Holka od silnice - 1. kapitola | | BEZ HRANIC

Sekce

Další odkazy

Facebook

Anketa

09.07.2010 [20:30], Anna43474, ze série Holka od silnice, komentováno 4×, zobrazeno 589×

Jaký je příběh dívky, která stopuje u jedné Arizonské silnice? Koho vlastně hledá? A proč jí připadá, že tenhle cizinec je jiný než ti ostatní?

Holka od silnice 1

„Nikdy se nebav s cizími lidmi.“ To byla poslední slova, která jí matka řekla. Nepamatovala si, že by jí říkala něco jiného. Jen tuhle jedinou větu. A věděla, že tenkrát možná měla pravdu. Ale dnes ne – dnes to totiž mělo být obráceně.

Čekala. Už zase. Vždycky to dělala takhle. Bylo jí jasné, co si o ní myslí. Že je lehká holka. Nebo stopařka. Nebo někdo, kdo potřebuje pomoct. Ale vždycky, když se zeptali, odpovídala jim, že holka od silnice. To bylo její jméno. To byl její život.

Jen jednou odpověděla jinak. Chcete vědět proč? Tak si přečtěte její příběh. Zkuste to…

***

Byl pozdní červenec, což znamenalo, že by mělo být parno a ve vzduchu jasně znatelná vlhkost. Rosa se možná s nastupující nocí rozprostřela nad krajinou v podobě lepivého mlžného oparu, ale že by teplota stoupla, to se říct nedalo. Jak se připozdívalo a na krajinu padla tma, ochladilo se a začalo slabě mrholit. Mlžný příkrov byl rozehnán drobounkými kapičkami letního deště a na Arizonské pláni začala noc.

Seděla na pražci kolejí a hleděla do dálky. Melancholičnost přímo čišela z její shrbené pózy i z téměř holé krajiny kolem. Pustina, kde se jen tu a tam rýsovaly siluety bezlistých keřů, nebyla zrovna nejlepším místem na přespání. Jenže ona neměla na vybranou.

Bradu měla opřenou o skrčená kolena a na zemi za sebou odložený poloprázdný batoh – většina věcí, které si přivezla z jihu, se do tohoto podnebí nehodila. Nyní tedy čekala, kdo jí zastaví. Už dlouho stopovala, protože se potřebovala dostat do nějakého většího města. Občas sice přespala na nějakém ranči, ale že by tam zůstala, to ne. Věděla, že nemůže zůstat, a proto se pokaždé zdekovala dřív, než ji majitel onoho ranče objevil. Někdy, když pršelo, musela hrát chudinku a jít zaklepat k hlavním dveřím. Často ji vyhnali, a to jí pak nezbylo než strávit noc ve stodole na seně ve společnosti koní a dobytka. Někdy se taky za nocleh propůjčovala jako společnice na pár chladných nočních hodin. Už dávno to neřešila – bylo jí jedno, co s ní bude. Tahle cesta byl jen malý zádrhel na dlouhé dráze jejího života.

Seděla na pražci kolejí u cesty a přemýšlela. Ze zadumání ji vytrhlo až světlo v dálce. Poznala reflektor auta a v jejím nitru zaplála naděje. Podle vzdálenosti světla poznala, že auto zrovna muselo vyjet zpoza skály, kterou odpoledne obcházela. Tudíž jí ještě zbývalo pár minut, než k ní dojede. Trochu si upravila vlasy a stáhla je do gumičky, aby jí nelétaly kolem hlavy – nechtěla přece řidiče vyděsit. Taky by mohl ujet, jen by ji zahlédl, ale ona stále ještě doufala v dobrou vůli lidí.

Když se reflektory přiblížily, postavila se doprostřed silnice a začala mávat na řidiče. Auto už bylo tak blízko, že se dal rozpoznat jeho obrys, i když byla tma. Osoba za volantem ji zřejmě postřehla a vůz zpomalil. Když zastavil vedle ní, zničehonic se spustil déšť. Muž na ni něco křičel a zároveň otevíral dveře na straně spolujezdce.

„Nastup!“ Snažil se překřičet déšť, ale nic víc než tohle jedno slovo nezaslechla. Přesto nasedla a zabouchla za sebou dveře. Pak teprve se otočila a pohlédla muži do tváře. Chtěla mu vděčně poděkovat, ale něco v jeho výrazu ji odrazovalo, takže raději mlčela, dokud něco neřekne on.

„Předpokládám, že chceš svézt,“ konstatoval, jako by to snad nebylo více než jasné. Mlčky přikývla a pohodlněji se rozvalila v měkkém koženém sedadle. Muž pokračoval. „Kam to bude, slečno?“ A usmál se.

Z ní najednou opadla veškerá nejistota a ona se vřele usmála. „Aspoň kus cesty do Tucsonu bych prosila.“

Zasmál se jejímu ležérnímu tónu. „To je docela daleko. Ale nevadí, mám tam zastávku, tak tě tam vezmu.“ Tykal jí, což bylo dobré znamení. Nebo možná špatné, kdyby jí chtěl něco udělat. Ale ona věděla, že když půjde dobrovolně, nebude to tak zlé. Tohle by nebylo poprvé.

„Díky. Jsem Tina,“ představila se a napřáhla k němu ruku.

„Andreas,“ usmál se a potřásl si s ní. Potom nastartoval a vyjeli.

Vydržela mlčet, když chtěla, zvlášť, když byla takhle unavená. Andreas promluvil jako první. „Nevypadáš jako místní.“

Nenápadně zívla, ale on si toho stejně všiml, i když nic neříkal. Potom odpověděla. „Taky nejsem. Jen tu… někoho hledám.“

„Tady?“ povytáhl obočí a ukázal na pustinu za okýnkem, která přes déšť skoro nebyla vidět.

