Další odkazy

Nenechte si ujít!

Vyšla knížka Lajkni mě! od Florence

Zkáza z nebes

Snoubení tmou - Leona Škodová

Hříšníci - Marie A. Gregorová (ambra)

Facebook

Kdo sem chodí?

Flag Counter

http://www.bez-hranic.cz/gallery/thumbs/Tajemstv%C3%AD%20syna%20v%C3%A1lky.jpg

32. kapitola – fialkové oči, Tarzanův lustr a Fénixův popel

Epilog

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Komentáře

1

Bye

7)  Bye (18.02.2013 18:49)

No vidíš, Bye, styď se, to už ti teda unikaj velký detaily!
Každopádně děkuju za vysvětlení. Fakt se mi ulevilo, že si ho můžu nechat na piedestalu, chlapa jednoho nezdárnýho. ;-)
A konečně si můžu zasrdíčkovat, z mobilu mi to nejde...

Ivanka

6)  Ivanka (18.02.2013 18:15)

Pozdě, ale přece, reaguji na komentáře. :)
Olspet, ženy už jsou mnohdy prostě takové. A já musím odporovat, já byla smutná až po těch posledních pěti kouzelných slovíčkách.
Fanny, nemám slov. A tak jen děkuji. Ty, ty jsi moje neuvěřitelná opora, na kterou se vždy můžu obrátit. A to je hrozně ulevující pocit... A já bych jen dodala... Na shledanou u Jakuba a Niny?
Šárko? Děkuji. Je příjemné nebýt tuctová...
Bye, nevím, jestli jsme si porozuměly... Ta žena v telefonu... to byla ta slečna zpěvačka, pro kterou chystal turné, takže zcela pracovní záležitost. To nic nemění na tom, že Michelle to nevěděla, ale jen abychom měly jasno. ;)
A ty zákoutí. Eh. Něco se prostě musí nechat na čtenáři, ne všechno lze dokonale vysvětlit. Je to o tom, že si jednou přečteš větu, a objevíš zcela nový příběh, nebo snad jen jeho střípek... A to já na knihách zcela sobecky miluji.
A já děkuji tobě...

Bye

5)  Bye (18.02.2013 16:12)

Jejda, tak za toho ušklíbajícího se smajlíka se omlouvám. To měl být vypláznutý jazyk! Takhle to vypadá, jako by mě to fakt tolik otrávilo, o čemž samozřejmě nemůže být v kontextu celé povídky ani řeč! ;-)

Bye

4)  Bye (18.02.2013 15:36)

Ivanko, tak především děkuju za zmínku v úvodu. Být tvým čtenářem je pro mě ctí. Píšeš vyzrále, neotřele, s jiskrou i nápadem. Syn války je silný vrstevnatý příběh s mnoha ne zcela osvětlenými zákoutími, která si můžu procházet při dalším a dalším čtení a postupně do nich vnášet světlo. Nebo to aspoň zkoušet ;-)
I v poslední kapitole jsi mě dokázala překvapit. Ať už slovními obraty - v tom jsi prostě třída a je to další plus tvé tvorby - nebo vývojem. S ohnivými vlasy jsi mi trochu zavařila, ale nakonec mi to došlo :-) Jerome mě pěkně nakrknul, to ti povím. Samozřejmě jsem naivně doufala, že k Michelle cítí, no, aspoň náklonnost. Nečekala jsem žádný navěky, ale tak krátce po tom všem, co spolu prožili... mi ta ženská v telefonu prostě vyrazila dech ještě o něco víc než Michelle. To ji prostě jen tak vymazal z hlavy? Až takový cynik? Buďto mi něco uniklo, nebo... Co by dělal, kdyby mu na to Japonsko kývla?! Eh, ten mi hnul žlučí! A ne, ani obědem si to u mě nevyžehlí. Abych nezapomněla, vyřiď mou omluvu jeho otci. :-P
Gidův příběh jsi načala velmi slibně. Jsem zvědavá, co sis na mě uchystala ;-)
Ještě jednou děkuju, byla to čirá, poučná a inspirativní radost!!!

SarkaS

3)  SarkaS (01.01.2013 18:38)

Panečku, tak přece je to tak trošku happyend. Nebo síš jsi nám nechala spoustu naděje a místa pro představy o tom, jak to jednou happyend bude a to se mi moc líbí. Děkuji ti za ten komplikovaný a krásný příběh, který mě dokázal udržet napnutou po celou dobu, a to i když vyhráli a vypravili se domů. Pořád jsem se o ně bála, rozčilovala se nad nimi a potlačovala touhu nakopnout je správným směrem, i když jsem sama vůbec netušila, který směr je správný. Těším se, až přijdeš s nějakou další svojí tvorbou, protože je tak jiná od všech ostatních a já se k ní ráda uchyluji, když si chci odpočinout od tuctového světa.

