BEZ HRANIC - náš online šuplík
Holka od silnice - 7. kapitola
Sekce
Anketa
20.08.2010 [22:30], Anna43474, ze série Holka od silnice, komentováno 8×, zobrazeno 361×
Ptáček v kleci
Holka od silnice 7
Přehodila si přes ruku sáčko a na rameno navlékla popruh kytary. Naposledy se rozhlédla po pokoji, jak bylo jejím zvykem, jestli náhodou na něco nezapomněla, a nakonec s povzdychem vyšla ze dveří. Připomínalo jí to tu dobu před třemi lety, kdy se pokaždé spakovala a vypadla. Nikde nenechávala nic na památku, žádné vzpomínky. Jenomže od té doby se toho příliš změnilo. Její svět byl jiný. Ona byla jiná.
Měla by být šťastná – vždyť měla všechno, co si jen mohla přát! Skvělou rodinu, byt, práci, peníze. Přesto… stále v ní hlodal červíček pochybností. Jestli udělala dobře, když odmítla sestřin návrh. Sandra jí nabízela, že se o Sarah klidně ještě pár let postará, kdyby Tina chtěla cestovat. Ale ona odmítla. Neměla to srdce nechat si utéct ještě více času ze života své dcery, kterou prvních šest let zanedbávala. A nyní si začínala pomalu uvědomovat, jak se věci ve skutečnosti mají. Nepřála si zůstávat na jednom místě – ten jediný necelý rok se jí až příliš živě vryl do paměti. Připadala si jako pták v kleci, jak ji nazval Thomas, Sandřin manžel. Tina věděla, že měl pravdu. Jenže uvědomit si to až teď bylo příliš pozdě. Už nebylo cesty zpět.
Zaparkovala před anglickou hospůdkou, kterou si tu majitel zřídil. Byl to postarší štědrý Brit, který si přijel odpočinout za moře, jak občas žertem říkával. Nechal ji pracovat jako servírku, za což dostávala dost peněz.
Vystoupila z auta a zamkla ho. Kytaru zatím nechala uvnitř. Možná později, když nebude mít moc práce, mohla by ji vytáhnout a zahrát pár starých „odrhovaček“. Milovala hudbu – byla to další z věcí, bez nichž nemohla žít.
Zatlačila do prosklených dveří, na nichž visela cedulka s otevírací dobou, a křikla pozdrav. Tim Morton, majitel, vyšel z kuchyně v zástěře, kývl na ni a usmál se. Tenhle vousatý chlapík měl dost optimistické názory a dobrou náladu na rozdávání. Nezáviděl ostatním a jen si v klidu žil svůj sen. Tina nikdy nedokázala pochopit jeho pohled na svět.
Vzala si zpod pultu zástěru a začala sundávat židle ze stolů. Když to měla hotové, vytáhla rolety a nanosila na stoly košíčky se slánkami a podtácky. Jako každé ráno. V poledne se tu střídala s Naomi, která tu i večer uklízela. Nakonec na parapet vedle dveří opřela ceduli s nápisem OTEVŘENO a posadila se na vysokou barovou stoličku za pult.
Do půl hodiny začali přicházet první návštěvníci. Byli to obvyklí hosté, kteří sem přicházeli posnídat vaječné toasty s šálkem kávy nebo čaje. Většinou to byli muži Timova věku, kteří se s ním už nějakou dobu znali. Když se na chvilku urval z kuchyně, povídal si s nimi. Tina se občas zapojovala do konverzace, protože jí to připadalo jako ostrůvky klidu – dozvědět se, co je nového na předměstí nebo jak zase nefungovala ta a ta autobusová linka. Některým příhodám se dokonce smála. Oni, protože všichni moc dobře znali její rodinu, se jí zase vyptávali na věci týkající se jejího života. Nakonec ji téměř pokaždé přemluvili, aby jim zahrála staré písničky. Ve dvanáct se pro ni vždycky stavil Manuel, který v práci končil dřív, a společně šli vyzvednout Sarah ze školy a Charlottu ze školky. Všichni si mysleli, že spolu chodí, protože Tina neměla na prsteníčku kroužek, a oni dva jim to nevyvraceli, přestože to nebyla pravda. Nikdo nemohl pochopit ten přátelský vztah a vděčnost, kterou k Manuelovi Tina cítila. Dlužila mu hodně a nedokázala si představit, že by ho měla opustit, přestože se to zdálo nevyhnutelné.
