Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

07.02.2011 [22:00], Anna43474, ze série Holka od silnice, komentováno 7×, zobrazeno 452×

Holka od silnice 14

Diego?

Nejdřív jí to nedocházelo. Mozek odmítal spolupracovat, nechtěl vyhodnotit to, co bylo tak zjevné. Nechystal se to pobrat.

Bylo to jako rána proudem – trhla sebou. „Do hajzlu,“ zašeptala plačtivě a pohlédla na něj. „Děláš si srandu, že jo?“

Andreas ji nečitelně pozoroval a čekal, kdy na něj začne křičet. Tvářila se jinak - jako by byla mimo. Nemohl se jí divit. Nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Bože,“ ujelo jí. „Cos to udělal? Cos to sakra udělal?!“

Nezbylo mu než se pustit do vysvětlování. „Manuel má problém. Neřekl ti, s kým se stýká?“

Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Můj… bratr,“ vyslovil to slovo s takovým neklidem, až se bezděky oklepala, „je, zdá se, naživu. To je víc, než jsem si myslel.“ Poslední větu zamumlal tak potichu, že si nebyla jistá, zda to neříkal sám sobě.

Odkašlala si. „A co z toho plyne?“

Hořce se zasmál. „Myslí si… on… Diego si myslí… sakra!“ zaklel. „Spřáhl se s Mathiasem, chápeš? Myslí si, že naši sestru jsem zabil já.“

***

Bzučelo jí uvnitř hlavy. Bylo to jako otravná moucha, která se snaží dostat ven. Něco nebylo v pořádku. Ona nebyla v pořádku. Ta nepřirozená poloha se na spánek moc nehodila, pokud nechtěla mít ztuhlý krk. Vážně by neměla usínat v křesle…

Otevřela oči. První, co si uvědomila, bylo to ticho. Něco takového v jejich bytě nebylo obvyklé. Pokaždé tam byl někdo, kdo mluvil nebo se smál, popřípadě brečel, nebo i křičel a nadával. Cokoliv. Teď bylo… prostě ticho.

Uši drásající ticho.

Známá místnost jí najednou byla naprosto cizí. Něco v jejím podvědomí ji nutilo přikrčit se a nemyslet. Hlavně nemyslet.

S povzdychem vstala a přešla k oknu. Bylo to už pár hodin od chvíle, kdy odešel. Neřekl jí, kam jde. Jen se zmínil o tom, že si musí něco zařídit.

A ona nevěděla, co má dělat.

Snažila se nepropadat beznaději, ačkoliv k ní neměla daleko. Mozaika posledních dnů – jak šťastné se ještě před pár hodinami zdály! – jí splývala v barevnou skvrnu s pár výraznějšími výjevy, přičemž při každém z nich ji bodalo u srdce. Sarah. Manuel.

Andreas.

Sama sebe se mlčky ptala, jak se všechno mohlo tak důkladně pokazit. Netušila, kde se stala chyba. Udělala snad něco špatně? Mohla udělat něco jinak? A kdyby ano, bylo by to k něčemu? Mělo tohle všechno vůbec smysl?

Jediné, co věděla, bylo, že to nemůže nechat jen tak. Musela něco udělat, jinak by zešílela. Nemohla, nechtěla jen tak čekat na zázrak. Už dávno na ně přestala věřit.

Náhle jí na mysl vytanula vzpomínka – byla to jedna z těch hořkosladkých z oněch dvou týdnů cestování před třemi lety. Nebe plné hvězd. Tinieblas. Jak dávno to bylo! Kousla se do rtu. Na rance se zaperlila krev a ona bolestně zamžikala.

Neměla by vzpomínat. Věděla to.

Objala se pažemi a opřela si hlavu o rameno. Slunce bylo pro jednou skryto pod duchnou oblak a na město padl stín.

Andreas se stále nevracel.

***

„Fajn! Můj pošahanej bratr unes‘ dceru mojí přítelkyně a já se nemám na koho obrátit. Už to chápeš?!“ Začínal být nepříčetný. Copak musejí být všichni takoví zabednění tupci?

Max se omlouval a Andreas poznal, že řešit to s ním nemá cenu.

„Díky za pomoc,“ povzdychl si nakonec odevzdaně. „Sorry, jsem trochu na nervy.“

„Proč se nespojíš s Jeremym?“

„Protože jsem se zařekl, že k nim se už nevrátím. Nikdy.“

Bylo slyšet cvakání kláves. „Zkusil jsi už es-béčko? Bratránek tam dělá, můžu ti na něj dát kontakt…“

„Jo, zkoušel. Ambasáda je mi na dvě věci.“

„Ale Matt…“

„Ten tancuje za barem u Mii. A než se zeptáš – ne, Rob mi taky nepomůže. Ten je v Evropě, pokud vím, a tyhle špinavý podniky už nedělá.“

„Tak to jsme v háji, brácho.“

„Ty ne, jenom já.“

„Když budeš ještě něco potřebovat, stačí zavolat.“

„Jasně.“ Rozloučili se a Andreas zavěsil. Stál na kraji mola v docích a urputně zíral k horizontu, snažíc se vymyslet řešení. Už obvolal snad všechny lidi, které znal, ale nikdo mu nepomohl. Neměl zkrátka ty správné kontakty.

