Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

06.11.2010 [08:15], Anna43474, Sci-fi a Fantasy, komentováno 4×, zobrazeno 370×

Transylvánská legenda

 

Východní Karpaty, Rumunsko, zhruba před dvě stě padesáti lety

Vysoká dívka v sedle prudce zatáhla za otěže a snažila se zbrzdit splašené zvíře. Klisna se zdála být neklidná, znepokojeně pohazovala hlavou a podupávala, jako by se chtěla znovu rozeběhnout pryč z temného hvozdu. Ruská velvyslankyně však nemohla dopustit, aby ona a její družina míjely další odbočku, která by je vyvedla z nekonečného lesa. Znepokojovalo ji chování zvířat, a přestože nevěřila báchorkám o prapodivných stvořeních, která měla žít právě v těchto lesích, nic by jí neudělalo větší radost, než kdyby se konečně dostali ven. Na klidu jí zrovna nepřidával ječivý křik havranů, kteří jim co chvíli proletěli nad hlavami, ani vzdálené vytí vlků.

Do Brasova měli dorazit už odpoledne, ale ona netušila, kde se stala chyba. Poslední dva dny nepotkali ani živáčka a ona začínala být zoufalá. Co když nedopraví zprávu včas? Co když bude pozdě? Lidé budou dál umírat, válka se nikam nepohne… A to vše její vinou. Odhodlaně pobídla koně ke klusu a její doprovod s ní srovnal krok. Uháněli lesem asi půl druhé hodiny bez přestávky a ona si začínala zoufat. Copak jsou ty lesy nekonečné?

Najednou jí na rameni přistála čísi ruka a ona hlasitě vyjekla. Nevšimla si, že její kůň zpomalil, ani že ji jeden z mužů dojel a chce s ní mluvit. Málem spadla z koně, ale nakonec se udržela a vyhoupla zpět do sedla.

„Co je, Alexeji?“ zeptala se rusky. Její hlas zněl i přes tvrdý přízvuk unaveně i jí samé a Alexej to postřehl zrovna tak.

„Měli bychom zastavit a přečkat noc tady, Anno,“ poradil jí váhavým tónem.

„Zvířata se splaší, když tu zůstaneme,“ namítla chabě a svěsila ramena.

„Skoro se ani neudržíš v sedle. Probereme naši pozici nad pečeným vepřovým a džbánkem piva, co říkáš? Určitě musíš mít také hlad.“ Když neochotně přisvědčila a zastavila koně, Alexej jí stiskl rameno a obrátil koně čelem ke zbytku vojáků.

Když se utábořili, Anna měla co dělat, aby neusnula uprostřed pozdní večeře. Pořád tajně doufala, že jen špatně odbočili a že ráno, až vyjedou, najdou správnou cestu. Ale neblahé tušení, které cítila už od včerejšího dopoledne, jí nedalo pokoj. A čím postupovali dále, tím víc si všímala kradmých pohledů svých mužů, které vrhali kolem sebe. Něco bylo špatně a všichni to věděli.

Oheň pomalu dohoříval. Pár minut se ještě dohadovali nad mapou, ale nebylo jim to nic platné. Nikdo z nich nevěděl, kde přesně jsou. Nakonec se uložili ke spánku a dva vojáci zůstali na stráži. Tiše postávali v nejhlubším stínu a jen občas obcházeli kolem tábořiště s připravenými puškami přibližně v desetimetrové vzdálenosti od ostatních. Nikdo si proto nevšiml, když jeden z nich usnul a druhý zmizel.

Skupinka se probudila velmi brzy do zamračeného jitra, když je zburcoval jeden z vojáků, kteří měli nastoupit na stráž jako druzí. Když se Anna přišla podívat na jedno ze strážních stanovišť, žaludek se jí obrátil naruby. Jako znetvořená hadrová panenka leželo ve shluku stromů rozsápané tělo jednoho z jejích mužů. Po tom druhém nebylo památky – zmizel beze stopy.

„Mohla to být zvěř,“ snažil se ji později uklidnit Alexej, když mrtvého vojáka pohřbili. „Sama jsi slyšela výt vlky.“

Podívala se na něj s podivně strnulou tváří – zřejmě následek šoku. „Proč ale nenapadli i ostatní? Proč si vybrali zrovna toho, který byl vzhůru?“

Kapitán, který měl na starosti velení pluku a zaslechl, o čem se spolu baví, se k nim přidružil. „Nemohli to být vlci. Nikdy by nepřišli k větší skupině, jako je ta naše. Ani žádné jiné zvíře by se neodvážilo tak blízko. A navíc…“ odmlčel se.