Mohlo být jedenáct pryč a Tina právě vcházela do dveří s kytarou v ruce. Když si sedla na své obvyklé místo v rohu místnosti, posluchači kolem ní utvořili pozorný půlkruh. S úsměvem se zeptala, co má zahrát jako první. Začaly padat různé názvy písní, ale ona si nakonec vybrala Let It Be od Beatles. Všichni přítomní ztichli a poslouchali, dokud se nedostala asi do poloviny písně – to začali zpívat spolu s ní.
Když dohrála, usmívala se. Zahrála ještě pár písniček a potom se pro ni stavil Manuel. Za nesouhlasných poznámek seskočila z židle a přes hlavu si přetáhla popruh od kytary. Zástěru vrátila pod pult a rozloučila se s Timem. Potom se zavěsila do Manuelova nabídnutého rámě a společně vyšli ven. Uklidila kytaru do kufru a nechala se odtáhnout do cukrárny na rohu ulice, protože měli ještě chvíli čas. Přestože sladké nemusela, objednala si kávu a medovník. Když servírka odešla vyřídit objednávku, Tina se na okamžik pozastavila nad tím, jak je její život stereotypní. Znovu se jí připomněly její ranní úvahy ohledně života, ale raději je rychle zahnala. Nechtěla, aby si Manuel všiml její zamyšlenosti, která ji poslední dobou přepadala čím dál častěji, ale on stejně postřehl její nesoustředěný pohled.
„Nad čím zas dumáš?“
„Cože?“ trhla sebou a vzhlédla.
Manuel pokrčil rameny. „Já jen, že ta sklenička asi nerupne.“
Tina po něm vrhla nechápavý pohled a povytáhla jedno obočí.
„No, hypnotizovala‘s tu skleničku, jako bys jí chtěla rozbít.“
Protočila oči v sloup. „Ne, o to se fakt nesnažím.“ Bůhvíproč se jí do hlasu vloudil výsměšný tón, přestože chtěla mluvit klidně.
„Ale teď vážně,“ naklonil se nad stůl a už se neusmíval. „Co se děje, Tiny? V poslední době se věčně tváříš jak na pohřbu. I Sarah už si toho všimla, tak se neopovažuj mi tvrdit, že je všechno v pohodě.“
Vytáhla koutky úst do šklebu a potom si povzdechla. „Všechno je v pohodě, vážně. Jenom…“ ošila se. Nevěděla, jak to říct, aby si nemyslel, že je nevděčná potvora.
„Chybí ti ten dřívější život, viď? Nejsi zvyklá být pořád na jednom místě.“
Přikývla, protože trefil hřebíček přímo na hlavičku.
Manuel nechápavě zakroutil hlavou. „A proč’s to neřekla dřív? Mohla bys klidně vypadnout, na rok, na dva…“
Tina vzhlédla a v očích měla smutek. „Nemůžu. Co holky? Nemohla bych je tu nechat. Na nich záleží nejvíc.“
„Ty by ses kvůli nim klidně rozkrájela. Ale mysli taky na sebe. Nemůžeš pořád jenom pracovat a vracet se k nám domů. Takhle to nejde, zlato. Nebudu koukat, jak se užíráš,“ pohladil ji po ruce.
„Sandra se o Sarah starala celých šest let a ty návštěvy nám to nemohly vynahradit. Nenechám si utéct jejich dětství, Manu. Jak bych mohla zase zdrhnout a nechat je tady? Ty máš taky vlastní život. Nemůžu ti přece nechat na krku dvě malé holky, které ani nejsou tvoje,“ odporovala Tina a stiskla mu dlaň. „Mám tě ráda a děkuju ti za to, že ses o nás postaral, když to bylo nejhorší. Ale víc od tebe chtít nemůžu.“
Manuel se zamračil. „Jistěže můžeš. Od toho přece přátelé jsou. A navíc, ty jsi skoro moje sestra, tak co bych děcka chvíli nepohlídal. Nemusíš se bát, my to tu zvládneme.“
Tina se usmála, když si vzpomněla, jak pokaždé vypadala kuchyň po nájezdu těch dvou. „Jasně, dokážu si to živě představit.“
Manuelovi zacukaly koutky, ale nakonec se překonal. „Musíš uznat, že bychom to přežili. Uklízet snad umím a Sarah mi pomůže. Ty si dáš pořádnou dovolenou a někoho si najdeš. To není žádost, ale rozkaz!“
Tina protočila oči v sloup. „Možná, až budou starší, ale teď ne. Dej mi čas, abych se prozatím srovnala. Nedokázala bych vás tři opustit. Nikoho jiného nemám. A chlapy si strč někam. Jak bych mohla žít s někým, kdo-“
V tu chvíli servírka přinesla objednané zákusky a odešla. Mlčky upíjeli kávu a Tina pozorovala rušnou ulici. Kdyby jen měla naději, že někoho dokáže najít… Nejhorší na tom ovšem bylo, že věděla, kdo přesně by to měl být. A to ji na její situaci ještě víc ubíjelo.
