„Nejdu,“ zopakovala jsem do telefonu, „prostě nemůžu.“

„Tak mi vysvětli proč. Proč si neuděláš čas na své kamarády?“

„Vždyť znám jen tebe.“

„A jsem snad úchyl?“ Vyprskla jsem smíchy. „Kdyby něco, ochráním tě.“

„Jo, tak právě jsi mě uklidnil,“ vypustila jsem mezi chechtáním.

„Půjdeš?“

„Zítra jedu k našim a v pondělí začínám v nové práci.“

„A to je problém?“

Nebyl to problém, jen výmluva. Se Šimonem, Kapitánem, bych se ráda setkala, ale s „naší“ bandou? Co bych tam dělala? Co bych si tak asi s nimi mohla říct zajímavýho? Jediný, co bylo lákavý, bylo jídlo, protože Šimon zarezervoval stůl ve skvělé restauraci.

„Hele, nebuď labuť, oblíkni se a pojeď…“

„Já fakt…“

„…oblíkni se jako posledně. Uvidíš, jak Bonesovi spadne čelist.“

„Si upad, ne?!“ skákali jsme si do řeči.

„Proč? Kdyby sis udělala ještě culíky, padl by tak akorát on… na prdel,“ dodal, „vsadíme se?“

„Ne, já…“

„Psali, že si na tvrdou holku jen hraješ.“

 

 

Měla jsem štěstí a zaparkovala přímo před restaurací. Bez kabátku jsem odvážně přeběhla dovnitř. Všichni ke mně okamžitě stočili pohledy a já si v duchu nadávala, že jsem se nechala ukecat.

„Ahoj, kočendo.“

„Kapitáne,“ odfrkla jsem a nechala se obejmout. „Neměla jsem tě poslouchat.“

„Kdybys viděla jeho výraz, mluvila bys jinak. Moc ti to sluší.“

„Dík.“

Neměla jsem čas prohlídnout si ostatní a pokusit se odhadnout, který z nich je asi Bones, protože jakmile mě Šimon pustil, vyskočil na nohy první hošík po jeho pravici a bránil mi tak ve výhledu. Přesně jak jsem předpovídala… culil se na mě opupínkovaný brejlatý klučina: „Ahoj, já jsem Honza.“ Natáhl ke mně ruku. „Tedy Hawk.“

„Ahoj, G.“ Nechala jsem si vlípnout pusu na tvář.

Nikdy jsem neměla pamatováka na jména a už u čtvrtýho jsem přemýšlela, jak se jmenoval ten první.

„Ahoj,“ přestala jsem dýchat, „Bones.“ Oči mu jiskřily.

„Ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Přesně takhle,“ sjel mě pohledem, „jsem si tě představoval, culíkatá.“ Mrkl na mě.

Naštvaně jsem se otočila a vracela se na své místo, které bylo naštěstí na opačné straně stolu, než seděl Kosťa.

„Počkej, já nedostanu pusu jako ostatní?“

A díky téhle otázce se všichni uvolnili, ryli do mě a do Kosťi, a zatímco já byla naštvaná a moc dobře se nebavila, on se zubil a užíval si pozornosti.

Pro vaši informaci, Kosťa byl jedinečný Marek Veselý.

 

 

Po jídle jsem si dala kávu, občas jsem něco prohodila s nejbližšími sousedy a na druhou stranu stolu se neodvážila ani podívat. Byl to trapas.

Brácha mýho šéfa je Kosťa. Pořád jsem si opakovala v hlavě, až jsem málem začala ječet. Musela jsem vypadnout pryč. Jít na záchod byla skvělá záminka.

Už nikdy neposlouchej Šimona! Nadávala jsem svému obrazu v zrcadle, a když jsem sjela pohledem svůj outfit japonské školačky, nenacházela jsem slušných slov.

Mohla bych si alespoň rozpustit ty culíky. I tuhle svou myšlenku jsem zavrhla, protože bych akorát tak nahrála Kosťovi na smeč. Zamračila jsem se. Co budu dělat? Jedinou možností bylo co nejdříve se vymluvit na zítřejší cestu k našim a vypařit se.

Opláchla jsem si rychle ruce, otřela je a vyrazila zpátky.

„Vyhýbáš se mi?“ čekal venku.

„Ne, jen to máme k sobě dost daleko,“ zašklebila jsem se.

„Tak si dej se mnou skleničku na baru. Tam budeme dost blízko, abychom si popovídali.“

„Nepiju tvrdej alkohol,“ odbyla jsem ho a chtěla kolem něj projít, ale opřel se rukou o zeď, takže mi v tom zabránil.

„Jedna sklenička tě nezabije.“ Naklonil se ke mně. Kdybych si ho už nezaškatulkovala, asi by se mi z jeho pohledu podlomily kolena a doufala bych, že se přiblíží ještě víc.