„Co?“ vyhrkla Anna rozčileně.

Voják pokýval hlavou a zahleděl se do stínů. „Proč byl rozsápaný? Zvířata zabíjejí z hladu. To neudělalo žádné zvíře…“ S tím se od nich odpojil a začal pokřikovat rozkazy.

Anna se podívala na Alexeje, který se tvářil zamyšleně. Beze slova mu stiskla rameno a vydala se ke svému koni. Snažila se tvářit klidně, ale v mysli jí stále hlodaly obavy. Co jiného mohlo mít na svědomí smrt vojáka? Hlavou jí proletěla kapitánova poslední slova a ona se zachvěla, jak jí po zádech přejel mráz. To neudělalo žádné zvíře…

***

Zastavili za celý den jen jednou, to když narazili na bytelně vyhlížející chatrč. Anna se nejprve divila, jak někdo může žít tak hluboko v lesích, ale brzy zjistila, jak se věci ve skutečnosti mají.

Voják, který šel budovu prohledat, přišel s hlášením. „Nikdo tam není. Musí to být opuštěné nejméně pár let. Za stavením jsou dva hroby.“

Anna na okamžik zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Nechtěla si to přiznat, ale bála se. „Dobrá.“ Nádech. Výdech. „Nejsou tam nějaké zásoby?“

Voják zavrtěl hlavou a kapitán ho kývnutím propustil. Poté se obrátil k Anně. „Musíme se co nejrychleji dostat pryč. Začíná to tu být nebezpečné.“

Jen se ušklíbla. „Že jste si všiml.“

„Mám pocit, že ti dva, ten mrtvý a ten zmizelý, nebyli jediní. A rozhodně ne poslední,“ poznamenal. Poté pobídl koně a odjel dozadu. Dívka zatřepala hlavou, jako by snad ze sebe mohla setřást všechny starosti. Připadala si, jako by měla na krku nasazené vosí hnízdo a neúnavný roj obav bzučivě poletoval uvnitř. Každou chvíli ji bodla neurčitá myšlenka, týkající se momentální situace. Nevěděla proč, ale měla šílený pocit, že jí něco důležitého uniká. Vždy, když po té spojitosti sáhla, proklouzla jí těsně mezi prsty. A to ji na tom štvalo ze všeho nejvíc.

Alexej, který se držel nedaleko od ní, ji konejšivě pohladil po ruce. Když na něj pohlédla unavenýma očima, usmál se. „Nedělej si starosti. Však ono se to vyřeší.“

Vděčně se usmála, ale vzápětí si povzdychla, zavřela oči a promnula si kořen nosu. „V to doufám, Alexeji. V to doufám.“

***

Večer museli znovu zastavit. Cesta jim ubíhala pomalu, terén se nebezpečně svažoval a do rokle po pravé straně stezky se co chvíli zřítily uvolněné balvany. Nejednou se stalo, že někomu podjela noha a oni mu poté museli dlouze pomáhat nahoru. Navíc se stezka prudce zvedala, a tak přes polovinu cesty postupovali pěšky. Koně byli ještě neklidnější než předchozí den a nikomu nebylo do řeči.

Než se večer uložili ke spánku, rozhodli se, že hlídky zdvojnásobí. Tak nehrozilo, že by se mohlo odehrát totéž, co minulou noc.

Anna nemohla dlouho usnout. Neurčité moře myšlenek, které jí celý den bezcílně plynuly hlavou, nabylo ve zšeřelé krajině mnohonásobně zřetelnějšího rázu. Několik hodin se neklidně převalovala pod přikrývkou a pozorovala skomírající plameny, než to konečně vzdala. Tiše se zvedla a nenápadně prokličkovala mezi spícími těly. V jednu chvíli měla dojem, že v houštině zahlédla kradmý pohyb, ale po několikaminutovém sledování usoudila, že se jí to jen zdálo. Vykradla se z nepravidelného kruhu stromů, který obklopoval jejich tábořiště, a potichu se připlížila k prvnímu strážnímu stanovišti. Jak na první pohled zjistila, oba muži spali. Zřejmě usnuli uprostřed hlídky.