Nezbývalo mnoho času.

***

S každým zazvoněním se mobil posunul blíž ke hraně desky stolu – hrozilo, že při dalším zazvonění spadne na zem. Věděla, že by to měla vzít. Tenhle hovor, tenhle jediný pitomý hovor momentálně představoval jediné pojítko s jejími nejbližšími – moc dobře věděla, kdo volá, kdo čeká na druhém konci.

Nedokázala vstát.

Právě tuhle spojku s minulostí by nejraději vymazala a už se k ní nikdy nevracela. Přesto věděla, že ten hovor musí přijmout. Opřela se dlaněmi o stěnu a pomalu se postavila na ztuhlé nohy. Při pohledu na starožitné nástěnné pendlovky v ní hrklo – seděla na zemi čtyři hodiny a čekala. Na cokoliv, snad i na zázrak – protože i takový nesmysl by byl přijatelnější než peklo, do nějž se právě rozhodla dobrovolně vstoupit.

V tu chvíli se zapnul záznamník a její osobní satan ji vesele pozdravil.

„Ahoj, Tino. Jakpak se máme?“

Ten hlas jí sevřel hrdlo, i když ho jen slyšela.

„Hm, tak nic. Když se ti nechce klábosit, tak přejděme rovnou k věci. Vím, že jsi doma – právě teď tě jeden z mých lidí sleduje oknem. Tak co kdybys ten mobil zvedla, ať se můžeme domluvit na podmínkách?“ Stále zněl naprosto bezstarostně. To ji na něm vždycky děsilo nejvíc.

„Ale no tak, neváhej. Třeba je to tvoje poslední šance… Copak si nebudeš do konce života vyčítat, žes neudělala, co se dalo?“

Na okamžik zavřela oči, než natáhla ruku a uchopila aparát do dlaně. Ruka se jí třásla.

„No vidíš, jak ti to pěkně jde. Teď ještě zmáčkni to tlačítko pro příjem hovoru. Není nic snazšího, nemyslíš? Chci si s tebou promluvit, zlato. Už mě nebaví tě jenom sledovat.“

Odhodlaně se nadechla, naposledy se rozhlédla po stísněné místnosti, jako by hledala skrytou kameru, a zadívala se na mluvící přístroj, jako by to byl jedovatý had. Poté stiskla zelené tlačítko a přiložila si přístroj k uchu. „Poslouchám.“

Ďábel na druhém konci se zachechtal. „To rád slyším, kotě.“

„Řekni to ještě jednou a -“

„A? Copak uděláš, hm?“

Zavřela oči a poraženě sklonila hlavu. „Co chceš, Rafaeli?“

Odmlčel se, jako by potřeboval čas na rozmyšlenou, ale Tina věděla, že je to jen hra. Hra, která má vyzkoušet, co vydrží. „Pomstu,“ zapředl nakonec sladce. „Tvůj nový úlovek očividně neví, kdo ve skutečnosti jsi, viď?“

Kousla se do jazyka, aby nezaklela nahlas. „Řekla jsem mu všechno,“ ucedila.

„Vážně?“ protáhl pochybovačně. „Takže ví, kdo je Sářin otec?“

„Neříkej jí tak,“ sykla dotčeně.

„Tak ví to?!“ dotíral dál.

Neodpověděla. „O co ti jde? Chceš mě zničit? Bezva, povedlo se ti to. Co víc chceš? Nemůžeš -“

„Zrovna ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne. Vlastně…“ odmlčel se. „Víš, Tino, vlastně sis to zavinila sama. Ale dost už, na hádky nemám čas. Chceš zpátky Sarah, nebo ne?“

Prudce vydechla, aby se uklidnila. „A Manuela.“

Krátce, tvrdě se zasmál. „Ale no tak, buď hodná holka. Pana Avelly se dohoda netýká. A já si své obchodní partnery hlídám, o to se neboj, má drahá.“

Chtěla mu odseknout, že o to se rozhodně nebojí, ale nakonec se zarazila. „Co s ním uděláš?“ chtěla vědět. Hlas se jí při té otázce třásl. Víceméně věděla, co udělá. To, co vždycky.

Živě před očima viděla jeho dominantní úsměv. „Co bys myslela? Je to zrádce. Donášel druhé straně. Třetí strana ho za to oddělá, až se to dozví… Ale o tom se bavit nechci. O Manuela by ses teď zajímat neměla – tak jako tak nevyvázne se zdravou kůží.“

Odmlčela se. Nemusela ho znát na to, aby věděla, že tohle je definitivní. „Kde se sejdeme?“

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1