„Nevím, jestli si chci s tebou panáka vůbec dát,“ odsekla jsem.

„Proč?“

„Protože mi stačí to, že spolu budeme pracovat.“

„Brácha ti neřekl, že jsme jedna velká rodina a že se máme rádi?“ divil se.

„Řekl, ale dle tvé první reakce na mě to vypadá, že my dva,“ dloubla jsem ho prstem do hrudi, abych ho od sebe dostala dál, „budeme hodně vzdálení příbuzní. Pusť mě!“

„Jsem zvědavej, co kluci řeknou na to, že naše nová kolegyňka je Drtikol… nebezpečná virtuální vojanda,“ dramaticky mi poznamenal za zády. Otočila jsem se k němu.

„Drtikol?“ nechápala jsem.

„Dal jsem ti jinej nick. Víc tě vystihuje.“

„Nepochlubil by ses, že ti nějaká holka vždycky nakope prdel,“ zvedla jsme nebojácně bradu a usmívala se na něj.

„Já to risknul. Všechny kluky zajímá, co to je asi za holku, která takhle paří hry.“ Znovu si mě prohlídl od hlavy až k patě. „Až to zjistí…“ jeho suverenita zapůsobila a já začala uvažovat, že to je vážně pravda. Přesto jsem zkusila:

„Nevěřím.“

„Věř. Jednoho panáčka a mlčím jako hrob.“

Nemohla jsem si dovolit posměšky v práci. Prostě nemohla. Ne hned na začátku. Tak jsem jednoho panáka riskla.

„Jen jednoho.“

Vítězoslavně se usmál a odvedl si mě na bar.

„Tak co si dáš?“

„Něco vyber. Já normálně nepiju.“

„Dvakrát Danielse. Tak,“ podíval se na mě, „slečno Poslušná, jak to, že tak sexy holka sedí po nocích u počítače a hraje s námi ubožáky hry?“

Mrzelo mě, že nejsme v naší virtuální realitě. Rozstřílela bych ho totiž na kousky.

 

 

* * * * *

Probrala jsem se. Hodně blbá zpráva že v cizí posteli. A nevyvažoval to ani fakt, že jsem kromě mikiny měla své oblečení stále na sobě. Mrkla jsem na hodiny na nočním stolku.

Tak dneska k našim na oběd nedorazím. Super. Ale co, mohla jsem nadávat jedině sobě, protože to já souhlasila s panákem a pak s dalším a dalším. Kolik jsem toho vůbec vypila?

Vysoukala jsem se znechuceně zpod deky a vyrazila ke dveřím.

Nevěděla jsem stoprocentně, kde jsem, ale když mi Šimon sliboval, že mě ochrání, tak jsem musela být u něj.

„Kapitáne?“ zaúpěla jsem, když jsem sešla dolů, „kde máš koupelnu?“

„Dobré ráno.“

Ne! Vytřeštila jsem oči.

„Snad nejste moc zklamaná, že nejsem Kapitán.“ Usmál se na mě můj budoucí šéf. „Koupelnu najdete nahoře,“ ukazováček namířil ke stropu, „druhé dveře napravo.“

Škytla jsem. Když se jeho úsměv rozšířil o dalších pár centimetrů, otočila jsem se na patě a schody vzala útokem.

Se zavřenýma očima, opřená o umyvadlo, jsem zhluboka dýchala a doufala, že se z týhle noční můry probudím. To prostě nemohla být pravda! Byl to jen hodně děsivej sen.

Zvedla jsem hlavu a pak i pomaličku víčka. Pořád jsem stála u Veselýho v koupelně.

„Probuď se,“ šeptla jsem. Nic. „Prosím.“ Zamračila jsem se na sebe do zrcadla.

Celý jsem to podělala. Chtěla jsem začít znovu a tady to mám. Kdybych nebyla hloupá.

Všimla jsem si nového kartáčku na poličce.

Tak jo, budu statečná, dám se trošičku do kupy, vezmu si svoje věci, rozloučím se a odejdu. Navždy! Přikázala jsem si.

 

 

„Dobré ráno.“

„Dobré.“

„Já,“ nervózně jsem máchala rukama, „vezmu si věci a půjdu.“

„A co se nejdřív najíst?“ obrátil se ke kuchyňské lince. „Trochu si spravit chuť.“ Za okamžik jsem se nevěřícně dívala na hluboký talíř na ostrůvku, který rádoby odděloval kuchyň od obýváku. „Vy jste se včera vážně poprvé v životě opila?“ Střetla jsem se s jeho pohledem.

Jak tohle ví?

„Já vám, Míšo, neublížím.“ Asi jsem vypadala dost vyděšeně, když tohle řekl. „Jestli chcete, támhle máte věci.“ Ukázal někam do prostoru obývací části.

„Já,“ polkla jsem a udělala krok k němu, „možná bych to mohla zkusit.“ A možná bych se mohla dozvědět, jak jsem se tady ocitla.