Naštvaně sykla a toho bližšího prudce nakopla do holeně. Když se probral, hbitě se k němu sehnula a zakryla mu ústa dlaní. Druhou rukou mu na hrdlo tiskla tasený meč.

„Idioti!“ zasyčela a pustila ho. „Mohlo být po vás!“

Voják jen něco mrzutě zamručel a nešetrně probudil i svého spícího kolegu. Anna měla nepříjemný pocit, že je něco pozoruje, ale když se rozhlédla, nic neviděla.

„Ráno se mi budete hlásit!“ přikázala rozčileně a muž neochotně přitakal. „Teď se mnou. Mám pocit, že druhá stráž je na tom stejně jako vy. Nebo hůř.“

Tiše se vydali ke druhému stanovišti, ale nikde nikdo nebyl. Anna zaklela a naštvaně kopla do hromady listí. Nohou narazila do něčeho měkkého a vláčného, takže málem ztratila rovnováhu. Voják, kterého předtím tak nešetrně probudila, ji stihl zachytit, než upadla. Jakmile nabyla rovnováhu, pomohl jí na nohy a poté běžel zpět do tábořiště. Spolu se zbylým vojákem rozhrabali haldu listí. To, co objevili, jim oběma vyrazilo dech. Bylo to tělo jednoho z mužů, kteří byli na stráži – stejně rozsápané jako to z předchozího rána. Anna měla pocit, že znovu vyvrhne obsah svého žaludku, a proto se raději odvrátila. Zanedlouho se k nim přidalo asi šest dalších mužů, ostatní prohledávali nejbližší okolí. Kapitána pluku nebylo nikde vidět, ale Anna se domnívala, že je s ostatními, anebo plísní vojáka, který neuposlechl rozkazy a usnul na hlídce.

Kývla na jednoho ze skupinky a spolu s ním se vydala hlouběji do lesa. Druhý voják z hlídky jim stále chyběl. Byla víceméně odhodlána ho najít. Nebo alespoň to, co z něj zbylo, dodala si pro sebe v duchu.

Oba nesli zapálené pochodně. Oheň ozařoval pouze nejbližší okolí, a tak se nemohli spoléhat na to, že na ně za každým stromem něco nečíhá. Anna měla srdce až v krku. Nějaký hrozně nepříjemný pocit jí napovídal, ať se okamžitě otočí a vezme nohy na ramena. Ať sedne na koně a uhání co nejdál odsud. Jaká smůla, že neuposlechla svůj instinkt…

Udělala jeden neopatrný krok a noha jí sjela po něčem kluzkém. Kotník se jí zvrtnul do pravého úhlu od lýtka a ona zasyčela bolestí. Tvrdě dopadla na zem a její pochodeň rázem uhasla, jen co se zabořila do mokrého listí. Její společník, nedbaje na vlastní bezpečí, tiše zaklel a okamžitě k ní přiběhl. Klekl si vedle ní a za lokty ji vytáhl do sedu. Anna zkusila zahýbat nohama i rukama, ale vzdala to, jakmile pohnula pravou nohou. V kotníku jí zaškubalo, ale jinak se zdála být v pořádku.

Až nyní si uvědomila, že leží na něčem mazlavém. Připadalo jí to jako řídké bahno, skoro jako… Jen co na to pomyslela, udělalo se jí nevolno. Opatrně se podepřela, snažíc se neopírat o zem celou plochou dlaně. Voják jí pomohl na nohy a podpíral ji. Naznačila mu, ať jí podá pochodeň, a hořící konec sklonila k zemi. Plamen se zaleskl na tom mazlavém čemsi, do čeho Anna spadla, a ozářil i to, co leželo opodál.

„Proboha!“ zajíkla se a v němém šoku zírala na místo kus od nich. Pokoušely se o ni mdloby. Tenhle pohled byl stokrát horší než to, co našli u tábořiště.