Opřela si hlavu o opěrku. „Právě proto jedu do Tusconu. A pak do San Francisca.“

„Kalifornie? Trochu daleko,“ zamumlal si pro sebe zamyšleně.

„Hm,“ zamručela unaveně a zavřela oči.

„Klidně spi,“ poznamenal a dál se věnoval řízení. Tina zavřela oči a po chvíli jí hlava spadla na stranu. Začala klidně oddychovat a přitáhla si nohy k bradě. Takhle vypadala jako malá nevinná holčička, která nezná svět. Opak byl však pravdou. Už toho zažila příliš mnoho.

Zhruba po půlhodině se jedna strana auta trochu zhoupla, protože najeli na kámen. Tina se vzbudila a vylekaně se podívala na Andrease. Potom si uvědomila, kde je, a uklidnila se. „Dobré ráno,“ zamumlala a znovu zívla.

Andreas se pousmál. „Nespala jsi moc dlouho.“

„Nejsem unavená,“ zalhala trochu rozladěně a protáhla si ztuhlá záda. Na sobě měla propocenou pánskou košili – původně zelenou, ale barva časem vybledla – zavázanou na uzel těsně nad boky, aby jí nebyla tolik dlouhá, a s rukávy ohrnutými nad lokty; džínové kraťasy dávno ztratily pel novoty a kovbojský klobouk, který si narazila na hlavu, taky nevypadal nejnověji. Andreas si ji prohlédl a bylo mu jí docela líto, i když věděl, že není první ani poslední, která takhle stopuje.

Zamyslel se. „Nedaleko by měl být hostinec pro pocestné. Můžu zastavit a počkáme tam do rána. Jestli chceš,“ dal jí na výběr a s tázavým pohledem čekal na odpověď.

Tiny se dívala z okna ven a mlčela. Trochu ji ta nabídka vyděsila, ale nikdy by to před nikým nepřiznala. Zvláště pak ne před mužem, který jí pomohl. Zas taková chudinka být nechtěla. Přesto se na něj nejistě podívala a potom sjela pohledem na své spojené ruce. „Tak jo,“ kuňkla tiše a polkla. Doufala, že to nebude muset opakovat.

Andreas si pro sebe přikývl a za pár minut už odbočovali z hlavní cesty, pokud se tomu tak dalo říkat, na odpočívadlo. Do tmy zářila světla z několika starých dřevěných oken, ale nikde se nic nepohnulo. Všude panovalo ticho a noční klid se šířil na míle daleko.

Auto zastavilo a oba vystoupili. Tině se pletly nohy, ale snažila se to na sobě nedát znát. Oba dva okamžitě zmokli, ale on nevypadal, že by mu to vadilo. Podepřel ji a pomohl jí dostat se až na verandu, kde ji posadil na lavičku a sám přistoupil ke dveřím. Třikrát zabušil, aby ho přes déšť vůbec bylo slyšet, a ohlédl se na Tinu. Vypadalo to, že každou chvíli zase usne, tak se k ní sklonil a trochu s ní zatřásl. Tina zamrkala a zatřepala hlavou, aby se probrala.

Dveře se na škvírku otevřely a na dřevěnou verandu dopadl úzký pruh světla. Andreas se narovnal a udělal pár kroků směrem ke dveřím. „Chceme se na noc ubytovat.“

Žena otevřela dokořán a pozvala je dál. Andreas pomohl vstát Tině a cestou dovnitř ji podpíral. Hostinskou to sice překvapilo, ale nedávala to na sobě znát. Pustila je dovnitř a trochu obezřetně si je prohlížela. Andreas si všiml, že o stěnu vedle dveří je opřená puška – asi tu museli být opatrní.

Hostinská mu předala klíč od jednoho z prázdných pokojů a upozornila ho, že se platí předem, aby nevznikly nějaké nesrovnalosti.

Když byli v pokoji, jen ji uložil do postele a sám se svezl na křeslo. Také to pro něj nebyl nejlehčí den. Tina se zavrtěla a napůl se vyhrabala z přikrývky. Jednu nohu si položila přes deku a vrchní díl si přitáhla k obličeji. Pohodlněji se zachumlala a začala tiše chrápat. Andreas se tomu potichu zasmál a venku se zablýsklo. Napadlo ho, že ráno budou silnice úplně rozvodněné, pokud bude takhle pršet, ale potom to pustil z hlavy a také usnul.

Probudil ho pořádný blesk za oknem. Trhl sebou a napřímil se. Když však zjistil, že je stále noc, chtěl se znovu pohodlně uvelebit a dál spát. To mu však znesnadňoval fakt, že v pokoji nebyl klid. Tina se kvůli bouřce také probudila a už celé hodiny vzlykala do polštáře, snažíc se nevzbudit Andrease. Nesnášela bouřky – bála se. Ale stejně jako všechno ostatní, ani tuhle slabost nechtěla dávat najevo. Fakt, že jí to bylo pramálo platné, ji zrovna moc neuklidnil.

Andreas přešel k posteli a kleknul si vedle ní. „Bojíš se?“ Maličko přikývla a popotáhla nosem. Dostal nápad. „Mám si lehnout vedle tebe?“ zeptal se soucitně. Krátce zaváhala, ale poté znovu přikývla.

Natáhl se na úzkou postel vedle ní a ona se k němu přitiskla celým tělem. Cítil, jak se třese. Tina po chvíli usnula, ale košili, kterou svírala v zaťatých dlaních, nepustila. Nemohl říct, že by mu to vadilo.

Shrnutí