Nikdy jsem česnečku nemusela, ale teď mě v žaludku příjemně hřála.

„Není moc silná?“ Opřel se o linku a já se snažila dělat, že slintám nad polívkou, ne nad ním.

„Ne, je akorát.“

Bylo trapný ticho, když nebudu počítat cinkání lžíce. Asi v polovině talíře jsem se rozhodla zeptat, jenže jsem nenacházela slov. Zoufalý pohled ale mluvil za mě.

„Chtěl vás odvést domů, ale v taxíku jste tvrdě usnula. Tak jen zaparkovali auto a pokračovali sem.“

„Takže moje auto…“

„Nechtěla jste bez něj odjet.“

„Sakra,“ schovala jsem hlavu do dlaní. „Moc se omlouvám, já normálně nepiju, já…“ zavrtěla jsem hlavou, „neměla jsem se nechat přesvědčit od Kosti k tomu panáku, prostě…“

„Marek dokáže být přesvědčivý, když chce.“

„Není slušné mluvit o někom za jeho zády.“

Tak tohle mi ještě chybělo.

„Jak ses vyspala, květinko?“ Naprosto znechucená jsem pravdivě odpověděla:

„Vždycky může být hůř, než to vypadá. Právě se to potvrdilo.“

Otřásla jsem se, když se posadil na vedlejší židličku.

„Po tom, co jsme včera spolu zažili, si tohle nezasloužím,“ bránil se a mě se udělalo špatně ještě víc. Dívala jsem se na něj. „Copak, zlato,“ zastrčil mi pramen vlasů za ucho, „ty si nic nepamatuješ?“

„Asi bych už měla jít,“ vyskočila jsem na nohy, našla jsem svoje věci a dala se na útěk.

„Přece mě neopustíš? Vždyť jsme si to užili.“

„Nech toho!“ slyšela jsem bratry Veselé, když jsem se obouvala.

„Míšo, počkejte,“ popadl mě za ruku a otočil si mě čelem k sobě. „Převlíknu se a odvezu vás.“

„To je dobrý…“

„Venku je zima, máte jen…“

„...za vše děkuju…“

„…mikinu.“

„a omlouvám se. Sbohem.“

Na nic jsem nečekala a zbaběle vyběhla ven.

Netušila jsem, kde jsem. Názvy ulic jsem neznala. Prostě jsem šla pořád za nosem a brblala jsem si pod fousy, jaká jsem hlupačka.

 

 

Myslela jsem si, že budu před světem krytá, když jsem usedala na lavičku v autobusové zastávce, na kterou jsem narazila po pěti minutách chůze od domu Veselýho. Ale nebylo tomu tak. Na ramenou mi přistála bunda. Přitáhla jsem si ji k tělu.

„Odvezu vás domů.“

Zvedla jsem hlavu. Aleš Veselý seděl na bobku přede mnou a upřeně se mi díval do očí. „Já,“ zhluboka jsem se nadechla, „jen jsem chtěla mít nějakou autoritu.“

Rozesmál se, až se musel chytit lavičky, aby nespadl.

„Míšo, nastupujete mezi ajťáky. Musela byste mít hodně velké počítačové znalosti, aby vás hned uznávali.“ Setřel mi neposlušnou slzu z tváře. „Odvezu vás domů, pojďte.“ Za ruku mě vytáhl na nohy. „Vymyslel jsem na bráchu pomstu.“

„Jakou?“

„Mohli bychom mu každé ráno dát na stůl k snídani Kostíky.“

Vyprskla jsem smíchy, ale moc dlouho mi to nevydrželo, protože mi docházela realita.

„Nemůžu nastoupit.“ Překvapivě se na mě podíval a zůstal stát u otevřených dveří svého auta. „Prostě nemůžu v pondělí přijít a dělat, že se nic nestalo, zvlášť když to Kosťa všem řekne a…“

„Tak jste se opila, a co? Potřebuju zvednout firmu a věřím, že vy jste ta, kdo mi dokáže pomoct. A brácha… Když mu budete říkat jménem, tak určitě nic nepoví.“

Protože všichni chceme být velkými rockovými hvězdami a žít v domech na vrcholcích, mít patnáct aut…

Rychle jsem šmátrala v kabelce a snažila se najít svůj mobil.

„Ma…“ zmlkla jsem a poodešla od auta. Můj rozhovor s mámou slyšet nemusel.

 

---

 

Poslední dobou mám špatné období, tak se omlouvám, že to trvá tak dlouho.

Chtěla bych poděkovat Silvaren za korekturu, jsi úžasná. díky.

A chtěla bych přivítat zpět Calad. Ahojjjjjjjjjjjj. Doufám, že se ukáží i jiné ztracené... například Krny.

 

Moc děkuji všem, co přečtou, co se mnou a s Míšou Poslušnou vydrží :-)

Wolfik