***

„Hej, Anno! Podívej se na mě.“ Alexej jí luskl prsty před obličejem, aby upoutal její pozornost. Zmateně k němu vzhlédla a poté se rozhlédla po pobíhajících mužích kolem nich. Seděla opřená zády o strom a absolutně nechápala, jak se tam dostala. Vzpomínala si, jak budila vojáky na hlídce, také na toho rozsápaného muže a nakonec… Prudce se natočila doleva a vychýlila se tak ze sedu. Vzápětí hlučně vyklopila vše, co snědla a vypila k večeři. Žaludeční šťávy ji pálily v hrdle a ona se rozkašlala.

Alexej jí nabídl láhev vody a Anna si vypláchla ústa. „Co se stalo?“ zaskřehotala.

Věnoval jí ustaraný pohled. „Zlomila sis kotník.“

Ona však jen zavrtěla hlavou. „Který z těch dvou to byl?“

„Ten ze včerejška,“ odpověděl tiše a váhavě ji pozoroval. Čekal šok, omdlení, cokoli. Anna však souhlasně přikývla a pokusila se vstát. Pomohl jí a jednu ruku obtočil kolem jejího pasu, aby neupadla. Měl o ni strach – když ji předtím našel s tím vojákem, jak se snaží dovléct bezvládné tělo zpět k ostatním, myslel, že mu strachem srdce vyskočí z hrudi. Než se vydali na tuto cestu, slíbil jejímu muži, že na ni dá pozor. Nikoho jiného neměl.

Dovedl ji k uvázaným koním. „Ostatky jsme spálili. Byl bych radši, kdybys jela se mnou – jestli se ti splaší kůň, neudržíš se v sedle.“

„Zvládnu to,“ oznámila nesmlouvavým tónem a vrhla na něj uštěpačný pohled.

„Dobře,“ odkýval jí to neochotně a pomohl jí vyhoupnout se do sedla. Ostatní už také nasedali, jen poslední muži zapalovali louče a hasili oheň. Naposledy zběžným pohledem přelétla tábořiště a zahleděla se směrem, kde prve viděla pohyb. Zdálo se jí to, nebo jí něco pohled oplácelo?

***

Sluneční paprsky se stěží prodraly hustou vrstvou mračen, což byla jediná známka toho, že už začal den. Anna široce zívla a násilím se donutila udržet oči otevřené. Vypadalo to, že se blíží k okraji lesa, z čehož se v duchu předčasně radovala. Nebo se přinejmenším dostali do blízkosti lidských obydlí – stromy okolo pěšiny už nerostly tak hustě u sebe a stezka se zdála být udržována lidskou rukou. Pravda ovšem byla jiná.

Zčistajasna se před nimi vynořila vysoká hradba. Muži vzadu, jakmile zahlédli to, co ona, začali radostně halekat a dožadovat se vstupu. Jak si ovšem v příštím okamžiku uvědomili, na hradbách nikdo nehlídkoval. To bylo přinejmenším podivné. A děsivé.

„Jsme na místě?“ zeptala se tiše svého společníka. Kapitán jí to zachmuřeně odkýval a vyjel vpřed, aby zatroubil na slonovinový roh, který mu visel na šňůrce zavěšené na krku. Byl to Annin roh, ale po zralé úvaze mu svůj post přenechala. Kdyby se cokoli stalo, mohla včas ujet, aniž by na sebe upoutala přílišnou pozornost. Bylo to pro její bezpečí.

Nikdo je nepřišel uvítat. Brána zůstávala i nadále neprodyšně uzavřena a kolem nich se rozhostilo ticho jako v hrobě. Napětí se dalo krájet. Anna cítila, jak se jí strach dere do hrdla stejně jako mrtvolný chlad, který jí zalézal za promodralé nehty. Její mysl zahalila panika a ona se v útočícím děsu začala rozhlížet kolem dokola. Les však i nadále mlčel, což dělalo situaci ještě hrůzostrašnější.

Její klisna se náhle vzepjala, když bránu roztříštilo cosi mohutného a vyrazilo proti nim. Těsně předtím, než dopadla na zem, stačila zaznamenat huňatou srst a mohutnost toho zvířete. Vypadalo jako přerostlý medvěd s protáhlou tlamou. Více však zaregistrovat nestihla, neboť hraniční kámen u cesty milosrdně uťal její vědomí.

***

Vše v jejím zorném poli se točilo. Připadala si, jako by se znovu ocitla v cikánské vesnici, kam s otcem kdysi zavítala. Plamen louče jí připomněl polykače ohně a ona jen stěží potlačila touhu dychtivě se rozhlédnout kolem.