Dojeli ke škole, která měla v přízemí zároveň i školku, a vyzvedli čekající děvčata. Sarah celou cestu domů brebentila o tom, jak nějaký kluk od nich ze třídy polil koberec v „hracím“ koutku vodou od barviček a taky o školním výletu. Tina to poslouchala na půl ucha, protože stále přemýšlela o tom, co jí vnukl Manuel. Dotyčný zatím zabavoval Sarah, protože viděl, že Tina by odpovědí nebyla schopná.
Vyložila ty tři doma a převlékla se do oblečení, které se víc hodilo tam, kam mířila. Klub patřil její známé a ta byla jedině ráda, že Tinin talent láká víc hostů. Od té doby se výše tržeb zvedla nejméně o polovinu.
Zaparkovala na svoje rezervované místo – mohli si dovolit placené parkoviště s ostrahou – a vystoupila. Zamkla auto a podala muži z ostrahy klíčky. Místo nich dostala čipovou kartu s číslem. Bylo to jen bezpečnostní opatření, které snižovalo možnost případné krádeže.
Tina vešla služebním vchodem do nízké budovy, sloužící jako zákulisí. Pozdravila se s pár dalšími zaměstnanci a zastavila se u skříně s poličkami, kam si běžně odkládala svoje věci. Sundala si kytaru z ramene a rozepnula si mikinu, ve které tam přišla. Na sobě měla krátký flitrový fialový top, který jí končil těsně pod žebry, a upnuté tmavé džíny s rozparky na kolenou. Nebyl to přesně její styl, ale sama musela uznat, že v tom vypadá dobře.
Najednou ji zezadu kolem pasu objaly silné paže a ona sebou trhla. Otočila se a zjistila, že zblízka hledí do dvou rozesmátých černých jezírek. Zamračila se a zapřela se mu rukama naplocho o hruď, aby ho od sebe odstrčila. On ji ale jen tak nehodlal pustit.
„Čau krásko,“ roztáhl rty do neodolatelného úsměvu. Každá mu podlehla. Ovšem… každá, až na Tinu. On se ovšem rozhodl nevzdat.
„Nesnaž se, Henry,“ zasyčela mu zblízka do tváře a výhružně přimhouřila oči.
„Ale no tak, nebuď na mě zlá.“
„Až budu zlá, tak to poznáš. A upozorňuju tě, že k tomu nemám daleko.“
„Tím líp,“ usmál se a bez zaváhání ji políbil.
Nemohla uvěřit, že se skutečně opovážil. Nevěřícnost v mžiku vystřídal vztek a ona se pokusila vymanit z jeho sevření. Když se jí to nepovedlo, rozpřáhla se a vlepila mu facku, až to plesklo. Nedala ovšem do rány mnoho síly a nyní jen doufala, že to bude stačit a on jí konečně dá pokoj.
Mělo to větší efekt, než si myslela. Kýžený účinek se dostavil okamžitě – pustil ji a udělal krok vzad. Když ho ovšem chtěla obejít, zastoupil jí cestu a rukama se opřel vedle jejích ramen o stěnu za jejími zády. Byla v pasti. Když se chtěla napřáhnout ke druhé facce, chytil ji za zápěstí. Snažila se ruku vyškubnout, ale držel ji příliš pevně.
„To‘s neměla dělat,“ zavrčel tiše. Jako by na ni mluvilo její vlastní podvědomí.
