli stihnout zapsat.

On byl ale děsně zvědavý, proč Jakub musí jít z případu. Přece jenom, teď se to týkalo i jeho. Proto se vydal ke kanceláři Miriam Světlé, která byla v pokročilou noční dobu již zcela opuštěná. Do zabezpečovací krabičky – nevěděl, jak se tomu krámu říká odborně – zadal Borisovo číslo zbraně a stiskl ok.

Pravda, měl z toho poněkud smíšené pocity – přece jenom se své šéfce nevloupával do kanceláře každý den – v duchu si to ale dokázal rychle ospravedlnit. Pracuje na Ninině ochraně, ne snad? Tak musí vědět, co bylo napsané ve výhružném dopisu.

Informace odshora totiž rozhodně nebyly relevantní. Nehrozí jí žádné přímé nebezpečí. Pche.

Na obvyklých místech materiály schované nebyly. Sejf za nevkusným obrazem byl, až na dva falešné pasy, o nichž odmítl přemýšlet, a označenou hotovost prázdný. Zamčená zásuvka pracovního stolu – klíč byl na okně pod květináčem s uvadlými muškáty – také neprozradila nic velkého. Možná proto se rozhodl k poslednímu zoufalému kroku – podíval se pod koberec, na kterém stálo křeslo. A tam taky nic nebylo.

Přemýšlej. Přemýšlej sakra.

Přešel ke stolu a začal procházet pořadače. Nic. Zase nic. Musí tu přece něco mít.

Na stole byly desítky složek. Ovšem jak Miriam s oblibou říkala - pod svícnem je největší tma. A tak vyndal dvě složky, kterými byla podložená stolní lampa. První byla tenoučká, obsahovala jen několik fotografií. Fotografií anonymních dopisů, které v posledním týdnu našly svých pět adresátů. A ta druhá - ještě tenčí – byla složka Antona Pavloviče Uzygova.

Jo. V tu chvíli už Lukáš věděl, že tohle vidět neměl. Přesto však – když už sis kousl, musíš to sníst celý. Proto se rozhodl pro poslední vloupání – aspoň pro tento den. Se složkou v rukou stanul před Inčinou kanceláří a do krabičky naťukal datum narození obou jejích synů. Počítač oblbl snadno – Inku znal už příliš dlouho.

A tak se s bušícím srdcem jejím jménem přihlásil do archivu policie ČR. A do kolonky klíčová slova zadal Uzygov. V tu chvíli, v tu vteřinu, se mu před očima objevily desítky složek.

Dobře.

To by nešlo.

Uzygov, Světlá, Marek.

Jedna.

Jedna jediná složka.

Nešlo ji neotevřít.

A tak to udělal…