Věděla, že něco není v pořádku. Nedokázala si vybavit, jak se dostala do studené kobky bez oken, a její tušení se vzápětí potvrdilo jako správné.

Ozvalo se rachocení klíče v zámku a zrezivělé panty dveří zaskřípěly, když se do nich kdosi opřel. I přes svou malátnost se Anna snažila posadit, avšak když se jí to nedařilo, pokusila se alespoň po zádech odplazit ke stěně, která jí dodávala zvláštní pocit bezpečí. Dotyk holých kamenných kvádrů jí připomínal chodby ve sklepeních v jejím rodném sídle.

Dveře povolily a do cely zavanul chlad. Anna ho vdechla a rozkašlala se – přinášel k ní zápach hnijícího masa a psí skučení. Alespoň se domnívala, že se jednalo o psa. Na tohle měla i ona slabý žaludek.

Tvář muže, jenž vešel, zdobil chladný arogantní úsměv. „Á, baronka je vzhůru. Jaké milé překvapení.“ Jeho hlas byl sice tichý, ale přesto smrtelně nebezpečný. Byl jako had, který může každým okamžikem zaútočit.

Netušila, co mu má odpovědět. Když promluvila, hlas se jí třásl. „Kdo jste?“

Mužův úsměv se rozšířil. „Copak mne nepoznáváte, drahá baronko? Cožpak o mně legendy nevypráví tolik zkazek a pověr?“

Udělalo se jí slabo a její žaludek se kroutil nervozitou. „Nemožné,“ zašeptala a hlas jí poskočil o oktávu výš. „Vy neexistujete…“

„Skutečně?“ Jeho chladné modré oči ji mrazily až do morku kostí.

Snažila se polknout sliny, které se jí nahromadily v ústech, a náhle se jí zmocnila hrůza. Historky o tomto muži, který měl být dávno mrtvý, byly doslova legendární. Už jako malá dívenka slýchala o kletbě, která byla na ukrutného panovníka uvalena, a po zádech jí přeběhl mráz pokaždé, když zaslechla jeho jméno. A on tu před ní nyní stál v celé své majestátnosti a měřil si ji nemilosrdným pohledem.

Měla strach.

„Kde- kde jsou os- ostatní?“ zachraptěla a chytila se za hrdlo. Dlaně měla ledové, přestože jí po zátylku stékal pramínek potu.

Její věznitel okamžik mlčel, jako by se potřeboval rozpomenout, koho tím mladá žena myslí. „Netuším. Fenrir měl chuť na čerstvé maso, ale sama jste viděla, jak neopatrně zacházel s ostatky Vašich vojáků.“ Pronesl ta slova lítostivě, jako by smutnil, že jeho domácí mazlíček nedodržuje společenskou etiketu.

Došlo jí, koho tím myslel. „To zvíře,“ zalapala po dechu. Krve by se v ní nedořezal.

Zdálo se, že ho urazila. „Zvíře? Fenrir není žádné hloupé zvíře. Je to čistokrevný vlkodlak, má milá.“ Když si všiml jejího nevěřícného pohledu, škodolibě se zasmál vlastnímu žertu. Anna si pomyslela, že má divný smysl pro humor. „Ale ano, mluvím pravdu. Kdysi to býval společností zavrhovaný muž. Hledal útěchu u divokých vlků, kteří mu kupodivu poskytli jakousi ochranu. Za úplňku ho prý jeden vzteklý pokousal a on se den nato proměnil v krvelačnou bestii. Od té doby se nedokáže proměnit zpět, pokud nezapískám na vlčí píšťalku. Jistě znáte legendy.“

Anna jako v transu přikývla a zahleděla se muži do očí. Přestože se to zdálo neskutečné, mluvil pravdu. Její prvotní strach sice opadl, ale hrůza svírala dívčiny útroby i nadále.

„Jistě Vás zajímá, proč jsem Vás nechal naživu.“ Popravdě jí to bylo jedno, ale přesto přitakala. Nepřestávala doufat, že je to pouhá noční můra a že se co nevidět probudí. „No, upřímně… Byla by Vás škoda. Tak krásné ženy se nevidí každý den.“

Při té lichotce ji zamrazilo neblahou předtuchou.

„Vybral jsem si Vás, Anno. Stanete se mou družkou.“

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1