„Můžeme si to zopakovat.“ Snažila se znít chladně a výsměšně, aby neslyšel, jak se jí třese hlas. V místnosti byli sami a i kdyby někdo přišel, mohl ji odtáhnout do skladu, který byl hned vedle.
Ztuhle čekala, co udělá. Pomalu se k ní přibližoval a dělalo mu radost vidět, jak se jí strachem rozšiřují zorničky. Zadržovala dech a snažila se vmáčknout do stěny za sebou. Bylo to poprvé, co se cítila tak… bezmocná. Strach ji polil jako ledová voda a to ji přinutilo vykřiknout. To mu ale starosti nedělalo – oba věděli, že přes hlasitou hudbu ji nikdo neuslyší.
Štěstí se na ni přece jen usmálo, protože vzápětí se na druhé straně místnosti rozletěly dveře. „Tino?“ zavolala Mia, majitelka podniku, do ticha, a když jí nikdo neodpovídal, vydala se směrem k nim.
Tina využila Henryho nepozornosti a prudce ho od sebe odstrčila. Rychle se prosmekla mezi několika regály s nádobím a pár kusy starého nábytku a najednou stála nedaleko východu. Ulevilo se jí, když uviděla známou Miinu štíhlou siluetu.
„Tady jsem,“ odpověděla jí s hraným úsměvem a snažila se neznít zadýchaně. „Teď jsem přišla.“
Mia ji přejela pozorným pohledem. „Za pár minut máš nástup na scénu.“
„Jasně,“ usmála se na ni Tina a pokoušela se zakrýt nervozitu, když si uvědomila, že kytaru nechala u zbytku svých věcí. Vteřinku zvažovala, že Miu přemluví, aby šla s ní, ale ihned ten nápad zavrhla. Mia byla Henryho sestra a Tina nechtěla dělat zbytečné rozbroje. „Hned jsem tam, jen si vezmu kytaru.“
Mia na ni kývla a zmizela dveřmi do prostornější části klubu, odkud se linula nějaká nepojmenovatelná hudba. Se srdcem v krku se Tina vydala zpět do zadní části místnosti a snažila se být potichu. Nic ji ovšem nemohlo připravit na situaci, která vzápětí nastala.
V přítmí se o zeď opírala vysoká mužská postava. Tina se zarazila pár metrů od ní a nepohnula se ani o píď. Co teď?
Muž se odlepil ode zdi a udělal pár kroků směrem k ní, ale ona nebyla schopná couvnout. Psychicky se připravovala na to nejhorší, ale než stačila cokoli udělat, z blízkosti ji oslovil důvěrně známý hlas: „Tino?“
Otevřela ústa v němém úžasu, ale nezmohla se na slovo. Když po chvíli našla ztracený hlas, zvládla jen vykoktat: „Andreasi?! Jsi- jsi to ty?“
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
7) PrincessCaroline (31.08.2010 22:18)
Pridávam sa na prostest. Do kelu! Kde je ďalšia kapitola? 
Ale to je len môj vnútorný myšlienkový pochod a budem poslušne čakať! preboha čo tam Andreas robil?? Neopováž aby bol zadaný! On je táám už zás! Konečnéé 
P.S Milujem tohto vyskakujúceho smajla
6) piskot94 (25.08.2010 17:10)
aaaa, tak jsem začala číst tuhle povídku a stalo se to, co už dlouho ne... protože tohle je moje nová droga a naprosto není fér, že to vše pro mě jako pro začátečníka skončilo práě v tuhle chvíli!
Andreas je zpět a já se nemůžu dočkat pokračování, ale jak tak koukám, osmá kapitola v novinkách není... pomůže, když budu horlivě povzbuzovat?: HONEM DALŠÍ! HONEM DALŠÍ! HONEM DALŠÍ!
5) Anna43474 (23.08.2010 15:33)
Přes víkend jsem se činila, jenže 10 stránek ve Wordu je vážně trochu moc 
Trochu to zredukuju a pak to tu máte...
4) TerezC (21.08.2010 21:22)
jo, je tam on tam fakt je
prosím co nejdřív další, sem napnutá jak kšandy před prasknutím
2) Nebraska (21.08.2010 06:53)
A dááál? 
Grr! Chudák já, takhle to useknout! 
Mám ráda Manulea! a Andreas je zpátky!
8) Jenny (19.09.2010 13:01)
Ááááááá
Jupí-jupity-jup 
Úžasnééé 
On ji našel!!