Fanny

2)  Fanny (01.01.2013 12:38)

Proč slzy hned na začátku? Tvoje slova na začátku. Těch pár vět věnovaných mně. Iv, vždyť já bych měla děkovat tobě! Co bych byla za čtenáře, kdybych nekomentovala... A to ostatní, a že si myslím, že můžu říct, že s touhle povídkou a s tebou to nebylo jen komentování, to byla přece samozřejmost. Děkuju já tobě teď a budu dále. Moc těch pár slov potěšilo, jelikož já jsem přinejmenším stejný patetik jako ty.
„Jsi doma,“ řekla bezvýrazně. Klidně. Prostě rozhodně ne jako Adelle. Nejásala, nezuřila. Jen mlčela.“
Těžko mě něco napadá, co k tomu říct. Ale chápu Adele moc dobře. Když Michelle tohle udělala, nebude odpuštění snadné. Však jen těžko jí to vyčítat, ale přesto…
„V tom případě vás, slečno Monnierová, zvu na večeři,“
Vtipné, když tolik přeskočili běžné pořadí… Rande a tak dál. Tajemné setkání, cestování, hledání klíče, opravdu těžké chvíle plné tajemství a občasná chvilka nějakého citu jich obou. Několikrát málem umřeli a opět se zachránili, aniž by se vlastně znali. Jo, pozvání na večeři je svým způsobem takovým milým vtipem.
„Ten kostýmek v koupelně je od něj.“ „Možná, že ho přece jen budu mít ráda,“
Adelle se přece jen nezapře, viď. Neřekla jí všechno. Nadpřirozené věci. Ovšem bez těch by se racionální Michelle nikdy nikam nevydala. Vždyť kolik snů jí vyděsilo, než doopravdy pochopila, že se něco děje. A i tak rozhodování bylo těžké. Ale tady té magie bylo tolik…Ani jeden z nich asi ani neměl možnost vyhnout se tomu… Co myslíš?
„Kuchyň byla klidná a přátelská. Tichá. Neptala se. Nevyčítala. Nehledala ve mně pro a proti.“
Těžko něco vyčítat i Jeromovi. Jak to s ním je? Nevíme. Ale i kdyby to s ním bylo všelijak, kdyby byl takový, takový nebo jiný, On nikdy netvrdil jaký vlastně je, že? Přese všechno to Michelle muselo zasáhnout. Jinak to nejde, ne?
„Zvedla jsem k ní hlavu. Jo, to bych mohla… A stejně jsem naprosto stoprocentně věděla, že to neudělám.“
Jo, občas mě vážně pobaví. I když mě k tomu napadá… Neřekla by něco takového, někomu komu vlastně nevěří. Asi?
„Zlomová otázka. Chladná rezignovanost.“
Těžko říct, jestli jí došlo, jak moc uhodila na to správně špatné místo.
„Musela jsem se smát sama sobě. Co jsem vlastně čekala? Že po dvou společně strávených nocích přistřihnu ptáčkovi křidélka a zavřu ho do klece?“
Ráda bych věřila, že si klec natolik oblíbil, aby se do ní vrátil sám.
„ Dva uhlíky byly pryč, i ten poslední shořel na popel.“ „I z popela může povstat fénix…“
To spojení dvou vět. Dokonalé!
Občas pošleš naději v opravdu koncentrované dávce. Těžko pak, když zázrak nepřijde…
„Zastavila jsem se a prostě se musela usmát. Šašek.“
Proč zase slzy? Moje… Co víc říct k už řečenému? Stejně je to asi jediný Šašek, kterého mám ráda. Přese všechno. A já věřím, že se ptáček vrátil…
A Gida? Jasně, že je teď tady. Víš, já mám moc ráda šťastné konce? A tady jeden je. Minimálně pro mě. V mojí hlavě.
Iv! Děkuju za každé slovíčko. Děkuju za tvé dokonalé věty. Děkuju i celým Světluškám. A tím pádem i tvojí mamce. Za kolik jim vděčím? Za hodně. Minimálně za jedno skvělé přátelství. Otalz!!!
Na shledanou u Paula.
Na shledanou u Anežky
Na shledanou u další jiné povídky.
Na shledanou na dalším srazu!


olspet

1)  olspet (30.12.2012 20:05)

Nostalgicky jsem si povzdechla, protože zase končí další příběh. Když jsem viděla to "epilog", bylo mi smutno. Ale to já chci poděkovat Tobě . Poslední kapitolky jsem moc nekomentovala, protože jsem četla pokažké někde jinde, můj kopl mě bojkotoval.
Nyní závěrem vyslovuji obrovské díky a klaním se každému, kdo dokáže vytvořit něco takového. A hlavní dojem? Hlot ženský se asi nikdy nepoučí a pořad budou doufat, co kdyby...:)

1

>